Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • captainn / 26. prosince 2008
    „Víte dědečku,“ zapředla hovor paní Rožková, zatímco poklízela kuchyň po vánočním hodování. „Už jsem si říkala, že to s Ladíkem přeháníte a budu vám musit vyhubovat, ale s tím dárkem jste mu udělal náramnou radost.“
    „Však já vím,“ usmál se děd, „jak Ladík vše o indiánech hltá. Nu a tak jsem se vypravil za svým dávným přítelem Fričem, zda by pro mého vnoučka milovaného vhodného dárku neměl. Myslil jsem na jednu z jeho knížek, které je takřka nemožné sehnati. Vojtěch však přibyl na onačí myšlénku a na cestu zpět vybavil mě kopií rukopisu své nové knihy.“
    „A dobře jste udělal,“ pochválila ho panímáma v domnění, že vyprávění dědečkovo jest již u konce. Dolila mu korbel zbytkem piva ze džbánu, ten hned opláchla a na polici postavila. „V klidu si to dopijte, dědoušku, já už se půjdu natáhnout. Jen tu nelomozte, ať zase neprobudíte celý dům, jako onehdá.“

    Čtverákova mysl však byla stále napřena k onomu předvánočnímu setkání: „Rožku, ty starý filuto! Ale jistěže pro tvého vnuka něco mám. Podívej, chystám novou knihu o obyčejích indiánských, ale než ji odešlu svému nakladateli, potřeboval bych vyzkoušet, zda je pro naši mládež vhodná.“
    Plynulý proud myšlének dědovi náhle zatrhlo nepohodlí v ústech. „Zpropadené jídlo,“ láteřil děd, zatímco si nehtem zatoulané sousto z chatrného chrupu odstraňoval.

    A opět se zamyslil, tentokrát však vzpomínal ještě čerstvé události dnešního dne: Chladné štěpánské odpoledne seděl doma sám a popíjel čaje z bukvic, matka Rožková vyrazila hned po obědě navštívit churavou příbuznou do Kněževsi, pantáta pomáhal sousedovi Tintěrovi – namol opitý podruh z Buštěhradu mu navečír převrátil vůz plný dřeva do vrat statku a nadělil tuze moc škody. Nu a vnoučata někde tropila neplechu a radovala se z koledy. Posrkávajícího a podřimujícího starce probraly k bdělosti dětské štěbetavé hlásky. „Copak dělají doma tak brzo, vždyť je ještě venku vidět,“ pomyslel si děd. Ale to už byla místnost plná vnoučat a Ladík postavil na stůl před dědouška dřevěnou misku s lahodně vypadající zapečenou krmí. „To vám posílá kmotra Klabouchová na přilepšenou zbytek štědrovečerního kuby, že prý ho máte tuze rád,“ drmolil vnouček s přivřenýma očima naučený vzkaz. „A to já věru rád,“ zahlaholil děd a chutě se do kuby zakousl.
    Labužnický výraz v jeho tváři vystřídalo překvapení: „Od kdy se ale kuba dělá s masem?“ „Víte dědoušku,“ ujala se vysvětlování Lidka, „za to může to neštěstí u Tintěrů. I zvířectvo jim ten podruh pošramotil, nejen vrata. A co s chromou zvířenou, všechno to skončilo na pekáči. Nu a kmotra Klabouchová jim pomáhala, stejně jako náš taťka,“ hrdě se prsila děvenka. „Horší kousky a odkrojky přihodila k už hotovému kubovi, beztak byl prý nějaký suchý, jak neměla sádla zdostatek.“
    „Inu já se kvůli masu nehněvám,“ spěchal děd utěšit děvče v prvním stádiu smrtelného uražení. „Jen budu mít celý večer co dělat, až jej budu lovit ze zubních pahýlů.“ A to už se dětičky vesele smály chatrnému stavu dědova chrupu.

    A podruhé toho večera byl děd vytržen z přemýšlení, příčinou však tentokrát bylo zoufalé bušení na vrata. I brblaje přehodil přes sebe děd plesnivý kožich a vydal se na dvůr, kde už krutou rukou panoval holomráz. Naproti tomu dědova paže byla toliko artritická a nesnadno se jí otevírala přimrzlá špehýrka. V slabém světle lucerny popatřil přede dveřmi stát na smrt bledou sousedku Lebedovou. „Ale sousedko Lebedová, copak se děje?“ staral se hned děd, vida hrůzu v jejích očích. „To náš Kuba, nepřišel domů a nikde ho nemůžeme najít. Po obědě si šel hrát s vašimi vnoučaty a to bylo naposled, co jsem ho viděla!“
    V okamžení počala děda masitá sousta v útrobách nepěkně pálit.
  • Torama / 26. prosince 2008
    Ondyno se na Nový rok ve tři hodiny odpoledne vypotácel dědoušek ze svého výminku, zamířil do spíže pro kyselou okurku, venku se ošplíchl v sudu s dešťovou vodou a ačkoliv ještě stále vyhlížel jako čerstvě vyoraná myš, my, kdož dědouška známe, zahlédli bychom v jeho očích záblesk nám dobře známé sivosti.

    A již odkudsi přibíhá Ladík, jako vždy akorát vhod pro dědouškovo toho roku první napalování kudrlinek na rozoumku. Ovšem bude míti dědoušek na kudrlinky pomyšlení? I to by přeci nebyl on, kdyby ne!

    „Ladíku, tak jaký byl letos Silvestr?“ otázal se kolem běžícího vnuka stařec. „Dědoušku, já...já nevím, zdalipak vám toho smím říci...“, zajíkl se Ladík. „I proč bys nesměl, vnoučku můj milený, cožpak jsi něčeho vyvedl? Že tys byl mezi těmi nezvedenci, kteří halekali sousedu Fajstovi pod okny nemravné odrhovačky?“ zamračil se děd. „Ale neboj se, chlapče,“ dodal rychle poté, co Ladík ztuhl, „i kdybys mezi nimi skutečně byl, dnes tě opaskem nevytrestám. Jak víš, ani já souseda Fajsta zrovna rád nemám a krom toho nebyl jsem za mladosti své lepším, ba dokonce ještě větších lumpačin jsem se navyváděl,“ mrkl děd na vnuka spiklenecky. „A právě teď ti zde slibuji, že pokud mi dopodrobna sdělíš, čeho všeho jste o letošním Silvestru vyváděli a ani trošku nezalžeš, nejen, že tě opaskem nevytrestám, ale dokonce tě na vycházku do Středokluk vezmu a i půl litru piva tobě v hostinci koupím jako odměny za pravdomluvnost. Zalžeš-li však, bude míti potěh posvícení, souhlasíš?“ podíval se děd vnukovi svému zpříma do očí. „I to víte, dědoušku, že souhlasím,“ vyhrkl Ladík maje půl litru jistě lahodného piva ve sklenici před očima, „však nemám před vámi čeho tajit, když jste slíbil, že mne dnes za pravdomluvnost potěhem nepotrestáte.“

    „Nu, tedy povídej,“ usmál se stařec. „Dědoušku, já vím, že na to, jak jste prý slavil vy, to nemá,“ usmál se Ladík a po dědově tázavém pohledu dodal spiklenecky „paní Pechmanová říkala ráno na návsi naší matince, že prý jste ve Středoklukách v hostinci se sousedem pěkně vyváděli...“ „Dosti toho,“ uťal Ladíka děd v duchu sesílající na všechny vesnické drbny světa muka pekelná, „ptal jsem se tě na tvůj letošní Silvestr. Či snad nechceš ničeho říci?“ – „I to víte, dědoušku, že vám vše povím,“ zadrmolil Ladík, „o odrhovačkách námi panu Fajstovi zpívaných již víte. Pak jsme také křídou, kterou rasův Francek nedávno ve škole od tabule odcizil, nakreslili panu Fajstovi na vrata takový kosočtverečný obrázek... nu, však víte...“ zakoktal se Ladík, zatímco se děd usmál, že jako ví a ať Ladík pokračuje. „Nu a poté jsme spolu s řídícího Dorotkou šli na náves pod lípu a tam...“ zadrhl se Ladík. „A tam? Povídej, chlapče, nezapomeň, musíš říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu,“ pobídl Ladíka děd. „A tam... tam mi dovolila sáhnouti jí pod halenu... a to je vše, skutečně, ničehož jsem vám nezatajil!“ vyhrkl Ladík, vida děda odepínajícího pásek z kalhot. „Dědoušku, ale já vám skutečně nelhal, řekl jsem vám všeho, o tom nápisu na našich vratech nevím ničehož, to musela udělat parta ze Středokluk, starostův Lojza mne od té doby, kdy jsem mu na pouti natloukl, nemá rád!“ drmolil Ladík. Děd ovšem konečně vytáhl z poutek všech pásek, zamával jím nad hlavou a zahřměl: „Kluku prolhaná, cožpak letos byl Silvestr? Na to, co jste vyváděli loni, jsem se tě neptal!“ a pustil se mávaje páskem za prchajícím Ladíkem, který jistě neměl pomyšlení na „Ach tak...,“ ačkoliv by se to, jak víme, velmi hodilo.
  • Torama / 29. prosince 2008
    Zastavil takto dědoušek Ladíka odkudsi kamsi běžícího: „Ladíku, zaběhni k panu pekaři pro chléb, matince je dnes nevolno, tak ať nemusí péci. A kup rovnou celý pecen, ať nemusí matinka tvá péci ani zítra, ano?“
    „Ano, dědoušku, ale co když pan pekař nebude již chléb míti?“ – „I bude, chlapče nedůvěřivý, při své předobědové procházce jsem pana pekaře potkal, poseděli jsme spolu před pekárnou a pobafali dobrého tabáku. Nu a i na chléb jsem se pana pekaře zeptal a pan pekař mi odvětil, že má chleba tři prdele. Tedy se neboj a šupajdi pro pecen. A panu pekaři řekni, že mu to zaplatím večer v šenku.“ – „Ano, dědoušku, hnedlinko jsem zpátky,“ zadrmolil Ladík a odběhl.
    Neuplynulo času ani co by dědoušek fajfku tabáku vykouřil a Ladík byl zpět. Ale co to? Kde má chléb? Že on ho ten nezbeda někde upustil?
    „Dědoušku, pan pekař chléb neměl! A přitom jste říkal, že pan pekař má chleba tři... nu, však víte... zmýlil jste se vy či pan pekař? A čeho teď budeme jísti?“
    „Chlapče nedůvěřivý, za tím, co jsem řekl, si stojím a za slovo pana pekaře se zaručím též. Skutečně jsem viděl, že má v pekárně chleba tři prdele. To jest totiž šest půlek. Nu a to se hnedlinko prodá, vesnice je takových hladovců, jaký tu stojí přede mnou, plná...“
    „Ach tak...“ podrbal se v kštici Ladík a zapřemýšlel, čím by utišil svůj malý žaloudek nepříjemně se hlásící o svá práva. Inu, milé děti, po běhu vždy vytráví.
  • Trisolde / 1. ledna 2009
    „Dědečku, dědečku, představte si, že pan řídící letos dovolil uspořádání výletu školního!“ přiběhl jednoho dne Ladík s jásotem ze školy domů.
    „Není možná,“ podivil se děd, „vždy přece tvrdil, že škola jest zařízení vážné, které má dbáti své důstojnosti a nikoli zbytečných kratochvílí, kterých si žáci i bez ponoukání navymýšlejí, až to k vydržení není.“
    „Nyní však přišel do školy nový oběžník z krajského inspektorátu, který výletům přeje, a pan inspektor prý jeho dodržování přísně bude sledovati. A navíc jsou dva nejhorší nezbedové, Klumpar a Perutka, zavřeni v polepšovně, poté co panu faráři vitriol do kropenky nastražili,“ vysvětloval Ladík.
    „Dobrá, pojedeš tedy na výlet,“ pokýval hlavou děd „a víš-li pak už, kam?“
    „Prý až na Slovensko,“ pokračoval Ladík vzrušeně s očima navrch hlavy, „uvidíme Tater Vysokých i Nízkých!“
    „Nešťastný chlapče,“ zachmuřil se stařec, „to se můžeš rovnou se životem rozloučiti. Na Slovensko! Cožpak nevíš, že tam ke snídani rožků pojídají?“
    „Dědečku, poproste maminku, ať mi připraví odvaru z třezalky,“ už jen zašeptal do mdlob padající vnouček.

  • Přebral / 10. ledna 2009
    Jednoho nedělního rána vstal Ladík z postýlky, pěkně si u otevřeného okna zacvičil a zuby si poctivě umyl, jak se sluší a patří, do čistého prádla se oblékl a vydal se pojíst snídani, kterou mu jeho maminka jistojistě již nachystala. Za oknem štěbetali ptáčkové, na návsi se proháněly husy, z daleka znělo veselé halekání mládeže – inu – krásný letní den.
    Jaké bylo ale jeho překvapení, když s rodiči usedl u společného stolu, ale nepotkal tam svého milovaného dědečka, který tam přeci každé ráno sedává už od pěti hodin a listuje si Národní politikou a přitom všelijaké čtveračinky vymýšlí!

    „Kde je dědeček, maminko?“ otázal se hned Ladík.
    Maminka pokrčila rameny:
    „Musel dnes za nějakou naléhavou záležitostí odjet, prý že jde o věc života a smrti. Nechal ti tu ale jakýsi dopis, ve kterém ti snad bude vše objasněno.“
    A už mu podávala papírovou obálku. Hoch pečlivě očistil nůž zamazaný od másla do ubrousku a zvědav převelice otevřel jím onen dopis a nahlas četl:

    „Ladíku! Vnoučku můj oblíbený, přináhlila se mi jedna zapeklitost velice dobrodružné povahy, ještě dnes v té věci musím rychle odjet za panem policejním ředitelem do Prahy. Zdá se, že jisté mé prožitky z dob mé služby v Bosně nesou s sebou po letech nečekané ovoce. Truhla Abu Seifova byla objevena, to jméno si dobře zapamatuj, avšak více nemohu ti zatím říci. Jednu věc však musíš udělat, a to nejrychleji, jak jen bude možné, závisí na tom snad můj život...“ četl Ladík se zatajeným dechem...
    „a to totiž, že musíš se do naha vysvléci, poprosit rodiče, zdali by tě pomazali kolomazí a postavili na náves vedle kapličky...!“
    Hoch zrudl při těch slovech převelice a hned se obrátil na maminku a tatínka:
    „To je snad zase nějaký žertík?“

    „Píše-li děd, že jest na tom jeho osud závislý, pak nelze jinak!“ zamračil se na něj tatínek.
    „Hned jdu pro kolomaz!“ zvedla se od stolu maminka a za chvíli už hoch skutečně stál na návsi, nahatý, jen šimšulínka si jako onehdá Adam v ráji lupenem zakrýval, avšak beztak by mnoho viděti nebylo, protože kolomaz ho pokrývala důkladně od hlavy až k patě.
    Sousedé a děti kolem něj chodili, ukazovali si naň a vůbec z toho povstalo ohromné obveselení.

    Tu najednou procházel kolem i vzácný host, strýc Matyáš Suchý. Jak uzřel Ladíka, chytil se za čelo a pravil:
    „Hochu, co se to stalo?“
    „Sám nevím, strýče, dědeček tak nakázal, než do Prahy odjel, prý kvůli jakési bedně...“ mračil se malý styda-nestyda.
    „Bedně?“ podivil se strýc a pak se na jeho čele objevily vrásky, „snad ne bedně Abu Seifově?!“
    „Ano, o tom bylo v dopise psáno. Ale vůbec nerozumím tomu, proč tu tak musím státi!“
    „Milý hochu, vytrvej! Jest to věc přenáramně důležitá, ba i sám následník trůnu může být ohrožen! Avšak dočkáš se brzy vyřešení tohoto vpravdě detektivního případu! Ovšem jednoho je zde nutno, sedni si zde, tak jak jsi, na trakař, vydáme se do světa, protože jinde je nás obou naléhavě třeba! Dobré nebe, ještě, že jsem měl náhodou cestu kolem!“

    I usadil se Ladík jak ten ptáček konipas třasořitka na trakař a strýc Matyáš vyjel s ním z Makotřas po silnici na Prahu. Takřka běželi, trakař z toho také notně poskakoval, ponejprv zamířili si to do údolí suchdolského a od něj podél vody do Bubenče, kde zrovna konala se pouť zbožná k Matěji, jež tím byla velmi rozrušena – babky nábožné se křižovaly, psi štěkali a jeden páter z toho překvapení na kandelábr vylezl a pak nemohl dolů a museli ho sundavat.
    Avšak Matyáš nezastavil v Bubenči, naopak stále přidával do kroku, projel kolem pražského ředitelství policejního, kde z oken podezřelí na pozdrav mu volali „Vivat!“, předběhl několik koňských povozů a nakonec i poštovního kurýra, překonal snadno most Karlův, kde snad i sochy světců zdály se na Ladíka si ukazovati, a poblíž Krče město zase opustil.
    „Strýče, přejeli jsme již Prahu!“ zvolal Ladík.
    „Přejeli, qřejeli, synovče! Jelikož a protože nejedeme na Prahu, nýbrž rovnou za císařpánem do Vídně! Zde od toho kurýra poštovního obdržel jsem telegram, že již na nás před Schönbrunnem čeká sám císařpán a spolu s ním i turecká a italijánská delegace! Prý vyhrává jim tam muzika, párky se hřejí, vojsko pochoduje a to vše na naši počest. A nyní se dobře drž, poběžím jak ten slavný běžec maratonský,“ vykřikl strýc radostně a jeli, jeli tak rychle, až se Ladíkovi zdálo, že se topoly v aleji podél cesty rozmazaly a anjelé mu na nebesích volají „Haleluja!“.
    A vskutku – ve Vídni zatím čekal císařpán i s celou rodinou a dvořany a tureckou a italijánskou delegací, když tu viděl, jak se za městem zvedá prach, jako by jel sám Sobieski! Udýchaný strýc hocha před císařem jen vyklopil a odešel hned do Prátru na pivo, jelikož z té dlouhé cesty naň přišla žízeň, Ladík celý zválený, kolomazí pomazaný na svůj zadek od toho kodrcání modrý se před císařpánem posadil a ten se k němu hned sklonil a otázal se, zatímco všude kolem aparáty fotografické blýskaly a dechovka hrála jak o život jako onehdá v Mexiku:
    „Hochu, přicházíš snad za mnou ve věci bedny Abu Seifovy?“
    „Ano, vaše veličenstvo!“ vyhrkl hoch.
    „Neboj se, záhada ta celá ti bude právě teď objasněna!“ usmál se císařpán, „a to rovnou tvým dědečkem!“

    Totiž, celá ta záhada, milé děti, to byl sen, který se mi dnes brzy k ránu zdál a který jsem si u snídaně na okraj Národní politiky zapsal, abych vás jím poveseliti mohl.
    A ty se, Ladíku, už netvař jak kakabus!
  • danielsoft / 28. ledna 2009
    Přijuchal takhle ondyno Ladík ze školy a volá:
    „Dědečku, dědečku! Dnes jsme v přírodopise brali astronomii! Pan učitel mluvil o planetách naší sluneční soustavy, i dalších hvězdách, kolem kterých další planety se otáčejí...“
    „A víš-li pak, Ladíku,“ usmál se děd v dobrém rozmaru, „zda je ve vesmíru život?“
    „Hmmm... No to, dědečku,“ pokrčil rameny Ladík, „ani ti největší astronomové prozatím nevědí.“
    „I vědí, vnoučku, pokud si dávají pozor na slova,“ odvětil kmet, „naše planeta Země je přece také součástí vesmíru... a na ní ten život klokotá a kypí, no jéje!“
    „Ach tak...“ vzdechl Ladík a raději odběhl někam dále, aby nebyl ještě více staříkem zahanben.
  • Svezi_vitr / 3. února 2009
    Bylo pěkného, květy provoněného a ptáčky zpěváčky protrylkovaného jarního dne, kdy Ladík, celý vesel ze školy přišed, zvučnou melodii pískaje, našel svého laskavého dědečka, jak si na zápraží ve sváteční košili čistí svoji oblíbenou fajfku.
    „Ach, dědečku, cože jste dneska tak pěkně ustrojen?“ optal se Ladík a užuž se těšil na nějakou veselou kulišárnu.
    „Nic, Ladíku, jen čekám návštěvu,“ zahlaholil sivý čtverák v odpověď.
    „Ale jděte...“
    „Nejdu! Jeden můj dobrý přítel až z Rakous rozhodl se poctít mě návštěvou toto odpoledne.“
    „Ale dědečku,“ stáhla se Ladíkova tvář ve výraze zklamání, „přece jste mně slíbil, že dnes společně půjdeme do města a navštívíme ty tajemné podzemní katakomby, jak si o nich všichni vypráví!“
    Sivý čtverák si vzpomněl, že toto skutečně svému milovanému vnoučku přislíbil a na okamžik se zarděl hanbou. Ale pak se již jeho tvář rozzářila v úsměvu a pravil: „Ale no tak, Ladíku, jsem si jistý, že si můj dobrý přítel z Rakous jistě nechá říci a můžeme spolu něco zajímavého podniknout. Jistě se ti bude líbit. A vůbec, ku tvému potěšení mohu ti říci hádanku. Je možno býti někomu zároveň družkou a zároveň dcerou? A pak také, je možno býti někomu zároveň dcerou a zároveň vnučkou?“
    Ladík hluboce pohroužil v zamyšlení. „To se mně těžko představuje, dědečku – něco takového dozajista možné není.“
    Dědeček otevřel ústa v odpověď, ale místo něj ozval se hlas jiný.
    „Ovšemže to možné je, Ladíku. Přesně tak to máme příkladně u nás doma, v Rakousích,“ zvedl klobouk v pozdrav neznámý starý pán, kde se vzav tu se vzav před naší dvojicí stojící.
    Dědeček se začal vesel smát. „Vidíš, Ladíku, tak tomu skutečně je! To je můj dobrý přítel, pan Fritzl. Sám jsem překvapen, jak brzy jsi dorazil, Josefe!“
    „Ale, nevěřil bys, jak železniční doprava pokročila,“ smál se rovněž pan Fritzl. „Už vás tady nějakou chvíli poslouchám. Mému bystrému sluchu rovněž neunikla poznámka, jak rád by se tady Ladík podíval do podzemí. Ačkoliv jsem doposud katakomby zdejší neviděl, mohu vás ujistit, že tam, odkud pocházím, z Rakous, máme rovněž velmi zajímavé podzemní prostory a byl bych věru poctěn, kdyby se na ně Ladík mohl podívat.“
    „Mohu, dědečku, mohu?!“ počal radostí Ladík skákati a rukama tleskati.
    „Ale to víš, že ano,“ usmál se hodný kmet, který by nikdy nedokázal upříti svému vnoučkovi radost z nového dobrodružství.
  • Svezi_vitr / 10. února 2009
    Ondyno přišel dědeček k Ladíkovi třímaje v ruce červený míč. „Zde viz, Ladíku, jaký pěkný míč jsem zakoupil na jarmarku v Prskopsích,“ usmívala se jeho bezzubá dáseň. „Ach, dědečku, je nádherný! A to mi jej dáte?“ ptal se Ladík celý vzrušen. „Inu, dám nedám. Nejdřív bych se tě ovšem optal, zdali myslíš, je-li možné, abych míč tento odhodil na vzdálenost nejméně dvou metrů a on se mi vrátil!“ „To je možné, pokud jej hodíte proti zdi,“ podepřel si bradu v zamyšlení klouček. „Nikoli! O žádnou zeď sebou neudeří a vůbec, o žádnou překážku. Jen jej hodím a on se vrátí, jako poslušný pejsek k páníčkovi,“ říkal dědeček a panenky v jeho očích se potměšile leskly jako metály na kabátci císaře pána. „Nedokážu-li to, je míč tvůj. Podaří-li se mi to však, budeš nucen sobě posvačit dvacet listů z knihy o Kájovi Maříkovi.“ „Platí!“ založil ruce bojovně Ladík, těše se z toho, že tentokrát drží triumphy v rukou on. Avšak kampak na dědečka! Oděl si kabát a vyšel ven – Ladík s ním. Venku zaujal postavení jako sám Janda Suk při svých pověstných hodech. Ale co to? Namísto toho, aby míč hodil před sebe, hodil jej do vzduchu! Tento pak po několika sázích se ve vzduchu zastavil a skutečně poslušně vrátil zpět do dědečkových dlaní. „Na pomoc gravitační síly jsem nepomyslil,“ přiznal Ladík.
  • Trisolde / 1. března 2009
    „Pojď sem, Ladíku,“ zavolal jednou na vnoučka dědeček právě se navrátivší z odpolední procházky, „mám pro tebe velkou novinu.“
    „Co jste se dozvěděl, dědečku,“ přiběhl Ladík pln nedočkavosti, „otelila se snad Kudláčkovic stračena, porazil jste konečně četníka Brůnu v tahaném mariáši či už se Majda ze statku zbavila nechtěně počatého děcka?“
    „Nic z toho,“ odvětil rozšafně děd, „ale potkal jsem dnes velebného pána před naším kostelíkem a ten mi vypravoval o nedávno z polepšovny propuštěném Perutkovi. Zdá se, že mu úplně odpustil všechna jeho darebáctví a dokonce ho chce o Velikonocích ministrantem jmenovati.“
    „Není možná, dědečku,“ rozhorlil se Ladík, „vždyť já o tuto poctu už tak dlouho usiluji, denně se modlím, v katechismu na výbornou prospívám, dodržuji posty, a teď mě má Perutka předstihnouti? Co všechny ty syrečky v nádobkách na svěcenou vodu, jízlivé komentáře při kázání, krysí jed v poháru s hostiemi, vitriol v kropence, to neznamená nic?“ A ubohý hošík propukl v křečovitý pláč.
    „Inu, časy se mění, Ladíku, a také odpouštěti je třeba, znáš přece podobenství o ztraceném synu. Pan farář nezbedníkovi, jenž se jistě dal na cestu pokání, úplně odpustil. I slza mu občas skanula po zarudlé tváři a žíla mu na čele nabíhala vzrušením, když mi o tom vyprávěl.“
    „No dobrá, dědečku, ale co vám tedy důstojný otec přesně říkal?“ tázal se zklamaně vzlykající Ladík.
    „»Doufám« – pravil mi ve svatém pohnutí a hlas se mu chvěl – »že bude Perutka o Velikonocích v kostele držet klapačku.«“
    „Ach tak,“ vzdychl vnouček na pokraji nervového záchvatu.
  • sosan / 11. dubna 2009
    Ondyno dědouška schvátila choroba jakási. Starostlivá paní Rožková dala povolati felčara makotřaského a poté, co se choroba nelepšila, nakázala paní Rožková manželovi do koní chutě prásknouti a do samotné matičky stověžaté pro doktora lepšího se vydati. Mezitím ovšem dědoušek usýchal minutu po minutě a Rožkovi se obávali, že se příjezdu doktorova nedočká.
    A ačkoliv starostliví rodičové dělali vše možné, aby děti od dědouška dále drželi a smutného toho pohledu je ušetřili, čiperný Ladík přeci jen škvírku objevil a do dědouškova výminku nepozorovaně se vetřel.
    „Ach, to jsi ty, Ladíku?“ zasípal těžce děd, „dnes se ode mne bohužel žádné hádanky nedočkáš. Těžko je mi, přetěžko, cítím, že si mne zřejmě náš Pán již brzy povolá.“ „Ničehož se nebojte, dědoušku,“ odvětil Ladík, „tatínek již koně zapřáhl a do samotné Prahy pro doktora se vydal.“
    Děd se smutně usmál: „Doktor mi již nepomůže, zaběhni raději pro velebného pána, ať mi posledního pomazání udělí...“
    „Toho bych vám milerád splnil, dědoušku,“ zachmuřil se Ladík, „ale cožpak si již nevzpomínáte, že velebného pána četníci do Prahy po jedné vaší legrácce odvezli a již se nevrátil? Nu, přeci jak jste mi nakázal, abych se našeho obecního četníka optal, zda pan farář do kalhot mladých hochů sahati smí? Nu a od té doby žádný zástupce Boží do Makotřas poslán nebyl.“
    „Ach tak, tedy zemru bez pomazání, nu, snad mi Pán Bůh všechny legrácky odpustí...“ sepjal ruce děd. Ale Ladík se najednou usmál a odvětil: „I nezemřete, dědoušku, já vím, jak vám pomoci, abyste se chutě uzdravil.“ – „Skutečně toho víš? Jestli mi pomůžeš, slibuji, že celý měsíc nebudu tobě ani sourozencům tvým kudrlinek na rozoumku napalovati a tobě za odměnu celou zlatku za tvé umění doktorské dám,“ ožil mírně děd.
    „To je prosté, dědoušku. Poslechnete-li mne, uzdravíte se cobydup. Přesedněte si do zde stojící židle kolečkové a já vás před šenk vyvezu.“ – „Před šenk?“ skočil Ladíkovi do řeči děd, „myslíš snad, že by mne dobré pivo uzdraviti mohlo? Kluku pačesatá, to je dobrý nápad!“ a už se dědoušek do křesla kolečkového belhal. „Ó ne, dědoušku, nikoliv do šenku, ale před šenk,“ usmál se Ladík. „Postavím vás tam, vy budete v křesle seděti a každého kolemjdoucího uctivě zdraviti a zdraviti, až se uzdravíte.“ „Ach tak...“ sedl unaveně na židli děd.
  • sosan / 21. dubna 2009
    „Dědoušku, dědoušku, pojeďme na návštěvu k babičce!“ přiběhl ondyno Ladík do sivákova výminku.
    „Ale Ladíku, však jsme na hřbitově v neděli byli,“ zachmuřil se děd. Ladík však odvětil: „Ale ne, dědoušku, nikoliv za babičkou, která vaší ženou starostlivou třicet let byla, však vím, že si ji před drahnou dobou náš Pán k sobě povolal, já myslím babičku od maminky, nu, přeci středokluckou babičku Boženku!“
    „A to není špatný nápad,“ zamyslil se dědoušek, „dostaneme se na čerstvý vzduch a cestou bychom se mohli i v Muchoprdech za strýcem Matyášem zastaviti... a nebo ne, uvidíme, jak nám čas vyjde,“ dodal rychle dědoušek vida Ladíkovo rychle skryté zděšení. „Tedy pojedeme, ale prosím tě o jedno. Napiš pěkně perem a inkoustem na papír, čeho že sis teď ode mne přál, aby babička Boženka věděla, žes toho chtěl ty a nikoliv já, již deset let mne podezírá z nemravných spádů...“
    Ladík chutě odběhl pro násadku, pero a inkoust a hnedle jak dopsal, sedli na vůz, dědoušek do koní práskl a hyjé do Středokluk. A z toho drncání všelikého Ladík usnul spánkem spravedlivých. Ale co to?
    „Ladíku, vstávej, již jsme zde!“ Ladík rozlepil oči. Ano, dědoušek s ním třese, ale kde to jsou? Kolkolem všude pole a jen jeden jediný strom, u kterého dědoušek zastavil. „Dědoušku, kde to jsme? Toto přeci nejsou Středokluky? Zapomněl jste snad, kam namířeno máme?“
    „I nezapomněl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se děd, „tvé přání splnil jsem do posledního písmenka. Nu, jen mi přečti, cos na papír doma napsal.“ Ladík nechápavě vzal papír a pustil se do čtení. „DĚDOUŠKU, PROSÍM VÁS, POJEĎME NA NÁVŠTĚVU K BABYČCE“, přeslabikoval a nechápavě na dědouška hleděl. „Jak říkám,“ usmál se děd a Ladík si až teď všiml záblesku sivosti v jeho očích, „tvé přání jsem do posledního písmenka splnil. Chtěls jet k babyčce? Jsme zde, toto je nejbližší malý javor babyka v našem okolí.“ „Ach tak,“ hlesl Ladík a umínil si, že hnedlinko po příjezdu si slova vyňatá důkladně zopakuje. A vy toho, milé děti, učiňte chutě také!
  • Přebral / 3. května 2009
    „Ach, jak je krásně v přírodě vůkol!“ povzdychl si Ladík, celý zkroucený za psacím stolem, kde mu už třetí hodinou bylo trápiti se s domácím úkolem. „Kéž by tak tenhle nešťastný sloh někdo za mne napsal! Pak bych se snadno mohl jíti proběhnout s Toníkem a Františkem k rybníku. Však už je také počasí na koupání!“
    „Co to tu slyším za stesky,“ ozvalo se v tu chvíli od okna, a hned se vevnitř objevila dědouškova sivá, stříbřitá hlava, „kluku, snad to není tak hrozné, ty úkoly?“
    „Inu, je...“ posmrkl si Ladík, „přišel k nám do školy mladý suplent, který vyznává jakési amerikánské metody. Namísto, aby nás rákoskou tloukl a krasopisně psáti učil, zadává nám den do den essay na dané téma. Prý, že se tak lépe naučíme vyjadřovati!“
    „To jsou mi novoty, to za nás nebylo! A přeci se jistě vyjadřovat umím!“ ušklíbl se dědeček, „víš co? Běž se k tomu rybníku proběhnout a já zatím tu essay schválně za tebe napíšu. Vyřídilku mám přeci dobrou, vlastních názorů měl jsem vždy až běda, v tom by byl čert, abych to nedokázal!“
    „Děkuji, dědečku,“ rozesmál se Ladík úlevně, vyskočil od stolu, až se židle překotila, a pelášil za kamarády a k vodě.

    Krásné bylo u rybníka, na hladině lesklé jak stříbro slité ševelil rákos, hoši od cesty až na hloubku ke stavidlu v plaveckém umění závodili, vážky pozorovali, žabky nafukovali a jinak rozmarně užívali dne.
    Když tu, zrovna ve chvíli, kdy divoká a napínavá bitva hrstmi bláta byla na chvíli ku oddechu přerušena, povšiml si bedlivý Toník:
    „Hleďte, tam, mezi břízkami, někdo nás pozoruje!“
    „Je to tak! Vsadím, že je to pan kněz. Mnoho ošklivého se o něm vyprávělo stran mladých hochů,“ ušklíbl se zkušený František.
    Avšak Ladík hned zřel, jak se mezi kmeny zableskla dědouškova bělostná hlava:
    „Dědečku! To jste vy tady procházkou? Máte snad už essay napsánu?“
    „Jistě, Ladíku,“ zavolal mu stařeček na oplátku, „inu pojď se podívat!“
    Doběhli všichni tři hoši ten kousek k březovému hájku a tu zří – bílá kůra stromová je celá flekatá, a to nejen tak, jak má u bříz být, ale navíc všelijakým inkoustovým čmáráním a klikyháky.
    „Co to tu kluci Středoklukáci zase vyvedli!“ zhrozil se Toník, „takové vandalství a jistě zase padne na naše záda!“
    „To by sotva psali oni, ti se zmohou tak na hambaté obrázky a sprostá slova,“ zamračil se Frantík, „či znáš někoho z těch hloupých středokluckých halamů, kdo by byl schopen vypsat sem, a jak vidím i svižně a bez hrubek, tak dlouhý referát na thema »Obraz národa českého v díle Palackého a Jungmannově«?“.
    Ladík jen chvíli prohlížel si popsané kmeny březové a hned se jeho oči stočily na dědečka:
    „Dědečku! Tohle mi ve škole nevezmou!“
    „Inu,“ usmál se proradně děd, „chtěls, abych napsal tvou essay za tebe, tak mi přeci jinak nezbývalo, než jít za tebou až sem a tady ji za tvými zády psáti...“
    Pak si odkašlal:
    „Jak vidno, i přes methody amerikánské neumíš se pořád přesně vyjadřovati. Uvidíme, zda pomohou methody starší a osvědčenější...“
  • Přebral / 9. května 2009
    Ondyno si Ladík povzdechl:
    „Ach, dědečku, s vámi je takové těžké živobytí... Umíte žertovati jako nikdo jiný, to zajisté, avšak snášeti vaše žertíky na vlastní kůži, toť je někdy věru pěkně trpké!“
    Děd smutně zakroutil šedivou hlavou:
    „Rozumím tomu snad tak, že bys raději pobýval v přítomnosti někoho, kdo vůbec žertovati neumí?“
    Hoch si dodal odvahy a pomalu, nejistě přikývl.
    „Inu, pak můžeš hovořit o štěstí, protože právě taková příležitost se ti dnes naskytne! Představ si, co se mně nestalo! Na dožínkách v Buštěhradě mne oslovil tamní ras pan Pruner, a prý že o mně čítal v Malém čtenáři a obdivuje se mi, a zdali bych ho za značný peníz též žertovati nenaučil. Rozmýšlel jsem se, na mou věru, neboť pan Pruner jest povahy nedomyslné, ba dalo by se dokonce říci, že ducha mdlého, a pro žertování a čtveračiny tudíž nemá mnoho předpokladů, ale nakonec jsem se přesvědčiti nechal. Zrovna dnes sem za mnou přišel, abych mu udělil prvou lekci.“
    V tu chvíli, jako na zavolanou, vešel do dveří usmolený, zapáchající hromotluk s knírem, kterým by mohli pivovarské komíny čistit.
    „Tak, pane Prunere,“ usmál se dědeček, „předveďte tady mému vnukovi nějakou zvláště vypečenou čtveračinku!“
    Na ta slova se ras nedočkavě chopil Ladíka a mrštil jím zavřeným oknem ze sednice i s kusy okenice ven na kompost.
    „Prunere, Prunere...“ povzdychl si dědeček, „promyšlenost veškerá žádná, o původnosti se rovněž nedá hovořit, snad jen jeden bod bych vám mohl zapsati za umělecký dojem... Čeká nás ještě dlouhá cesta...“

  • sosan / 18. května 2009
    Ondyno přišel dědoušek do šenku a hned mezi dveřmi ho zastavil hostinský Osolsobě. „Dědoušku, mám zavřeno, mám již jen poslední soudek piva a musím zajet do pivovaru.“ Dědoušek se zamyslil a poté se usmál: „I proč byste zavíral, pane hostinský, já vám milerád vypomohu.“ – „Vy, dědoušku?“ podivil se pan hostinský, „cožpak vy jste vyučeným číšníkem?“ – „Nu, vyučen sice nejsem,“ připustil děd, „ovšem za svého mládí jsem byl na stáži v nejvyhlášenějších hotelích v samotné matičce stověžaté a leccos jsem tam okoukal a naučil se. Tedy vám slibuji, že budu dělati přesně to, čeho jsem na stáži ve vyhlášených hotelích těch dělal. Co vy na to, pane hostinský? Platiti mi nemusíte, bude mi stačiti, když budu moci do konce týdne ve vašem šenku píti pivo zdarma.“
    Pan hostinský chvíli přemýšlel, poté si s dědouškem plácli a hostinský zapřáhl a hyjé do pivovaru. Přeci jen chtěl býti brzy zpátky, sluníčko vskutku připalovalo, šenk bude jistě plný a bylo by velmi nemilé, kdyby pivo došlo.
    A již se pan hostinský se soudky na voze vrací... ale co to vidí? Rozzuření hosté v šenku i před šenkem cosi volají a snad to i vypadá, že vezmou šenk ztečí... jestlipak se dědouškovi něco nestalo?
    Pan hostinský vběhl do šenku a vidí – dědoušek stojí spokojeně opřen o pult, bafá z fajfky, popíjí pivo a hostů si pranic nevšímá.
    „Dědoušku, čeho to děláte? Vždyť vám tu hosté žízní hynou, ještě chvíli a udělali by mi snad z šenku kůlničku na dříví a vy zde stojíte a neobsluhujete? Vždyť jste říkal, že jste byl na stáži v hotelích v samotné Praze! Zdá se mi, že naši dohodu budu muset vypověděti a vy zdarma pivo píti nebudete, vždyť jste ničehož nic neudělal!“
    „Ale pane hostinský,“ zvedl se do této doby bohorovně z fajfky bafající děd, „říkal jsem vám přeci, že budu dělat přesně to, co jsem dělal v hotelích pražských. A také jsem vám říkal, že jsem v hotelích těch byl na stáži. Tedy jsem tam vykonával přesně toho, o čem slovo toto pojednává – stál. Zdá se, že jste nechápavý přesně tak jako můj tehdejší pan šéf, který takto jednou přišel na kontrolu a ač jsem mu vysvětloval, že přeci na stáži celý den poctivě státi musím, vyhnal mne. A teď mne omluvte, ze všeho toho vysvětlování mi vyschlo v krku,“ uťal veškeré řeči děd mocným lokem z tupláku.
    „Ach tak,“ podrbal se za uchem napálený pan hostinský a umínil si, že s dědouškem již do žádných zdánlivě výhodných dohod nikdá nepůjde.
  • Dadel / 1. června 2009
    „Dnes nám pan učitel říkal, že v jazyce anglickém se každé slovo jinak píše a jinak čte,“ povídal jednoho večera Ladík dědečkovi. „To musí být velice složité takovému jazyku se učiti.“
    „Inu, učení se cizím jazykům je vždy složité,“ odvětil děd. „A víš, že i v jazyce českém máme jedno slovo, které se píše jinak a čte jinak? Přijdeš na to, které to je?“
    Ladík darmo přemýšlel. „Prozraďte mi to, dědečku!“ žádal dychtivě.
    „Je to slovo JINAK. Píše se jinak a čte se taky jinak,“ zasmál se dědeček a pohladil zmateného vnoučka po hlavičce.
  • danielsoft / 1. června 2009
    „Už je září v kalendáři,“ zpívala malá Lidka. Ano, bylo prvního září a děti spěchaly po prázdninách do školy, napjaté, co je nový školní rok čeká. Ladík byl trochu nesvůj: věděl totiž, že jeho třída dostane tento rok nového třídního učitele. Svěřil se s tímto poznatkem mamince a ta zase dědečkovi.
    „Ladíku,“ poznamenal kmet, když vyprovázel děti na cestu za vzděláním, „vy budete mít nového pana učitele, že? Pokud to bude pan Skočdopole, tak ho ode mne pozdravuj. Znám ho předobře: velmi sivý pán, věru.“
    Ladík byl nyní ještě více nervózní než předtím. Novému učiteli – byl to skutečně pan Skočdopole – vyřídil dědečkovo pozdravení a byl celý napjatý, jakýmže šprýmem sivý vychovatel své svěřence (a zvláště Ladíka, který byl přirozeným terčem podobných žertíků) vyvede.
    Po čtrnácti dnech byl již milý Ladík skoro na srdeční mrtvici. Očekával stále nějaký úskok či sivou fintu a následkem toho se mu horšil prospěch: inu, neustále být ve střehu velmi vyčerpává mladou hlavinku... Toho dne se připotácel k dědečkovi, aby jej konečně nenapínal:
    „Dědečku... ať se snažím jak chci, stále pražádné sivosti v projevu páně učitele Skočdopole neshledávám. Již jsem z toho velmi utrápen a učení mi nejde. Prozraďte mi, prosím, co jsem opět přehlédl.“
    „Inu vnoučku, vnoučku,“ usmál se starý čtverák, „copak sis nevšiml barvy plnovousu, oděvu i klobouku vašeho nového učitele? Je přec nabíledni, že se vyznačují obzvláště barvou sivou: o žertících tu nebyla věru žádná řeč, pan Skočdopole je spíše nudnější nátury, pokud vím.“
    „Ach tak... v původním významu...“ vydechl Ladík. Nedošlo mu, že něco může být sivé, aniž by to přitom bylo sivé.
  • danielsoft / 28. srpna 2009
    Jednou se Ladík zahloubal do astronomických knížek. Studovat planety, hvězdy a mlhoviny, zářící v nekonečné prázdnotě nočního nebe, bylo pro jeho romantickou duši potěšením. Jak tak jednou listoval populárně naučnou literaturou, šel kolem dědeček.
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ prohodil, „že tuto noc bude na nebi vidět Mars ve stejné velikosti jako Měsíc?“
    „Vskutku, dědečku?“ zajásal vnouček.
    „Přece bych ti nelhal, chlapče,“ usmál se stařík, „zvláště ne v záležitostech hvězdného nebe nade mnou, či mravního zákona ve mně.“
    Ladík, celý nadšený, svolal své kamarády na prohlídku noční oblohy. Byla klidná, tichá noc, jen občas někde hoaxla sova. Děti pozorovali koberec hvězd, ale pražádný velký Mars tam nenašly. Inu, vysmály se Ladíkovi a odešly domů.
    „Dědečku,“ obrátil se na starce Ladík druhý den ráno, „co jste mi to včera, prosím vás, napovídal? Neviděli jsme ani Mars, ani Měsíc...“
    „Inu neviděli,“ zakřenil se sivý čtverák, „v tuto roční dobu není totiž Mars pravůbec vidět – a Měsíc byl včera v novu. Musíš tedy uznat, že byly vidět ve stejné velikosti.“
    „Ach tak,“ vzdychl napálený amatérský astronom.
  • Trisolde / 12. září 2009
    Byla půlnoc a Ladík již dávno tvrdě spal. Celé Makotřasy byly tiché, jen zvuk pravidelných kroků ponocného Houkala se občas ozval z ulice. Najednou však začalo Ladíka cosi tížit. Nemoha popadnouti dechu skrze podivný tlak na své dětské hrudi, chlapec se zazmítal, a klidný spánek byl tentam. Ještě rozespalá a nicnechápající očka spatřila povědomou siluetu korunovanou věnečkem sivých vlasů, to dědoušek seděl na okraji vnukova lůžka, svou těžkou ruku maje položenu na proužkované peřině, jíž byl Ladík přikryt.
    „Řekni mi, Ladíku,“ zaševelil dědeček, „máš poluci?“
    „Co chcete, dědečku,“ nemohl se probrati Ladík, „co jestli mám?“
    „Máš-li poluci jsem se ptal,“ naléhal dále dědoušek.
    „Co vás to napadlo, dědečku?“ podivoval se již probuzený Ladík, „já sice ani nevím, co to je, ale slyšel jsem o té věci již několikrát vyprávěti mnohonásobného repetenta Trousila, když mámil z ostatních chlapců krejcary na trabuka. Sice se to prý stává v noci, ale chlapcům již pubertě dorostlým a mně je přece teprve deset let. Proto si myslím, že poluci jistě nemám.“
    „Asi tě budu muset zakudlati,“ opáčil stařec, „opět nevíš ničeho. Vždyť před hodinou tvoje kamarádka Lucinka od pohodných na záškrt zemřela. Co tedy myslíš: máš-li či nemáš po Luci?“
    „Ach tak,“ roztřásl se Ladík věda, že dnes v noci již neusne.
  • danielsoft / 9. října 2009
    I nastal zase podzim a dědeček s Ladíkem se vypravili na houby. Dědeček si s sebou vzal i rybářské náčiní, protože hodlali poté, co s naplněným košíkem usednou k odpočinku u rybníka, nachytat nějaké ty ryby.
    Při sbírání hub dědeček utrousil pár klasických žertíků o liškách, pravých hřibech vlevo a podobně, na což byl Ladík již zvyklý, tak jen stiskl rty a šlapal dál.
    Když si sedli u rybníka, dostal dědeček hlad:
    „Ladíku, že já hlava dubová zapomněl s sebou vzít proviant od tvojí matinky. No nic – posvačím tedy něco hub. Tyto houbičky s lysou hlavou se dají jísti syrové. Ovšem vedou někdy mysl prapodivnými zákrutami, proto je tobě, neboť jsi ještě ve vývinu, dávati nebudu...“
    „Ták, svačinku bychom měli – a nyní si zarybařím,“ usmál se stařík. Nasadil návnadu a dal udici do vody. Po nějaké chvíli čekání, během nichž houbičky již trochu začaly svůj interní koncert provozovati, se na udici chytla menší ryba.
    „Okoun,“ usmál se kmet, „víš-li pak, Ladíku, že ač je tato ryba takhle malá, přece jsme jistým způsobem v ní my oba, celý tento les i rybník, beze zbytku obsaženi?“
    „Obsaženi, dědečku? V okounovi? Kterak je to možné?“ divil se vnuk.
    „Inu, zřejmě ještě, Ladíku, nemáš dostatek vědomostí o metaúrovních reality,“ pronesl stařík další poznámku, po níž Ladík jen kroutil hlavou.
    Protože si děd krátce po tomto extempore zdřímnul, jak to odpoledne staří lidé dělají, a po probuzení si svoji poznámku již pravůbec nepamatoval, netušil Ladík – a nikdy se také nedozvěděl – co měl tento podivný rybí žertík vlastně znamenat.
  • Přebral / 10. října 2009
    V přístavu Kantonu je dnes večer tuze rušno. A aby také nebylo! Vždyť je toto starobylé město na Perlové řece jedním z nejvýznamnějších přístavů Orientu, kde se každým dnem sjednávají nejen stovky obchodů s rýží, kořením a drahokamy, ale i dohody neblaze proslulé, jaké zná našinec naštěstí povětšinou pouze z šestákových románů. Co chvíli možno zahlédnouti někde v příšeří pod lampionem dva či více šikmookých synů Východu, kterak s opatrnými, lstivými pohledy v očích rozvíjejí tajné plány starobylých zločinných spolků. Prý je zde za jistou cenu možno koupiti čehokoli – od opia přes pušky až po celé poklady zcizené v uměleckých sbírkách a palácích širého světa.
    Zrovna dnes odplouvá ze zastrčeného kouta mezi dvěma doupaty zdejší copaté chudiny, těch nejubožejších z ubohých, džunka, jejíž jméno v překladu zní „Jarní květ mandloně“. Právě zde totiž k odvrácení pozornosti přístavního dozoru postačí jen malý peníz, drobná stříbrná mince, kterýžto výdaj se za jedinou cestu Jarního květu mandloně tisícinásobně zhodnotí.
    Dnes veze tato nenápadná kocábka jen jednu utajenou zásilku – velkou dřevěnou bednu, nad níž dozoruje drobný Číňan se svraštělým čelem a dlouhými převislými kníry. Jako exotická krajta prosmýkne se loďka mezi evropskými, japonskými i americkými loďmi a zanedlouho je na širém moři. Zde však je podloudníkům nutno míti se na pozoru – situace politická jest poslední dobou napjata a Žluté moře křižují dobře vyzbrojené lodi s červenomodrobílou britskou vlajkou, nad jejímž panstvím Slunce nezapadá. Jedna prostá džunka byla by zde podezřelou, vzdálila-li by se příliš od břehů a lovišť žlutých rybářů.
    Proto je náklad o půlnoci nedaleko pobřeží za tmy přeložen na loď větší, obchodní parník „Fjodor“ plující pod carskou orlicí. Toto setkání je již předem sjednáno, ruský kapitán se však přeci neubrání údivu a zvědavosti, když je mu na palubu přeložen podezřelý náklad. Nyní je zjevno, že z bedny se občas ozývají jakési zvuky a že mlčenlivý Číňan je zřejmě krmičem jakéhosi neznámého zvířete, které přebývá uvnitř. Podivné zásilce jest však nakonec nalezeno místo v nejskrytějším podpalubí a kapitán Fjodoru, jemuž jest dobře zaplaceno a který ví, jak krutě a obmyslně trestají Číňané ty bílé nenechavce, kteří se příliš zajímají o jejich záležitosti, vrátí se na můstek a vydá pokyn k další plavbě.

    Od ústí Perlové řeky vydá se Fjodor k jihu podél zeleného pobřeží Indočíny, avšak ač s cestou směrem k rovníku narůstá i teplo a leckdy jest v podpalubí takřka k nevydržení, tichý Číňan se ni na krok nehne od svého nákladu, a to ani dokonce ve chvíli, kdy je loď v Malackém průlivu přepadena několika loďkami po zuby vyzbrojených námořních lupičů, kteří jen se ztrátami jsou odraženi. Jen zdržení v přístavu Talangu, které jest nutné z důvodu oprav a navezení uhlí na loď, jako by Číňana činilo neklidným, snad proto, že na horní paluby lodi občas zavítá i úředník francouzské celní správy. Avšak Francouzi, přes všechny dobré vlastnosti svého národa, nejsou proslulí zrovna pečlivostí, a většinu nákladu lodi tvoří kožešiny ze Sibiře, jejichž přeprava jest povolena, takže obsah tajemné bedny zůstane neodhalen.

    Konečným jeho cílem je indická Bombaj, kde budou kožešiny směněny s marnivými bohatými Indy za čaj a koření. Podloudné zboží je ale ještě před přistáním opět přeloženo v tajném přístavišti mezi kořenatými mangrovy, a to na tureckou loď „Mimosa“, jež patří přímo jednomu z bohatých sultánových pobočníků, který je zároveň vysoce postaveným důstojníkem námořnictva, a které je tudíž bezpečnou proti kontrole od tureckých úřadů. Turečtí námořníci jsou již méně bázlivi před čínskými tajemnými zločinnými spolky, přes Číňanovu nelibost hned začnou obcházeti bednu, klepají na ni, zkoumají, kolik do ní vede otvorů nahoře a kolik dole, pokoušejí se dovnitř nahlížeti, a v tu chvíli málem dojde na krutý boj na nože a šavle, když Číňan nechce toho připustiti. Hádka je nakonec ukončena v opatrném smíru, když Orientálec prokáže svou zdatnost s nožem setnutím hned dvou fezů ze hlav cařihradských námořníků.

    Nerušena propluje Mimosa Rudým mořem a před Suezským průplavem vztyčí diplomatickou vlajku, aby byla její nedotknutelnost zaručena. Proklouzne tak tudy snadno do Středozemního moře a bez jediné zastávky namíří si to modravými vodami přímo k ústí moře Adriatického, do rušného přístavu Terstu, který leží na rakouském území. Zde jsou Turci bohatě vyplaceni zlatem a Číňan s bednou přepraveni ještě před započetím celní kontroly potají malou italskou rybářskou lodí ku břehu. První zastávka Orientálcova je v krčmě pochybného jména, kde na něj již čekají vystavené falešné doklady, jež ho jmenují pobočníkem japonského konsula. Není to Číňanovi po libosti, neboť mezi Čínou a Nipponem panuje odedávna vzájemná řevnivost, avšak ví, že doklady mocného Japonska jsou za dnešní doby spolehlivějším průkazem, než kdyby pocházely z nesnázemi soužené Číny, a že Evropané, a rakouští úředníci zvláště, jednotlivé pronárody Orientu jen obtížně rozlišují podle pohledu.

    Diplomatická zásilka jest i se svým strážcem, který se převlékne do vkusného evropského oděvu, jenž je mu přeci jen trochu velký, naložena na rychlíkový vlak a ten se údolím zelenavé Soče a kolem Bledského jezera, v němž se zrcadlí pyšné štíty Alp, vydá k severu ku Vídni. Avšak Vídeň není jeho konečnou zastávkou, rachotí si to téměř nepřerušeně po Severní dráze Ferdinandově a trati Státní dráhy až do Prahy. Zde je bedna opět vyložena a Číňan nechá se ubytovat v lepším hotelu poblíž Václavského náměstí, kde má jistotu, že nebude rušen. Ještě vyšle poslíčka vyříditi několik nákupů, za což je tento odměněn přiměřeným spropitným, a navečer na krátký čas je bedna otevřena, snad aby byl její obsah zkontrolován po dlouhé cestě.

    Druhého dne brzy ráno dá Číňan naložiti opět uzavřenou bednu na vůz, sám usedne k ní a dá se drkotavými pražskými ulicemi vyvézt až k Písecké bráně a dále mezi polnostmi a vesničkami po prašné cestě k severozápadu. Nedaleko za Kněževsí pak spřežení s podivným nákladem a tajemným jeho průvodcem sjede do vykloktaného úvozu a již stojí na kraji vsi.
    „Kamžedál?“ otáže se vozka po pražsku.
    Číňan vytáhne z kapsy u vesty kus zašlého dopisního papíru a čte: „Makotlasy acht. Ejt. Ozum. Ladislau Loček.“
    „Hyjé!“ práskne chlap na kozlíku do koní a projedou mezi staveními, až stanou před bránou statku. Z ní se zakrátko vynoří šedovlasý stařec, v jehož lesklých očích jako by plápolal ohníček bystrosti Konfuciovy, a malý hoch poněkud odulého zjevu.
    Číňan seskočí s vozu a dá si pomoci od vozky s bednou. Ta je uložena na trávník a vzápětí otevřena páčidlem.
    Z temnoty vystoupí na světlo denní křehká dívka šikmých, mžourajících očí, černých vlasů a žluté kůže, která se zdá dlouhým pobytem ve tmách trochu vybledlá. Jako by některá z drahých pannen prodávaných v drahých hračkářských obchodech ožila a byla oděna do svádivého oděvu orientálního střihu, aby se zalíbila nejen oku děvčat, ale i mužů.
    „Slečna menovat Li,“ ukloní se Číňan, „to dělá pět tisíc osmset třicet lakouská koruna!“
    „Dědečku?“ otočí se hoch znepokojeně.
    Stařec se potměšile usměje:
    „Neříkals-li mi snad před časem, abych ti v Praze na tvůj účet zakoupil mandarinku?“
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)