Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • Hetero / 12. července 2007
    „Pohleďte dědečku, jakého krásného hlemýždě jsem našel v trávě v sadu“, volal na dědouška Ladík, mávaje urostlým, nádherně zbarveným plžem v ručce. „Zítra jej donesu panu řídícímu do hodiny přírodozpytu. Třeba mi za to opraví tu pětku z minulého týdne, kterou jsem dostal za referát o masožravých žížalách a pivních pijavkách, který jste mi tak ochotně pomáhal vypracovat na základě vlastních zkušeností.“ Starému čtverákovi přeběhl při vzpomínce na referát po tváři lehký úsměv, ale již mu zaplály oči nad další příležitostí: „No, to bude jistě všechny ve škole velmi zajímat,“ počal děd kout žhavé železo, „zvláště když se ti podařilo nalézt vzácný druh, jež patří mezi nejrychlejší živočichy obývající planetu!“ „Ale dědečku, šneci jsou přece naopak pověstní svou pomalostí...“ „Ne však tento vzácný druh!“ smečoval sebejistě děd. „Chceš-li se přesvědčit, nic nám nebrání hned teď provésti závod: ty proti hlemejzi a kdo bude dříve u tamtoho stromu,“ ukázal dědeček na mohutný ořešák na protější straně dvorku. Položil hlemýždě na zápraží tak, že tykadly mířil na ořešák a Ladíka vybídl k zákleku do startovní posice. „Tři–dva–jedna–teď!“ odstartoval dědeček závod. Ladík vyrazil pohodlným klusem, dokonce se v půli dvorku ohlédl a podivil se nad naivitou děda, nutícího měkkýše k pohybu prudkým pohybem ruky. V následujícím okamžiku Ladík zaslechl šveholivý zvuk něčeho letícího poblíž jeho pravého ucha a nato praskavé rozbití ulity o kmen ořešáku. Ustal v běhu a tázavě pohlédl na děda. „Vidíš? Hlemýžď je u stromu mnohem dříve než ty!“
  • stillborn / 12. července 2007
    „Po vsi se o vás říká, že jste nelidský sadista. Co je to ten sadista, dědečku?“ tázal se zvědavě sobotního odpoledne Ladík. „Inu, sadista, to je takový člověk, který si různými čtveračinami dobírá zlobivé chlapce,“ odpověděl bez vytáček dědeček a pohladil laskavě Ladíka po vlasech. Zatím se zanedbaný sirotek Frantík za zahradou radoval z pětikoruny, kterou právě utržil za krabičku svých nejdivočejších vší.
  • stillborn / 13. července 2007
    Vedno sobotního rána vyváděl Ladík taková alotria, že už to ani nahluchlý dědeček nemohl strpět a povolal vnuka k sobě. „Vsaďme se, Ladíku, o desetihaléř, že než kukačky odbijí sedmou, dokážu, aby celá seknice byla vzhůru nohama,“ lákal chlapce ke hře. „I to vy si mě, dědečku, zase jen tak dobíráte. To bude jako minulý měsíc o pouti, kdy jste zrychtovaný jak potulný mazavka König vtrhl na jarmark úplně nahý. To vám byla celá ves hnedle vzhůru nohama. Na to už mě nenachytáte,“ sebejistě odrážel Ladík. „Ne, ne. Žádné – to se jen tak říká, žádné triksy. Celá seknice. Stůl, židle, postel, obraz císaře pána, prostě celá,“ trval na svém děd. „Sedmá přijde za dvě minuty, to byste musel být tuze velký rychlík. Inu, dobře, dědeč...“ A jestli se ještě maminka nevrátila z návštěvy u strýce Suchého v Muchoprdech, tak tam Ladík stále visí ze stropu za nohy, z úst mu čouhá roubík a dědeček zas v klidu spí s hřejivým pocitem, že si za stržený desetihaléř dá po obědě v šenku dobrého piva.
  • danielsoft / 13. července 2007
    „Dneska přijde státní úředník Nejezchleba,“ vece jednou děd po dobrém obědě, „dělá sčítání lidu s nějakými statistikami.“
    „To mě zajímá,“ usmál se Ladík.
    „Inu, vnoučku... zůstaň tu ve světnici, až přijede,“ usmál se stařík.
    Odpoledne opravdu pan Nejezchleba přišel a na různé věci se našeho kmeta vyptával.
    „A v jednom stále nemám jasno,“ zamračil se úředník, „kolik potomků, pane, máte? Byly tu nějaké nejasnosti ohledně otcovství, mateřství,...“
    Děd se zasmál: „Kolik celkem potomků jsem zplodil, kolik z nich je je manželských, kolik nemanželských: obojí se dá z mé přezdívky snadno odvoditi.“
    „Z vaší přezdívky? Jak tohoto věru docílím?“ drbal se pan Nejezchleba za uchem. Nebyl zvyklý na sivý humor, jehož fluidum místností se vznášelo. Když celé dvě hodiny kroutil hlavou, zmožen přemýšlením, na něž věru v řemesle úřednickém zvyklý nebyl, dal se nakonec poddat.
    „Čtverák,“ vece děd, „má přece čtyři Rožky a dvě uhlopíčky.“
    „Ach tak...“ katarze vtipnosti opět nastolila vesmírnou rovnováhu.
  • Přebral / 18. října 2007
    Jednoho dne odpoledne se Ladík přišoural k dědečkovi do pokoje a nejistě na něj hleděl, jako by marně hledal slova.
    „Copak se děje, Ladíku?“ otázal se sivý čtverák, „posaď se u mne...“
    „Toho právě nemohu, dědečku...“ cekl vnuk zahanbeně.
    „Ach tak! Vysvědčení, že je to tak!“ rozesmál se dědoušek laskavě a hned dodal: „Neboj se, to přebolí. Tak v jakém předmětu jsi zase exceloval, nezdaro?“
    „Ve franštině, dědečku,“ zamumlal Ladík chmurně, „tento rok jsme ji měli prve a je to jazyk notně složitý, vůbec se mi nedaří se mu naučiti, ba skorem ani porozumět! Maminka říká, že mi v Kladně najde učitele na cizí jazyky a budu tam muset přes prázdniny na doučování jezdit, abych náskok mých soudruhů dohnal!“
    „Inu, snad to lépe vyřešíme!“ vztyčil se děd z houpacího křesla, „sám jsem v mládí něco nacestoval a mohu tě cizím jazykům učit, aniž by ses musel do Kladna harcovat! Pojď, zajdeme za maminkou a promluvíme si s ní o tom!“
    „To byste byl tuze hodný, dědečku...“ pookřál Ladík.

    Prvního září celá rodina Rožkova napjatě čekala, až se Ladík vrátí z první hodiny franštiny, aby se pochlubil, jak ztracené učivo dohnal. Však měli také s dědečkem napilno! Každé odpoledne musel Ladík namísto hraní si s ostatními dětmi alespoň hodinu gramatiku procvičovati, domácí úlohy si vedl, sešit se slovíčky měl vzorně krasopisně celý popsaný, ba i práce písemné kázal mu děd každou neděli vyhotoviti!
    Avšak Ladík ze školy přišel pomalu, je se šoural a natahoval moldánky:
    „Copak se stalo, synu?“ tázala se hned maminka.
    „Maminko, dědečku,“ propukl v pláč Ladík, „pan učitel mi řekl, že francouzsky ani zbla neumím a když jsem se obhajoval, že jsem celé léto s dědem pilně cvičil, poslal mne pro drzost i na hrách klečeti!“
    „Jak je to možné? Sama jsem na to vaše učení dohlížela!“ durdila se matka, „dědečku...?“
    „Učil se, učil, ale ne francouzsky, nýbrž – škipetarsky!“ smál se děd, až se za břicho popadal, „tu řeč jsem v Bosně pochytil, když jsem tam za císaře pána sloužil. Říkal jsem ti přeci Ladíku, že tě budu cizím jazykům učiti, avšak nikdy jsem neřekl, jakým!“
    „Kuku dreqos!“
  • eso / 19. října 2007
    „Řekni mi, Gavíku,“ obrátil se světlovlasý čtverák na svého přítele ve škipetarštině, „chtěl bys, abych ti posluhoval?“
    „Nu, to by se mi líbilo. Provedl jsi mi už dost ošklivých vtípků, bylo by správné se mi za to odvděčit,“ opáčil jeho černovlasý soudruh.
    „Tak dobře – pokud postříkáš řidiče prvního projíždějícího automobilu touto žertovnou vodní pistolkou, budu tvým slouhou až do konce tvého života,“ řekl mu s úsměvem čtverák.
    „Inu, proč ne,“ řekl si jeho společník, „jen abych nemusel na automobil dlouho čekat, je to přece jenom technická novinka.“
    „Ach tak...“ pomyslel si Gavrilo Princip o patnáct minut později.
  • Torama / 19. října 2007
    Seděl takto sivý čtverák v šenku, popíjel dobrého piva a přemýšlel, komu by kudrlinku na rozumu vypálil.
    Vtom vešel do šenku soused Nejezchleba a čtverák naň hned: „Zdravíčko, sousede, oč se vsadíme, že nesvedete za hodinu jedné Sparty vykouřiti?“ – „Ale dědoušku, toť lehká věc,“ usmál se pan Nejezchleba, „vskutku se chcete vsaditi? A očpak?“
    „Nu, sousede, což takto o týdenní útratu v tomto šenku? Kdož prohrá, bude vítěze celý týden hostiti?“ – „Platí, dědoušku, platí. Kdy mohu úkolu provésti?“ tázal se pan Nejezchleba.
    „Třeba hned, sousede.“ – „Tedy dobrá, provedu úkolu hned. Ale proč zde sedí tito sportsmani, mají snad na to dohlížeti, aby sázka dle zásad fair play proběhla?“
    „I ne, sousede,“ usmál se čtverák. „To jsou hráči teamu footballového AC Sparta Praha se zovoucího. Vsadili jsme se přec, že za hodinu svedete jedné Sparty vykouřiti, či ne?“ – „Ach tak,“ pomyslel si soused Nejezchleba.
  • ajcinkdzet / 22. října 2007
    I zasedly děti ke stolu a pustily se chutě do jídla.
    „Děti, znáte staré ponaučení o tom, že máme jísti do polosyta a píti do polopita?“
    „Ovšem, dědečku,“ povídá Ladík. „Je to dobré pravidlo a budu se jím vždycky řídit.“
    Po chvíli bystrého uvažování přidal Ladík zvídavou otázku: „Ale proč se, dědečku, říká pij do polopita namísto pij do polopiva, vždyť slovo pito ještě nikdy nikdo neslyšel, kdežto pivo je přec pojem obecně rozšířený a srozumitelný?“
    Dědečka tím nikterak nevyvedl z míry: „Povím ti to takto, Ladíku, mně přijde rovněž podivné, že se říká jez do polosyta namísto logičtějšího a srozumitelnějšího jez do polosyva.“
  • danielsoft / 22. října 2007
    „Víš, Lidko, nulou nelze dělit,“ uslyšel děd Ladíkův hlas ze světnice. Přispěchal tam a uzřel děti, kterak se učí matematiku. Přišel k nim blíže a usmál se.
    „Dělit nulou? Víš-li pak, Ladíku, že i toho lze docíliti?“
    „A jakpak, dědečku?“ otázal se vnouček.
    „Počkej chvíli“ – stařík na chvíli vyšel z pokoje a vrátil se s malým klacíkem. „Lidko, vezmi tento klacík, každý konec do jedné ruky.“
    Vnučka poslechla svého dědečka.
    „Nyní mi, Ladíku, půjč svoji ruku,“ pobídl kmet hocha.
    Ladík ruku natáhl, děd-čtverák ji vzal do své a klacík s ní přesekl: „Vidíš, Ladíku, že dělit lze.“
    „Dělit... ano,“ nechápal Ladík, „ale co byla ta nula?“
    Kdo, chlapče, kdo?“ usmál se kmet vida, jak Ladík v obličeji rudne.
  • Trisolde / 22. října 2007
    „Běž se za tím nesrstou podívat,“ pobídl dědoušek Lidku, „vždyť on už ani nerozumí žertu.“
    Lidka ale za chvíli přiběhla zpět, očka plná hrůzy.
    „Dědečku, dědečku, Ladík visí na hambalkách, švihadlo má kolem krku, už ani nožičkami netřepe!“
    „Ale jdi ty jedna,“ zachmuřil se děd, „kdo by mu takovou věc mohl způsobit?“
    „Sám si to udělal, sám!“ nedala se Lidka utišit.
    „Potom je vše, jak má být,“ odtušil dědeček, „copak jsi neslyšela, že nula od nuly pojde?“
    A v očích už mu zase čtverácky blýskalo veselím.
  • Premek / 22. října 2007
    Ladíkova potupná smrť byla poslední kapkou do číše trpělivosti Ladíkovy matinky, která zatím zůstávala stranou čtverákových sivostí. Plna žluče pokusila se též kudrnku na staříkově rozoumku napáliti.
    „Zdaližpak víte, dědečku, pročpak se vaší komůrce říká výminek?“ zeptala se dědouška, právě když vcházel do dveří své pastoušky.
    „I měla bys to přece vědět, děvče – “ řekl, avšak nedořekl. Zajisté ocenil sivý humor své snachy, šlápnuv na první minu za prahem.
  • Kirjat / 30. října 2007
    Po sobotní kachně se zelím se děd rozmarně natáhl na lavečku před chalupou, údy ochable svěšené podél těla, ale v očích mu již hrála šibalská světýlka a nemohl se dočkati, až se konečně zjeví jeho oblíbený vnuk, Ladík. A tak se také stalo. Ladík si to štrádoval po dvorečku jako by nic, ale i on se těšil, jakou čtveračinu zase dědeček uchystal a čemu novému se dnes naučí. Doufal, že tentokrát již nad jeho umem konečně vyzraje.
    „Ladíku,“ pronesl s hranou nedbalostí děd. „přineseš-li mi plný džbánek piva, nebudeš museti v pondělí do školy.“
    Toť se ví, klučina bez dlouhého rozmýšlení popadl nádobu a metelil a pádil si to do pivnice Pod akátem. Nechal si od hostinského natočit plný džbán hostivické jedenáctky a opatrně jej poponášel zpět k chalupě. Cesta to nebyla jen tak krátká, i začal Ladíkovi vrtat hlavou červík, zda tentokráte splnil vše podle dědových slov. „Plný džbánek piva...“ No ano! Děd přece tuhle říkal, že v Hostivicích žádného piva nevaří, jen koňskou močku! Ladík nemeškal, upil piva co mohl, zbytek vylil vedle cesty, nechť se i mravenci pomějou a hnal si to zpátky Pod akát. Nechal si natočit řádnou míru piva – tentokrát již plzeňského i s vrchovatým kopcem pěny – a tradá zpátky k dědovi. Když byl opět v půli cesty, pozvedl smutně pivo před své zraky: pěna už skorem spadla a džbán není ani trochu plný! Ještě jednou se tedy vrátil do lokálu a poslední své krejcary zanechal hostinskému za ten hlt piva, který do vrchu džbánku scházel. Když se pak opatrným krokem konečně došoural k dědovi, byl napjatý, co řekne.
    „Hmmmm, takto plný džbán jsem ještě neviděl, všechna čest,“ pravil uznale děd, než si poprvé řádně přihnul.
    „A Plzeň, jako křen, tak výtečné pivo jsem ani neočekával,“ pronesl a jal se vyprazdňovat džbán snad na jeden ráz!
    Ladík byl jako na drátkách, bál se děda vyrušit, ale po chvíli už to tak jako tak nevydržel.
    „A co bude s tím volným pondělkem? Nemusím tedy pozítří do školy?“ vyhrkl.
    „Volné pondělí jsem ti slíbil, volné také dostaneš. Však Štědrý den letos připadá na pondělek, a to jistě do školy nepůjdeš. O pozítřku nebylo žádné řeči,“ usmál se pod bílou pěnou pokrytými vousy starý šibal.
    „Ach tak,“ řekl již téměř plačky Ladík.
  • danielsoft / 5. prosince 2007
    Nastal vlahý letní podvečer. Dědeček seděl v houpacím křesle před domem a vnímal krásu okamžiku. Vedle něj seděl Ladík, který zrovna odpočíval po perném dni.
    Po cestě prošel ostrou chůzí mladý muž.
    „Mladý Vomáčka spěchá na tancovačku,“ prohlásil Ladík, „posledních pár let ani jednou nevynechal příležitost jít k muzice.“
    „Ale já ti povím,“ usmál se sivý děd, „že mnohokrát, když muzikanti začali hrát, ležel doma a spal – i v poslední době.“
    „Není možná, dědečku! Vždyť jej každý pátek vídám, jak spěchá touto cestou se pobaviti...“
    „Víš ty, Ladíku, kolik je na celém světě muzikantů? A každou chvíli někteří z nich právě začínají hráti. A Vomáčka, i když je to hoch čiperný, občas spáti, jako každý člověk, věru musí!“
    „Ach tak,“ vzdychl Ladík, když si uvědomil rozlohu celého širého světa.
  • Hetero / 7. prosince 2007
    „Poslyš, Ladíku,“ oslovil dědeček vnoučka jednoho zimního večera, „což takhle pobaviti děti trikem kouzelnickým, který spolu secvičíme?“ „Ano, ano, dědečku!“ jásal chlapec, předpokládaje, že se konečně dostal blíže dědečkovu srdci a preference děda mezi vnuky konečně pro Ladíka zaslouženě rostou. Toho večera dědeček v sednici nadzvedl k úžasu dětí starý cylindr, a pod kloboukem se objevil králíček, o kterém dědoušek prohlásil, že je to začarovaný Ladík. Lidunka tiše zavzlykala a přitiskla králíčka v náruči. V té době již Ladík, shrbený v maličké králíkárně, dávno vzdal lomcování řetězem i odstraňování rozmáčklých bobků z dlaní, a zapřísáhl se, že nikam nepoleze a žádného králíčka na si za krk dávat nebude, byť mu dědeček tisíckrát tvrdil, že tím k zázračné výměně chlapce za zviřátko dojde.
  • Torama / 11. prosince 2007
    „Dědečku, a co vy vlastně umíte, čímpak jste vyučen?“ otázal se jednoho dne zvědavě Ladík.
    „Inu, to víš,“ usmál se děd, „dlouho jsem v Uhrách žil, i kolem Košic a Šariše na zkušené byl. Nu a vyučil jsem se tam, vyučil. Drotaříkem jsem se vyučil.“
    „Ale dědoušku,“ nedalo cosi Ladíkovi spát, „jakpak jest možné, že vy jste drotaříkem, když jsem nikdy ani já ani mamička s tatíčkem vás drátovati neviděli?“
    „Ladíku, to jest přeci zcela jasné. Pokroku nezastavíš. Já jsem se vyučil moderním drotaříkem. Drotaříkem bezdrátovým.“
  • Torama / 13. prosince 2007
    Onu neděli byly celé Makotřasy na nohou. Dědoušek řídil velkou loterii, hlavní cenou byloť celé prase a krom toho na šťastné výherce mnoho dalších cen čekalo. I to víte, že si nikdo nenechal příležitosti ujíti a každý si losu koupil, někteří i povícero. I Ladík posbíral své pracně uspořené krejcárky a jeden los sobě zakoupil.
    A již došlo na návsi k losování, hlava na hlavě tam byla. Dědoušek s velkou pompou každou cenu hlásil, výherci se radovali a nevyhrávající sousedé jim tiše či méně tiše záviděli. A když už se losování ke konci nachýlilo, i Ladík na svůj los cuc na kládě vyhrál. A hned se také nadšeně běžel dědouška otázati, kdy a kde si své výhry vyzvednouti může.
    Náves v mžiku ztichla, neboť toto zajímalo i všechny ostatní výherce. Dědoušek se s úsměvem na Ladíka podíval a řekl: „I to víš, Ladíku, že své výhry dostaneš. Však přečti mi nejdříve, co na druhé straně losu napsáno jest.“ A Ladík poctivě četl: „Výhry budou se oproti losu vydávati v místní hasičské zbrojnici organizátorem dědem Rožkem“ a více toho na losu napsáno nebylo. I zeptal se Ladík nedočkavě: „Ale dědoušku, tam není napsánoť, kdy se výhry vydávati budou.“ „Ano, Ladíku, umíš čísti vskutku dobře. Výher budu vydávati v hasičské zbrojnici. Neřeklť jsem ovšem, kdy toto nastane,“ šalamounsky se usmál děd. Ladíkovo „Ach tak“ ovšem již jen velmi slabě slyšel, utíkal totiž, ač již na zádech bezmála osm křížků měl, před rozčertěnými sousedy koňské koblížky a kravské koláče po něm metajícími.
  • Přebral / 13. prosince 2007
    Jednou přišel za starcem z hory jeho vnuk z jedné paštunské vesnice a řekl mu:
    „Ó, moudrý děde, již mne nebaví sklízet do nekonečna mák v mé rodné vsi, ba dokonce někdy pomýšlím na to, jaké by to asi bylo, kdyby ondyno Alláh – on jest veliký – nezjevil Korán Mohamedovi – nechť je mír při něm – ale mně. Pověz, je možné stát se i v našich časech prorokem?“
    I zamyslil se stařec z hory a pravil:
    „Snad ano, ale je k tomu prý třeba vyšplhati na nejvyšší vrchol Pamíru a tam stráviti celý rok, jako to mudrcové indičtí zhusta činívají. Při tom dostane se prý člověku osvícení.“
    „Děkuji, ó moudrý děde, hned vydám se na cestu!“ zaradoval se vnuk a odešel.

    Uplynul víc jak rok a tu se na cestě k utajenému sídlu starce z hory objevila otrhaná postava, sám starý muž by býval svého vnuka na první pohled nepoznal, kdyby jej nepozdravil, tak strašlivě vypadal:
    „Ó, moudrý děde, strávil jsem rok na nejvyšší hoře Pamíru, zimou i hladem strádal, k Bohu – on je veliký – se modlil, ale zjevení se mi nedostalo!“
    „Vidíš, a zatímco ty jsi tak činil, já tu celý rok seděl, s dívkami laškoval, s hochy šachy hrál, jedl ovoce a med, a právě dnes ke mně jedno zjevení přišlo samo.“
    „Ale jak je to možné, ó moudrý děde?“
    „To je snadná věc. Od našeho posledního setkání uplynul rok, který jsi promrhal, namísto prorokem jsi tedy pouhým porokem a tudíž jsi zaslouženě namísto Koránu obdržel jen koán.“
    „Alláh jest veliký!“
    „Věru, to je.“
  • Torama / 14. prosince 2007
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ otázal se děd svého nejmilejšího vnoučka, „jak se dá též nazvati ta část těla, na kterou si sedáš?“
    „I vím, dědoušku,“ odvětil Ladík, „rasův Francek mne pár jmen pro tělní část tuto naučil, ale jsou to slova tuze hanebná, proto jich nemohu říkati.“
    „Správně činíš. Pokud bys jich pronesl, potěh by měl posvícení,“ usmál se tvrdě děd. „Ale zajisté ani Francek nezná toho výrazu, kterého ti teď chci sděliti. A to jest slovo polopit.“
    „Polopit, dědoušku? A co toto slovo znamená? Nikdy jsem je ještě neslyšel...“ otázal se nechápavě na dědouška hledící Ladík.
    „Toho se brzy dozvíš, chlapče,“ ušklíbl se děd, zatímco jednou rukou hladil Ladíka po hlavě a druhou si spouštěl kalhoty, „zajisté jsi už slyšel rčení »jez do polosyta, pyj do polopita«, ne?“
    „Ach tak.“
  • captainn / 17. prosince 2007
    „Zdalipak, Ladíku, dovedeš dobu předběhnouti?“ tázal se jednou k večeru děd a oči mu plály jasněji než odraz slunečního kotouče v hasičské nádrži ve Hřebči.
    „To věru nedokáži, dědečku,“ přiznával hned chlapec a doufal, že takto zkoušku upřímnosti u kmeta složil.
    Teprve sukovice, která se jej jala pronásledovat až do Buštěhradu před dům válečného veterána Karla Doby, mu dala seznati, že nejen ve skoku na špek stále není starci vyrovnaným soupeřem.
  • Vaslaf / 25. prosince 2007
    Na Štědrý večer dědeček naděloval. Sezval všechna vnoučata do své komůrky pod rozžatý vánoční strom. Leželo tam mnoho věcí zabalených v hnědém šustivém papíře.
    „Tak, moje drobotino, pojďte pod strom! Protože vím, že všichni již dovedete čísti, každý si nyní může najít dárek, na němž je jeho jméno.“
    To bylo radosti! Oldra dostal mičudu z pravé kůže, Lidku potěšily tři tabulky čokolády z Vídně, jiné dítko našlo brusle či poutavý cestopis od Julesa Verna.
    Hromádka dárků se valem zmenšila a Ladík tu stále stál s rukama prázdnýma. Nakonec zbyl pod stromkem jen velký ohmataný hoblík, s nímž byl dědeček předtím stromek upravoval, aby se do stojanu vešel.
    „Dědečku, vy jste na mne asi zapomněl,“ ozval se nesměle Ladík.
    „I nezapomněl,“ opáčil děd. „Kdybys byl ve škole, v dílnách, dával pozor, věděl bys, že tomuto nástroji se říká hladík. Žádný truhlář se bez něj neobejde, a i ty jej nepochybně doceníš, až na jaře nastoupíš do učení u mého známého Vondry.“
    „No, ne...,“ špitl Ladík.
    „No, ano!“ rozesmál se děd, plácaje vnuka po zádech, „ne nadarmo říká kladenský předák Zápotocký, že řemeslo má zlaté dno!“
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)