Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • running / 28. prosince 2007
    I jednoho večera neměl Ladík co dělat, a tak přihnal se k dědovi: „Dědečku, pojďte si něco zahrát!“ Děd tedy šel – a po chvíli vyhrabal čtyři různě velké knoflíky, na papír nakreslil podle největšího z nich tři kružnice a všechny čtyři knoflíky položil na sebe do jedné z kružnic tak, že vespod byl největší, na něm menší a tak dále.
    „Ladíku, tohle je hra až z Indočíny,“ poučil děd Ladíka, matně vzpomínaje na hodiny zeměpisu. „Po jednom musíš všechny knoflíky z jedné kružnice do druhé přesunout, aniž by ale ležel menší knoflík na větším. Pakliže tohoto svedeš – ale ano, i pětikorunu ti dám.“
    Ladík chvíli přehazoval knoflíky podle nálady, ale nakonec všechny správně přesunul.
    „A víte co, dědo,“ napadlo Ladíka, „když to samé svedete s osmi knoflíky, pětikorunu vám vrátím!“
    Děd chtěl nejprve Ladíka odmítnout, ale v oku se mu zaleskla jiskřička a něco ho napadlo. „Počkej chvíli, Ladíku,“ řekl a počal na papír divné věci psáti. Po chvíli vytáhnul z kouta skříně další čtyři knoflíky, přidal je k původním čtyřem a po nejméně dvou stech padesáti přesunutích všechny knoflíky přesunul.
    „A víš co, Ladíku,“ řekl děd se špatně skrývanou radostí, „dokážeš si představit dvě stě korun?“ – a nechal otázku chvíli doznít. „Dvě stě korun ti dám, Ladíku. Dvě-stě!“ a začal rejdit po pokoji.
    „A, tady jsou,“ vykřikl a otevřel krabici s knoflíky, za republiky ještě neotevřenou. „Copak, copak,“ křičel Ladík s vidinou snadného obrání děda. Děd vložil mezi osm knoflíků dalších třicet dva, tak, že byly stále postaveny podle pravidel. „Pakliže to i s touto hromadou svedeš, odměna tě nemine. A teď mě omluv, musím si odskočit,“ chechtavě dořekl.
    A Ladík si opět neuvědomil, jakou kudrlinku mu to zase dědoušek napálil, když dveře zvenku potichoučku zamkl – ale, dlouho, dlouho poté ho u hromádky knoflíků proklínal.
  • Trisolde / 30. prosince 2007
    „Přijel k nám bílý kůň, zaleh’ nám celý dvůr. Co je to?“
    „Sníh.“
    „Ale jděte, zabitý bělouš je to.“
    „Ten také.“
  • Torama / 2. ledna 2008
    „Slavný soude,“ počal rozkládati soused Nejezchleba, „žádám dle práva okamžité zakročení. Zdehle děd Rožek ode mne koupil koně a nechce jej zaplatiti. Dal mi pět korun řka, že zbylých devět set devadesát pět mi zůstane dlužen a k zapravení dluhu tohoto se nikterak nemá, ač již tři měsíce uběhly.“
    „Pane Rožku,“ ozval se ctihodný soudce, „co mi k tomu říci můžete?“
    „Slavný soude,“ vztyčil se děd z lavice a s nám dobře známým zábleskem sivosti v očích vykládati počal, „já konám jen dle smlouvy, kterou jsem zde se sousedem Nejezchlebou byl uzavřel.“
    „Jakže?“ otázal se soudce sivého čtveráka, „to nám musíte objasniti.“
    „S největší radostí a poníženou úctou, pane soudce. Koupil jsem tuto od souseda koně s tím, že mu nemohu dáti požadovaných tisíc korun a proto že mu dám korun pět a zbývajících devět set devadesát pět mu dlužiti budu. A jistě, jako osoba obojího práva znalá, uznáte, Vaše Ctihodnosti, že nemohu jinak. Kdybych dluhu zapravil, poruším ujednání, kterého jsme při prodeji koně byli uzavřeli. A toho se já, osoba vážená a nade vše počestná, dopustiti nemohu.“
    „Ach tak,“ pronesli dvojhlasně soudce se sousedem Nejezchlebou.
  • danielsoft / 2. ledna 2008
    „Vy jste, pane Jurajo, přišel jistě na můj inzerát, kterak v ruletě vyhráti,“ usmál se stařeček na pána, který stál ve dveřích.
    „Ano. Garantoval jste mi, že zaručeně přesnou matematickou metodou vyhraji tisíckrát tolik, kolik vsadím: a se zárukou.“
    „Přesně tak,“ odvětil sivý děd, „po zaplacení příslušné částky vám svůj systém ihned prozradím.“
    Pán zaplatil tučný obnos a visel kmetovi na rtech.
    „Inu, drahý pane, můj systém spočívá v tom, že pražádné rulety vůbec hráti nebudete. Sám si jistě spočítáte, že vyhrajete tisíckrát tolik, kolik vsadíte.“
    „Ach tak...“ smutně hlesl napálený hráč.
  • Trisolde / 13. ledna 2008
    „Dědečku,“ poprosil jednoho večera Ladík, „co kdybyste mi dnes nenapaloval kudrlinky na rozoumku, ale řekl mi před spaním nějakou hezkou pohádku?“
    „To víš, že ano, Ladíku,“ usmál se dědoušek, „rád ti budu vyprávět některý z těch starých příběhů; co třeba o Popelce?“
    „Ach ano, dědečku,“ zaradoval se vnouček, „tu mám snad nejraději.“ Dědeček začal vyprávět a Ladík spokojeně naslouchal. Když najednou sebou škubl a přerušil tok starochovy řeči: „Ale dědečku, tak to nebylo. Když Popelka přišla domů z bálu, nenašla přeci hrách a popel rozsypané po podlaze, rozbité hrníčky a pokálený parapet.“
    „Ale to víš, že to tak bylo,“ pousmál se dědeček, „vždyť jí pomáhali siví holoubci.“
    „Ach tak.“
  • Halub / 14. ledna 2008
    Jednoho dne přišel již dospělý Ladík na vejminek za dědečkem. Seděli u stolu, pili meltu a vzpomínali na staré časy v Makotřasech a na kousky, které dědeček Ladíkovi prováděl.
    Děd si zrovinka začal stěžovati, že je již starý a oči, uši ani nohy už mu příliš neslouží a že dokonce ani jeho rozum už není tak ostrý, jako když byl jeho vnuk dítětem.

    „Dědečku,“ povídá najednou s šibalským úsměvem Ladík, „vsadím se, že se vám i dnes podaří mě obelhat.“
    „Jakže? Ty jedna drzá žouželi!“ zakřičel děd vysokým stařeckým hlasem, vymrštil ze své židle a uchopil do ruky berlu. „Co si to dovoluješ?“ „Pamatuj si: ať jsem dělal sebevypečenější kousky, ani jednou jsem přitom nezalhal!“ Při těchto slovech se jal nasupeně obcházet po obvodu místnosti a doprovázel svá slova rytmickým ťukáním berly.

    „Vidíte, dědečku,“ děl se smíchem Ladík, když stařec po několika minutách opět znaveně usedl. „a přece jste dnes hned několikrát obelhal mě i celou světničku.“
    „Ach tak,“ zaúpěl děd, zkroucený bolestí, již v jeho stářím zchatrnělých údech vyvolal onen příliš rázný a nenadálý pohyb.
  • Přebral / 24. ledna 2008
    Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
    „Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
    „Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
    „Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
    „Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
    „Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
    „A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
    „Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
    „Jen aby,“ ušklíbl se Ladík potichu pod vousy, „kdo ví, zda víla Zubnička přijde!“, ale nedalo mu to a hned se jal jedním ze svých nejvolnějších mléčných zoubků viklat, aby byl ještě do večera venku.

    V noci celý statek spí, nikdo ani nedutá. Děti čekají s mléčným zoubkem pod peřinou, ukáže-li se víla či neukáže. Postupně usínají, jen malý rozumbrada Ladík spí zlehka, jako ten princ s ježčí kůží pod zády, připraven přistihnout vílu při činu a přijít celé věci na kloub.
    Tu se otevírají dveře a vysoká postava v dlouhé krajkové noční košili se plíží k Ladíkově postýlce:
    „Takhle dědeček nevypadá!“ pomyslí si Ladík nejistě, „že by přeci jen na světě bylo víly Zubničky?“
    Tu však noc rozčísne hlasitý řev:
    „ROŽEK!!! CO SE TU VÁLÍTE V POSTELI? VSTÁVAT!!! HNED!!! A DÍVEJTE SE MI DO OČÍ, KDYŽ S VÁMA MLUVIM, CHLAPE!!!“
    Zmatený Ladík není schopen odporu.
    „TAKHLE VYPADÁ UKLIZENÝ POKOJ? TO BY VÁS NA VOJNĚ HNALI, ROŽEK!!! VSTÁVAT, TO PRÁDLO BUDE DO DVOU MINUT SROVNANÝ DO KOMÍNKŮ, NEBO DOSTANETE KARCER, ROŽEK!!! VY MĚ JEŠTĚ NEZNÁTE, ALE AŽ MĚ POZNÁTE, TAK... NO TAK, NEULEJVÁM SE, MAKÁM, MAKÁM!!! KDE MÁTE KARTÁČEK NA ZUBY, ROŽEK? TA PODLAHA SE BUDE BLEJSKAT!!! A AŽ BUDETE HOTOVEJ S PODLAHOU, HYBAJ NA RAJÓNY!!! JÁ Z VÁS, ROŽEK, TO ULEJVÁCTVÍ DOSTANU!!!“
    „JEDU, JEDU!!! TAK CO, HOTOVO? ZA MINUTU NÁSTUP V PLNÝ POLNÍ NA DVORKU!!! A KLIKUJEME, ROŽEK, KLIKUJEME!!! KDYBY PŘIŠEL CÍSAŘPÁN A VIDĚL VÁS TU TAKHLE SE FLÁKAT ROŽEK, VÍTE, CO BY CÍSAŘPÁN ŘEK?!!! DRŽTE HUBU, ROŽEK, NA NIC SEM SE VÁS NEPTAL!!! ŘEK BY, CO SE MI TO TU FLÁKÁ ZA ŠVAJNHUNDA, POŠLETE HO NA DESET LET DO BOSNY ČISTIT LATRÍNY, TAM HO NAUČEJ!!! TO BY ŘEK, ROŽEK, MAKÁM!!!“
    Ladíkovo utrpení ne a ne skončit. Až někdy ke svítání ho podivná víla propustila a chlapec se odpotácel do postýlky, kde si tiše poplakal a usnul, jen aby ho za půl hodiny vzbudila maminka:
    „Vstávej, Ladíku, je čas jít do školy!“
    Chlapec se vymotal z propoceného lože, sáhl pod polštář zjistil, že jeho zoubek bez náhrady zmizel a plouživým krokem, s kruhy pod očima většíma, než jaké mívá opilec hrobník, došel do sednice.
    Tam už seděly kolem stolu ostatní děti, chlubily se, jaký hezký peníz dostaly od víly Zubničky a s dědem a vysokým pánem ostře řezaných rysů, který se tu stavil návštěvou, žertovaly.
    „Ladíku! Co tak koukáš, pozdrav hosta!“ usmál se dědeček, „přijel za mnou můj dobrý přítel z vojny, poručík Dub od infanterie!“
    „Brýtro...“ zamumlal Ladík.
    „POHOV!“ přátelsky mu pokynul Dub.
    „Žádná víla Zubnička nepřišla...“ vyčítavě pípnul chlapec.
    „Mluv nahlas, ty malý kuňkale, neslyším tě dobře,“ zachmuřil se děd.
    „ŽE ŽÁDNÁ ZUBNIČKA NEPŘIŠLA!!! JENOM NĚJAKÝ ZLÝ CHLAP!!!“ rozbulel se Ladík.
    „Aha, tak teď teprve ti rozumím!“ smál se děd, až se do kolen plácal, „to máš z toho, že tak kuňkáš! Myslel jsem celou dobu, že jsi prve toužil po návštěvě víly Zupničky!“
    „Ach tak!“
    „A radím ti, abys o panu Dubovi laskavěji mluvil, od příštího týdne bude u vás ve škole řídícím učitelem,“ dodal dědeček smířlivě.
  • Torama / 24. ledna 2008
    Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
    „Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
    „Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
    „Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
    „Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
    „Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
    „A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
    „Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
    „Ach ne,“ zamumlal Ladík, „žádného zoubku se mi neviklá, to asi bez penízku zůstanu...“
    „I nezůstaneš,“ usmál se spiklenecky děd, „pokud hezky poprosíš, zkusím ti nějak pomoci.“
    „Ano, ano, dědoušku, prosím, pomozte,“ zaškemral Ladík. Ovšem vida děda po lopatě sahati, hnedle své unáhlenosti zalitoval.
  • Přebral / 3. února 2008
    „Ladíku, doprovodil bys, prosím, dědečka na procházku do lesa?“ zeptala se jednoho rána maminka Rožková svého synka.
    „Raději ne, večer přijdou Toník s Gretkou a nerad bych je promeškal,“ vymlouval se Ladík, kterému se sice na letním bytě vprostřed šumavských hvozdů líbilo, ale jemuž byla představa, že doprovází poťouchlého kmeta na jeho dlouhých vycházkách po lesích, samozřejmě z duše protivna.
    „Nechceš-li, půjdeš stejně,“ pokrčila maminka rameny, „dědeček je už stár a kdyby se mu něco daleko od lidí přihodilo, je mu třeba míti při ruce někoho, kdo může zajít pro pomoc!“

    „Podívej se, Ladíku, jak zde ta liščata vyvádějí,“ šeptal radostně stařík, když se s vnoučkem krčili za trnkovým keřem a dívali se na veselé pozdvižení u nedaleké nory, kde se tři malá liščí mláďata rošťácky přetahovala o srnčí hnát, „jsi-li rád, že jsi se mnou nakonec šel?“
    „Jistě, dědečku,“ odvětil Ladík úsečně a přemýšlel, co asi tak bez něj provádějí místní uličníci Toník s Gretkou, s nimiž se již leckteré dobrodružné loupežné výpravy na cizí účastnil – ať už to bylo do zahrady zamračeného starého Seppa nebo na bramborové políčko sedláka Potužáka. Bujnost liščí mu ty chvíle jen připomněla a činila ho neklidným.
    „Tak ani liščata se ti nelíbí?“ zachmuřil se děd, „pak tedy pojď, zavedu tě na jedno tajné místo, které je tuze zajímavé a nikdo o něm snad dosud ani neví!“
    A jen co to dořekl, vydali se strmou stezkou kolem liščího doupěte kamsi nahoru v místa, kde strmý skalnatý svah přecházel v náhorní planinu. Vítr již vál tu o něco studenější, pahýly křivých stromů házely divné stíny jako z pochmurných báchorek pošumavských a vysoký temný les vpravdě ještě nestihl zapřít svého pohanského ducha. Pod nohami děda a jeho vnuka co chvíli z nerovné půdy vyskočily bublinky dávající nenápadně najevo, že místa ta jsou podmáčena.
    „A jsme tady!“ hlasitě vydechoval stařík, „na tom zajímavém místě!“
    „Co je tu k vidění?“ ušklíbl se Ladík, „jen ohavný prales, bez ladu a skladu se tu větve válejí! A jsou tu muchničky, dědečku.“
    „Inu, pojď ještě kousek kupředu a hned uvidíš, tam je to převelice zajímavé – já si tu zatím trochu odpočinu,“ otřel si ten čelo kapesníkem a usedl na trouchnivý kmen.
    Ladík pokrčil rameny a naplněn přesvědčením, že podrobí-li se rychle a bez odmlouvání starcovým rozmarům, stihne se snad ještě vrátit domů před soumrakem, učinil tři kroky po rovné, travou a mechem porostlé půdě na druhou stranu nevelké lesní holiny.

    Však co to? Zrada? Ladíkovy nohy náhle klesají hlouběji, v půdě to čvachtá a srká, rezavá voda vzhůru vyráží a nešťastný chlapec je již brzy v mokřadu po kolena – co po kolena, po pás, ba co dím, po pás, dokonce už po krk pohroužen!

    „Dědečku! Co je tohle za zajímavé místo?!! Vždyť je to bažina.“ kňouravě sténá Ladík.
    „Nikoli bažina, nýbrž slať. A zajímavá je tuze, však vidíš, jak tebe samotného rychle zajala!“ směje se děd.
    „Ach tak. Pojďte mi zase ven pomoci!“ škemrá Ladíkova hlava.
    „Neboj se, vnoučku,“ souhlasil děd, „dolů do vsi sejdu a sousedy svolám na pomoc. Dobře, že jsme se ve dvou do lesů vypravili!“
    Pak se zamyslel a než nadobro zmizel v mlází, dodal:
    „A pospíším-li si, možná tě najdeme dříve než ta bujná liščata!“
  • Vaslaf / 4. února 2008
    „Kdysi lidé vydrželi více než dnes,“ rozhovořil se dědeček. „Pamatuji se na svého známého, řezníka Ibla. Jedné zimní noci šel z hospody, uklouzl na lávce přes Zákolanský potok a až do rána pod ní ležel. Přesto nedostal zápal plic, ba co dím, ani rýmu!“
    „To není možné!“
    „I je. On si totiž o kámen rozrazil hlavu.“
    „Vida.“
  • DJ Slamák / 6. února 2008
    Jednoho dne děl sivý čtverák: „Ladíku, dnes vyučím tě tak, jak učíval své žáky učitel národů, Jan Ámos. Pojď se mnou na dvorek.“
    Ladíkovi zazářila očka nadšením, jako vždy, když mu dědeček projevil svou přízeň a podělil se s ním o pracně vydobytá moudra životní. Než bys řekl švec, vyřítil se před dům jako horská bystřina.
    „Vem si ho,“ pravil rázným hlasem stařec a otevřel branku. Než se Ladík nadál, ucítil prudkou bolest ve stehně. Jakési zvíře ho se vzteklým vrčením povalilo na zem a útočilo na již krční tepnu.
    „Co to má znamenati, dědečku? Sliboval jste přece, že mi dnes jako Jan Ámos Komenský rozoumek vytříbíte,“ namítal zoufalý Ladík.
    „Však také ano, ty malý nedovtipo! Psal přece Komenský – schola lupus. A jelikož vlků v Makotřasích nemáme, musel jsem si se sousedovic Azorem vystačiti,“ vysvětloval rozšafně děd, zatímco vlčák vnoučkem lítě lomcoval.
    „Ach tak,“ pomyslel si již reflexivně Ladík.
    „Tak, tak,“ pomyslel si již reflexivně sivý čtverák.
    Toho dne byl v Praze nalezen oběšený Květoslav Gróf, sazeč a typograf.
  • danielsoft / 18. února 2008
    Den před Ladíkovými narozeninami přišel do Ladíkova pokoje dědeček. Chlapec byl potěšen: očekával, že od něj dostane pouze ponožky jako minulý rok, ale zdálo se, že se dědovo srdce obměkčilo. A skutečně: stařík se usmál a pravil:
    „Ladíku, k zítřejším narozeninám si můžeš přát cokoliv.“
    Ladíkovy oči zazářily: „Jé, dědečku: přeji si tedy vzduchovku, takovou, jakou má Franta odvedle!“
    „Přeješ si vzduchovku,“ zopakoval kmet, „dobrá tedy.“

    Ladík skoro nemohl usnout, jak se těšil. Druhý den se jal rozbalovat dědečkův dárek... a byly to opět ponožky. Zklamaně se na starce podíval: „Ale dědečku: řekl jste mi přece, že si mohu přát, co chci.“
    „Ano, Ladíku,“ usmál se starý čtverák, „musíš ale dát pozor na slova: netvrdil jsem nic o tom, že se tvé přání splní.“
    „Ach tak,“ hlesl zklamaně napálený vnuk.
  • Přebral / 26. února 2008
    „To jsou mi novoty!“ bručel si jednou dědoušek pod vousy, jen co přišel domů ze své pravidelné odpolední procházky.
    „Jaképak novoty, dědečku?“ zajímaly se hned děti a nejvíc z nich samozřejmě nepoučitelný hoch Ladík.
    „Inu – takové! Co bych vám to říkal, stejně byste tomu správně nerozuměly!“ mávl stařeček rukou, ale když viděl, že tím malé zvědavce jen tak neuspokojí, usedl ztěžka za stůl, pokrčil rameny a dodal:
    „Zkrátka, šel jsem dnes přes Středokluky, kolem požární nádrže u potoka, a představte si – je tam dole hospoda s obsluhou nahoře bez!“
    Změřil si pohledem nechápavé dětské tváře, znovu pokrčil rameny a usmál se:
    „Vidíte, že tomu nerozumíte, jste ještě moc malí. A dobře tomu tak! A teď mi dejte odpočinout, jdu poobědvat maminčin chutný oukrop.“
    Děti se zaraženě odloudaly na dvorek, kde se brzy zabavily s psíkem a na dědečkův zážitek rázem zapomněly. Jen zvědavý Ladík, který byl toho dne v domě nejstarší, měl jisté tušení, ale věděl, že se nesmí prozradit, jinak by ho maminka nikam nepustila.
    Vzal tedy z police malovaný džbánek, vešel s ním do kuchyně, kde se jeho maminka trápila nad kotlem oukropu pro dědův nenasytný žaludek, a zeptal se:
    „Maminko, mohl bych zajít tatínkovi pro pivo, než se vrátí ze zaměstnání?“
    Maminka si synka změřila podezřívavým pohledem, neboť věru nikdy dosud nebyl tak ochotným pomocníkem v domácnosti, ale nakonec se usmála:
    „Dobrá, jsem ráda, že mi chceš pomoci. Ale až přijdeš, sama si ověřím, zda jsi piva neupil a nebo ho neředil!“
    „Ale kdež, maminko, toho bych neudělal! Tak já už běžím do Středokluk!“
    „Do Středokluk? Proč ne ke Kalendům...?“ zarazila se maminka, ale hocha již v kuchyni nebylo.

    Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den a vozkové projíždějící kolem malého Ladíka na něj navíc hrubě pokřikovali, jen co zahlédli jeho džbánek, zdali by jim také pivo nepřinesl.
    Ale hoch všechny útrapy vydržel, nekalá pomyšlení ho hnala kupředu, dokonce si cestu podél potoka a přes pole trochu zkrátil, a brzy už stál na prahu hospůdky u požární nádrže. Trochu se bál, aby ještě měli otevřeno, ale naštěstí bylo uvnitř veselo – středoklučtí sedláci popíjeli rezavý mok a za pípou stál rozložitý hospodský v umatlané košili, levou rukou ubíjel plácačkou drzé mouchy a pravou čepoval jedno pivo za druhým.
    „Dobrý den!“ osmělil se Ladík, „načepoval byste mi pivo?“
    „Tobě nebo tvému tatínkovi?“ pokrčil spiklenecky obočí hostinský.
    „Tatínkovi, samozřejmě,“ vyhrkl Ladík, podal tomu dobrému muži peníze a zatímco ten roztáčel kohouty optal se:
    „To jste tu sám na všechnu tu obsluhu?“
    „Sám,“ odvětil hostinský nerudně, „žena mi tu loni pomáhala, ale letos v zimě vzal si ji Pán Bůh k sobě.“
    „To je mi tuze líto,“ pípl Ladík, vzal si od něj plný džbán, zaplatil a zmateně vyšel zase ven a zamířil zpět do Makotřas, teď už raději po silnici, přes kopeček kolem domkářských stavení se zahrádkami.

    Věru, horko bylo strašlivé, a cesta zpět do Makotřas s plným džbánkem, ze kterého ani ulít nemohl, aby si maminka nemyslela, že upíjel, byla mu pravou Kalvárií.
    Jen, co prošel brankou na dvorek, neudržel se a hned vykřikl k ostatním dětem:
    „Dědeček nám lhal, byl jsem ve Středoklukách, ale dole v hospodě tam žádná obsluha nahoře bez není!“
    To si ale naběhl, hned se z okna vyklonil brunátný děd a jal se křičeti:
    „Já že jsem lhářem, ty malý nestydo?! Však jsem vám jasně říkal, že ve Středoklukách je dole hospoda a nahoře bez! Kdosi ho tam zřejmě u zahrádek nedávno vysadil!“
    „Ach tak,“ upustil Ladík džbánek na dlažbu, kde tento s hlasitým prasknutím puknul a pivo rozlilo se mezi slepičinci.
    „Nu, však jsem říkal, že ještě nemáte rozum,“ zasmál se děd o něco shovívavěji, „tak pojďte dovnitř, děti, dát si se mnou trochu bezinkové šťávy. Však na běhání po hospodách máte ještě dostatek času!“
  • Torama / 26. února 2008
    „Dědoušku, dědoušku, prosím, nalijte mi trošku bezinkové šťávy,“ přiběhl ondyno s prosíkem Ladík. Dědeček se ovšem smutně usmál: „I to víš, že bych ti nalil. Jenže jste již všechnu šťávu vypili a nové nemám, nemám totiž bezinek. Všechen černý bez v Makotřasích přes zimu pomrzl.“
    „Ach ne,“ rozesmutnil se Ladík, „čeho teď budeme píti?“
    „Neklame-li mne má letitá paměť,“ zamyslil se děd, „ve Středoklukách by měl černý bez býti. Zdalipak víš, kde jest tam náves a na návsi dům s velikými vraty? Tam zabouchej, pan hospodář ti jistě černý bez ukáže.“
    Ladík vcuku letu vzal košík a utíkal do Středokluk.
    Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den, ale Ladík nepolevil, představa chutné bezinkové šťávy mu dodávala sil. A již byl ve Středoklukách. Rozhlédl se po návsi a hle, tu jest dům s velikými vraty. Ladík chutě zabušil a poté, co mu paní hospodářka otevřela, přednesl svou prosbu.
    „A čí že ty jsi, chlapče?“ otázala se paní hospodářka. „Ladík Rožek z Makotřas, prosím.“ odpověděl uctivě Ladík, těkaje očima po okolí a nechápaje, jak jest možné, že žádného bezu nevidí. Mezitím paní hospodářka odešla a zpoza rohu vyběhl brunátný hospodář mávající potěhem a slova velmi nehledaná na Ladíka volající. Ladík samozřejmě nečekal a pelášil, co mu malé nohy stačily.
    Jen co doběhl zpět domů a zchladil žízeň, běžel za dědouškem. „Dědoušku, kampak jste mne to poslal? Šel jsem přesně tam, kam jste mi nařídil, uctivě jsem se představil a poníženě přednesl prosbu svou a přesto mne pan hospodář chtěl potěhem zmalovati a volal nepěkná slova. A co více, žádný černý bez nikde tam nebyl...“
    „I byl, chlapče, byl,“ usmál se děd. „S panem hospodářem jsme se něco v Hercegovině za císaře pána a jeho rodinu naválčili. Jenže v jedné bitvě chudák Pepík Černý o svou mužnou ozdobu přišel a než byl do civilu propuštěn, přezděli jsme ho u naší kumpanie »Černý bez«.“
    „Ach tak...“
  • Vaslaf / 27. února 2008
    Otec Rožek se mračil a huboval. Aby taky ne! Dnes měla přijet do Makotřas kontrola z finančního úřadu – ne jen tak někdo, ten pan rada píše i návrhy zákonů a vyhlášek o daních. A vždy poctivý povozník Rožek nemůže najít krabici s účty. Jaká pohroma a jaká ostuda! Již uhodil na všechny děti a rákoskou pohrozil. Nic platno.

    A tu již v síni vrzly dveře a vstoupil městsky oblečený pán s knírkem.
    „Velice se omlouvám,“ vykoktal otec Rožek, „musím teprve donést spisy, zatím si u nás vypijte zrnkovou kávu.“
    Tu se přišoural do světnice dědeček.
    „Vy snad víte, kde jsou moje účty, tatínku?“ optal se již bez naděje v hlase otec Rožek.
    „Ovšem, jsou ve stodole, pod nápravou žebřiňáku,“ opáčil stařec, poťouchle se usmívaje.
    „Jak to?“
    „Inu sám jste mne předevčírem žádal, abych dal ony spisy na své místo, a viděl jsem na krabici nápis »Podvojné účetnictví« – a tak jsem je dal pod voj.“
    „Dědečku, ale to je nespisovně – neříkáme přece »pod voj«, ale »pod oj«,“ namítl Ladík.
    Otec Rožek chtěl něco říci, ale místo toho jen zprudka usedl na židli.
    „Hahahaha-haha-hehe-he!“ ozvalo se od stolu, „nechte gramatiku gramatikou, již dlouho jsem se tak nezasmál!“
    Ukázalo se, že pan rada je milovník žertu a humoru. Poté, co si vypil kávu, provedl kontrolu, ale jen tak zběžně, aby se neřeklo, výhodně zaokrouhlil základ daně a slíbil, že příští rok přijde zas a přinese vnoučatům nějaká vyřazená razítka na hraní.
  • Torama / 7. března 2008
    Seděl takto ondyno sivý čtverák v šenku a popíjel chutného piva, když tu vrazil dovnitř soused Nejezchleba a spustil na dědouška bandurskou: „Dědoušku! Vy jste zde prý před dvěma dny prohlásil přede všemi, že mé domácí rybízové víno chutná jako koňská močka, jest to tak?“ – „Ano, toho jsem skutečně řekl,“ klidně opáčil staroušek. „Dědoušku!“ dopálil se soused Nejezchleba, „však jsme o víkendu mého vína společně popíjeli poté, co jsem vás naň pozval a vy jste děl: »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné!« Jak jest možné, že jste mi lhal a zde jste prohlásil tu ošklivost o močce? Kéž jen by vám nebylo toliko let a byl jste v plné síle, milerád bych vám dal lekci slušných mravů, abyste již nikdy nelhal!“
    „Sousede,“ opáčil sivý čtverák naoko klidně, ale hostinský již poznal, že se dědoušek zlobí a vzpomínaje na doby dědouškova mládí nenápadně odcházel »narážeti sudu«, „zdalipak víte, jak mi přezdívali kamarádi vojáci v době, kdy jsem za císaře pána v Bosně bojoval?“ – „Toho nevím, dědoušku, jak?“ – „Velebníček,“ opáčil stále ještě naoko klidný děd, „a to proto, že jsem“ – a s těmito slovy se dědoušek zlověstně vztyčil a teď již křičel na souseda – „každému, kdož mne kdy ze lži obvinil, ihned dal na chrámpáně svatého Bouchala!!! Děkujte jen tomu, že jste můj starý přítel! Jen proto jsem vám za toto obvinění ihned také na chrámpáně nedal! Vzpomeňte si, čeho jsem vám říkal! Říkal jsem »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné« a toho jsem také řekl, protože jsem toho říci musel! Slušné vychování mi tak velelo, byť vaše víno skutečně jako koňská močka chutná!“
    „Ach tak,“ opáčil soused Nejezchleba kvapně odcházeje z šenku.
  • Pan_Azathoth / 20. března 2008
    I přišel jednoho dne sivý čtverák za svým nejoblíbenějším vnoučkem s nezvyklou nabídkou: „Zda-li pak bys chtěl, Ladíku, na svoje vlastní oči spatřit jednoho z největších učenců a intelektuálů na planetě Zemi?“ Ladík byl otázkou ponejprv zaskočen, ale v okamžení svému dědečkovi s radostí přitakal: „Ba že bych chtěl, jistě bych se od něj mnoho zajímavého dozvěděl a pana učitele pak znalostmi překvapil, ba dokonce jistě by mi i záviděl, že s tak velikým intelektuálem jsem se setkal, když on sám, jak se o něm mezi lidmi šušká, stěží měšťanku vychodil a vyučovat v naší škole mu bylo uloženou soudem za trest.“ A tak druhého dne z rána vydali se sivý dědeček s malým vnoučkem na nádraží a za chvíli už, taženi kouřící lokomotivou, uháněli dlouho, předlouhou, až do jedné malé vesničky na Slovácku. Tam vystoupili a dědeček zavedl Ladíka k malému, omšelému statku, kde na dvoře stál vousatý muž, třímající nad hlavou těžký sud, a jiný muž, s hlavou ukrytou pod plachetkou fotografického aparátu, právě stiskl spoušť a dvorek ozářila komíhavá záře magnesiového světla. „To je JUDr. PhDr. Mag. et Mag. Henryk Lahola,“ ukázal sivý čtverák na muže se sudem, „jeden z největších intelektuálů na planetě Zemi!“
    „Ale děděčku,“ namítal Ladík, „vždyť on vystudoval jen pouhé dva universitní obory, a to věru není mnoho, spousta lidí má mnohem větší vzdělání, to znamená, že jsou mnohem větší intelektuálové, než on! Vždyť třeba i sousedu Tomšíkovi cikánka ondy na jarmarku z ruky vyčetla, že jeho pravnuk bude už v Kristových letech plných šest akademických titulů míti a místo řídícího v bankovním úřadu zastávati!“
    „Ale, kdež,“ smál se z hluboka důvtipný kmet, „jen se na něho dobře podívej, měří na výšku dobré dva metry a tlustý je tak, že jistě váží tolik jako naše stračena, tak uznej, že většího intelektuála nikde na planetě Zemi dojista nenajdeš!“
    „Ach tak...“ vyrazil zklamaně Ladík, zatímco společně s dědečkem ze všech sil prchal před nebezpečně rychle se přibližujícími zuby dvou ostrých loveckých dog, valícím se sudem a sprškou broků z intelektuálovy myslivecké brokovnice.
  • Halub / 27. března 2008
    „Děti, pojďte z chalupy. Uděláme si zajímavý obřad,“ zahlaholil jednoho nedělního odpoledne oknem do světnice děd na vnoučata, jež ihned dychtivě vyběhla ven v očekávání, jakou kratochvíli jim dědoušek uchystal. Ten ale dal každému z dětí do ruky pytlík s osivem a vykázal je na své malé políčko za humny, kde si pro sebe pěstoval zeleninu. Tam pak děti dobře přes hodinu v potu tváře osévaly jednu brázdu po druhé podle instrukcí, které na ně vykřikoval děd, bafající ze své dýmky, pohodlně usazen na lavičce ve stínu chalupy. Když se pak po této lopotě děti také znaveně svalily do stínu, zeptal se Ladík stařečka, který se s trhnutím probral z počínající dřímoty, zda-li už přijde ten slíbený obřad.
    „Ale chlapče drahý! Ten obřad je přeci již hotov. Vždyť jste právě teď na políčku vždy do jedné brázdy cibuli a do druhé mrkev ob řad oseli! Podle tohoto věstníku ministerstva zemědělství,“ ukázal významně na umaštěnou brožurku, již vytáhl z kapsy svrchníku, „právě takto plodiny nejlépe vzejdou a budou navíc ochráněny před škůdci.“
    „Ach tak,“ pravil zklamaně Ladík a otřel si rukávem zpocené čelo.
  • Vaslaf / 6. dubna 2008
    Po návratu z výletu na Slovácko chodil Ladík všecek zamyšlen a jednoho večera se dědovi svěřil:
    „Cítím v sobě touhu státi se jednou doktorem nebo aspoň magistrem. A chtěl bych se zase někdy podívat do Prahy. Rád bych prošel staroslavným Karolinem, kde mnoho velkých mužů zanechalo stopy!“
    „Inu, proč by ne. Tento pátek se chystám do Prahy a mohu tě těmi místy provést – kdysi jsem tam strávil pět let.“
    „Vskutku, dědečku?“ ožil Ladík. „To tedy musíte mít akademický titul, proč jste to doposud tajil?“
    Děd si s úsměvem položil prst na ústa. „Dočkej času – tento pátek se vše dovíš.“

    A jak řekl, tak se i stalo. Z nádraží popojeli několik zastávek elektrickou drahou. A pak dědeček zvědavému Ladíkovi poskytl vyčerpávající výklad. Po třech hodinách usedli, uchození a vyprahlí, v hostinci u mísy grundlí, džbánu popovického kozla a sklenice bublinkové limonády.
    Ladík otřel si mour z čela a pravil: „Hodně jsme již viděli: továrnu na vagony, nákladové nádraží, obchodní přístav a mnoho jiného – ale budeme mít pokdy na tu slíbenou universitu?“
    „Ale Ladíku, nic takového přece v plánu nebylo.“
    „Ale vždyť jste mi přece slíbil návštěvu Karolina.“
    „Inu, musíš mít se mnou trpělivost – jsem již starší člověk, hůře slyším a porozuměl jsem, že toužíš po prohlídce Karlína. Však jsem tu strávil několik let vykládáním uhlí, poté co Rakousko prodělalo státní bankrot. Dalo by se říci, taková universita života... Nu a teď již raději dopijme, vlak do Makotřas odjíždí za čtvrt hodiny,“ uzavřel děd.
  • Pan_Azathoth / 6. dubna 2008
    Ladík dostal jednoho roku k narozeninám od tatínka malé štěňátko a všecek rozradostněn běžel jej hned svému dědečku ukázati.
    „Inu, to je hezké štěňátko,“ pokyvoval hlavou dědoušek, „zdalipak ale, Ladíku, víš, co s takovým štěňátkem je zapotřebí udělati, aby vztekliny nedostalo?“
    „Ba že vím,“ děl Ladík. „Je třeba ho ku zvěrolékaři přivést, aby ten mu očkování provedl!“
    „I nemusíš,“ poučoval vnoučka dědoušek. „Očkování tvého štěňátka mohu provést sám, aby ses s ním až ku zvěrolékaři trmácet nemusil!“
    „To že byste svedl, dědečku?,“ žasl Ladík, ale dědeček jenom souhlasně přikyvoval.
    „Jen se podívej, Ladíku, jak očkování tvého pejska provedu,“ děl sivý čtverák, načež vytáhl ze zásuvky stolu pytlácké očko z pevného drátu, nasadil je psíku kolem krku a mocným trhnutím ho v mžiku zadusil. „Teď už dojista psík nikdy vzteklinou neonemocní!“ smál se hlasně děd, zatímco Ladík v pláči a mocně vzlykaje ze světnice pelášil.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)