Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • Přebral / 24. února 2006
    Jednoho dne přišla Ladíkova maminka za dědečkem:
    „Dědečku, máme s tatínkem Rožkem starost o Ladíka. Od té doby, co začal chodit do páté třídy, jeho mluva zhrubla, ohlíží se po děvčatech a klackuje se s chuligány po makotřaské návsi.“
    „Vida, tak už s ním puberta od zdi ku zdi tluče!“ usmál se dědeček, „ničeho se nebojte, vždyť to se stane každému. Co já se jen v mládí nadováděl! Vzpomínám si třeba, jak...“
    „Počkejte, dědečku,“ zarazila paní Rožková příval kmetových vzpomínek, „to je nám zřejmé. Ale přesto se bojíme, aby nám Ladík příliš nezvlčel a třeba, panenko Marie ochraňuj, nepřivedl nějaké děvče k outěžku. Potřebuje o svém volném čase důkladné výchovné vedení, avšak nám poslední dobou říká »fotře« a »matko« a tváří se, jako bychom byli vzduch!“
    „Dobrá, zamyslím se, co by s tím šlo udělat,“ zamyslel se dědeček a očka mu čtverácky zasvítila.

    „Co je vole?“ zašklebil se Ladík nehezky, když si ho dědeček dal k sobě zavolati.
    „Představ si, Ladíku, co se mi podařilo! Potkal jsem jednoho starého známého a zamluvil ti ozdravný pobyt na skautském táboře! Jsem na to věru pyšný, vždyť už se zařekli, že mají kapacity plně obsazené a jen na mé důkladné naléhání se mi podařilo zařídit, aby tě přijali!“
    „Cožééé?“ zkřivil Ladík svůj obličej, jako by kousal citron. „Co budu dělat na pitomym skautskym táboře?“
    „Je to tábor u Bobří řeky,“ usmál se staroušek a spiklenecky mrkl.
    „Ať si je třeba u Labutího jezera, nejedu nikam!“ odsekl Ladík.
    „A to já si myslel, že už jsi dospělý a rozumíš tomu, jak mezi sebou dospělí mluví,“ plácl se dědoušek do kolen, „chlapče, ne nadarmo jsem tě přihlásil na tábor u B-o-b-ř-í řeky!“
    „Jo ták!“ usmál se mladý chuligán při představě tábora moderního, koedukovaného a možná i kulturu volného těla, nazývanou též naturismem, vyznávajícího.
    „Tak to tedy rád pojedu, dědečku.“

    „Dobrý den, tohle je můj vnuk Ladík, přivedl jsem vám ho, jak jsme se před týdnem ve Slavii domluvili,“ pozdravil dědeček vedoucího, zatímco Ladík namáhavě oddychoval po půldenním pochodu pustými lesy až na místo tábořiště.
    „Hezký hoch,“ usmál se vedoucí a pohladil Ladíka po hlavičce, „a jaká má pevná lýtka!“
    „Dědečku...?“ podezřívavě se zamračil Ladík.
    Ale dědečka již v dohledu nebylo. Spěchal zpět temnými posázavskými hvozdy, aby stihl poslední večerní vlak.
  • vimrdalgol / 1. března 2006
    Jednoho dne muselo to přijít. Ladík – dnes vlastně již dospělý Laďa – seděl u dědouškova smrtelného lože. Dědoušek se vážně zadíval do smutné tváře vnukovy a pravil: „Laďo, zdalipak jsi připraven nésti dále mou pochodeň? Myslím, že jsem tě toho dosti naučil.“
    Laďova tvář se rozjasnila. Věděl, že není zrovna vhodná chvíle pochlubit se šprýmem, který dlouhou dobu promýšlel a o kterém věděl, že si s ním ani sivý čtverák neporadí. Avšak dědoušek znenadání ulehl a nebyla již k tomu příležitost. Teď ho však dědoušek přímo vyzval, ať předvede co umí. Konečně měl Laďa příležitost vymanit se z věčného prokletí oběti dědečkových šprýmů.
    „Zdalipak víš, dědoušku,“ začal Laďa. V té chvíli se dědoušek potutelně usmál a s odcházejícím vědomím si liboval nad svým posledním, přesně načasovaným šprýmem.
    „Ach tak,“ vydechl ohromený Laďa a zoufale zaštkal. Nebyl to však žal nad dědouškovou smrtí.
  • Trisolde / 2. března 2006
    Truchlivě sbírala se rodina Rožkova ku pohrobení jim tolik drahého dědouška. Ladík už nebyl mocen ani slzí, an celou noc bděl nad umrlčím ložem stařečka, jenž byl dočtveračil navždy. K ránu začaly se mu však oči přece únavou klížiti a tu, jakoby v polosnu a z velké dálky, zaševelil mu v uších známý hlas, který se tázal: „Co nikdy do truhly nepřijde?“
    Ladík byl rázem opět vzhůru, studený pot se mu lil po zádech a zuby hrůzou drkotaly, přesto však domnělému hostu ze záhrobí odpověděl: „Nevím, dědoušku, snad naše koza?“
    „Já přeci, Ladíku, přál jsem si být po smrti spálen!“ zahlaholil sivý čtverák. „A příště, až znenadání usnu, nerozžínej mi u postele svíček, již dávno se po tmě nebojím,“ dodal ještě.
  • Přebral / 19. března 2006
    Když už se dědečkovy dny nachýlily, dal sobě zavolati svého vnoučka Ladíka a řekl mu:
    „Ladíku, už jsem se rozmyslil, kde budu asi chtít být pohřben...“
    „Dědečku, nemluvte tak!“ natahoval moldánky Ladík.
    „I budu tak mluviti, Ladíku, jsem už stár jak ten kůň Modrák z poučného příběhu z Vilímkova Malého čtenáře, a brzy zemru, tak tomu na světě chodí. Tebe bych jen rád poprosil, zda bys mi každého roku na prvního máje nosil na můj skrovný rov na černovickém hřbitůvku, kde patrně nechám se pohřbít, kytici květů.“
    „Budu, budu. Slibuji ti to na svůj život, laskavý kmete!“ pravil Ladík a tisknul dědovi vrásčitou ruku.
    Když Ladík odešel, dal si sivý čtverák zavolati staršího Karlíka, jenž pomalu přebíral hospodářství, a dlouho si něco šuškali.

    Od toho roku dědeček spokojeně odpočívá na kostelním hřbitově ve Středoklukách, zatímco o májové noci, kdy je v kraji nejvíce veselo a chlapci a děvčata besedují kolem ohňů, bloudívá po černovickém hřbitůvku zhroucená postava s kyticí květů a nasupeně štká.
  • Přebral / 7. května 2006
    „Tak copak jste měli dnes ve škole?“ otázal se staroušek jednou Ladíka.
    „Dnes jsme měli katechismus, dědečku. Otec Piskáček nám vyprávěl, jak Pán Ježíš chodíval po vodě,“ vysvětloval mu vnouček.
    „Ach a co je na tom tak zvláštního?“ pokrčil sivý čtverák své bělavé obočí. „Toho svedu také.“
    „Není možná, dědečku!“ nesouhlasil chlapec.
    „Jen vyčkej zimy, kdy rybníček u mlýna zase zamrzne a já ti ukážu, jak umím po vodě choditi!“ smál se stařeček a Ladíkovi nezbylo, než se vesele rozesmát s ním.
  • S_M_Lomoz / 7. května 2006
    „Tak copak jste měli dnes ve škole?“ otázal se staroušek jednou Ladíka.
    „Dnes jsme měli katechismus, dědečku. Otec Piskáček nám vyprávěl, jak Pán Ježíš chodíval po vodě.“ vysvětloval mu vnouček.
    „Ach a co je na tom tak zvláštního?“ pokrčil sivý čtverák své bělavé obočí. „Toho svedu také. A nejenom to! Dovedu dokonce choditi po pivě!“
    „Není možná, dědečku!“ nesouhlasil chlapec.
    Zasmál se děd a nakázal Ladíkovi, aby z hostince od Halaštů přinesl ten největší džbán naplněný čepovanou desítkou přímo od ledu.
    Když pak děd na jeden zátah celý obsah džbánu do sebe obrátil, pocítil nutkání. I šel rozvážným, avšak rychlým krokem přes dvorek ke hnojišti a volal na užaslého Ladíka: „Choditi po pivě nejenom dokáži, ale i musím!“
    „Ach tak, na to jsem nevzpomněl...“ A za ním se ozývalo: „Však ti zítra předvedu, že i ty dovedeš běhati po podmáslí!“
  • Přebral / 30. října 2006
    „To je dobře, že tak hodně jíte, děti, alespoň vyrostete!“ zamyslel se jednou dědeček u společné večeře a hned dodal:
    „Zvlášť tady Ladík! Jak se na tebe tak dívám, hochu, ty budeš jistě jednou vyšší než ten slavný čahoun Bidlo z Buštěhradu!“
    „O tom jsem nikdy neslyšel, dědečku, kdo to byl?“ zajímal se hned Ladík.
    „Inu, není divu, je tomu už drahně let. Byl totiž mým spolužákem v jednotřídce. Ale postavy byl vpravdě bohatýrské – představ si, že když se natáhl, tak mohl i nebesa nésti!“
    „Dědečku, sotva se najde takový trumbera, aby vám to věřil!“ rozesmál se Ladík. „Možná tak za vašeho mládí, ale dnes už přeci víme, že nebesa nejsou nějaká báň, kterou by bylo možné nésti!“
    „I mlč, sám jsi trumbera! Vidím to jako dnes, jak jsme spolu ministrovali a v procesí nebesa panu faráři nosili!“ strouhal popletenému vnukovi mrkvičku děd.
  • trosecky / 14. prosince 2006
    Jednoho odpůldne pozoroval děd vnoučka Ladíka, kterak si na dvorku hraje se svým milým kamarádem, veselým štěňátkem Azorkem, které před několika dny dostal od makotřaského ovčáka. „Ladíku, vidím jak je tvůj pejsek šikovný. Vsadím se, že i plavati dovede,“ oslovil čtverácký děd svého prapotomka. „Inu to dovede, dědečku, pejsci přeci umějí plavati již odmalička,“ souhlasil hoch, potěšen dědovou pochvalou. „Nu, Ladíku, vsaďme se, že Azorek nepřeplave ani tak malý rybníček, na kterém na dvoře tety Benýškové plavou husy a kachny. Přeplave-li, koupím ti u cukráře za pět korun bonbónů.“ „A to je snadné dědečku, rybníček u tety přeci nemá více než jednoho metru na průměr, takový Azorek jistě lehce přeplave,“ těšil se chlapec na snadnou výhru. „Tedy domluveno,“ usmál se sivý čtverák, přistoupil k milému štěňátku, pozdvihl jej za kůži v týle do výše a učiniv jen pár kroků, vhodil jej opodál do studny. „Podívej Ladíku, opravdu plavati dovede,“ nahýbal se děd nad studnou, „leč i přesto, že naše studna ani takový průměr jak Benýškovic jezýrko nemá, přec ji nepřeplave, neboť nemá břehu,“ smál se čtverák, zatímco Ladík, pochopiv teprve nyní dědův žert a vida marné snažení Azorkovo v hloubi studně, počal natahovati.
  • Přebral / 9. ledna 2007
    „Zdalipak jsem se s tebou, Ladíku, už sázel, zda dovedu vyfouknouti kouř z dýmky uchem?“ otázal se jednoho večera sivý čtverák vnoučka.
    „Sázel, dědečku, mnohokráte. Vždy vyfouknete kouř uchem od hrnku či jinou podobnou pomůckou,“ obrátil otráveně oči v sloup Ladík.
    „I kdepak! I sám od sebe dokážu tímto vlastním uchem kouř z dýmky vydechnouti!“ chlubil se stařík a ukazoval si na ušní boltec.
    „Není možná.“
    „Věru, věř, že je, Ladíku. Nevěříš-li, předvedu ti to!“ smál se dědeček.
    Ladík se zamyslel!
    „Dobrá! Ale žertík tento musíme uspořádati v prázdné místnosti se dvěma svědky, které sám vyberu. A nebude tam zejména žádných hrnců, hrnků, babského ucha ani ucha Jidášova, mucholapek, z nichž bys konce odříznul, sádry ani vosku na odlévání umělých uší...“
    „Jistě, jistě, ten pokoj může být zcela prázdný, jak chceš,“ plácal se dědeček smíchy do kolen.
    „...a nesmí tam být ani zvláště ostrá břitva a zrcátko!“ dodal ještě Ladík zamyšleně a již brzy se vydali s dědečkem, Frantíkem a Lidkou do komory za tímto účelem dočasně vyklizené.
    „Teď se dívej, Ladíku!“ pravil sivý čtverák, řádně si nakouřil pěnovku jak v té Nerudově prostonárodní povídce, nadechl se a – vypustil kouř vlastním uchem!
    „Sivý ctvelát opjet vyhlál!!!“ zaradoval se pětiletý Frantík.
    „Jak je to možné, dědečku?“ nebyl Ladík takřka schopen slova.
    „Inu, kouř jsem vypustil trubicí, která je pojmenována po panu Eustachovi a spojuje vnitřní ucho s nosohltanem, chlapče.“
    „Jakživ jsem neslyšel, že by bylo v lidských možnostech touto cestou kouř vypouštěti!“
    „Budeš-li jako já, až budeš velký, šňupat brazilský tabák říznutý strouhaným mýdlem s jelenem a černým pepřem, také to jistě jednou dokážeš!“ smál se dědeček na celé kolo a v očních důlcích dělaly se mu rozverné bublinky.
  • Dadel / 14. ledna 2007
    Bylo nedělní poledne, a u Rožků právě dojídali slavnostního oběda. Dědeček si právě párátkem vyškraboval zbytky telecího z umělého chrupu, když tu ho napadl žertík. Nalil si sklenici piva až po okraj, vhodil dovnitř párátko a zvolal: „Děti, pojďte ku mě! Věříte-li, že tuto sklenici piva vypiji, a přec to pivo v ní zůstane?“
    Vnoučata se váhavě trousila ku stolu, a Ladík nedůvěřivě pronesl: „Na nás si nepřijdete, vy vypijete tu sklenici pouze do půlky, dědečku, viďte?“
    „Ach nikoli,“ opáčil děd, „vypiji sklenici až do dna, a to pivo v ní přec zůstane.“
    „Vždycky zůstane pár kapek na dně a na stěnách sklenice. Na tohle vám neskočíme, dříve jste míval chytřejší žertíky,“ prohlásil otráveně Ladík a chystal se k odchodu.
    „Ale kdeže, vůbec ho neubyde. Vypiji až do dna sklenici piva, a to pivo v ní zůstane, a bude ho tam stejné množství jako na začátku!“
    „Opravdu, dědečku?“ podivil se Ladík.
    „Je to tak, dívejte se,“ prohlásil kmet a zdvihl sklenici.
    Všechna vnoučata se srotila okolo stolu dychtiva tento zázrak spatřiti. Samou zvědavostí svítila jim očka.
    Děd pomalu vypil celou sklenici, poté sáhl dovniř, a vytáhl párátko. „Vidíte, pivo jsem vypil, a přec tam topivo zůstalo. U nás topíme v kamnech dřevem, a toto párátko je ze dřeva, jest tedy topivem,“ šibalsky se usmíval děd pod vousy, ze kterých mu odkapávaly zbytky pěny.
    „Ach takhle!“ smál se Ladík a ostatní vnoučata s ním.
  • trosecky / 21. února 2007
    „Ladíku, až jednoho dne zemru, toto vše bude tvým!“ pravil jednoho dne děd, naložený v dobrém rozmaru, svému vnuku, s nímž právě stál uprostřed svých polností a široce se rozmáchl rukou kol sebe. „Děde, tedy právě já mám celý grunt zděditi?" podivil se Ladík, rozrušen vyhlídkou budoucí majetnosti. „Ale kdeže, hochu hamižný,“ usmál se čtverák a puknuv si ze své dýmky, dodal zvesela: „Vždyť vidíš, že rukou naprázdno tu mávám! Tedy všechno toto NIC bude tvým!“ A děd zvrátil svou sivou hlavu vzad, zalykaje se smíchem. „Ach tak,“ povzdychl si napálený Ladík.
  • Přebral / 11. května 2007
    „Ach, to je škoda, že u nás v Makotřasích není také ochotnické divadlo,“ povzdychl si jednoho večera Ladík, když se vracel s dědečkem z procházky podél humen, „vyprávěla mi teta Anežka z moravského Ořechova, že u nich hrají ochotníci samé veselé kousky. Prý se jí zvláště líbil Veselý nebožtík.“
    „I co to povídáš, kluku!“ zasmál se dědeček, „v Makotřasích, že by nebyl k vidění Veselý nebožtík? Zrovna dnes večer ho můžeš spatřiti v domku č.p. 30. Už se tam na něj sjela pestrá společnost!“
    „Opravdu, dědečku?“
    „Na mou duši, přeci bych ti nelhal!“

    Toho večera neměl pan Veselý z č.p. 30 dobrou náladu. Jeho starého otce před dvěma dny na poli přejel pluh tažený splašeným býkem a těžce ho znetvořil. Ubožák brzy dodýchal a celá rodina se teď sjela, aby se s ním u rakve rozloučila. Nikdo nezůstal nepohnut, už pro strašné znetvoření, které na jeho laskavém obličeji vykonala radlice.
    Tu si náhle povšiml malého hocha s kornoutem plným cukrlat, kterak se plete smutečním hostům pod nohama.
    „Copak tu děláš, chlapče, ke komupak ty patříš?“
    „Prosím, já jsem Rožek Ladislav, pantáto.“
    „A kde ses tu vzal,“ pousmál se hořce pan Veselý, „vždyť ty nepatříš k nám do rodiny...?“
    „Nikoli,“ oplatil mu úsměv Ladík, „přišel jsem se sem jen podívat na Nebožtíka. Prý je to velice šprýmovné.“
    Pan Veselý se chopil hole.
  • Kili / 19. května 2007
    Dědeček s Ladíkem procházejí se po vnějším břehu meandru. Dědeček táže se Ladíka, sypaje přitom popela do proudu říčního: „Ladíku, jak sluje tento břeh, když z něj sypu popela do řeky?“ Ladík, zamysliv se, odvětí: „Nevím, dědečku, ale snad to bude břeh výsepní, sypete-li z něj popela?“ V tu chvilku již kráká dědeček nebohého Ladíka za ucho, vece: „I kdeže! Toť přec břeh jesepní!“
  • Přebral / 6. července 2007
    Toho posledního dubnového večera seděl dědeček ve světnici, pokuřoval dýmku, ujídal z misky na stole keksy a čekal, až se děti spolu s rodiči vrátí domů. Jen občas k němu přes humna dolehla slabá ozvěna bujarého výskotu, to mládež pálila ohně a chystala se stavět máje.
    Zvony na lidickém kostelíku odbily klekání, děd našťouchal do dýmky novou várku tabáku, opřel se do houpacího křesla, až hlasitě zasténalo a dumal nad budoucími čtveračinami.
    Najednou koutkem oka zahlédl ve dveřích povědomou siluetu:
    „Vida, ty už jsi tu? No, jen pojď dovnitř!“ usmál se dědeček.
    Chlapec váhavě překročil práh.
    „Poslyš, Ladíku, co myslíš, zdalipak je možné vyfouknout kouř z dýmky uchem?“ spustil hned dědeček.
    „Toho sotva někdo dokáže...“ řekl hoch.
    „I kdepak, podívej!“ zasmál se dědeček, vzal ze stolu hrnek a už už se hotovil vydechnout kouř z dýmky jeho uchem. Tu se ale náhle zakuckal, a jak se otřásl, upustil hrnek na podlahu a ten se rozlétl na tisíc střepů.
    „Nu, ne vždy se žertík vydaří,“ zahanbeně pokrčil rameny děd a pomyslel si, že by možná přeci jen neměl tolik kouřit, „ale podívej – přichystal jsem si ještě něco jiného!“
    Hrábl do misky s keksy – a hned držel v ruce seschlý oříšek.
    „Teď ti, Ladíku, ukážu něco, co ještě nikdo neviděl a nespatřil!“
    „Opravdu?“
    „Opravdu!“ triumfoval děd, rozlouskl oříšek hotov vytáhnout z něj jadérko – ale co to? Skořápka byla prázdná.
    „Ech, stane se,“ omluvně se usmál dědeček, „ale věřil bys mi, chlapče, že dovedu chodit po provaze?“
    „Nevěřil,“ odvětil klučina.
    „A přeci to dovedu, podívej!“ zasmál se dědeček, vstal z křesla a sáhl do truhly, aby z ní vyndal kus provazu a položil jej na podlahu. Jenomže ať hledal jak hledal, nemohl provaz najít.
    „To jsem blázen, sám jsem ho tam včera ukládal!“ mumlal si pod vousy. Jenže provaz nikde.
    „Čím to, že se mi dnes ty žertíky vůbec nedaří?!!“

    Hoch se zlehka usmál. Bylo něco křivého v tom úsměvu.
    „To bude asi tím, dědečku, že já nejsem Ladík, ale Neladík. Diskord. Pechfógl.“
    Děd mu pohlédl do tváře a teprve teď si všiml, že každé chlapcovo oko má jinou barvu.
    „Čí ty jsi? Ty nejsi náš!“
    Promnul si oči, aby lépe viděl, ale když je znovu otevřel, světnice byla prázdná. Vyběhl rychle na dvorek, ale ani tam už cizího chlapce nezahlédl.

    Rožkovi se vrátili domů až za hodinu. Když jim u večeře vyprávěl svou příhodu, nikdo mu ji neuvěřil.
  • Halub / 7. července 2007
    Ondyno odjela paní Rožková na trh a děti zůstaly s dědečkem samy. Děd jim uchystal kaši, jakou mu dělávala jeho maminka, když byl malý.
    „A dědečku, proč ta slíbená kaše chutná jako klíh?“ dotázal se staříka Ladík i za ostatní děti, jimž se v očích zračila tatáž otázka, zatímco nabíral další sousto kaše nevábného vzhledu a zápachu.
    „Inu, milé děti, když jsem já byl malý, byla válka. Těžké časy byly.“
    „Mmmm hmm!“ zamumlal náhle pochopiv Ladík, jemuž však mezitím kaše zalepila ústa.
  • Přebral / 7. července 2007
    „Když s vámi se těžko zápolí v hádankách, dědečku. Vy máte na všechno důvtipnou odpověď...“ povzdychl si jednoho dne Ladík.
    Dědeček se usmál a laskavým, blahosklonným hlasem pravil:
    „Inu, když to říkáš ty, Ladíku, asi na tom něco pravdy bude. Ale umět někoho vyvést důvtipnou odpovědí, to by svedl každý! Pravé šibalství, pravá čtveračina – to je teprve umět položit takovou otázku, aby ten, z koho si tropíš žerty, ani odpovědět nemohl!“
    „Myslíte nějakou nesmyslnou otázku, dědečku? Třeba kolik nohou má ryba?“
    „Ryba má, samozřejmě, nula nohou. Ne, nic takového, myslím třeba takovouhle otázku...“ sklonil se dědeček k Ladíkovi a něco mu pošeptal do ucha.
    „Tak! A teď se schválně běž zeptat pana Brůny, našeho obecního četníka!“

    Četník Brůna postával na návsi, přemýšlel o policejních záležitostech a chlapce si nevšímal. Ladík si dodal odvahy, přistoupil k němu a zeptal se:
    „Pane Brůna...?“
    „Ano, Ladíku?“
    „Mohu se vás na něco zeptat?“
    „Inu, když chceš...“
    „Je v pořádku, sahá-li pan farář mladým hochům do kalhot?“

    Když dědeček vyšel ze stavení, Ladík ještě zkoprněle pozoroval, jak tři policisté odvádějí rozčileného duchovního na vlak, aby jej odvezli do Prahy k výslechu.
    „Dědečku, z koho jsme si to vlastně dneska dělali legraci? Z pana četníka nebo z pana faráře?“ obrátil se na sivého čtveráka.
    „Z obou, Ladíku. Ale z pana faráře více.“
    „Takže jsem to nezkazil?“
    „Ne, Ladíku, vedl sis tuze dobře. Ještě pár podobných kousků a čestné členství ve zdejší Volné myšlence, kde jsem místopředsedou a pokladníkem, tě nemine!“ smál se děd a naposledy zamával černé postavě velebníčka, která již mizela za obzorem.
  • Přebral / 8. července 2007
    „Dědečku, dědečku, vyprávějte nám, prosím, nějaký strašidelný příběh!“ škemrala vnoučata jednoho večera o přástkách.
    „Strašidelný, říkáte? Vždyť nebudete spát,“ na oko se čertil dědeček, „co takhle raději nějaký žertík?“
    „Ne, ne, strašidelný příběh, dědečku!“ dotírala na kmeta dále drobotina.
    Dědeček se usmál, utlumil světélko v petrolejce, zabořil se hlouběji do křesla a ponurým hlasem začal vyprávět...
    „Tak dobře tedy. Povím vám jeden velmi strašidelný příběh. Není vymyšlený, stalo se to mně samému a ještě dnes mne jímá úzkost, když si na události oné noci vzpomenu...“
    Vnoučata ztichla a bedlivě naslouchala. Malá, obzvláště bojácná Lidka už dokonce začínala natahovat moldánky.
    „...stalo se to jedné sychravé noci o dušičkách. Byl jsem navštívit hrob svého otce v Lounech a protože kvůli vyšinutí na trati neměl dlouho jet žádný vlak a já spěchal zpátky do Makotřas, musel jsem zajít do zájezdního hostince a najmout si kočár. Naštěstí jsem se tam setkal ještě s několika lidmi – váženým pražským právníkem, významnou operní zpěvačkou a poslancem zemského sněmu, takže jsme se mohli složit a najmout si ten nejlepší a nejrychlejší kočár.
    A jak ten rychle jel! Hnali jsme se kupředu po silnici, ztemnělými vesnicemi i černými lesy, pořád dál a dál! Zanedlouho nás dostihla ukrutná bouřka, která se přihnala od západu, ani nebylo v té tmě vidět, kudy jedeme a v rachotu hromů člověk ani vlastního slova neslyšel. Říkal jsem si, že bychom měli zastavit, ale ať jsem volal na kočího, jak jsem chtěl, neodpovídal a dál hnal spřežení tím božím dopuštěním!“
    „Nebyl ten kočí upír, dědečku?“ nevydržel napětí Ladík.
    „Nebyl, a nepřerušuj mne,“ zamračil se sivý čtverák, „tedy, kde jsem to skončil. Ano, kočár. Kočár se hnal pořád dopředu a ne a ne zastavit. Ujeli jsme dobrých dvacet mil, ale ten muž nedopřál koním ani chvíle oddechu. Kdokoli by se pokusil vystoupit z vozu, zle by se v té rychlosti potloukl!“
    „Pak byl kočí dozajista nějaký surový loupežník!“ napadlo Ladíka.
    „Ne, nebyl. Byl to obyčejný kočí a byl to obyčejný kočár,“ utrhl se na vnuka dědeček, „ale jel pořád dál a dál a nechtěl zastavit!“
    „Že by kočí za jízdy zemřel a neovladatelní koně vás chtěli strhnout do nějaké rokle?“ napadlo ještě Ladíka.
    „Ne, po mnoha a mnoha hodinách jsme dojeli do Makotřas.“
    „To ale vůbec není strašidelné!“ tvářil se kysele Ladík.
    „Milý hochu,“ povzdechl si sivý čtverák, „až ti bude sedmdesát jako mně, budeš se bát zcela jiných věcí, než dnes!“
    Na ta slova se zvedl z křesla a odšoural se na dvorek, jako toho večera již poněkolikáté.
  • stillborn / 9. července 2007
    Ondyno přišel Ladík ze školy dříve než obvykle. Vesele se prosmýkl brankou a spatřil dědečka, jak zachází do kůlničky na nářadí. „Dědečku, dědečku,“ volal na dálku Ladík. „Dejte mi nějakou hádanku, prosím. Paní učitelka dnes vůbec nepřišla do školy, nikomu nic neřekla a narychlo povolaný suplent Vávra nám pramálo potrápil závity.“ „Jdi si po svých,“ odsekl nezvykle chladně děd a kvapně se vydal do seknice. Usedl do křesla, rozkýval jej a zahleděl se do kouta, jako by tam bylo bůhvíco zajímavého. Rozjívený Ladík nic nedbal dědečkovi nechuti k hrátkám a nepřestal naléhat: „Prosím, prosím, dědečku, alespoň nějakou krátkou. Vždyť to pro vás nic není.“ Poskakoval a tahal viditelně znaveného kmeta za rukáv. Jako by do prázdna pak dědeček zašeptal: „Je možné, aby se na člověka takhle dívala a přitom nic?“ Ladík byl poměrně zaražen touto hádankou a stěží hledal odpověď. Děd vstal, podíval se skrz vnuka a zaburácel, až chlapec vyjekl: „Je možné, aby se dospělý člověk vešel do příručního kufru?“ „Není, není!“ pálil bez přípravy Ladík v nadšeném očekávání, že mu dědeček předvede nějaký artistický kousek. Dědeček jen zasyčel: „Je to možné! Všechno je možné!“ a odešel ušlapat čerstvě zrytý záhon. „To byla ale divná hádanka, dědečku,“ zakňoural si, už jen pro sebe, zklamaný chlapec.
  • stillborn / 11. července 2007
    Jednoho parného červencového odpoledne posedával Ladík znuděně vedle dědečka před domkem na lavici. Bylo dusno, venku se nepohlo ani stéblo trávy a na dědečka zvolna přicházela dřímota. Chlapec těkal pohledem a snažil se najít nějaké zabavení, které by mu ukrátilo čas a zároveň v něm vynikl ať už jako malý myslitel či zdatný sportovec. Tu si všiml, že na dědečkově tváři lezou tu tři mouchy, tu čtyři, nezřídka i pět. Přestože dědeček byl již ke stáru trochu nemotorný a na čistotu těla už nedbal tolik co dříve, pravý muší ráj u Rožků nastal, až co si soused Kudrna pořídil párek tuze nečistých vepřů. I Ladík se měl co ohánět, aby jeho mladická tvářička nevypadala jak z fotografií vychrtlých černoušků, co je ve městě vystavoval věhlasný cestovatel Emil Holub po návratu ze svých výprav na černý kontinent. Ladík zbystřil, vyskočil z lavice a spustil: „Dědečku, pojďme se vsadit, že na vaší tváři ulovím více much něž vy na mé.“ Chladně kalkuloval chlapec s faktem, že dětská tvářička je menší než dospělá a sedá na ní tedy méně much, že se mu mouchy nezapletou do vousů, že tolik nepáchne a je pro ně menším lákadlem, navíc je rychlejší, lépe vidí a tak už k vítězství chybí jen starcův lehkovážný souhlas. „Inu, Ladíku, jen lov, jen lov,“ stručně zdvihl hozenou rukavici dědeček. V oku se mu zablýsklo. Jen to dořekl, Ladík hbitě máchl rukou, jen lehce se otřel o dědovu tvář a s vítězoslavným pohledem třímal ve dlani hned čtyři bzučilky. V tu ránu mu však došlo, jakou past na sebe vykopal a už už se kryl prose: „Ale nedávejte mi facku, dědečku, to ne, prosím.“ „Inu, to víš, že ti facku nedám, Ladíku,“ odtušil dědeček. Chlapec se uklidnil, přestal se třást a mouchy naň pomalu začaly opět sedat. Tu dědeček vstal, z kůlničky přinesl širokou lopatu, co jí na zimu skládají uhlí, a zeširoka se rozpřáhl. A Ladík rázem pochopil, že tuto sázku nevyhraje, ani kdyby dědeček trefil méně much než on.
  • stillborn / 12. července 2007
    Sotva v seknici Ladík odložil školní brašnu, už k němu chvátal dědeček s talířem náramně nazdobené krmě. „Jéé, dědečku, ovocné knedlíky. S tvarohem, máslem. Ó, vy víte jak na mě,“ rozpýval se nad vonící dobrotou chlapec a zakrojil. „Borůvkové,“ slastně vydechl a jal se do sebe soukat jedno chutné sousto za druhým. Jen vylízal talíř, hnes začal dedečka poňoukat: „Víte dědečku, co zmizela paní učitelka a dochází k nám ten přitroublý suplent Vávra, jsem ze školy otrávený. Všechny mé oblíbené předměty zvládám lépe než on a ty ostatní, no, můžeme se v nich rovnat.“ „Inu, tak si pojďme pocvičit třeba botaniku, Ladíku. Já budu říkat vlastnosti rostlin a ty budeš hádat, které to jsou,“ pokračoval v potěše vnuka stařík. „Ano, ano, výborně. Jen povídejte.“ „Rostlina, co myslím, má zelené listy,“ začal ze široka dědeček. „Ale dědečku, to mají všechny. Dál, říkejte dál,“ nedočkavě se tetelil Ladík a nadšeně očekával další indicii. „Rostlina, co myslím, má tmavé modrofialové plody,“ přiblížil děd. „Borůvka, borůvka,“ vykřikoval Ladík a hlásil se poskakuje, jako by zapomněl že už nesedí ve školní lavici. „Borůvka obecná, Vaccinium myrtillus, hustě rozvětvený keřík s narůžovělými květy a černomodrými bobulovitými plody. Daří se jí na půdě světlých lesů severní a střední Evropy, v severní Asii a Severní Americe. Roste od nížiny až do alpinského pásma,“ sypal ze sebe zanedbávaný premiant, až se mu hrdélko počalo svírat. „Vždyť jsem ji měl k obědu. To byla ale tuze jednoduchá hádanka. Myslete si další rostlinu, dědečku,“ zasípal Ladík. Jak překotně mluvil, začaly se mu v koutcích úst tvořit malé váčky bílé pěny. Dědeček chvíli jen mlčel a sledoval měnící se výraz chlapcovy tváře. „Inu, není to borůvka a hádat další rostliny, myslím, nebude třeba,“ odtušil čtverák, zapálil si čibuk a nehnutě hleděl na vnuka. Po místnosti se náhle rozlétly zvláštní květiny. Čtyři listy proti sobě a uprostřed mrká zlověstné starcovo oko. Stěny se rozvlnily a podlaha začala pod zmateným chlapcem mizet. Skácel se jak podťatý a zmítaly jím křeče. „Ach, nikoli Vaccinium myrtillus, ale Paris quadrifolia,“ konečně uhodlo chroptící dítko. Ano, Ladíkovi právě došlo, že byť uhodl další dědečkovu hádanku, má z toho jen pramalou radost.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)