Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • danielsoft / 9. dubna 2008
    Bylo líné nedělní odpoledne. Dědeček podřimoval na houpacím křesle a děti si hrály po domě. Najednou někdo zabušil na domovní dveře.
    Dědeček se šel okamžitě podívat, koho to čerti nesou. Uviděl mladého muže v zeleném kabátě, který ihned začal mluvit:
    „Dobrý den, je mi to trapné... ale přejel jsem tady v okolí psa. Tak se ptám dům od domu, komu pes patří.“
    „Jak ten pes vypadá?“ otázal se stařík.
    Pán začal vysvětlovat, jak je pes velký, jakou má barvu a tak dále.
    „Hmmm...“ zavrtěl hlavou kmet, „takových psů nám tu běhá plno. Víte, my pejskaři jsme schopni, po létech soužití se svým nejlepším přítelem, rozeznat jeho obličej. Mohl byste nám tedy předvést, jak se pes tvářil?“
    Pán byl sice napřed překvapen, co se od něj žádá, ale pak se začal opravdu šklebit jako zdechlý pes.
    „Děti!“ zavolal sivý čtverák, „tento muž přejel psa: podívejte se, jak se pes tvářil, jestli jej náhodou nepoznáte!“
    Muž předvedl sadu šklebů ještě dětem.
    „Věru nemáme potuchy, příteli,“ zavrtěl poté hlavou dědeček, „zkuste se zeptat naproti.“

    „Dědo,“ otázal se po mužově odchodu Ladík, „opravdu lze podle šklebu psovu tvář rozeznati?“
    „Ale kdeže, vnoučku,“ mávl děd rukou, „jen jsem si řekl, proč by nás panáček toto líné nedělní odpoledne svými grimasami nepobavil... Nejlepší na tom bude, že si teď myslí, že tímto způsobem vskutku nejlépe psa popsati lze. Škoda, že nebudu u toho, jak tím vyleká tlustého pana Duřpekta odnaproti...“
  • Vaslaf / 17. dubna 2008
    Na návsi hlučně zaprotestovalo hejno husí a zvedl se oblak prachu. Děd, jenž poklimbával na lavičce u dřevníku, procitl a zdvihl hlavu. A to už na dvůr zatáčel v ostrém náklonu mladý cyklista.
    „Tak, Ladíku, jaká byla jízda?“ otázal se děd, hledě na vnukova opálená a svalnatá lýtka.
    „Mohlo by to být lepší. Všude se musím vyhýbat kalužím a koňským koblížkům, a po státní silnici na Slaný navíc jezdí automobilisté jako zběsilí! Kéž by se i u nás začaly budovat cesty, vyhrazené pouze velocipedistům, jako v moderních zemích.“
    „Ladíku, nepochybuji, že teď, za republiky, bude všechno jiné. Právě v Praze, na Národní třídě, jsem minulý týden spatřil, jak tam dělají cyklistům pruh. Bude-li zítra pěkně, proč si tam neuděláš výlet na celý den?“

    Nedělní ráno ohlašovalo krásný den. Ladík řádně naolejoval a vyleštil velocipéd a vydal se ku Praze. Cesta pěkně ubíhala a po poledni přejel most Legií.
    Po Národní třídě korzovali svátečně odění Pražané. Leč žádného cyklistu tu Ladík neviděl. Naštěstí po chvíli spatřil na křižovatce se Spálenou policejního strážníka a zdvořile, leč sebevědomě se ho optal: „Rád bych se zeptal, kde se tady nachází cyklistický pruh?“
    Strážník se mračil a rovnal si obušek u pasu: „Mladíku, kliďte se s tím kolem někam jinam, tady nemáte co pohledávat.“
    „Ale dědeček mi říkal...“ namítl Ladík, během chvilky však již odsud prchal, zkroucen bolestí.

    Navečer zašla Ladíkova maminka za kmetem.
    „Pantatínku, nevíte, co se stalo našemu Laďovi? Přišel z města, tlačil kolo, víc mrtvý než živý. Ani nepromluvil, stěží něco snědl, hned po večeři padl do postele. A když se umýval, bylo vidět, že má na zádech velikou podlitinu!“
    „Hm, to bude ten cyklistický pruh,“ odvětil znalecky děd, nacpávaje si faječku.
    „Já říkám, ten bicykl mi musí z domu, vždyť je to o zdraví a to dítě nemá rozum,“ vzkypěla paní Rožková a odešla zastrčit závory u vrat.
  • Radalf_Hyperborejec / 30. dubna 2008
    Jednoho prvního máje dědoušek znuděně postával s vnoučky na náměstí, kde probíhaly lidové taškařice. Mlaskal a přemítal, bafal do fajfčičky a nervózně koulel očima dumaje, jak nudu zkrátiti a nějakou tu kudrlinku všem zúčastněným napáliti. Když už to nemohl vydržet, tu se mu pod kloboučkem rozsvítila žárovička mezi sivými vlasy a zeptal se Ladíka:
    „Ladíku, chlapče dovtipný, oč se vsadíme, že se nahý na pódium provizorní nepostavím?“
    „Inu dědoušku, radši to nezkoušejte, bylo by to nechutné a potom, mohli by vás ukamenovat nebo něco podobného.“
    „I mlč, nezdobo! Takto starouška urážeti!“ Ze smíchu se však usouditi dalo, že zlobu ten jen předstírá.
    „No dobře, dědečku,“ pravil Ladík, aby udělal dědouškovi radost, „postavte se nahý před nás a já budu celý den hodný kluk a nebudu chtíti cuc na kládě!“
    I promnul si čtverák lišácky ruce pln radosti, že může opět kudrlinkovat. Vzal čtvrtku papíru a napsal na ni slabiku »hý«, na kterou se poté před celým shromážděním postavil.
    „Co se tam sere ten dědek? Bijte ho!“ volal předseda SSM při pohledu na dědouška. I začal se na stařečka snášet déšť kamení. Utíkaje, odnesl si ponaučení, že ne vždy se kudrlinkovati vyplácí a jednou ho blahosklonnost vnoučků dovede až do pekla.
  • Radalf_Hyperborejec / 4. května 2008
    Děti se hádaly o kotě, když tu dědoušek je popadl za kožíšek a pravil: „Dokážete-li říci nějaké slovo mimo tvrzení a popírání, ušetřím je, jinak zahyne, neboť mu hlavu utrhnu!“
    Nikdo nevěděl, ani rozumbrada Ladík, a to si málem pro samé přemýšlení lysinku na hlavince způsobil. V tom se vrátila z pochůzek malá vnučka Lidka a dědoušek jí vše převyprávěl. Lidka si sundala bačkůrku a dala si ji na hlavu. Dědoušek užasl, že je někdo takřka stejně důvtipný a pomyslel si něco o vhodné následovnici:
    „Škoda, že jsi tu nebyla, mohla jsi kotě zachránit!“

    O dvě desítiletí později, v den dědouškovy smrti, se v dalekém Tibetu narodil chlapec jménem Dalajláma.
  • Radalf_Hyperborejec / 4. května 2008
    Jednoho dne si dědoušek rozhodl opět vyzkoušet nějakou čtveračinu. Zavolal si vnoučky a ukázal jim malý džbánek.
    „Kdo mi řekne, že to je džbán, aniž ho pojmenoval?“
    Ladík se pousmál, předstoupil a kopl do džbánu, až ho převrhl. Vyšší forma šprýmu čtverákovi nesvědčí. Kdyby si býval povšiml, že Ladík má vedle péřové duchny na nočním stolečku rozečtenou Tao-te-ťing, jistě by si žertík dvakrát rozmyslel.
  • Trisolde / 5. května 2008
    Ladík se nemohl dočkat. Již dnes odpoledne půjde s dědouškem na maškarní merendu, již makotřaští Sokolové pro děti uspořádali. Maminka Rožková mu již i krásný kostým šlechetného prince uchystala, otec Rožek zapomněl na svou vrozenou šetrnost a celou pětikorunu mu s sebou dáti slíbil. Konečně je po obědě nádobí umyto a Ladík, převlékaje se, nemůže se dočkati dědečka, který ho slíbil v masce na veselý rej doprovoditi. Když však děd vyšel ze seknice, Ladíkovi podlomily se dětské nožky a bradička roztřásla se mu pláčem.
    „Co to má znamenat, dědečku. Když jsem se vás ptal, jaký pohádkový hrdina bude vám pro převlek vzorem, říkal jste Budulínek.“
    „Tak jest,“ potvrdil staroch, „a svého slova jsem také dodržel.“
    „To není pravda,“ vzlykal Ladík, „jste celý tmavě zelený, polykáte na prázdno, navíc jste pokryt páchnoucím slizem a šupinami.“
    „Jak se opovažuješ tvrditi, že vrdloužu?“ rozkatil se děd, „říkal jsem, že budu línek, a za mládě oné kaprovité ryby jsem se také přestrojil!“
    „Ach tak,“ zavzdychal Ladík nad další hanbou, kterou mu sivý čtverák před lidmi udělá.
  • Svezi_vitr / 17. května 2008
    Dědeček na své procházce procházel okolí Makotřas. Kázal sám sobě nejen načerpati do plic čerstvého vzduchu, ale také najíti nové inspirace pro další žert. A nakonec se mu povedlo! Těše se s povedeného šprýmu, chystal se volati Ladíka hned jakmile domů přišel. Zavolal: „La...“ – ale nedořekl, protože ho napadlo vhodně šprým ještě více vyšperkovati. Aby nepůsobil podezření, dokončil zvolání – „Lalala, lalala, kočička se vdávala.“
    Lidka, jež byla zrovna jediná ve světničce, se na staříka podívala s úkosem. Nicméně byla již na podobné výlevy zvyklá, když se děd vrátil z místního hostince.
    Děd neváhal a chopil se telefonu. A netrvalo dlouho a s Langhansovým fotografickým ateliérem se spojil.
    Nazítří děd uchopil Ladíka za rameno: „Ladíku, chceš uzřít něco ohromujícího?“
    „Ano... ale dědečku, jak to vypadáte? Takových kruhů pod očima a jak jste bledý – není vám špatně?“
    „Ne,“ odsekl děd. Nechtělo se mu vysvětlovat, že se toliko nemohl dočkat dnešního dne, že mu nebylo dopřáno usnouti. „Ladíku, představ si, včera jsem mluvil s Kuchařovic Taťánou.“ „Ach, dědečku,“ obdivně si zakryl Ladík ústa.
    „Jelikož jsi již poměrně velký chlapec, rozhodl jsem se, že by ti mohla ukázat, jak vypadá nahoře bez,“ šibalsky zamrkal děd. Ladíkovi údivem poklesla brada až na zem.
    „Ovšem pokud tě to nezajímá... můžu říci Lidce, Jaroušovi... nebo sousedovic Toníkovi...“ dědeček říkal prohlížeje si nehty.
    „Ach ne, dědečku, chci to vidět! To mně budou všichni kluci z vesnice závidět! Dokonce i Frantík Kubištů, jenž nám tuhle ve škole říkal, že viděl na jarmarku opravdového kouzelníka,“ vykřikoval Ladík a tleskal u toho rukama.
    „Nu dobrá. Tak se dobře nachystej, můžeme vyrazit,“ usmál se děd a v duchu se radoval, že opět veselou kulišárnu svému vnukovi přichystá.
    „Jen počkej, dědečku, musím se nachystat!“ rozčileně povykoval Ladík a zmizel ze světničky.
    Za patnáct minut ale již oba vyrazili. Ladík se při každém kroku rozhlížel po okolí. Bylo mu divné, že se vypravují kamsi do polí a po chvíli dokonce počali stoupati do strmého kopce za statkem u Ratajů.
    „Dědečku, kam to jdeme?“ divil se Ladík. Již měl pořádně na krajíčku, protože mu docházelo, že ho zajisté děd podvedl. „Ničeho se neboj, jen vylezeme nahoru a Kuchařovic Taťána tam bude a ukáže, jak vypadá nahoře bez,“ usmál se děd a čtverácky zamáchal holí v jakémsi těžko pochopitelném gestu.
    Když však stanuli nahoře, Ladíkovi se rozzářily oči. Skutečně tam byla Taťána Kuchařová, jen v lehkém jarním kabátci. Povzbudivě se na Ladíka usmála a pak se obrátila na děda. „To je on?“
    „Zajisté, drahá slečno,“ smekl děd klobouk.
    „Nu tak to rychle vyřídíme, nemám dnes jen vás,“ pravila a rozhalila kabátec.
    „Och...“ vykřikl Ladík a pusa se mu roztáhla ve spokojeném úsměvu.
    Zato děd, ten začal zuřit. „Co se to opovažujete?!“ zrudnul. „Je to ještě dítě!“
    Taťána se nesměle usmála. „Promiňte, ale asi jsem špatně pochopila ten váš žert...“
    Děd jen bezděky sedl na zem a složil hlavu do dlaní. Okolo tváře mu proletěl malý motýlek, který vzápětí obrátil cestu směrem k prvním kvítkům keře černého bezu, jež se odhodlaly probudit a nadýchat svěžího jarního vzduchu.
  • Torama / 29. května 2008
    Ondyno čekal Ladík celý nedočkavostí bez sebe, až se dědeček vrátí z procházky. Od rána marně na záchod chodil, jak měl zadnici staženou.
    Tu však byl celému čekání konec, když se dveře od seknice rázně otevřely, vzniklým to otvorem nakráčel do místnosti kmetův hustý plnovous a pak i kmet sám. V tváři mu hrál jeho obvyklý poťouchlý úsměv a v levačce cosi v papíru zabaleného.
    Ladík si však nedokázal vysvětlit pro poslední měsíce tak nezvyklý tvar balíčku. „Copak to nesete, dědoušku?“ otázal se Ladík nedočkavě. „Pýchavku, chlapče zvědavý, pýchavku. Hned ti svou pravdomluvnost dokáži.“ „Ale dědoušku,“ hlodalo cosi v Ladíkově malé hlavičce, „vždyť houby ještě nerostou, učili jsme se o tom v rostlinopisu.“ „Chlapče nedůvěřivý,“ naoko se zachmuřil děd, „komupak věříš více? Mně nebo vašemu věčně opilému panu řídícímu? Otoč se ke mně zády, aby bylo překvapení tvé ještě větší, a hnedlinko všeho seznáš.“
    Záhy se však místnost naplnila křikem malého chlapce, když Ladík zjistil, že mu dědoušek další kudrlinku na rozoumku napálil. Ladík si příliš pozdě vzpomněl, čeho jim pan řídící ve své světlé chvilce v hodině jazyka českého o výslovnosti měkkého a tvrdého »Y« říkal.
  • Torama / 4. června 2008
    Ondyno se při velkém prádle udělalo paní Rožkové nevolno a musela si lehnouti. Ovšem jak víme, prádlo nesmí přeschnouti a proto požádala dědouška, zda by jí nevypomohl. Nu a dědoušek ač stár, stále galantním byl a aniž mu z tváře zmizel jeho čtverácký úsměv, slíbil pomoci a také se toho hned hotovil učiniti.

    Uběhla hodina, dvě a dědouška nikde nebylo. Když už se třetí hodina dědouškovy nepřítomnosti nachýlila, paní Rožková dostala oň starost a poslala Ladíka podívati se, zdali se s dědouškem něco neblahého nestalo. Ladík utíkal za humna, kde se prádlo bělilo, co mu malé nožky stačily. Mělť dědouška i přes neustálé kudrlinek na rozoumku napalování vskutku rád a také se oň strachoval.

    A již Ladík doběhl za humna a srdíčko mu radostí poskočilo, když viděl starouška cosi u prádla kutiti. Doběhl ještě blíže a zastavil se. Co to tam dědoušek kutí? Ladíkův malý rozoumek na to nestačil a proto se Ladík po chvilce otázal: „Dědoušku, čeho to činíte? Vždyť vy jste... vždyť vy jste nám znečistil všechny cíchy, lajntuchy a dokonce ani ten poslední kapesníček nezůstal ušetřen? Dostal jste ze sluníčka úpalu? Matinka vás požádala přinésti vyběleného prádla a vy jste všechno všecičko pokálel?“

    „Chlapče nedovtipný,“ vztyčil se děd ze svého podivného podřepu, neboť práci svou právě zakončil, „já jsem učinil přesně toho, čehož po mně matinka tvá žádala.“
    „Není možná!“ vyhrkl Ladík.
    „Chceš tvrditi, že vrdloužu?“ naoko se rozkatil děd. „Tvá matinka mi řekla: »Pantatínku, prosím vás, sviňte prádlo, co jsem na humna k vybělení na slunce položila a doneste mi je.« Nu a protože nedokáži matince tvé ničehož odepřít, všechno prádlo jsem poctivě celou dobu svinil. Víš-li ty, koliko práce mi to dalo?“
    „Ach tak...“ zahuhňal Ladík ucpávaje si nosík. Sluníčko vskutku hodně pálilo a dědouškova práce začínala zavánět.
  • Pan_Azathoth / 5. června 2008
    I přiběhl jenoho podvečera sivý čtverák k sousedu Nejezchlebovi, který byl toho času velitelem sboru makotřaských hasičů, a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
    „Otevřte, sousede, otevřte a sbor hasičský svolejte! Náš Ladík celý hoří!“
    „I pro Krista pána!“ sakroval Nejezchleba, spěšně na sebe navlékal kabátec hasičského stejnokroje, na hlavu kvapně přilbici narazil, vyběhl na náves a hasičskou trumpetou jal se vytrubovati poplach. Za pár chvil pak už vrazila na Rožkovic dvůr ruční stříkačka, tažena seběhnuvšími se hasiči.
    „Zde je Ladík a celý hoří, haste!“ poručil naléhavě sivý děd hasičům, vyrazil okenici a ukázal prstem do sednice. Proud vody ze stříkačky pak proletěl oknem a zastavil se teprve, až když z chalupy vyběhli celí zmáčení Ladík a jeho maminka.
    „Proboha, dědečku, co to tropíte?“ tázala se celá nazlobená paní Rožková, zatímco z jejích mokrých šatů crčely na zem proudy vody.
    „Což bych tu tropil?“ durdil se naoko děd, přemáhaje však sotva záchvaty smíchu, „však jsi sama říkala, když jsi Ladíka ke spánku ukládala a na čelíčko mu sahala, že má horečku a celý hoří!“
    Paní Rožková jen bezmocně zakroutila hlavou a hasiči počali se nazobeně zase rozcházet. V Ladíkově rozoumku však začal hlodat červík a Ladík se zapřísáhl, že tento povedený žert dědečkovi vrátí.

    Neuběhl ani týden a na vrata souseda Nejezchleby bušil tentokráte svými pěstičkami Ladík:
    „Otevřete, pane Nejezchlebo, a svolejte hasiče, náš dědeček je zapálený!“ A tak znovu se seběhli hasiči se stříkačkou na Rožkovic dvoře a Ladík veliteli kvapně vysvětloval: „Tady je dědeček a je zapálený!“ načež otevřel okenici a proud vody ze stříkačky opět proletěl do sednice. Když všecek zmáčen děd vylezl ven, vodu si z vousu ždímaje, ptal se, co má toto znamenat.
    „Nu což, dědečku, sám jste přeci říkal, že ani večeřet nebudete, protože jste dnes celý zapálený do práce!“ A tak byl účet zase vyrovnán. Kmet se s tím však nechtěl smířit, že by měl zůstat přechytračen, a proto usnoval v sivé hlavě další povedený žert.
    „Sousede! sousede! Otevřete a svolejte hasiče!“ bušil ani ne za týden opět sivý čtverák na Nejezchlebovic vrata. Když potom opět všichni hasiči se rozmrzele z Rožkovic dvorku rozcházeli, zanehávaje zde zmáčenou čtverákovu vnučku Lidku, o níž toho dne neopatrná paní Rožková v žertu pronesla, že se jí začínají zapalovat lýtka, smál se stařec na celé kolo a vychutnával si triumf své sivosti. Celý spokojen s vydařeným žertem, kterým opět získal sobě převahu nad zbytkem rodiny, uvelebil se ve svém oblíbeném křesle, sáhl do kapsičky pro pytlík tabáku, napěchoval jím pěnovku a sirkou škrtl, aby si labužnický požitek kuřácký vychutnal. Zápalka však mu nedopatřením ze špiček prstů vypadla, přímo do jeho hustého sivého vousu, jenž v mžiku vzplanul. Děd ve snaze zachránit holý život vyběhl z domku ven, kde sebou zmítal a po zemi se válel. Malý Ladík, vida že starce sám by uhasiti nedokázal, rozběhl se honem k sousedu Nejezchlebovi a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
    „Pane Nejezchleba! Rychle, svolejte hasiče! Náš dědeček hoří!“ Ale soused jenom zlostně vyběhl a za křiku slov:
    „Já vám dám tropit si z nás šprýmy! Třikrát to stačilo! Hasičský sbor tady není pro legraci!“ metal po prchajícím Ladíkovi kameny a všecko, co mu pod ruku přišlo.
    Plápolajícímu starci už mezitím oheň počal vypalovati kudrlinky jeho prořídlých sivých vlásků skrze lebku až na rozoumek. Vida ve smrtelné agonii, že Ladík vrací se od Nejezchleby s nepořízenou, rozhodl se čtverák ještě v poslední své minutě vyzrát na souseda jadrným žertem a z posledních sil rozběhl se jako živoucí pochodeň přímo k jeho stodole, čerstvě až po střechu napěchované senem, která též přímo navazovala na Nejezchlebovo stavení...
  • Torama / 9. června 2008
    Ondyno přišel Ladík ze školy z hodiny rostlinopisu a hned matince hlásil: „Maminko, zdalipak víte, že mrkev jest zdravá pro oči? Říkalť nám to pan řídící, že tří koleček mrkve měli bychom denně pojísti, chceme-li míti očí zdravých!“
    Slyšel to zároveň i dědoušek a nám známý záblesk poťouchlosti v jeho očích dával znáti, že míní Ladíkovi dalši kudrlinku na rozoumku vypáliti. A hned také Ladíkovi dědoušek svůj nápad přednesl. „Ladíku, mámť pro tebe návrh. Sníš-li tří koleček mrkve, vyhráls a hnedle co pensi dostanu, dám ti korunu. Nesníš-li tří koleček mrkve, pojíš svého oblíbeného desertu.“

    Ladík nadšeně souhlasil a matinka dosvědčila platnost sázky. Poté dědoušek vzal Ladíka za ruku a odvedl jej do kuchyně, kde měla sázka proběhnouti. Po vstupu do místnosti zůstal Ladík jako opařený. „Dědoušku,“, vykoktal po chvilce, „proč jest tu taková hromada mrkve? Měl jsem přeci snísti jen tři kolečka, není-liž pravda?“ – „Ano, tak jest, takto sázka zněla,“ přisvědčil děd. „A tato hromada mrkve jest jen jedno kolečko, počkáš-li chvíli, hnedle ze zahrady přivezu druhé a poté třetí, nebo snad chceš prohru uznati a svého oblíbeného desertu pojísti?“ zamával děd významně Kájou Maříkem.
  • Torama / 15. června 2008
    Ondyno se paní Rožkové udělalo velmi nevolno a od rána jen polehávala. Děti se snažily být hodné a proto si hrály venku, aby matinku nerušily. Ale když poledne odbilo, přeci jen se hlad ozval a děti přiběhly domů, čeho že bude k obědu. Jejich tartas však zavčasu uťal dědoušek.

    „Děti moje, jelikož vaší matince jest dnes velmi nevolno, nerušte ji. Dnes budeme obědvati u mne na výminku, brambor na loupačku jsem již připravil, tvarohu jest též dosti a i trochu másla jsem ze své skromné penze koupiti svedl. Tedy pojďtež, nechte matinku odpočívati.“

    Děti se ihned vrhly na brambory a ládovaly se až se jim boule za ušima dělaly. Ladík nezůstal pozadu, ovšem jako nejstaršímu mu hlavičkou vrtalo, zdalipak jim dědoušek zkusí kudrlinku na rozoumku napáliti. Že by dnes napalování se nekonalo? I ne, to by nebyl dědoušek, co on na nás uchystáno má?

    Za chvíli bylť hrnec prázdný a jen pár slupek, na kterých si za chvíli pašík Gusta pochutná, dávalo zvěděti, čeho že děti dnes obědvaly. A tu se Ladík odvážil otázati. „Dědoušku, váš oběd bylť vskutku výtečný, ale... však jest neděle a to mívámeť moučník, dnes moučníku nebude?“ – „I bude, chlapče nedočkavý, toť víš, že bude, jen pojďte za mnou všickni,“ usmál se děd a nedočkavý Ladík si ani nepovšiml nám dobře známého záblesku sivosti v starouškových očích. A již je dědoušek vedl a dovedl. „Ale dědoušku,“ začichal nedůvěřivě Ladík, „kam jste nás to zavedl? Vždyť jsme v chlévě, vidím zde jen naši krávu Rozáru, kozu Lízu a nespočetně much malých i velkých, které chuděry Rozára s Lízou nestačí odháněti, chcetež nám pověděti, že zde máte uschovaného moučníku?“ – „Moučníku?“ podivil se dědoušek. „Moučníku? Omluv mé staré uši, vnoučku můj, myslelť jsem, že si přeješ moušníku...“ – „Ach tak...“ pleskl se Ladík přes pusu, na kterou mu právě jedna zvláště vypasená moucha sedla.
  • Vaslaf / 17. června 2008
    „Dědečku, vyprávějte, jak jste za císaře pána vojákoval v Bosně a Srbsku.“
    „Ale děti, nevzpomínám na tu dobu rád, ty příběhy jsou často smutné.“
    „Ale my máme o tom napsati do školy slohové cvičení...“
    „No, když jinak nedáte... Byli jsme v hintrlandu u zásobovací kolony. Měl jsem tam dva dobré kamarády. Šmída sice velmi koktal, ale uměl vyluzovat různé zvuky na ústa, nosem, dlaněmi či dokonce řití. Pípal zas vynikal v mariáši, naučil mě, jak vyhrávati, a také mnoho kouzelnických triků.
    Bylo to krátce před tím, než jsme měli odjet na dovolenou... a protože Rakousko se rychle rozpadalo, už jsme se potom z té dovolené na frontu nevraceli. Šmída i Pípal byli vášniví rybáři a jednoho dne našli na břehu řeky převrácenou pramici. A nedali jinak, než že hned vyjedou na ryby. Když byli uprostřed, prolomilo se prohnilé dno a v mžiku se lodička potopila.
    Několik hodin jsme je hledali, nakonec jsme je oba zdrávy vytáhli...“ Dědeček se odmlčel.
    „Takže vše dobře dopadlo? To jsem rád. Nepozvali bychom někdy pana Šmídu, ať nám předvede své umění?“
    „Hochu, kamarád Šmída už nikomu své umění nepředvede. Utopil se stejně jako Pípal. Dráva v těch místech má velmi silný proud. – A už vám nic povídat nebudu, vidím, že si ze mě chcete jen tropit žerty.“ Na to se dědeček uraženě zvedl, popadl hůl a klobouk a odkráčel k hospodě u Kalendů.
    „Ach tak,“ umínil si Ladík, že zeměpisný atlas opět důkladně pročte.
  • Dadel / 25. června 2008
    Jednoho odpoledne přišla maminka Rožková z jarmarku a přinesla dětem velké překvapení. Velký kulaťoučký zelený meloun! To se ví, že vnoučata zavýskla radostí. Melouny jsou ovoce vzácné a drahé, a žádné z dětí jej dosud nikdy neochutnalo.
    „Tatínku, nakrájejte prosím dětem melounu,“ poprosila maminka dědečka, který pokuřoval v koutě světnice a četl noviny, „jsem po cestě unavená, a musím si jíti odpočinout,“ načež zamířila do ložnice.
    Dědeček ochotně souhlasil, a každému z dětí ukrojil krásný šťavnatý červený půlměsíc, až z melounu nic nezbylo. Poté se vrátil k novinám, a po očku sledoval, jak vnoučata nadšeně hltají svůj díl, a jak šťavnatá dužnina včetně desítek černých pecek mizí v jejich šťastných a ulepených pusinkách. Poprvé v životě mohly děti melounu ochutnati!
    Jakmile i nejmenší Lidka dojedla svůj díl, otočil se kmet zpět k dětem a s hranou starostlivostí se jich dotázal: „Doufám, děti, že jste meloun nejedly i s peckami, to je totiž velmi nebezpečné!“
    „Pročpak to, dědečku?“ zarazil se Ladík, a ustrašeným hláskem dodal: „Jsou snad pecky jedovaté?“
    „I kdepak,“ odvětil děd. „Jedovaté nejsou. Ale každá taková pecka je vlastně semínko, a pokud jej, děti, spolknete, vyroste vám v břiše meloun. To se stalo kupříkladu hokynáři Šlajsovi odnaproti. To vás nikdy nenapadlo, od čeho má tak kulatý břich? Inu, kdysi omylem spolkl melounovou pecku.“
    Hrozivé poznání plynoucí z dědečkových slov zasáhlo děti jako úder bleskem. Vystrašený Ladík vyrazil ze světnice na dvůr drže se za břicho, a již za běhu si vrazil ukazováček druhé ruky hluboko do krku. Ostatní děcka na nic nečekala a se slzami v očích jej následovala.
    Dědeček se pohodlně uvelebil v křesle, vrátil se k rozečtenému Gellnerovu fejetonu, a s pobaveným úsměvem naslouchal čvachtavým zvukům ze dvorka.
  • Vaslaf / 10. července 2008
    Jednoho dne Ladík přiběhl za dědečkem s očima navrch hlavy.
    „Dočetl jsem se zde v oznamovateli Národní politiky, že v Praze, na Letenské pláni, poprvé a naposled se usídlil slavný Barnumův cirkus a zvěřinec, včetně nádrží s různými mořskými tvory: žraloky, sépiemi a rejnoky elektrickými. Hrozně rád bych se tam podíval, tuto neděli jsou tam naposled!“
    Dědeček se poškrábal na hlavě: „Sice nemám zrovna nazbyt peněz na jízdenku a na vstupné, ale – safraporte – jsem přece tvůj dědeček a nějak už to zařídím, abys zítra rejnoků uviděl.“

    Ladík druhý den vstal časně, a naleznuv děda ještě pod duchnou, podivil se: „Myslil jsem, že pojedeme do Prahy hned ranním vlakem...“
    „Počkej do oběda,“ opáčil rozespalý kmet. Ladík se zamyslel.
    V poledne maminka nalévala nedělní polévku s knedlíčky. Děd uchopil lžíci a se spikleneckým úsměvem počal mocně vrtěti obsahem svého talíře: „A nyní, Ladíku, hleď na ten rej noků!“

    Navečer se otec Rožek obrátil na syna:
    „Ladíku, při obědě jsem si všiml, že dědečkovi se již velmi třese ruka; od teď již mu prosím dávej místo talíře jen tu dřevěnou mísu!“
    „Zajisté, zajisté.“
  • Přebral / 11. července 2008
    „To jsou mi věci!“ podivoval se dědeček nad letní sensační přílohou Národní politiky, „tady píšou, že děti do dvanácti let nerozumí ironii a sarkasmu!“
    „Co jsou to ironie a sarkasmus?“ otázal se ihned přísedící Ladík.
    „To nemusíš vědět. Už tak jsi příliš chytrý chlapec!“ usmál se dědeček laskavě.
  • w_o_o_d_y / 17. července 2008
    Onehdy se Ladík vydal polní cestičkou z Makotřas do Středokluk. Jak tak jde, uvidí na prašné zemi ležet svého děda. Přiběhne k němu a zadýchaně se táže:
    „Dědečku, cožpak se vám stalo, že to ležíte a nehýbete se?“
    „Ladíku, vnoučku, klepla mě pepka.“
    Ladík nemeškal a ze zdravovědy vědom si závažnosti mozkové příhody běžel na statek pro matku Rožkovou. Ta, vědoma si, že starý pán už má svá léta a že jednou to přijít muselo, rovněž nemeškala a celou ves, potažmo doktora zburcovala.
    Dav překotně utíkal prašnou cestičkou. Ladík je vedl. Všichni byli zvědavi, jak vypadá taková resuscitace málem zemřelého, ba i klepny už rozhlašovaly, že starý Rožek to má za sebou...
    Ale div jim oči z důlků nevypadly: kdo proti nim nejde a nevykuřuje si ze své fajfky, než sivý děd!
    „Sousede. Co se tu tak procházíte a vykuřujete, máte býti nehybný. Vždyť vás klepla pepka.“
    „No bodejť by ne. Vyšel jsem si k sadu tady rychtářky Josefíny, že nějakých jablek si natrhám a jak tak slézám s plnou hrstí ze stromu, zezadu se Pepka připlížila a klepla mě po hlavě palicí. No, jen se podívejte na tu bouli,“ vylíčil starý junák svou příhodu a s potutelným výrazem sledoval Ladíka, an jej matka za ucho odtahuje s tím, že z takových vážných věcí si legraci dělati nesmí, a rozcházející se vesničany, kteří mručivě proklínají hocha, že se nechal znovu napáliti a oni s ním.

    Za pár neděl vyrazil Ladík na jarmark do nedalekých Lidic. Ale co nevidí, než na zemi svého mazaného děda.
    „Teď mě nenachytáte na švestkách, dědečku. Teďkon už ne, vymyslete si něco lepšího,“ pomyslel si klučina a dědovo bezvládné tělo překročil, kráčeje vstříc vesnické zábavě.
    „Dobře jsem ho vycvičil,“ pomyslel si v poslední chvilce děd, snažící se už dobrou čtvrthodinku pohnout, a pocítil další výduť v krajině lebeční...
  • Dadel / 19. července 2008
    „Ladíku, chceš si vydělat nějaký peníz?“ přišel jednoho zimního dne děd za Ladíkem. „Je nutné uklidit cestu od závějí, abychom mohli vyjet s povozem.“
    „Ne, děkuji, dědečku,“ odvětil Ladík. „To je moc práce. To byste mi musel dáti více než jen obvyklý desetihaléř.“
    „Však také dostaneš víc,“ odpověděl mu děd s jiskrou v očích. „Dostaneš celých pět set milionů dolarů.“
    „Nevymýšlejte si, dědečku,“ řekl popuzeně Ladík, pro něhož to bylo tak vysoké číslo, že si jej nedovedl ani představit. Počítat s takovými vysokými čísly se ve škole ještě neučili. „Vy nemáte pět set milionů dolarů.“
    „Opravdu je mám, podívej!“ řekl děd, vytáhl z náprsní kapsy načervenalou bankovku a ukázal ji vnukovi. Na bankovce Ladík uviděl pětku a tolik nul, kolik za celý svůj život pohromadě neviděl, a pak řádku cizích slov, kterým nerozuměl. Všiml si ale slůvka »dollars«. Že by si dědeček přeci jen nevymýšlel?
    „Není falešná?“ zeptal se opatrně Ladík se špatně skrývaným vzrušením.
    „Přísahám na hrob nebožky tvé babičky, že je pravá. Dostal jsem ji darem od svého dlouholetého přítele Emila Holuba. A ty ji dostaneš, pokud ještě dnes odklidíš sníh na celém dvorku a na cestě až k hlavní silnici na Buštěhrad.“
    Ladík na nic nečekal, teple se oblékl a vyrazil ven. Když se o šest hodin později vrátil, byl tak unavený, že sotva pletl nohama, pokašlával a pot se z něj jen lil.
    „Tady máš bankovku, zasloužil sis ji. Až nekdy zase pojede pan Mašek do Prahy, můžeš jet s ním, a v Živnostenské bance si ji vyměnit za české koruny.“
    Když Ladík bankovku přebíral, třásly se mu ruce, ale očka mu zářila štěstím. Uctivě schoval bankovku do kapsy jako ten nejcennější poklad, a už přemýšlel, co všechno si za svoje nově nabyté bohatství koupí.

    Když se za vnoučkem zavřely dveře, dědeček přiložil do kamen několik balíčků zimbabwských dolarů, které cestovatel Emil Holub prodával po kraji jako velmi levné palivo, spokojeně se uvelebil v křesle a dobrou náladu mu trochu kazilo jen pomyšlení, že nebude u toho, až bankovní úředník Ladíkovi řekne, že mu za bankovku může dát nejvýše 0,001 haléře.
  • Přebral / 22. července 2008
    Jednou ve čtyři hodiny v noci zazvonil u Rožků zvonek. Otec Rožek, jenž se toho večera až neopatrně bedlivě začetl do anarchismem načichlých Hornických listů, urychleně zmuchlal tyto pochybné noviny, přiložil je do dosud doutnajících kamen, zakryl briketou, ze stolu vzal si kartáček na zuby a šel otevřít, dovolávaje se v duchu národního mučedníka Havlíčka Borovského.
    Jak čekal, za dveřmi stáli dva četníci a pro setrvalý déšť tvářili se velice nelibě. Avšak třetí osobu, jež zde stála, vpravdě nečekal:
    „Kde máte děda, Rožku,“ vyštěkl na něj bývalý pan farář, „kdepak se vám ten pederast schází s tou svou sebrankou z Volné myšlenky?“
    Otec Rožek, známý to pruďas, hned zapomněl na četníky a přešel v protiútok:
    „A co vám je po tom? Můj otec snad může být volnomyšlenkářem, ale rozhodně, rozhodně není pederastem! Co si vůbec tak troufáte, vy, pane faráři, vtrhnouti ke mně takto do domu, když zrovna o vás se povídá, že blízkost chlapců, a to i těch nejmladších, je vám blízká?“
    „JÁ?! Já?! Tyto pomluvy o mně šíří právě ten zlolajný děd Rožek! Jako pravý křesťan bych mu je ještě odpustil,“ ušklíbl se velebníček nevěrohodně, „ale nedávno podařilo se mi zjistiti, že sám tak hřeší, z čeho jiné obviňuje! Váš syn Ladík, to on je nejvíce ohrožen! Sám mi řekl o ohavnostech, které ten vilný stařec páše!“
    „Snad bychom mohli dovnitř, pokud pan domácí dovolí...“ otázal se nesměle jeden z na kost promoklých četníků.
    „Jistě, pojďte, dáte si čaj či kávu? Zrovna jsem zatopil v kamnech...“ opáčil pan Rožek a jen co se nevítaní hosté usadili, už v sednici stáli i Ladík s dědečkem, oba nenadálým hlukem probuzení.
    „Tady hoch vám to dosvědčí!“ hýkal farář, „ze zvrhlosti dědovy utrpěl takové trauma, že dosud koktá a ve vývoji logopedickém zaostává! Toť jasná známka, i kdybyste jeho slovům snad věřit nechtěli!“
    „Jaký nesmysl! Ladík mluví, že by hned do vídeňského sněmu mohl,“ ušklíbl se děd vesel, „Ladíku, řekni to s těmi stříkačkami, za cos dostal ondyno ve škole jedničku z rétoriky!“
    „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček...“ počal ze sebe ihned Ladík sypati zcela bez vady.
    „A to, cos mi včera řekl, nám tu také řekneš, umíš-li najednou tak krásně mluviti?“ otázal se pan farář tuše dosud jen podvědomě, že se kol něj opět jakási smyčka uzavírá.
    „Jistě,“ usmál se Ladík, „říkal jsem vám, že dědeček pwní malé děti!“
    „Ach tak!“ usmál se mladší z obou policistů, který ve volném čase účastnil se zápolení sokolských ve Středoklukách a s argotem dnešní mládeže byl dobře seznámen. Avšak jeho rysy opět notně ztvrdly, když pohlédl zpět na nebohého sluhu Božího...
  • Vaslaf / 25. července 2008
    „Děkuji, dědečku, že mi půjčujete ten nový časopis »Z říše vědy a práce«,“ obrátil se Ladík po snídani na dědečka, u něhož posud nalezl odpověď na každý svůj dotaz. „V posledním čísle jsem se dočetl, že Amerikánci Avery, MacLeod a McCarty analyzovali jakousi kyselinu DNA, která se nalézá v buňkách živočichů a rostlin. Sám tomu moc nerozumím – nejdříve jsem se domníval, že to má něco společného s kyselým zelím – v úvodníku se ale tvrdí, že jde o nejvýznamnější událost od Mendelovy a Darwinovy teorie. Co to tedy vlastně je?“
    „Povím ti, milý vnoučku, že tento objev otevírá obrovské možnosti. Jednou bude možné velmi jemnými úpravami této kyseliny natrvalo vyléčit některé nemoci, lidé budou zdravější, možná, můj Ladíku, i chytřejší – a kdo ví, snad nám budou po dvoře pobíhat vepříci se čtyřma zadníma nohama, jako v té známé pohádce. Zatím je ovšem ten obor v začátcích. I já dělám nějaké pokusy, které, doufám, přinesou aspoň skromné ovoce.“
    „Opravdu, dědečku?“ Ladík byl jako u vytržení.
    „Chtěl by ses stát mým asistentem?“ zajímal se děd.
    „To se ví, že bych moc rád...“
    „Zrovna dnes odpoledne jsem se chystal nějakou práci v tomto oboru provést, a zvu tě, abys mi byl nápomocen. Bude ovšem vhodné, když se na to převlékneš.“
    „Jistě, správně bych si měl vzít bílý plášť,“ zažertoval Ladík, „ten sic nemám, ale vezmu si aspoň čistou košili.“
    „Doporučoval bych spíše nějaké tvé starší šaty, které již jsou téměř dotrhány,“ poradil nezištně dědeček.
    „Budeme snad... pitvat?“ ulekl se poněkud Ladík.
    „Co tě nemá,“ zasmál se srdečně děd a ukázal na kalendář, kde se vyjímal nápis tesařskou tužkou: »OPRAVA DNA ŽUMPY U NEJEZCHLEBY – SLÍBIL DEMIŽON SLIVOVICE«.
    „Inu, každý začátek je těžký,“ utěšoval se Ladík, když se se zacpaným nosem spouštěl do temné a vlhké jámy.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)