Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • Hercoš / 23. února 2005
    Vyrazili jednou zase dědeček s vnoučkem Ladíkem do Prahy. Asi v polovině cesty zastavili u zájezdního hostince a Ladík vesele seskočil s vozu, těše se na vychlazenou limonádu. Když pak seděli u stolu, děd se náhle na Ladíka dlouze zahleděl a v očích mu šibalsky blýsklo. „Jestlipak bys na hřbetě ruky sklenici dokázal udržet?“ zeptal se a předvedl ten jednoduchý úkon. Obrátil ruku dlaní dolů ke stolu a na její hřbet položil si sklenici plnou limonády. „I to je jednoduché, dedečku, to by každý dovedl, nejenom já,“ smál se Ladík a již se chápal sklenice, by předvedl svou šikovnost. „Inu, máš pravdu, nic na tom není. Ale jestlipak bys téhož dokázal na obou rukou zároveň?“ „Pročpak ne?“ nastavil Ladík obě ruce dědečkovi. Ten mu na ně opatrně postavil dvě sklenice s limonádou. Ladík je obě držel, hrdě se při tom usmívaje. „Teď by mě jen zajímalo, jak je bez cizí pomoci sundáš...“ zasmál se děd a již jen ve dveřích zoufalému Ladíkovi pokynul a vyrazil ku Praze, vesele si pohvizduje.
  • Gotreg / 24. února 2005
    Jednoho letního odpoledne vyrazil náš staroušek s Ladíkem na procházku po venkovských cestách. Den se chýlil ke konci, když spolu usedli do zájezdního hostince výčepního Breburdy na dohled od Makotřas.
    Děd sobě objednal mok plzeňský, Ladíkovi sklenici sody. Než se starý Breburda přibatolil, liškou podšitý děd mrkl na nedočkavého Ladíka:
    „Inu, Ladíku, oč se vsadíš, že vypiji tvou sodu?“
    „To by bylo jednoduché, děde,“ uštířil se vnouček, „leda byste ji vypil, aniž byste se sklenice rukou dotknul.“
    „Platí,“ zachechtal se staroušek protřele, „a když se mi to povede, ty stejným způsobem vypiješ můj džbánek piva.“
    Když před Ladíkem a starouškem stály vytoužené nápoje, vytáhl starý filuta z kapsy slámku a vysrkal obsah Ladíkovy sklenice.
    „Vidíš, Ladíku, svou část jsem splnil,“ pravil s úsměvem a ponořil slámku do džbánku piva, „teď splň ty, co jsi slíbil.“
    O hodinu později kvapil dědoušek k domovu, nechávaje daleko za sebou motajícího se a zblitého Ladíka...
  • danielsoft / 25. února 2005
    I šli jednou Ladík s dědečkem na procházku. Vtom dědeček praví:
    „Vsadím se s tebou o pět haléřů, že nevylezeš na támhleten strom.“
    „Platí!“ zvolal Ladík a jal se na strom šplhati.
    Když vylezl až nahoru, dědoušek řekl: „Takže mám u tebe pět haléřů, hochu!“
    „Jakže?“
    „No — přece jsme se vsadili, že nevylezeš na ten strom a tys tam vylezl!“
    „Ach tak...“
  • S_M_Lomoz / 25. února 2005
    Jednoho odpoledne pravil děd s šibalským úsměvem:
    „Ladíku, vsadím se s tebou o pět krejcarů, že obsah této sklenice nevypiješ v jeden ráz,“ a ukázal na sklenici vody plnou po okraj, stojící na stole.
    „I to je toho, to dokáži,“ holedbal se Ladík a chopil se sklenice. Vypial všechny své síly, ale vodu v jeden ráz nakonec vypil.
    „Tak vidíte, že jsem dokázal vypíti obsah té sklenice,“ z posledních sil vydechl šťastný Ladík.
    „Dokázals, inu dokázals, tady máš svých pět krejcarů,“ pravil rozšafně dědouš a podal Ladíkovi minci. Ten odběhl koupit radostně do koloniálu cukrlata.
    Za chvilku byl však Ladík zpět a natahoval moldánky:
    „Co jste mi to, dědečku, dal za peníz! V koloniále mi za něj nechtějí ničeho dát!“
    „Že máme rok tisící devítistý — a platí už jenom koruny a haléře, o tom řeč nebyla. Vsadil jsem se s tebou o pět krejcarů. A ty jsi dostal,“ pravil duse se smíchy dědeček.
    „Ach tak...“
  • Hetero / 25. února 2005
    „Copak máte zítra ve škole?“ otázal se dědeček Ladíka. „Zítra máme počty, náboženství, kreslení,“ jmenoval Ladík. „Vím, že máš počty nejraději, proto si tě vyzkouším: Nuže, mám 8 oříšků a ty mne o 2 z nich požádáš. Kolik oříšků mi zůstane?“ „To je velmi snadné, dědečku — přece 6!“ vyhrkl Ladík okamžitě. „Ale kdepak, holečku! Zůstane mi 8!“ smíchem se duse, rozluštil příklad dědeček. „Ach tak,“ svěsil hlavu Ladík.
  • Hetero / 25. února 2005
    Ráno odcházel dědoušek na pouť do Muchoprd a při odchodu se otázal vnoučka: „Jaké cukrátko by sis přál, abych ti z pouti donesl?“ Ladík, větře nějakou sivákovinu, potlačil chtíč a s hlavou svěšenou tiše špitl: „I žádnou, dědoušku, děkuji ti...“ „I to je dobře,“ smál se dědeček, „protože bych ti stejně ničehož nedonesl!“
  • Vaslaf / 25. února 2005
    Toho dne smál se sivý čtverák pod vousy: „Děti, mám pro vás hádanku.“ Nakreslil čtverec s dvěma úhlopříčkami a nad něj ještě narýsoval dvěma čarami střechu. „Kdo z vás nakreslí tento domek jediným tahem?“
    Dlouho se děti snažily, leč jejich mozečky na tuto úlohu nestačily. „Však je to jednoduché,“ napověděl dědoušek, „pamatujte, že musíte začít od základů.“ Nyní to již děti dovedly.
    „A nyní něco snazšího,“ zašklebil se děd. „Nakreslete jediným tahem stejný domek, a to s klikou.“ Děti zvesela se do této úlohy pustily, leč brzy zklamaně odkládaly olůvko. „Nesvedeme toho,“ přiznávaly.
    Dědeček tedy sedl a nakreslil domek. „Ale ten domek je úplně stejný jako ten předtím — a žádné kliky tam není,“ namítal Oldřich. „Máš asi slabý zrak, Oldro; já na tomto obrázku vidím ne jednu, ale dokonce dvě kliky!“ šibalsky usmíval se staroušek.
    Teprve když jim dědeček přečtl příslušnou kapitolu ze skript, pochopili.
  • Trisolde / 25. února 2005
    „Dědečku, dědečku!“ přiběhl jednou ze školy Ladík, všecek udýchán, „dnes nastoupil k nám do školy nový pan řídící.“
    „Já vím, Ladíku, já vím. Včera navečer jsem se s ním setkal a radím ti, bys s ním hleděl být zadobře. Jen mě uviděl, hned mi dal pětku!“ varoval stařec.
    „Ale dědečku, vy už přece nechodíte do školy, jak vás mohl známkovati?“ kroutil Ladík hlavičkou, div si ji neukroutil.
    „Vždyť neznámkoval, ale vida mě, an se plazím z hostince všecek uválen a zblit, dal mi deset korun.“
    „Tak to ano,“ přikyvoval Ladík.
  • Přebral / 26. února 2005
    „Děti, jak víte, jsem už starý člověk a může se snadno stát, že vás brzy opustím...“ oslovil jednoho večera dědeček vnoučata.
    „Ale, dědečku, co bychom si bez vás počaly?!“ vylekaly se děti kmetovy nezvyklé vážnosti.
    „I nebojte se,“ uklidňoval je sivý čtverák a pohladil malou Lidku, která už-už se měla do pláče, po hlavičce:
    „Vězte, že i na vás jsem pomyslil a každému z vás přisoudil ve své poslední vůli do života nějaký ten obnos, se kterým můžete snáze vystudovati. Jednomu z vás, na kterého se nedostalo, jsem pak v případě mého úmrtí dohodl vyučení u mého přítele z dětství, pana Bartáka, jenž pracuje v Praze coby čistič kanalisačních stok.“
    „Ach dědečku, doufám, že tu s námi ještě dlouho pobudete!“ třásl se Ladík a svíral bezmocně pěstičky.
  • captainn / 26. února 2005
    Jednou za brzkého jarního jitra počal děd burcovat drobotinu spící na peci.
    „Alou, čeládko, na návsi se chystá náramné divadlo.“
    I počla se vnoučata radovat a mezi obouváním se dohadovala, jaké představení loutkářovo je asi čeká.
    „Kaspálek!“ vřískala samým nadšením Lidka.
    Děd, zapaluje si fafjku, usedl na lavici a šibalským očkem pozoroval, kterak děti vybíhají ze dveří a ženou se na náves.
    Za malou chvilku však byly všechny v sednici zpátky, obličejíky jeden kyselejší než druhý.
    „Copak? Copak?“ vyptával se rozšafně děd. „To už je po všem?“
    Ladík vztekle proháněl botou po podlaze misku s mlékem pro kočky: „Neřekl jste nám, děde, že to zase paní Procházková častuje pana Procházku po hlavě válečkem.“
  • el / 28. února 2005
    Jednoho únorového dne šli Ladík se stařečkem na procházku. Dlouho se bavili o škole a panu řídícím, až z toho počal Ladík být celý nesvůj, netrpělivě čekaje nějakou sivinu. Inu — ani se nenadál a kmet začal:
    „Ladíku, vsadím se o halíř, že nedokážeš zavřít oči a vypláznout jazyk a pak se dostat domů.“
    „I toho já svedu, dědečku,“ pravil Ladík a ještě než domluvil, učinil tak.
    V tom uslyšel jakési vrznutí a než se nadál, měl před očima a na jazyku Proškovic železnou branku. Děd se smál, až se za břicho popadal a nenápadně se plížil pryč.
    Ladík koutkem oka zahlédl, jak se k němu se sukovicí blíží nerudný Prošek. Měl nyní na výběr — krvavá ústa nebo modrou zadnici. Nyní litoval hloupě vydělaného haléře, byv opět poučen, že starší lidé jsou moudřejší.
    A co vy, milé děti, co myslíte, jak se Ladík rozhodnul?
  • danielsoft / 28. února 2005
    „Zahrajeme si hru,“ povídal jednou čtverácký stařík, „kdo dá tomu druhému menší facku, vyhrál.“
    „Dobře, to beru!“ zvolal Ladík. Dal dědečkovi miniaturní políček, vlastně se pouze dotknul jeho tváře dlaní. Pak nastavil tvář a čekal co bude.
    Lup! Dědeček mu ubalil pořádného facana, až Ladík spadl ze židle.
    „Vyhrál jsi,“ odtušil sivý děd a Ladík, ubolený, s dlaní přitisklou na tváři, mohl pouze smutně odtušit: „Ach tak.“
  • Yirkha / 28. února 2005
    „Vy moje drobotino, dám vám hádanku,“ počal opět jednou dědeček po obědě. „Co tvoří tři slípky na střeše našeho kurníku?“
    Děti dumaly svými malými hlavičkami, ale dlouho na nic nemohly přijít.
    „Lichý počet, chytráci!“ rozřešil nakonec kmet.
  • valkil / 1. března 2005
    Jednoho deštivého dne seděly děti Rožkovy v sednici u stolu a chroustaly nudu. Vtom rozraziv rázně dveře vpadl dovnitř strýček Suchý z Muchoprd.
    „Ale no ne, podívejte, děti, koho nám sem vítr zavál,“ utrousil suše děd. A děti už se hrnuly ke strýčkovi, který měl pro ně všeliké dobroty a zábavky. Rojily se okolo něj jak chumel vos chtivých cukru, jen Ladík zůstal všecek zachmuřen u stolu.
    „Ladíku, co tam sedíš tak zamračen. Něco jsem ti z Muchoprd donesl,“ zvolal bujaře strýc a s potměšilým pousmáním vytáhl z torny knihu.
    „Nový Kája Mařík, s ještě neosahanými stránkami,“ vypískl chlapec a již listoval v oblíbené četbě.
    Dědeček pobaveně přihlížel, bafaje z dýmčičky a přemýšlel, co že z Matyáše tentokráte vypadne.
    „Ladíku, dám ti hádanku,“ vybafl po chvilce strýc. Chlapec se nezdál být nikterak potěšen. „Když neuhodneš, dáš si dnes k obědu Káju Maříka, když ano, přinesu ti nový díl knihy, který byl právě včera dotištěn.“ Ladík nemoha jinak nakonec přikývl.
    „Bude můj syn stále suchý, když skočí do rybníka na návsi?“
    „Ano, bude, strýčku, bude,“ vřeštěl Ladík natěšen na nového Maříka. „Je-li váš syn, má stejné příjmení, a tak bude Suchý vždy!“
    „Je vidět, že nic nevíš,“ pravil Matyáš Suchý. „Já nemám syna, mám dceru!“ zaburácel.
    „Ach tak,“ odtušil děd zklamán muchoprdskou prostotou a poplácal po zádech Ladíka, který se dávil tvrdými ještě neosahanými stránkami.
  • Hetero / 1. března 2005
    Dva dny před Štědrým večerem Rožkovic děti nachystaly v sednici stojánek na vánoční stromeček a již se nemohly dočkat, až se vrátí domů dědeček, který si vzal letos na starost opatřiti vánoční stromeček. Když se však pozdě večer dědeček navrátil domů, děti, nevidouce v jeho rukou žádného stromečku, tuze se zasmušily; Lidunka se rozplakala a Ladík vyčítavě pravil starouškovi: „Ale dědečku, vždyť jste svatosvatě slíbil, že se cestou z Makotřas zastavíte pro borovičku!“ „Však jsem toho také splnil,“ rozhlédl se staroušek po skleslých dětech kalným zrakem a jehličnatý odér oblíbeného likéru v jeho dechu opět dětem potvrdil, že milovaný dědeček není žádný lhář.
  • Hetero / 2. března 2005
    Jednoho jarního dne vypravil se staroušek s Ladíkem navštívit ujce Suchého do Muchoprd. Když přicházeli k chalupě strýcově, vece dědoušek při pohledu na Ladíkovu obuv: „I ty jeden nepořádníku, podívej se, jak máš botky všecky zabláceny! Takto nemůžeme k strýci do chalupy vstoupiti! Vidíš tu tůň u cesty? Je jen velmi mělká a příhodná pro omytí botů. Vstup do ní a omyj si řádně obuv! Po tobe totéž já vykonám.“ Ladík nakročil do tůňky a rázem propadl se po pás do hnilobně zavánějící břečky. „Pomóóóc dědečkůůů!!! Jak jste si mohl myslet, že je tato tůňka mělká?“ volal poděšený Ladík, zapadaje stále hlouběji. „Protože když jsem zde posledně šel, byla v tůni kachna s kachňaty a voda jim sahala sotva po prsa,“ divil se na oko staroušek, ale smích mu již rozkmitával vetché tělo do divokého rytmu. „Inu, budeš zde muset počkati, až se sám vrátím z návštěvy. Ale věz, že až strýci Suchému vše vylíčím, bude mít z této příhody nejméně stejně dobrou náladu, jakouby měl z tvé návštěvy,“ dodal dědeček a již nepokrytě vytíral slzy smíchu z očí. „Aspoň že tak...“ uznal Ladík, odtrhuje si ze rtu pijavku.
  • Hetero / 2. března 2005
    V sobotu ráno rozdával pan Rožek dětem úkoly: „...A ty, Ladíku, zajdeš napást kozu...“ Ladík chodil na pastvu rád, kudrlinky na čele mu však činilo, že bude muset projít kolem dědečka, který podle všeho posnídal obzvláště velkou porci vtipné kaše a nyní usadil se na zápraží a třeskutými čtverákovinami se strefoval do všech kolemjdoucích. Nenápadně s kozou přecházel dvoreček a již jen několik kroků ho dělilo od branky vedoucí k cestě na pastvu, když ho dohnal důvěrně známý hlas: „A kam ty se kam vláčíš s tím oslem?“ Opatrně, aby zbytečně dědečka nepodnítil k nějaké sivákovině, odvětil Ladík: „Ale dědečku, jakýpak osel, což nepoznáváte naši kozu Lízu?“ „Však já se taky ptám Lízy!“ odvětil starý šelma, padaje z lavičky v záchvatu smíchu.
  • Gotreg / 2. března 2005
    Po zdařilé návštěvě v Muchoprdech vraceli se ku Makotřasům náš sivý vtipálek a promočený, hladový Ladík.
    Čtverák nadšeně vypravoval o útulné sednici v Suchého statku a všech dobrotách a laskominách, které tam byly pro návštěvu připraveny. Ladík jen smutně capkal a hladově si představoval všechny koláče, buchty a zavařeninu...
    „Však mi pro tebe, Ladíku, strýc dal tvou oblíbenou pochoutku,“ podotkl mimochodem děd.
    „Ano?“ rozzářila se očička hladovému vnoučkovi, „dej mi ji, děde, prosím!“
    „Nevím, Ladíku,“ mručel naoko děd, „přece jen, Matyáš by se urazil, kdybys ji nesnědl celou...“
    „Slibuji že sním, však mám hladu za tři, slibuji...“ troštoval se Ladík.
    Děd lišák jen pokrčil rameny a vytáhl z mošny vázaný výtisk Káji Maříka.
    „Ach, takovou pochoutku strýc zamýšlel,“ povzdychl si teskně Ladík a pustil se hladově do předmluvy.
  • Hetero / 7. března 2005
    Jednou časně zrána probudil dědeček Ládíka radostnou zprávou: od řeky jde pára, včera byl úplněk, v hnojišti jsou bílí červi jako palce — takže hurá na candáty! Dědeček nasbíral plechovku od tabáku plnou tučných hnojných červů, největší to candátí pochoutky, a spěchal do komůrky v podkroví pro své staré pruty. Po chvíli se po schodišti ozvalo spěšné dupání a do komory vřítil se s očima navrch hlavy Ládík, všecek poděšený. „Dědečku, stalo se veliké neštěstí!“ zajíkal se, „vždyť vy jste nechal pikslu s červy na lavici a malá Lidunka ji otevřela a všecky červy snědla!“ Dědeček odhlédl od okénka, z něhož pozoroval ranní krajinu ozářenou vycházejícím slunéčkem a nevzrušeně, s úsměvem pravil takto: „I dobře tak, však se zase mnoho nestalo. Až podle kalendáře uvědomil jsem si totiž, že úplněk bude teprve dnes a ta pára nad řekou je ve skutečnosti kouř z ohýnku, kterým stará Chrochtáčková vypaluje travnatý břeh. Ale když už mám připraveny pruty — alou pro starý chleba a jdeme se pokusit alespoň o bělice na rybník!“
  • Hetero / 8. března 2005
    Jednoho dne vrátil se Ladík ze školy s rozzářenýma očima. „V obchodě knihami na náměstí právě dostali krásnou novou knihu s žertíky od Stanislava Hakla, kterou jsem si tuze přál již na narozeniny a nedostal jsem ji. Kniha stojí pouhé 3 krejcary, leč v mé pokladničce jsou po výletu na pouť do Muchoprd pouhé 2 krejcary... nedal byste mi dědoušku krejcar?“ prosil Ladík snažně dědečka se sepjatýma rukama. Leč staroušek na Ladíka pohlédl nezvykle přísně a vyčítavě: „Víš, ty nezdárný sobče, že mne dnes u kostela potkal farář a požádal mne o příspěvek na kostel? A víš, ty jen do sebe zahleděný nezdárníku,“ pokračoval dědeček zesíleným hlasem, „že mne později potkal ten chudák, beznohý válečný invalida Hanousek a pokorně mne žádal o drobné na chleba? A víš, že po mně chtěla po návratu domů tvoje paní matka, zda bych nepřispěl do domácnosti nějakou částkou, neboť nevychází tento měsíc s účty a tuze ji to rmoutí?“ burácel již dědeček tak, že se Ladík rozechvěl tichým pláčem. „Tak víš to, ty nenasyto hamižný?“ naléhal děd. „Nenene dědečku, to vše jsem nevěděl...“ odpovídal tiše Ladík hlasem přerývaným vzlykotem. „No, vidíš! Ničeho nevíš! Protože kdybys to věděl, věděl bys, že nikomu z nich nedal jsem ani haléř, tak jistě nedám nic ani tobě!“ ukončil staroušek lišácky a do tváře se mu vrátil známý laskavý úsměv a v oku mu zableskla čtverácká jiskra.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)