Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • danielsoft / 7. dubna 2005
    Ladík, přišed ze školy, vece: „Mám hlad jako vlk!“
    Dědeček, bafaje z dýmky, odvětil: „Ale já se s tebou vsadím, že nesníš sám celý babiččin tvarohový koláč!“
    „Sem s ním!“ zvolal čtverákův vnuk.
    Stařík přinesl z kuchyně koláč. Ladík se do něho pustil — byl rychlý jedlík, koláč tedy spořádal v cuku letu a ohlásil: „Vyhrál jsem!“
    Dědeček se sivě zasmál: „Nikoli, Ladíku! Nesnědls ho sám. Já jsem si totiž v kuchyni kousíček uždibnul! A ještě něco: jak jsi mohl mít hlad jako vlk, když vlci nejedí koláče?“
    A dědeček, duse se smíchem, odcházel.
  • valkil / 11. dubna 2005
    „Dnes jsme ve škole s panem řídicím četli různé bajky s pounačením,“ přiběhl domů Ladík celý zarůžovělý a natěšený, jak je bude doma vyprávěti.
    „Bajky, pravíš?“ přerušil jej dědeček. „A co kdybychom si, Ladíku, nějakou bajku spolu sehráli?“ vzpomínal, drbaje se v moudí, na bujará ochotnická léta. „Mám rád tu o lišce, vráně a sýru. A že jsi mým nejmilejším vnukem, můžeš si vybrat i svou roli. Vránu, nebo lišku?“
    Ladík neváhal, neb z měšťanky věděl, kdo má v této povídačce navrch. O chvíli později seděl již stařík na staré jabloni, v hubě řádně zamřele vyhlížející syreček.
    „Vráno, vráno, zazpívej mi,“ počal se lišák Ladík pod stromem sivé vráně vemlouvati, by tak získal voňavou pochutinu. „Zazpívej mi, vráno. Tak krásný pták jako ty musí mít zajisté i krásný hlas. Zazpívej!“ žadonil.
    Sivák pootevřel ústa a Ladík nastavil dlaň, aby chytil vysněný sýr, a dohrál tak bajku do vítězného konce. Dědeček však tvarůžek schramstl a ještě s plnou hubou zaskřehotal: „A to vás, Ladíku, v měšťance neučili, že vrány nezpívají? Že krákají?“
    „Ach tak,“ řekl zklamaně vnouček, ale zároveň se mu zablýsklo v oku, neboť zaslechl povědomý praskot dřeva. A ve vteřině již se děd řítil s jekem z mrtvého stromu.
    „A to nevíte, dědečku, že vrány umějí létat?“ pravil Ladík dědečkovi, jenž všecek zkroucený na zemi ležel s přeraženými hnáty, a hrdě kráčel k chalupě, neboť maminka Rožková právě svolávala k obědu.
  • valkil / 14. dubna 2005
    „Ladíku, skoč do špajzky pro ten hrneček sádla, co maminka z našeho Pašíka vyškvařila,“ děl jednoho rána děd, sedě u stolu a velkým nožem krájeje obrovské krajíce voňavého chleba. „Přichystám ti něco ku svačině do školy.“
    Vnuk poslušen každého dědečkova slova, pelášil pro sádlo, i když v duchu hloubal, co sivý stařec za čtveračinu na něj zase chystá. Uchopil hrnec, ale teprve na denním světle se mu vlasy zježily nad tím, co spatřil. Zklamaně vešel do sednice.
    „Ale, dědečku, to sádlo je samý tlustý bílý červ. To maminka věru nebude potěšena, že ho musí do chléva Gustovi zanést.“
    „Nu což, žádná střívka nemají...“ uchechtl se stařík a už mazal první vrstvu na chleba.
    „Ach tak,“ obrátil se žaludek vnoučkovi. Když pak odcházel s vydatnou svačinou v klůcku zabalenou, již čtverák, hubu mastnou, lžícej vytíral poslední zbytky ze dna hrnce.
  • Vaslaf / 22. dubna 2005
    Byl pěkný dubnový večer, leč Ladík byl celý nesvůj. „Povídá se, že oučinkem té tuhé zimy mnoho včel zahynulo — a bojím se, že moji třešinku, o kterou se již čtvrtým rokem starám, žádná neopylí,“ svěřil se dědovi.
    „I nestrachuj se, Ladíku — však jsem dlouhá léta zahradničil a dokáži květy uměle opylovati,“ potěšil Ladíka dědeček. „Budeš-li si to přát, i o tvůj stromek se postarám.“
    „Sláva, sláva,“ výskal Ladík. „Budeš štětečkem pyl z květů smetati?“ „I nech se překvapiti — ráno vše uvidíš,“ se šibalským úsměvem opáčil dědeček.
    Ladík zrána nemohl dospati. Sotva očí promnul, spěchal na zápraží a do zahrádky, aby si prohlédl »svůj« stromek. Leč zůstal stát jako přimrazený a slzy vhrkly mu do očí.
    „Dědečku, co jste to udělal s mou třešinkou — všechny kvítky najednou opadaly, tak to přece nemělo býti!“ vtrhl do sednice.
    „I ty nevděčníku — již od časného rána jsem skoro hodinu v ranním mrazíku u stromku pracoval, abych květy opiloval!“ vysvětlil děd.
    Ladík se zmohl jen na tichý vzdech: „Ach tak...“
    „Inu, vždy pozor na jazyk! A nezapomeň tento pilník vyčistit a naolejovat!“ pochechtával se stařík, podávaje Ladíkovi orezlý nástroj.
  • wuxia / 27. dubna 2005
    Skotačil si to ondyno jedno středeční odpůldne Ladík domů, vesel namnoze z toho, čemu se ve škole přiučil. Tak kráva je prý mamička od telátka, vykládal jim pan učitel. A býk je otec, to jsou mi věci. Stále mu však vrtalo hlavou, jinochovi zvídavému, co je vůl. Zřejmě babička, usoudil, neb měl pod čepicí a už se těšil, až to bude dědečkovi vypravovat. I nastojte, my o dědovi a on se šelmovským úsměvem vítá chlapce na zápraží. Nu, to je třeba míti se na pozoru, praví sobě Ladík a vítá se s kmetem zdvořile. „Dobré odpoledne, dědečku.“ „Dobré, chlapče. Však již tě vyčkávám, abych se s tebou stavil. Nuže, oč, že dnes nesníš koblihu, kterou ti mamička ku kávě přistrojila.“ „Mamička ku kávě mi koblihu přistrojila? A já že bych ji nejedl? Hohohó, to není možno,“ furiantsky se naparoval hoch. „Však již se mi sliny sbíhají.“ A s touto idejí vrazil do seknice. A věru, že ano. Hrnéček kávy usmál se na hocha a vedle na talířku kobliha, jen jen se zakousnout. Ladík chutě usmál se na pamlsek a první sousto ve vteřině zmizelo v něm. Při druhém se zarazil, otočil se na děda a otřásaje se odporem, zvolal vyčítavě: „Ale to je, dědečku, to snad je uplácáno z kravího tentononc...,“ dávě lahůdku na zem. „Také třeba,“ odvětil děd, pukaje z dýmky. „Tohle že mi přistrojila mamička?“ volal konsternovaný junák. „Kráva je mamička od telátka, cožpak vám to dnes pan učitel Jebavý netloukl do hlav?“ odtušil děd a vyklepal si popel do kapsy.
  • danielsoft / 28. dubna 2005
    Ladíkovi se již dlouho líbila sousedovic Květuška. Jednou na zábavě se odhodlal a přistoupil k ní. Vytáhl roli balícího papíru a jal se ji odvíjet. Květuška si zaťukala na čelo a odešla pryč.
    „Ach tak!“ ťukl se Ladík do čela. Tušil, že na jeho rozpravě se čtveráckým dědečkem na téma »jak se balí holky« bylo cosi podivného, až sivého.
  • wuxia / 28. dubna 2005
    „Co bys tomu řekl, Ladíku, kdybychom si spolem zahráli pohádku jako na divadle,“ pravil jednoho prosluněného dopoledne sobotního dědeček svému milému vnoučkovi. „To velmi rád, dědečku, budeme jako opravdoví herci, jako ti z Kupletu, jak jsme je viděli minulou neděli,“ volal nadšeně chlapec, skákaje kolem děda. „Ano ano, chlapče, přesně tak. Nuže, ty budeš představovati princeznu, na dvořany zavoláme Lidku a Jarouše a draka nám sehraje Josífek,“ rozděloval úkoly stařík. „A co budete hrát vy, dědečku?“ zeptal se Ladík. „To uvidíš, hochu,“ odtušil tajemně dědeček. A jak si řekli, tak i učinili. Ladík si navlékl staré šaty po matince a běhal po seknici, vřískaje: „Ach, kdo mě vysvobodí z drápů strašné saně!!!“ „Hohohó, já, princezno!“ ozvalo se ode dveří. Děti jako jeden muž otočily hlavy a šokovány popatřily na starce v ohavné fialové paruce, plné molů, s kalhotami na půl žerdi, kterak lascivně pohupuje svým mocným ohanbím. „Co... co to má znamenat, dědečku?“ vykoktal Ladík. Josífek jen vypískl, Jarouš si zakryl oči. Pouze Lidka se zájmem sledovala starcovo počínání. „Hohohohó, jsem princ s rozepnutými kalhotami a všechny vás zakudlám!!!“ hulákal bujaře čtverák. „A tebe, princezno, jako první,“ usmál se na konsternovaného Ladíka.
  • Svezi_vitr / 7. srpna 2005
    „Dnes večer bude na večeři čočka,“ hlásil s úsměvem dědeček. „Víš-li pak, Ladíku, na co se ale těším poté? Až před spaním natáhnu...“
    „Hodiny?“ vyzvídal Ladík. „Ale kdeže!“ zasmál se čtverák. „Bačkory!“
    „Už také bylo na čase.“
  • Trisolde / 7. srpna 2005
    „Dědečku,“ otočil se Ladík jednou po obědě k již již dřímajícímu kmetovi, „pročpak se na lavici stále tak neklidně vrtíte?“
    „Inu, dočkej času, chlapče, sám toho brzy poznáš,“ zamumlal staroch zpod šedivé brady.
    „A dědečku,“ nedal si Ladík po chvíli pokoj, „proč jste teď tak zprudka na lavici nadkočil?“
    „Inu, toho poznáš co nevidět,“ odvětil potutelně děd.
    „Dědečku,“ zacpal si najednou vyděšený Ladík nos, „co to tady teď zavanulo?“
    „Inu, svěží vítr to nebyl,“ zašklebil se sivý čtverák a významně pohlédl na nedojezený talíř hrachu.
    „Ach tak,“ zasípal Ladík, všecek se duse.
  • wuxia / 7. srpna 2005
    Ladík stál před zrcadlem, stroje se; naparoval se jako holub na báni a všecek se parádil. Dědeček prohlížel si hocha šelmovsky a pak se otázal: „Kampak se, chlapče, chystáš?“ „Pan řídící uspořádal na paloučku u studánky dostaveníčko a všickni hoši i děvčata z naší třídy přijdou a budou se hráti hry,“ odvětil hrdě Ladík. „A já budu přednášeti báseň,“ dodal pyšně. „Ach tak. Již si vzpomínám, pan řídící se mi o tom zmínil ondyno v krčmě u sklénky... ehm, minerální vody Bič,“ pravil kmet a v očích se mu zablýsklo. „A víš-li pak, hochu, že pan řidící nachystal i žertovné překvapení?“ „A jaké, dědečku?“ vyvalil oči junák. „Inu, o desáté večerní přijede kmotr Paroubek z Obuškomlat a předvede vám kratochvilné vystoupení. Však poznáš na vlastní kůži, co kmotr dovede. Tak hezkou zábavu, chlapče,“ popřál škodolibě děd vnoučkovi a potutelně se usmívaje odkráčel za humna.
  • Trisolde / 14. srpna 2005
    „Dědečku,“ oslovil jednou večer Ladík sivého kmeta obklopeného i ostatními vnoučaty a přemýšlejícího nad nějakým obzvlášť vydařeným čtveráctvím, „slíbil jste mi již v červnu, že máte pro mne schystáno překvapení, na jaké nezapomenu, co živ budu — jen budou-li na mém vysvědčení samé biče. Jedničky mám od shora až dolů, již máme srpen a stále jsem ničeho od vás nedostal.“
    „Inu, Ladíku,“ usmál se staroch pod vousy, „musíš se ozbrojiti ještě špetkou trpělivosti. Neslyšel jsi snad o tom, že voda v naší studni byla shledána cholerových bakterií ne zcela prostou a tudíž k pití zcela nevhodnou?“
    „O tom jsem, dědečku, slyšel, ale nechápu...“
    „A o inkubační době jsi též slyšel?“ skočil stařík vnoučkovi do řeči a zachechtal se potměšile.
    „Ne,“ zamyslel se Ladík.
    A my všichni také.
  • wuxia / 22. srpna 2005
    „Máme různé měsíce,“ počal řeč stařík poté, co kvíčerou pojedl kyselo a křápance. „Leden jest studený, únor krátký, červenec teplý a tak dále. Zdalipak, Ladíku, víš, jaký medle měsíc je ale kulatý?“ otočil se staroch na vnoučka. „Cože??!!“ vytřeštil oči Ladík, neb toho nevěděl. „Inu, úplněk,“ prozradil děd vyluštění hádanky.
  • Trisolde / 31. srpna 2005
    „Dědoušku,“ počal se večer Ladík lísati k pokuřujícímu starci, „víte, že zítra opět začíná škola?“
    „I jakpak bych toho nevěděl,“ odvětil vážně děd, „vždyť jsem v časech svého dětství býval z každého začátku školního roku tak vystrašen, že jsem vždy posledního srpna při poobědním spánku nadělal do peřin. Ještě dnes mne, starého kmeta, tato můra neblaze navštěvuje.“
    „A já myslel, že vyváželi po obědě žumpu,“ zamyslel se Ladík.
    „I kdepak žumpu,“ zachechtal se staroch. „A možná bys měl ještě, Ladíku, věděti, že jsem si dnes pro svůj odpočinek zvolil tvoji postýlku.“
    „Ach tak,“ zasmušil se Ladík.
  • strejka / 31. srpna 2005
    Prvního školního dne si dědeček ještě před odchodem Ladíka do školy povolal mileného vnoučka k sobě. „Ladíku, vsaďme se o Káju Maříka, že již dnes dostaneš ve škole svou první pětku,“ lákal přitroublé dítko mazaný stařec. „Ale jakpak bych mohl, dědečku, už dnes doplatiti na svou neznalost, když se ještě nebude vyučovat? To jste tedy tuze neopatrný sázkař, dědečku,“ opáčil při potřásání ruky Ladík v domnění, že dědeček coby starý negramota nemá poznatků o moderních vyučovacích metodách, a vydal se v ústrety novému školnímu roku. Ihned po vnukově návratu naň děd udeřil: „Inu co, Ladíku?“ „Inu nic, dnes jsme se ještě neučili, tudíž jsem ani žádných známek nedostal,“ opáčil Ladík, v oku se mu zablýsklo a pohlédl na svou knihovničku. „Ani od kamaráda Karlíka jsi dnes ničeho nedostal?“ „Ani od Karlíka, dědečku,“ pospíšil si s odpovědí nezvykle klidný chlapec. „Stejně nic jíst nebudu. Kdo to kdy viděl — jíst papíry,“ rozladěně zavrčel kmet, utnuv debatu, a s čibukem v koutku odcházel rozmýšleje, zda již Ladík náhodou nedorostl do věku, kdy mu vyhraná sázka bude stát za zákeřnou lež, či zda si jen ten nemravný ohava Karlík sprostě neponechal jeho desetikorunu i s dvoukorunovou odměnou, kterou si drze vymínil za splnění úkolu.
  • wuxia / 19. ledna 2006
    Dědeček moc dobře věděl, že jeho vnouček Ladík již několik týdnů prohání káču s mydlářovic Líbou a že ani jí není synek pana Rožka lhostejný. Chodil několik dní jako vyměněný, neboť Ladík pranic nedbal jeho žertíků a i nad těmi nejvypečenějšími čtveračinami mával rukou. Staříkovi ani jíst nechutnalo, vysedával často nad sklénkou truňku v hostinci U dvou hoven a při kmínce přemýšlel, jak by chlapce napálil.
    Než jednoho dne na to přišel: bylo takhle při neděli po obědě, Rožkovi měli jako vždy, když do vesnice zavítal rasík, dobrou pečínku. Dědeček pokuřoval dýmku a díval se šelmovsky na Ladíka, který si mazal káču kalafůnou. „Půjdeš si dnes opět hrát se svou novou kamarádkou Líbou?“ zeptal se po chvíli hocha. Ladík drobátko se zapýřil, ale pak hrdě pokývl na souhlas a přidal na síle, až se káča blýskala jako dědečkova lysina, když si ji pro parádu kůží od salámu naleští. „Nu tak to si pospěš, včera jsem ji viděl, jak uhání k lesu s Joskou z pazderny,“ prohodil jakoby mezi řečí kmet. Ozvala se rána – to Ladíkovi vypadla z ruky káča. „S... s... s... Joskou? S tím nemytým živlem?“ zavřískal vnouček. „Nesuď, co neznáš. Joska třebas páchne jako hadr od nádobí, ale srdéčko může mít ryzí. Chudoba cti netratí a ani my nejsme žádní bohatci,“ zafilozofoval děd jadrně. „Na to kašlu,“ zavyl Ladík. „Člověk tady leští káču jak pominutý a ta nevděčná dorota si pak... Joska!!!“ zakřičel a mrštiv hračkou vyběhl z chalupy.
    Stařík se po dobře vykonané práci odměnil rumem a ulehl na kanape. Z mrákotného zamyšlení ho vytrhl až křik jeho snachy: „Dědečku, vstávejte, Ladík se málem utopil v rybníce, sám tam vskočil, hoch nešťastný. Ještě že ho Joska z pazderny vytáhl, zlatý chlapec,“ bědovala živitelka. „Holota zpovykaná,“ zamumlal dědoušek a pokračoval v siestě.
  • Přebral / 4. února 2006
    Jaro 1942, protektorát Böhmen und Mähren, Bezirk Slaný, obec Makotřasy.
    Ladík s dědečkem posedávají na zahrádce a vesele si rozprávějí. Najednou dědeček zvážní, nakloní se ke svému vnoučkovi a zašeptá:
    „Zdalipak víš, Ladíku, že soused Pechman z Lidic má půdu plnou padáků?“
    „Že by snad ten dobrý muž ukrýval parašutisty či jejich vybavení?“ zajímalo malého vlastence.
    „I kdepak, vítr mu tam na podzim nafoukal semínka z pampelišek a ten starý nepořádník si ještě nezametl!“ smál se děd a s ním i celá rodina.

    Jediný, kdo se nesmál, byl kolemjdoucí konfident Ryšánek, kterému služební horlivost nedopřála vyslechnout čtverákův žertík až k pointě.
  • danielsoft / 9. února 2006
    „Dám ti úkol hodný tvého jména,“ řekl ondyno dědeček svému vnukovi. Ladík se nadmul pýchou a následoval starého pána do obývacího pokoje.
    „Hodný mého jména...“ šeptal si v očekávání.
    „Tak, Ladíku, teď naladíš otcův lesní roh!“ usmál se sivý děd.
  • el / 10. února 2006
    „Ladíku, zdalipak víš, že tvoje maminka je popleta?“ tázal se dědeček vnoučka.
    „I tomu tak není,“ oponoval Ladík, „moje matička je velmi bystrá!“
    „Koukám, že tě budu muset opět vykrákat za tvé rozčepýřené pačesy!“ zvolal děd a otočil se do kuchyně na svou snachu: „Eulálie, copak jsi před chvílí dělala?“
    „Pletla jsem vám kulicha, dědečku, abyste zakryl své siviny,“ odvětila ta.
    „Vidíš Ladíku, tvoje maminka je po pletení a tudíž je popleta,“ smál se děd krákaje Ladíka až vlasy padaly.
    Ladík tiše sténal a přemítal, do kterého starobince dědečka umístí...
  • pieta / 10. února 2006
    „Dědečku, co myslíte, vydá-li strom zvuku, padne-li v lese, aniž by tam byl, kdo by ho slyšel?“ ptal se Ladík, zatímco jeho sekyrka hbitě pracovala na kmeni statného dubiska, tyčícího se nad bezmocně svázaným staříkem.
  • Vaslaf / 17. února 2006
    Počátkem adventu přišel dědoušek z kostela a pohladil Ladíka po hlavičce. „Nu, Ladíku, promluvil jsem s panem katechetou. Dlouho mi bylo ho přemlouvati – po té patálii loni s pojídáním hořících svíčiček. Ale nakonec svolil přiděliti ti tento rok roli ve vánočním divadelním představení.“
    Ladík nemohl několik vteřin promluviti, jak byl šťasten; objal zlatého dědečka a zlíbal jej.
    „A jakou roli pro mne pan katecheta vybral? Hned se ji začnu nazpaměť učit!“
    „Na moji přímluvu připsal do hry roli, pro kterou máš zvlášť dobré nadání,“ prokmitla dědečkovi jiskra v oku. „Nu, začněme tedy. Vezmi mou kraličku a přečti mi desátou kapitolu Zjevení Janova.“
    Ladík vzal s velikou úctou do rukou starodávnou dědečkovu bibli a počal nahlas čísti. Leč když dospěl k desátému verši, začal se mu obličejík protahovati.
    „I vzal jsem tu knížku z ruky anděla, a požřel jsem ji. I byla v ústech mých sladká jako med, ale když jsem ji požřel, hořko mi bylo v břiše mém...“
    „Rodilý herec jsi, Ladíku!“ smál se děd, až mu slzy tekly.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)