Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • Torama / 9. srpna 2008
    „Dědoušku, soused Nejezchleba dnes říkal tatínkovi, že jste vyhrál v šenku sázku, prý jste se vsadil, že vypijete všeho, co teče a skutečně jste tak učinil, jest tak?“ otázal se ondyno Ladík.
    Dědoušek se usmál: „Ano, Ladíku, skutečně jest to tak, vypiji všeho, co teče, to jistě ti v šenku každý potvrdí.“ Ladík se usmál a bezelstně se zeptal: „A dědoušku, zdalipak se vsadíte i se mnou? Říkám vám, že nevypijete všeho, co teče. Prohraji-li, pojím všech dílů Káji Maříka. Vyhraji-li, nepůjdete vy celý měsíc do šenku, místo piva budete jenom mléka píti a krom toho celých pět korun ze své penze jako výhru mně dáte, souhlasíte?“ – „Souhlasím, pro sázky účelu i kyselého mléka vypiji, byť bych poté na prevétu celého dne stráviti musel, pokud jsi mne tímto přečtveračiti chtěl,“ odvětil dědoušek. Poté si s Ladíkem na znamení ujednání sázky rukou podali a dědoušek se otázal: „Tak, chlapče, čeho mi k vypití předložíš, abych dokázati ti mohl, že skutečně všeho, co teče, vypíti svedu? Nemohu se již dočkati, až uvidím tě tvého oblíbeného desertu pojísti.“ – „Jen vyčkejte, dědoušku, vyčkejte, hnedlinko jsem u vás,“ zavolal Ladík. A poté, co dědoušek uzřel Ladíka, an do seknice starých rozeschlých necek přináší, pochopil, že záblesku sivosti ve vnoučkových očích skutečně zahlédl a zdatného nástupce, co se čtveračin týče, sobě vychoval.
  • danielsoft / 4. září 2008
    Ondyno se Ladík chlubil svému dědečkovi, jaký je hakér: Ukázal našemu sivému čtverákovi svou mašinku výpočetní, na níž tučňácký systém pobrukával a své daemonky, skriptíky a servříky proháněl.
    „Jsem teď UNIXákem, kmete,“ usmíval se perspektivní hoch, „mámť věru v UNIXu znalosti elitní.“
    „A přece pražádného UNIXu na svém počítači nemáš!“ opáčil kmet.
    „Jak je jen možná,“ usmál se Ladík. „klidně se o kapesné moje vsadíme...“
    „Inu,“ zakřenil se děd, „používáš přece systém toho chlapce Torvaldsů... a jadýrko toto ni středníku jediného z původního kódu laboratoří Bellových věru nemá. A kolkolem kernelu tohoto skví se sada nástrojů, která GNU, čili Gnu is NOT Unix se zove... učil jsem tě vždycky přece, že si máš dát pozor na slova!“
    „Ach tak,“ hlesl chlapec, kterému kudrlinka další na hardvéru mozkovém ihned naskočila: spousta, spousta věcí na světě je tu proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla.
  • Pan_Azathoth / 10. září 2008
    Přišel dědeček jednoho večera za Ladíkem, který si právě, sedě pod lampou, četl v knížce a povídá mu:
    „Dnes si z tebe, Ladíku, budu opět utahovat a ty proti tomu ničeho nezmůžeš!“
    „aTo zrovna, dědečku,“ navztekal se Ladík, „takové potěšení vám už nedopřeju, už se odsud ani nehnu, budu si číst a pranic si vás nebudu všímat!“
    „A přec si z tebe budu utahovat!“ smál se děd, vylezl nahoru po sedícím Ladíkovi, botou zapřel se mu o hlavičku a pojal se z něho řádně utahovati žárovku v elektrické lampě.
  • Vaslaf / 11. září 2008
    Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
    „Ladíku, našel jsem pro tě vyjímečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korun by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu vyjímečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
    Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
    Ladíkovi na chvíli pod kudrnatou čupřinu vskočily pochybnosti. „Dědečku, jak to přijde, že vy, takový jazykový purista, používáte nespisovného tvaru »vyjímečný«?“
    „Inu, uvidíš, že k tomu mám dobrý důvod, neboť jednám zcela podle zásad české slovotvorby.“
    A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na dvorek, kde ukázal na otevřený poklop: „A teď se dej do práce, mladej, je třeba zcela vyprázdnit tuto jímku.“
    „Ach tak,“ ocenil Ladík dědouškovo jazykové hledačství.
  • Torama / 11. září 2008
    Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
    „Ladíku, našel jsem pro tě výjimečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korunek by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu výjimečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
    Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
    A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na zahradu, kde Ladíkovi rýče podal a nakázal mu zrýti všech záhonů. Ladík, tuše z úsměvu páně zahradníkova sivinu jakousi, neopomněl se optat na svou odměnu. „I to víš, že odměny zasloužené dostaneš, děd tvůj ti neříkal, že jsem ti za práci hnedle dvacet korunek slíbil?“ Po uslyšení tohoto se Ladík chutě rýče chopil a do práce se vrhl.
    Zahrada pana Choděry je veliká, převeliká, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Ale než sluníčko zapadlo, Ladík s prací hotov byl a celý natěšený si pro zaslouženou odměnu běžel. Pan zahradník zkontroloval práci, s úsměvem pro míšek jakýsi sáhl, zacinkal jím a Ladikovi jej podal. Ale co to? Vždyť to cinká nějak divně? Ladik zvědavě pytlíčku otevřel a do hrsti si... zubů nasypal! I oobrátil se na pana zahradníka: „Prosím vás, pane zahradníku, co to býti má? Vždyť to nejsou peníze, ale jen zuby jakési? Nespletl jste si pytlíčků?“ – „I nespletl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se zahradník. „Slíbil jsem ti přeci dvaceti korunek a těch ti také dávám. Korunky zubní po dědečkovi mém to jsou, o penězích nebylo přeci řeči.“
    „Ach tak...“ začal natahovati moldánků Ladík. Dědoušek ovšem Ladíka pohladil a řekl mu: „Pojď domů, chlapče. Zdá se, že pan zahradník jest všemi mastmi mazaný, obezličku tuto jsem v jeho slibu neodhalil ani já. Nebuď ale smutný, doma ti slíbených dvaceti korunek dám já, poctivá práce si také poctivou odměnu zaslouží.“ Ladík ihned radostně poskočil a vydal se s dědouškem domů.
    A již byli doma a zašli ihned do dědouškovy světničky. Ladík se ihned chutné bezinkové šťávy napil, však mu při práci řádně vyprahlo a poté se hned dědouškovi o odměnu slíbenou hlásil. „I to víš, chlapče, že ti slíbených dvaceti korunek dám, mám jich zde v zásuvce,“ usmál se děd a podal Ladíkovi dvacet...zátek pivních. Na udivený vnoučkův pohled s úsměvem odpověděl: „Dvaceti korunek jsem ti slíbil, dvaceti korunek ti dávám. Toto jsou uzávěry korunkové, kterým se korunky zkráceně říká. Však jen proto, abych jich doma měl a slibu plánovaného dodržeti mohl, jsem včera do šenku nešel a místo toho venku na lavici lahvového piva pil.“
    „Ach tak,“ hlesl toho dne hned dvakrát napálený Ladík.
  • jnovak / 11. září 2008
    Jednoho nedělního dopoledne si dědeček zavolal Ladíka a jeho bratříčky a sestřičky a usadil je na lavici vedle plotny s bublající a tuze vonící polévkou.
    „Tak děti,“ pravil dědeček čtverácky se usmívaje, „jestlipak víte, co je to LHC?“
    „Ano víme, víme!“ volala drobotina, protože sousedovic Toník už chodil do školy a včera jim to na dvorku přečetl z Venkovských listů.
    „Tak,“ usmál se dědeček lišácky, „a jestlipak víte, že jeden takový máme i doma?“
    „Ty si nás zase dobíráš, dědečku,“ bránil se Ladík, „jakpak by se k nám vešel?“
    „Tedy, pojďte se sami podívat,“ řekl dědeček a zavedl děti do prádelny, kde se včera babičce srazilo velké prádlo.
    „Hadry, děti, hadry!“ pravil dědeček vesele.
    Marno povídat, že se všichni tuze nasmáli.
  • Pan_Azathoth / 13. září 2008
    „Dědečku, copak je toto za stroj?“ ptal se Ladík dědečka, když spolu na odpolední procházce míjeli rozestavěnou chalupu nových sousedů.
    „Tento stroj je vratek,“ odpověděl dědeček. „Po něm dělníci na stavbě matriál i sebe vyvážejí.“
    „A mohl bych se, dědečku, na něm také zkusit svézti?“
    „Nu, ovšem pamatuj co jsem ti řekl!“
    „Řekl jste, že se v něm zedníci vozí, proč bych pak nemohl i já?“ pomyslil si Ladík a už se v kabince výtahu do výšky nesl.
    Když se večer, všecek polámán, probíral Ladík ve špitále z mrákot, nemohl stále pochopit, jak mu to mohl dědeček udělati.
    „Proč jste mne, dědečku, nevaroval, že ten výtah jen sotva pohromadě drží?“
    „Já že tě nevaroval?“ durdil se naoko děd, „však jsem tě hned prve upozornil, že ten stroj jest všecek vratek!“
    „Ach tak...“
  • Vaslaf / 28. září 2008
    Ladík se přiřítil ze školy jako velká voda z roku devadesátého. „Dědečku, slyšel jsem ve škole výborné říkadlo o sumýši a polypovi. Mám vám ho přednést?“ Poněkud se zarazil, spatřiv dědečka, an zcela proti svému zvyku sedí skleslý na židli s hlavou v dlaních. „Proboha, dědečku, co se vám stalo?“
    „Nemohu zaplatit daně,“ hlesl stařec.
    „Ach ne, to vás tedy vsadí do vězení pro dlužníky?“ zhrozil se Ladík, který před nedávnem odložil knihy Felixe Háje a přešel na výživnější díla Dickensova.
    Dědeček jen hluboce vzdychl.
    Ale Ladík nepropadl zoufalství a odběhl do své komůrky. Bylo odsud slyšet ničivé údery a po chvíli Ladík přinášel skoro celé dvě zlatky. „Bude vám to stačit, dědečku?“
    Starochovi se ihned rozjasnily líce, uložil peníze do náprsní kapsy, pak si načernil vous, popadl převlečník a kvapně se vytratil. Ladík si vychutnával dobrý pocit u srdéčka.
    Krátce na to vrzly dveře, to maminka přinášela z hokynářství cukr a cikorku. „Kde je zase starý pán?“ otázala se.
    „Odešel asi na finanční úřad.“
    „Proč by chodil na financ? Jistě tě zas obalamutil.“
    „Možná tedy do hospody?“ pomyslel Ladík maně na osud svých těžce vydřených úspor.
    „Kéž by do hospody. Hlavně jestli nešel do Buštěhradu za tou poběhlicí Danuší. Však se mu už všichni v Makotřasech smějí, že se na stará kolena takhle nechal pobláznit.“
    „Ach, na to jsem nepomyslil...“ zkormoutil se Ladík, zatím co sklízel trosky prasátka.
  • DJ Slamák / 3. října 2008
    Jedné červencové neděle jel dědeček navštívit svého kamaráda ze študií, posledního, který mu na světě zbyl, do jedné malebné vísky na okraji Prahy. Jak to známý zvědavec a všudybyl Ladík zvěděl, toužil ten kout země poznati a celý týden nedal dědečkovi pokoje, až onen svolil, že ho s sebou vezme.
    Cesta vlakem ubíhala příjemně; dědeček dokonce nezakoupil Ladíkovi lístek do čtvrté třídy, jak původně zamýšlel, a nechal ho jet s sebou. Po čase však byli děd a vnuk vyrušeni nepříjemným lomozem: jistý nevrlý stařec, který s nimi cestu sdílel, neustále poklepával holí o podlahu vagonu.
    Zvláště dědečka ten zvuk velmi obtěžoval, pročež se otázal toho muže: „Velebný kmete, vidím, že kráčíte již dlouho po tomto světě; váš vlas jest i mého stříbřitější a roky vás zajisté nešetřily. Mohl byste však ustati v tomto obtížném rámusení?“
    „Toho nemohu učiniti!“ odsekl stařec. „Jsem již stár, paměť mi již neslouží a bubnováním hole o tato prkna si připomínám, že mám vystoupiti v Bubenči!“
    Škodolibý stařec doufal, že touto odpovědí svým spolucestujícím nemalé příkoří způsobí, leč tvář starého Rožka se na ta slova rozjasnila. „Ale to je znamenitý nápad, pomáhat si na cestách takovouto názornou pomůckou,“ zahlaholil svým léty zjemnělým, leč stále zvučným kontrabarytonem. „Síť železniční jest spletitá a příležitostný cestovatel, najmě sužovaný slabostí paměti, by snadno mohl zablouditi. Koneckonců i já již mám svá léta a ta šedivá hlava již dávno není, co bývala. Co kdybys mi, Ladíku, připomněl, kam máme dnes namířeno?“
    Ladík již tušil, která uhodila, a nadechl se, aby svému dědovi odporoval. Vzápětí však již ucítil, jak se do něj zavrtává kmetův neúprosný pohled a svými tupými drápy se zarývá do jeho samého srdce.

    Probral se až v jakémsi chladném sklepení. Rozhlížel se na všechny strany a nepoznával ničeho, vyjma svého děda, jenž mu i zde byl nablízku.
    „Dědečku, kde to jsme? To přece není sklep našeho makotřaského statku!“
    „Jsme v pankráckém vězení, Ladíku. Jednou jsem zde také bručel... před káznicí na dláždění jsem podrážku pokazil a celý den jsem pod licousy tiše nadával,“ vysvětloval starý pán a zrak se mu zamlžil vzpomínkami.
    „To je přece hrozné! Co tu děláme, dědečku? Jak jsme se tu octli?“ naléhal Ladík.
    Děd se k němu obrátil s udiveným výrazem: „Jakže, vnuku, ty si ničeho nepamatuješ z našeho výletu do Hrdlořez? Vždyť ses na něj celý týden tak těšil! Je sice možné, že stejně jako já máš Alzheimera, avšak toto onemocnění by se nemělo projevovati v tak útlém věku! Chlapče nešťastná...“
    „Dědečku, co to povídáte? Jakýpak výlet do Hrdlořez? A co že mám? Tak dědečku odpovězte!“ Ladík počal natahovat moldánky.
    Sivý čtverák se potutelně usmíval. Zase jednou Ladíka převezl... a s ním i strážného, jenž za dveřmi dění v Ladíkově cele naslouchal a nemohl se za žádnou cenu dovtípiti, s kým to tam ten nevyzpytatelný a nebezpečný chlapec rozpráví.
  • Premek / 6. října 2008
    Ve svůj slavný den přiběhl Ladík rozradostněn k staříkovi a mávaje novinami, volal: „Pohleďte, dědečku! Náš císař má narozeniny právě dnes, zrovna jako já!“
    Čtverácký dědeček jen prolétl svým zrakem denní tisk a řekl:
    „Inu, Ladíku, toho jsem si pravda nikdy nepovšiml, že ty i stařičký mocnář máte narozeniny ve stejný den. To tedy tvou oslavu musíme urobiti onačejší. Zdaližpak bys chtěl oslavit svůj velký den zrovna tak, jako sám císař?“
    Ladík, oslněn takovým pomyšlením, bez rozmyslu souhlasil.
    I vešel děd do kolny, tam uchopil velký, starý a rezavý rýč – a dal ho Ladíkovi do rukou: „Jdi za chaloupku a dej se do toho posledního záhonu, který již dávno tvá matka chtěla od tebe porýti.“
    „Ale pročpak, dědečku, bych měl ve svůj narozeninový den si své sváteční šaty umazat hlínou a slínovicí?“
    Děd mlčky ukázal na noviny.
    „Ach tak,“ hlesl napálený vnouček, vida palcovými písmeny řvoucí titul: „Náš císař oslavil své narozeniny prací“.
  • Přebral / 13. října 2008
    „Ladíku, zdalipak víš, co dostaneš k narozeninám, kdyžs je tak pěkně jako císařpán prací oslavil?“
    Vnuk čtverákův otřel sobě na ta slova zpocené čelo, zabodl rýč v úrodnou černozem, po hodinách práce důkladně ku veliké maminčině radosti prokypřenou a jen si povzdechl:
    „Inu, dědečku, co bych dostal... Úpal dozajista dostanu, tak je to!“
    „I kdepak,“ usmál se děd laskavě, „že jsi hoch tak pracovitý, dostaneš daru hmotného, kterého jistě užiješ, což nejsi sám napjatý a netoužíš to tajemství vyzvěděti?“
    „Netoužím,“ skácel se Ladík se smutným úšklebkem v tváři na záhumenek mezi rajská jablka, „snad nový rýč, dědečku, je vám to dosti žertovné?“
    „Kuš, nevděčný vnuku, plácl jsem se přes kapsu, Peugeot přímo z Francie dostaneš, pravý, i s registrovanou ochrannou známkou lvíčka na něm umělecky vyvedenou! Ať mne hrom srazí, nebude-li tomu tak, jen vyčkej večera a tvař se pak alespoň trochu překvapeně, ať rodiče netuší, že jsem ti dar tento ze soucitu předem vyzradil!“
    Nebe bylo čisté, bez mráčku, jen vlaštovky sobě pod okapem radostně štěbetaly. Ladík zavřel oči a dřív, než bys třikrát řekl „Lichoceves“, upadl do sladkého spánku. Zdálo se mu, kterak prohání se ve svém novém luxusním automobilu po prašných silnicích v okolí Buštěhradu, s dráhou zdejší závodí, kejhajícím husám se směje, občas snad i kamarády do vozu vezme, aby se pochlubil, a vyjede si s nimi na výlet třeba až do té daleké Francie, kde se stane světově proslulým závodníkem a hrdinou nového sportu motoristického. Všichni budou na tribunách státi, jemu tleskati, a nejvíc z nich maminka, která zvolá...
    „Ladíku, kde jsi ty kluku, večeře!“
    Hned zvedl se čerstvě probuzený hoch z meze, do čisté košile se jako pravý chauffeur-gentleman převlékl a spěchal ku stolu.
    „Nežli ke stolu usedneme a pomodlíme se, na něco bych se tě chtěl zeptat, synu...“ zahudroval jeho tatínek.
    Chlapec se na chvíli zarazil, však si ve škole poslední dobou nevedl zcela nejlépe, ale tatínek hned si povšiml jeho rozpaků a neodolal se usmáti:
    „Nemáš ty dnes náhodou narozeniny? Je-li tomu tak, měli bychom pro tebe dar. Sám děd ho vybíral, doufám, že budeš překvapen!“
    „Ó, to tuze,“ mrkl Ladík na dědečka, „kdepak parku... kdepak jest ten dar?“
    „Zde, užij ho ku radosti nám všem!“ potřásl mu tatínek pravicí a podal nevelkou krabici, francouzskými nápisy, žel tak odlišnými od škipetarštiny, popsanou. Avšak o jednom pochybnost nebyla – „Peugeot Frères – Valentigney, France“. Snad že by uvnitř klíčky spolu s návodem na řízení vozu byly ukryty? Hned započalo se šustění papíru a v tu ránu držel, nyní již doopravdy velice překvapený, hoch v rukou – kafemlýnek!
    „Dědečku, co je to za žert? To přeci není Peugeot!“ počal chlapec natahovat moldánky.
    „I je, a z té nejlepší lité oceli. A nepředbíhej dobu, nezdobo a snílku, bratři Peugeotové, jejichž mlýnky získaly si po světě tak dobrý zvuk, počnou s výrobou automobilů až roku 1891, to jest napřesrok,“ ušklíbl se děd, „a teď,“ dodal, „mohl bys mi připraviti espresso, pracovitý hochu.“
  • Vaslaf / 13. října 2008
    Na každého jednou dojde, pomyslil si Ladík, když po špičkách vstupoval do dědovy komůrky. Však i starého pána pánbůh vytrestal za jeho neopatrné zálety: dostal ošklivou nemoc a již dva měsíce ležel.
    „Přišel jsem, abych se optal, jak se vám daří, dědečku,“ pozdravil nemocného Ladík.
    „Děkuji za optání, již je mi mnohem lépe.“
    „Nezlobte se prosím... slibte mi, že už nebudete začínat se... ženskými. Vždyť se nám smějí až v Kladně.“
    „Však se na tebe nic nezlobím. Vidím, že tě poslala matinka. Včera na mě dlouho naléhala, ale já jsem jí jasně odvětil: »To, že jsem starý člověk, ještě neznamená, že se vzdám všech životních potěšení.«“
    „Ale já se o vás bojím. Podruhé už by ta nemoc mohla být horší.“
    „O mne se nic neboj, říká se, že kdo má být pověšen, ten se neutopí,“ použil dědeček záhadný příměr.
    „Jak jste to myslel?“
    „Ehm ehm, smiřte se prostě s tím, že mne neumluvíte. A ani ty, Ladíku, i když jsi můj nejmilejší vnouček. Už toho nechte, těšte se, za pár dní budu opět zdráv jako rybička,“ stál si tvrdohlavý stařešina na svém.
    „Však toho se maminka právě bojí,“ zamumlal Ladík a hotovil se k odchodu.
    „A víš ty co? Začnu se ženskými hned teď!“ prohlásil děd v nečekaném hnutí mysli. Vyskočil z lůžka, vyhrnul si košili, poklekl na dlouho nemytou prkennou podlahu a několikrát se vzepřel na stařeckých pažích, brzy ale musel přestat, neboť silné stahy bránice otřásaly jeho povislým břichem jako vanilkovým pudingem.
    „Rozuměj, Ladíku, já, starý Sokol, byl jsem zvyklý každý den vykonat dvacet vzporů ležmo čili kliků. A protože jsem po nemoci oslaben, musím nejprve začít s kliky ženskými,“ vysvětloval děd, když se byl trochu uklidnil a zotavil po tom atletickém výkonu.
    „Ach tak,“ oddechl si Ladík a zavolal na otce. Brzy se všichni členové rodiny sešli ve světnici a všeobecné veselí trvalo do pozdních nočních hodin. Jen děd si v duchu pomyslil: „Však jsem nikomu nic neslíbil...“
  • danielsoft / 14. října 2008
    Šel takhle jednou Ladík s Lidkou ze školy zadumán:
    „Franta Přibylů,“ prohlásil, „má prý velmi zajímavou knihu jménem »Dětské hry«, ovšem nechce mi ji půjčit, že ji sám čte... velmi mě to hlodá, víš?“
    „Dětské hry...“ zauvažovala Lidka, „no vida: náš dědeček tuto knihu vlastní, viděla jsem ji v jeho knihovničce... mohl bys jej tedy poprosit, aby ti ji zapůjčil on.“
    Ten večer se Ladík nemohl dočkat setkání se staříkem. Ihned jak jej spatřil, zvolal: „Dědečku, dědečku: mohl byste mi půjčit knihu jménem »Dětské hry«? Velmi ji prožívá Franta Přibylů od nás ze školy, ovšem půjčit mi ji věru nechce...“
    Dědeček zavrtěl hlavou: „Nemohl, vnoučku. Ta kniha jest zvrhlá.“
    Ladík se zarděl až do krve. No tedy... takže Franta Přibylů čte věci, které se ještě k nevinnému dětskému věku nehodí! A to se řekne panu učiteli!

    Inu, druhý den šel Ladík ze školy celý smuten. Přičinlivě šel za panem řídícím, ovšem ukázalo se, že kniha ona opravdu popisuje pouze nevinné, čisté hry dětí: Ladík dostal špatnou známku z mravů za to, že svého spolužáka křivě očernil.
    „Dědečku, řekl jste mi, že ta kniha jest zvrhlá, a že mi ji proto půjčit nemůžete...“ vyhrkl okamžitě na stařešinu, který seděl na lavičce a užíval si odpoledního slunce.
    „Kdybys býval dával trochu pozor, co se kolem tebe děje, neměl bys tohoto mrzení,“ usmál se potutelně kmet, „tu knihu jsem ti nemohl půjčit, protože se mi zvrhla z police a spadla do pomyjí, nyní jest zničena tím, že jest zvrhlá...“
    „Ach tak,“ usmál se hořce Ladík.
  • Torama / 17. října 2008
    Přiběhl si ondyno Ladík zvenku pro kousek chleba a protože naň čekaly ostatní děti, anžto ho jako spoluhráče k čemusi potřebovaly, ukrojený krajíc hnedle popadl a utíkal ven. Jenže co čert nechtěl, Ladík na schodě zakopl a chléb mu spadl zrovinka na to místo přede dveřmi, kde obvykle Azor lehával, protože tam často sluníčko svítilo. Ladík chléb sebral a chtěl utíkat dále. Ovšem proti němu se zpoza rohu vynořil dědoušek a starostlivě se otázal: „Nemáš ho chlupatý, Ladíku?“ – „Ale dědoušku, v sedmi letech?“ otázal se udiveně Ladík. „Ach tak, vidím, že už jsi velký chlapec, pravdu máš,“ podrbal se na sivé hlavě děd, „skutečně jest na toto ještě brzo. Ale oč se se mnou vsadíš, že do minuty budeš chlupů míti na té části těla, na kterou si sedáš, když jsi unaven?“ – „Dědoušku, to není možné, vždyť to vím?“ odvětil Ladík a v malé hlavičce mu začal červíček hlodati, jakou že opět kudrlinku chce mu staroušek napáliti. „I je to možné, hnedle ti to dokáži“, ušklíbl se děd, zatímco si jednou rukou rozpínal šle a druhou přidržel Ladíka v předklonu, v kterém vnouček byl, když spadlý chléb sbíral. „Ach tak...“ pomyslil si Ladík, zatímco mu docházelo, že dnes jej nebude páliti jen kudrlinka na rozoumku.
  • danielsoft / 28. října 2008
    „A to se, dědečku, žádný z těch horníků nepozastavuje, kam všechny ty chodby vedou a nevydá se na průzkum?“ zeptal se Ladík.
    „Leda že by trochu přebral,“ usmál se Čtverák Sivý a pokračoval v cestě dolem, „dokážu si představit mladého chlapce v euforii, jak sleduje žíly země až do samotného jejího nitra. Nyní však musíme najít cestu na druhou stranu. Víš-li pak, Ladíku, kterak vidět hodně dolů?“
    „No to musíme najít nějaký průchod do nižšího patra a tam si posvítiti...“
    „Inu kdepak,“ zasmál se Čtverák Sivý, „musíme těch dolů spoustu procestovati a poté jich hodně uvidíme... ovšem nyní opravdu potřebujeme jen na druhou stranu hor přejíti, jelikož počasí nám znemožnilo jít okolo...“

    „Co potřebujete, drahý pane, je zaplatiti daň z nálezu,“ ozval se náhle vpředu chladný hlas. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam inspektor z daňového úřadu.
    „A vaše vnoučata... slyšel jsem, že jsou ve škole neposedná a mají dotěrné, ironické otázky...“
    „Však ona by ráda poseděla,“ usmál se Čtverák Sivý. Měřil se s inspektorem pohledem. Ten udělal krok dopředu. Zrakem se zarazil o starcovu tvář a zastavil se.
    „Neprojdete!“ usmál se Čtverák Sivý, „děti, jděte dál, já tady mám nějaké vyřizování...“

    „To opravdu Ladík musel jít sám na ten úřad?“ zeptala se Lidka Jeníka. Děti procházely lesem a měly špatnou náladu. Dědeček byl už nějakou dobu nezvěstný a přece jim na srdce kladl cíl celé cesty. Děti narazily na několik hajných a četníků, kteří nebyli rádi, že se samy courají lesem, ale co se dalo dělat... rozdělily se po hádce a měly další věci k vyřízení: bylo to celé velmi složité.
    Náhle viděly bílou siluetu, jak se k nim blíží.
    „Prchejme!“ procedila Lidka mezi zuby. „To je ředitel od nás ze školy: a dá nám důtku, že se sami producírujeme po lese.“ Obě děti se postavily do obranné pozice.
    „Příjemné setkání,“ usmála se bíle oděná postava.
    „Dědečku!“ ozvaly se okamžitě dětské hlásky úlevou.
    „Můžete mi dále říkat dědečku,“ usmál se Čtverák Bílý, „doufám, že Ladík je na cestě vrátit ten prsten, který jsme našli v řece, právoplatnému majiteli. Ten mi teda dal, inspektor. Úplně mi má sivá brada zbělela z těch hádek, které byly až na dřeň.“
    Vítr vanoucí ve větvích lesa zadul: „Ach tak.“ Dobrodružství pokračovalo.
  • danielsoft / 24. listopadu 2008
    Seděl takhle jednou Rožkovic dědeček na verandě a užíval si odpoledního slunce. Tu k němu přistoupil – no, spíše přiběhnul – jeho vnouček Ladík, nyní již ve věku, kdy se mladým hochům zapalují lýtka.
    „Dědečku!“ vyhrkl ihned, „já... já jsem se asi zamiloval...“
    „Zamiloval, Ladíku?“ opakoval kmet. Vytáhl z úst dýmku a trochu si poposedl. „A kdo je ta šťastná?“
    „Mařenka... Mařenka Nováčkovic, z horního konce vesnice...“
    „Mařenka, povídáš?“ usmál se stařík, „ta je zadaná...“
    „Zadaná?“ Ladík nevěřil svým uším, „no tak... no tak já se poohlédnu... asi jinde...“

    Za čtrnáct dní bylo naopak pošmourno a lezavo. Rožkovi seděli v obývacím pokoji, starý čtverák si vykládal pasiáns a děti si hrály Člověče nezlob se. Ladík naznal, že nastala další etapa svěřování se svému dědovi:
    „To jsem nemyslel, že to bude zrovna Franta Přibylů, kdo s Mařenkou chodí... dlouho nic a nyní jsem je viděl na tancovačce. Že byla zadaná, to prosím... ale že mi ji vyfouknul zrovna on...“
    „Ano, Ladíku,“ navázal kmet, „František začal s Mařenkou koketovati na té včerejší tancovačce a nyní se mají šťastně a spokojeně rádi.“
    „Na... na včerejší tancovačce?“ vykoktal Ladík, „vždyť jste mi ondyno, již před čtrnácti dny, říkal, že jest zadaná... to s někým jiným tedy? No toto...“
    „Ale nikoliv,“ mávl rukou sivý čtverák, „tys byl tak horké krve, žes mě tehdy ani domluviti nenechal: začal jsem tehdy o tom, že jest Mařenka zadaná v místní evidenci děvčat na vdávání... ovšem tys ihned pelášil pryč... Inu, sám jsem musel tento zápis včera škrtnouti...“
    „Ach tak...“ hlesl Ladík, jehož iluze byly opět rozbity.
  • Přebral / 25. listopadu 2008
    Uplynulo již několik let od prvního velkého milostného zklamání Ladíkova, a hoch jenž dlouho vypadal, že se snad k smrti uvzdychá, postupně zase nabral na kuráži, ba i za děvčaty počal rajzovati. Však měl už na to také věk, lidé zkrátka všichni z dětské nevinnosti postupně vyrostou, tak je to na tom Božím světě zařízeno.
    Vytáhl se Ladík, pohrubl již před nějakou dobou jeho hlas a tvář jeho pokryla se dočasně nepěknými pupínky, ze školních škamen vyrostl a gymnasium na Kladně počal navštěvovati – inu, hrdý septimán, chlapec jak panna, ztepilý a do budoucna jistě dobrá partie, jak se po vsi mezi babkami říkávalo!

    Zato dědeček, ten starý filuta, neměnil se ni kousíček, a dětské nevinnosti – ó, té pozbyl již dávno:
    „Ladíku, chlapče, pojď sem na chvíli, mám pro tebe hrozivou novinu!“
    „I copak, dědečku?“ podivil se švarný makotřaský junák.
    „Pamatuješ-li si ještě Mařenku Nováčkovic?“ zahrál nečekaně děd na zaprášenou strůnu v srdci hochově, které samozřejmě prvou svou velkou lásku zapomenouti nemohlo.
    „Pamatuji, copak je s ní?“ zarděl se Ladík nepatrně.
    „Nu, asi tě nepotěším, vím, jak jsi za ní kdysi docházel... víš, chlapče, řeknu ti to zkrátka stručně a jasně, jako muž muži. Totiž, Mařenka, jak jsem se včera u kostela doslechl, má souchotě!“
    „Běda! Je to zlé?“ vyhrkl Ladík zajíkavě, až takřka sotto voce.
    „Tuze!“ zamračil se dědoušek, „prý, že do týdne už na tomto světě Mařenky Nováčkovic nebude! Myslím, chlapče, že chtěl-lis jí třeba kdy co důležitého říci,“ mrkl, „máš poslední příležitost!“

    Zaplálo ihned při té strašlivé novině jemné srdce Ladislavovo, a mladík vyběhl směrem k Nováčkovic statku na vzdálený horní konec vsi, jako onehdá národní básník Karel Hynek Mácha k onomu strašlivému požáru.

    Až k půlnoci se vrátil, a snad jako by osud tvůrce Máje jakousi metafysickou zkratkou podepsal se toho večera i na osobě Ladíkově – hoch vpadl do stavení všecek ubit, špinavý, jako by se v popelu válel, s vázankou natrženou, čelo mu jen hořelo:
    „Běda, zlolajný děde, čeho jsi se to na mně dopustil?!“ rozmáchl se melodramaticky, jak se na pravidelného vítěze gymnasiálních soutěží rétorických slušelo, a padl zničeně na židli.
    „Cos zas proved?“ ušklíbla se z kuchyně jeho maminka.
    „Zaslechl jsem tady od dědečka, že Mařenka Nováčkovic má souchotě, a dlouho mezi námi už nepobude,“ rozplakal se hoch, „vyběhl jsem tedy alespoň k nim do dvora, abych jí svou dlouho skrývanou lásku na poslední chvíli vyznal, pěkně nahlas, přede všemi, není se za co stydět, a snad by taková slova mohla potěšit umírající dívku, světem opuštěnou!“
    Maminka si důrazně odkašlala:
    „Pakoni! Netušils, že se bude vdávat? Bože, co já to mám za syna! Teď abych ze studu ani na veselku nechodila!“
    „Vdávat?“ vykulil oči Ladík, „pak jistě asi dává smysl, že mne Franta Přibyl tak ošklivě ztloukl. Ale dědeček říkal, že má souchotě a že tu již...“
    „Co jsem říkal, za tím si stojím,“ usmál se z houpacího křesla děd, „Mařenka Nováčkovic s námi skutečně už dlouho nebude, protože se příští týden stane Mařenkou Přibylovic, jak bylo na kostele vyvěšeno. A souchotě věru má, tím souchotěm je tvůj dávný druh Franta – však bude přeci jejím chotěm a tráví skoro veškerý čas spolu, ne?“
    „Ach tak! Ó věčné nic, já vrhám se v tvůj klín!“ vyprskl v nemužném záchvatu slzí Ladík a vyběhl opět ven, tentokráte směrem k rybníku.

    „Ví, že rybník byl včera pro výlov vypuštěn?“ otázala se maminka starostlivě.
    „Nemyslím,“ usmál se děd a rozkošnicky se zhoupl, kam až mu křeslo dovolilo.
  • Nagara / 3. prosince 2008
    Jednoho večera vybral se staříček na procházku. Starostlivý Ladík hned přiběhl, že bude dědečkovi dělat oporu a na cestu ho doprovodí.
    Tak šli, šli, ale chůze byla čím dál pomalejší a zastávky na nadechnutí stále častější.
    „Dědečku, nechcete si tady na balvánku zasednout, na chvíli sobě uleviti?“
    „Ale ne, chlapče. Jen jdi domů, vrať se a vyřiď, že ještě dnes velikou vzdálenost urazím.“

    O čtrnáct dní později si Rožkovi rozpačitě předávali pohlednici z vídeňského policejního komisařství, na které roztřeseným písmem stálo:
    „Vy zasraný, zkurvený kilometry! Vy mi taky můžete políbit prdel!“

  • Přebral / 22. prosince 2008
    Bylo už pozdě večer, když Ladík vešel do sednice. Dědeček seděl u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého peněžního majetku makotřaského mariášnického spolku mu dala spoustu práce. Usrkával přitom třešňovku vlastni výroby a těšil se na to, jak si za půl hodiny půjde lehnout. Nebylo divu, že si vnuka nevšiml.
    „Dědečku, pan učitel říkal, že si ze mne zase žerty tropíte! Jako onehdá s tím obřím krtkem!“ vyhrkl Ladík křivdou zalknutým hlasem.
    „Copak, copak?“
    „Není prý tak velkých brouků na světě, aby dosahovali rozměrů vzrostlého člověka! Jejich soustava vzdušnicová spolu s vnější kostrou tělesnou toho nedovolí!“ hovořil dál hoch.
    „Nikdy jsem ti nelhal a nelhu ti ani teď, vskutku znám velmi divného brouka, který je velký jako urostlý muž! A ten brouk žije hned vedle nás v domě!“
    Teď už byl mladík zlostí bez sebe: „Snad u Harrasů?“
    „Jistě, že u Harrasů. Viděls-li toho jejich nového nájemníka na letní byt? Úředník jakýsi, starší mládenec, avšak až příliš zádumčivý a stran té hlubokomyslnosti i poněkud nečistotný. Věru, divný brouk!“
    „Ach tak! Tak toho jsem, dědečku, ještě neviděl,“ řekl Ladík s bolným úsměvem.
    „Inu, můžeš se podívat hned teď, setkali jsme se odpoledne venku a slíbil jsem, že mu zašlu tento list, pojednání jakési z obecní knihovny o tom, co to znamená býti spravedliv. Tumáš, chceš-li si pár korun vysloužit, zaběhni s tím sousedství! A nepolekej se ho, je divným broukem, ale myslím, že by ani mouše neublížil.“
    „Děkuji dědečku,“ kývl hlavou hoch, chopil se balíčku a vyběhl ze dveří.
    Děd vyhlédl z okna. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Středoklucké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký Harrasovic statek.
    „Snad bude Řehoř doma,“ pomyslil si dědeček. A tu ho hlasitý jekot vnukův přesvědčil o správnosti této domněnky.
  • Přebral / 25. prosince 2008
    Onoho odpoledne vběhl Ladík na dvorek mezi ostatní děti všecek rozjíven:
    „Že neuhodnete, Evi a Karlíku, co se mi právě stalo?“
    „Copak se ti přihodilo, Ladíku?“ otázala se malá Evička, vždy zvědavá a neposedná všudybylka.
    „Byl už jsem uznán dospělým hochem! Nevím, budu-li si s vámi moci dál hráti, zda se to vůbec dospělých hochů sluší, avšak třeba to půjde zaonačit. Věc je to však zcela jistá!“
    Karlík, nedůvěřivý mladý pedant, si jen opovážlivě odfrkl:
    „A cože to? Zas ti starý něco nakukal?“
    „Máš pravdu,“ zvážněl Ladík, „alespoň trochu. Ale teď nejde o žádný žertík, nýbrž o vážnou věc. Dědoušek totiž hned vedle sedí se svými přáteli z baráčnického spolku, a když si všimli, že se dívám, jak se vesele baví, u kamen sedí, karty hrají a Kozla popovického popíjejí, optal se mne, zdali chci také píti to pivo. Z toho plyne, že už mne za dospělého hocha uznávají!“
    „Jen si z tebe šprýmy tropí...“ mávl rukou Karlík.
    Když tu ze dveří se vyklonila růžolící tvář dědečkova:
    „Ladíku, sokolíku, mám ti tedy nalít plnou sklenici?“
    „Jistě, dědečku!“ zajásal Ladík mužně.
    „Dobrá, ale nerad bych jím plýtval, slibuješ, že ho vypiješ?“
    „Slibuji, vypiju to pivo, to se ví!“ usmál se Ladík a vběhl zpět do sednice.
    Baráčníci, totiž dědeček, pan starosta, pan šikovatel a pan hrobník, zvědavě naň hleděli přes sklenici jedinou plnou na stole stojící.
    „Nebude tomu chlapci zle?“ pravil pan starosta zamyšleně.
    „Však to nevypije, nebude mu chutnat,“ mávl rukou pan šikovatel.
    Ale Ladík věděl, že se na něj mohou coby na hocha dospělého spolehnouti a obrátil do sebe celou třetinku jedním vrzem jak zkušený hospodský štamgast!
    „Za tohle půjdete sedět, Rožku...“ zakroutil hlavou pan šikovatel.
    „Co by šel, nepůjde, za jiné taky nešel, a vůbec, rozdávej, Františku...“ ušklíbl se cynicky pan starosta a odvrátil se od chlapce, který na podlaze kokrhavě zvracel – inu, jak Alík, jak se říkává.
    „S dovolením, napřed přiložím...“ odvětil pan šikovatel, zvedl se, překročil Ladíka a otevřel nálevku naftových kamen.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)