- danielsoft / 20. prosince 2009
Rožkovic rodina je velmi početná. Proto vždy, když přijde vánoční čas, setkají se Rožkové z Makotřas s nějakou jinou částí svojí přízně. O nynějších vánocích se domluvili, že přijedou příbuzní z jedné poněkud vzdálenější větve a o svátcích přespí v Makotřasích.
Jaké bylo překvapení dětí, když se poprvé setkali se svými vzdálenými bratranci a sestřenicemi. Ladík si všiml, že jeden z nich má hodně podobné jméno, jako to jeho: Vladík. Tento o něco starší chlapec se velmi skamarádil s Ladíkovým dědečkem.
Když se děti rozdělovaly na nocleh, měl dědeček jasno: „Vladíku, ty budeš spát u Ladíka v pokoji. A nechť dostojíš svému jménu!“
Ladík nechápal: dostojí svému jménu? Jak je toto možno? Zkoušel se zeptat dědečka, ale ten se jen potutelně usmíval.
A hned první noc poznal ubolený Ladík na vlastní kůži (či jinou část těla), co má „v“ v bratrancově jméně vlastně znamenat.
- danielsoft / 5. ledna 2010
Ladík byl toho sychravého podzimního dne zasmušilý, až melancholický.
„Copak se ti stalo, kloučku?“ zeptal se jej dědeček.
„Dědečku, že vy se ptáte... vždyť vy mě vždycky těmi svými slovutnými žertíky tak dokonale doběhnete, že pak i samu chuť do života ztratím...“
„Vnoučku,“ zasmál se kmet, „snad není tomu tak, že bych já samojediný na světě měl monopol k tomu hříčky a žertíky vymýšlet a vy ostatní je pouze poslouchati museli: pročpak nezkusíš ty sám nějaký vtípek vymysleti a mě tím napáliti?“
Do Ladíka jako by se v tu ránu vlil nový život: v očích se mu objevila světýlka a začal usilovně přemýšlet, mudrovat a hloubat. Konečně se usmál a vítězoslavně pravil:
„Víte-li pak, dědečku, kterak může na hrací kostce sedmička padnouti?“
„Vím, vnoučku,“ odvětil starý pán s jistotou v hlase.
Ladík zakolísal: „No – zřejmě byla hádanka příliš jednoduchá, že vás ihned napadlo, že šlo o kostku desetistěnnou, kterou hráči Doupěte dračího používají, když živůtky sobě a nestvůrám ukracují... zkusím něco jiného.“
Ladík nějakou dobu opět usilovně dumal.
„Víte-li pak, dědečku, za jakých okolností smí velebný pan farář zhřešiti?“
„Vím, vnoučku,“ usmál se stařík, jako by pro něj tato nová hádanka starou, prošlapanou botou byla.
„No...“ začal opatrně Ladík, „...bylo zde možné opravdu tak lehce vyvoditi, že těmi »jakými« okolnostmi myslím okolnosti »žádné«? Bylo – nebo je tomu snad jinak? Leží snad jádro problému...“
„Jádro problému,“ podotknul stařík, „leží v tom, že se ptáš, aniž bys dal pozor na slova. Zeptal ses »víte-li PAK, dědečku« – a to dá rozum, že PAK, tedy poté, co mi je poenta hádanky vysvětlena – PAK tedy odpověď věru věděti musím, pročež mi nezbývá než kladně na otázku onu odpověděti.“
„Ach tak...“ hlesl vnouček. Vymýšlení svých žertíků raději odloží na dobu, až si bude více jistý sebou samým.
- Pan_Azathoth / 5. ledna 2010
To bylo slávy na Rožkovic statku! Malá Lidka, čtverákova vnučka, dostala k narozenínám opravdové dlouhé bílé šaty, jaké spanilé princezny v pohádkových zámcích oblékají. Dlouho už umlouvala maminku, že by si takové šatičky přála, prosila, plakala, poslušnost slibovala až konečně se nechali maminka i tatínek umluviti. Toť se ví, že nenechávali ušít Lidce šaty celé nové, kde by kdy u Rožků někdo tak hříšně plýtval penězi! „Však stejně z nich brzy vyroste a při hrách na princeznu hned je urousá a potrhá,“ smála se paní Rožková. Šatky proto ušila sama z všelijakých zbytků látek, ba i vlečku jí udělala ze staré záclonky. Bylyť to tedy šaty úsporně pořízené, podomácku spravené, avšak přesto vzhledné a slušivé. Lidce se převelice líbily, hned si je zkoušela, radostně světnicí tancovala a co chvilku se natáčela před zrcadlem, které tatínek Rožek sundal se stěny a opřel o lenoch židle, aby se v něm malá Lidka dobře viděla. Jak se tak v zrcadle shlížela, postěžovala si pojednou: „Maminko, dole jsou šatečky správně, však tady nahoře mi je obleček moc dlouhý!“ Maminka zkušeným okem shlédla Lidčinu postavu a musila dcerce dáti za pravdu: „Inu, doopravdy, bude to chtít nahoře trochu pokrátit, však to ještě dnes napravíme, neboj se. Teď se ale také běž ukázat dědečkovi, který sedí před domem na zápraží, aby též viděl tvůj narozeninový dárek!“ Lidka radostně odběhla ze světnice, předvést své šatečky sivému dědouškovi.
Však neuběhla snad ani minuta, když z venku se ozval bolestný úpěnlivý výkřik Lidčin, následovaný sípavým štkaním a dusivým chrkotem. Tatínek i maminka Rožkovi tuze se zalekli a v zděšení vyběhli ze světnice na zápraží. Tu spatřili děsivou scenérii, jíž vévodil shrbený dědeček, držící veliký řeznický nůž, zbrocený krví malé Lidky, která v tratolišti, v bílých šatečkách krvavou skvrnou prosáklých, zmítala se v posledních záchvěvech smrtelné agonie. Maminka propukla při tom pohledu v hysterický záchvat a za hlubokého pláče ssula se v náručí manželovo. Ten, zachovav si v té přetěžké chvíli přeci jen zbytky rozumu, zoufalým hlasem na dědečka křičel: „Pro Krista Pána! Dědečku! Proč jste to udělal?!“
Dědeček usmál se trochu, krve z nože kapesníkem utíraje, a s bezelstným výrazem, za nímž jen dlouholetí jeho známí rozpoznali by spokojený úsměv sivého šprýmaře, odpověděl: „Inu, přišla za mnou Lidka, šatky co dostala mi ukázala, a pak povídala, že ještě dnes chce zkrátit svůj živůtek, tak jsem si řekl, že to můžu udělat hned. Nůž jsem měl zrovínka při ruce...“
- Přebral / 7. ledna 2010
„Vidíš, vidíš, Ladíku, jak ten čas rychle letí!“ usmál se dědeček:
„Před malou chvílí sis ještě co batole na horníka v uhláku hrával a já tebe škádlíval hříčkami o tom, že zlato může býti černé – nu a najednou je z tebe veliký hoch a nastupuješ tady ve městě do učení! To nám ten čas letí, věru, peláší!“
„Mně se spíše zdá, že se pomalu šine,“ posteskl si Ladík, který v jeho stopách táhl po vrzavých schodech do třetího patra činžovního městského domu tři těžké kufry:
„Vždyť jaká je to sem dálka od nás z Makotřas, to se mi bude těžko dojížděti! A od mé školy je tento dům také velice vzdálen, přes celé město budu muset ráno choditi!“
„Nestěžuj si, nestěžuj,“ vydechl dědoušek, „však už jsme skorem nahoře. Sám jsi přeci privát a soukromí na otci žádal a nebýt mé přímluvy a výpomoci, musel bys na internát!“
Místnůstka vedle schodů, kterou domovník, dědečkův přítel, Ladíkově rodině za jistý peníz propůjčil, byla věru jen místnůstkou. Když do ní vkročili, zdálo se jim, že jen proto se dovnitř vešli, že byl ten pokojík pečlivě vyklizen. Pouze kovová postel stála v rohu a pod oknem otevřeným do dvora nacházel se malý stolek s židlí – ta akorát pro chudého studenta, snad jen básník či souchotinář mohl by tu ještě bydleti.
„Není to tu největší,“ rozhlédl se dědeček s úsměvem, „ale ty jsi taky nikdy nebyl zrovna čahoun a vše potřebné s sebou jistě z domova vezeš, tvoje maminka balila ti kufry přepečlivě. Snad i slzičku přitom uronila. Doufám, že se ti zde bude líbit.“
„Mno...“ podrbal se Ladík na bradě, až jako by hledal, zdali už mu vousy neraší.
„Jaképak mno! Tohle je nejlepší byt za ty peníze. Které tvůj otec musel navíc na rok předem složiti, aby bylo jisto, že máme seriosní zájem. Víš, že nejsme zrovna nejbohatší.“
Ladík kývl hlavou takřka na dospělý způsob:
„Vím, dědečku. A myslím, že toho snesu, garsonka je to sice malá, ale soukromí je hlavní. Však víš, jak neklidný mívám spánek. Na internátě bych s ostatními hochy sotva mohl přebývati – jistě toho do dlouho noci mnoho nahlučí!“
„Nu, tak to jsem rád, že se ti tu líbí. Nastav mi tvář, ať tě mohu na rozloučenou pocelovati,“ usmál se znovu děd a jeho pichlavý knír se dobrácky zavlnil.
Hoch přimhouřil oči a doufal, že bude míti takové protivné loučení brzy za sebou, avšak tu do jejich loučení vstoupily divoce znějící hlasy:
„ANDROVERDÁÁÁ DRUKOS NÁNE, MAM PIRANI ŠUKAR NÁÁÁÁNÉÉ! JOJ! PHABAJ, PREČINAVA, HOP, HOP, HOP!“
Hoch vymkl se starci a vrhl se k oknu – a údivem vyjekl! Na dvoře srotil se zástup černých cigánů, kteří snad v protějším činžáku přebývali, i jejich příbuzných, kteří jistě právě z daleké země uherské v barevných vozech přijeli a za klepadlem na koberce na loučce směřující k plynojemu se utábořili.
„Je to družný a veselý lid,“ zaslechl za sebou dědův hlas, „někteří již jsou usedlí, ale jiní hojně kočují, a vždy, když se sejdou, je z toho mnoho veselí. Tvůj pan domácí jest z půlky také cigán – prý byl kočovným drotárem a takto ke značnému jmění přišel – a dobře jim přeje a dovoluje zde přebývati.“
„JEPAŠ TUGÉ, JEPAŠ MANGÉ, HOP HOP HOP! Hej, rezavú kotvu do chrbáta a sto kokotov v riti, bratia, zpievajme!“ zavelel v ten ráz jeden z cigánů, ženy jejich zamávaly barevnými šátky a za luzné hry houslí dal se celý ten úkaz ethnický v pohyb a halekání.
„Dědečku!“ usmrkl Ladík:
„Jak mám v tomto spáti? Říkal jsem přeci, že potřebuji soukromí!“
„Nevím, nač si stěžuješ – dostals, cos chtěl – okna tvá sou k romům!“ zahartusil dědeček, poceloval zkoprnělého hocha a popadnuv špacírku, vydal se zpět na vlak.
- DJ Slamák / 1. února 2010
Časy se mění, některé jsou dobré a jiné zlé. Tak jednou přišla zlá doba na celý svět: v Americe přicházely miliony lidí o práci; v Němcích stál chleba večer desetkrát tolik co ráno; na Kladensku se baníci bouřili a chlopy ukrajinské sužoval hladomor. Zlá doba se nevyhnula ani Rožkovic statku.
Jednou ve čtvrtek ráno nemohl Ladík do školy. Musel se vypravit s dědečkem do Prahy, aby se tam pokusili podloudně prodat trochu té zeleniny, co se na statku ještě dala vypěstovat. Ten den konala se ve stověžatém městě velká demonstrace komunistů a tržby tedy mohly být slušné.
Na náměstí byl takový lomoz a mumraj, že Ladík začasto neslyšel vlastního slova. Obchod šel výtečně. Ladíkovi tedy ne; počínal si naivně a ušlápnutě a snadno si nechal usmlouvat cenu na směšný pakatel. Za to dědečkova vyřídilka pracovala jako parní lokomotiva. Obratně obměkčoval dělníky, rolníky a havíře, takže kupovali, ač měli sami do kapes hluboko. Počínal si přitom se svou obvyklou poctivostí: například tvrdil, že přišel s vnoučkem prodávat až z Husince. Když se ho ve volné chvilce Ladík zeptal, proč říká takové nepravdy, zatvářil se čtverák tázavě a ukázal mu svou zaneřáděnou podrážku.
Na náměstí se také hodně řečnilo. Zvláště komunistický předseda hovořil velmi plamenně, o vrazích z Wall Streetu, kteří uvrhli svět do úpadku svou chamtivostí; o tom, jak v Americe trpí prostí lidé hladem, zatímco velkostatkáři nechávají polévat pomeranče petrolejem; a hlavně o tom, jakých úspěchů v budování světlých zítřků dosahují komunisté v Sovětském svazu a že novinové články o hladomoru jsou jen vymyšlené. Ladík ničemu z toho příliš nerozuměl, ale viděl, že shromáždění dělníci mu všichni očima na rtech viseli.
Když dědečkův hbitý jazyk prodal všechno zboží, odebrali se Ladík s dědečkem zpět k domovu. Ladíkovi stále ležela v hlavě ta slova: Krise. Hladomor. Nezaměstnanost. Světlé zítřky.
„Dědečku,“ otázal se nesměle, „myslíte, že to byla pravda? Že nás komunisté dovedou k světlým zítřkům?“
„I kdepak komunisté,“ zasmál se od plic kmet, „jaképak světlé zítřky s komunisty! Poslouchej mě dobře, Ladíku, rodina je základ státu! To říká i pan president Masaryk, který, jak víš, je také sivý čtverák jako já! A já ti říkám, že Rožkové vždycky drželi při sobě, takže se nemáš čeho bát. Jsi a budeš dobrý chlapec a vyroste z tebe spořádaný mladý muž. O to se postarám, jako že se Rožek jmenuju!“
A pak dodal: „A teď si pospěš, ať jsme brzo doma; mám pro tebe překvapení.“
Ladíka ta dědečkova řeč až zarazila, ale poslední věta ho nadchla. Překvapení! Co to asi může být? Snad dědeček během plamenných řečí dělnických politiků potají do knihkupectví zaskočil a Káju Maříka tam za utržený peníz zakoupil. Ladík zavřel oči. Školák Kája Mařík... jednu dobu mu býval téměř denním chlebem. Tenkrát ho bral za potupnou krmi; nenáviděl tu chuť papíru a tiskařské černě. Když si na to nyní vzpomněl, řádně si nadal slovy nehledanými a vzorného jinocha nedůstojnými. A přitom – jak mohl tehdá vědět, že přijdou tak těžké časy, že v celém statku zůstane jen stařičký a umaštěný Nový Zákon? Ach, jak by mu teď přišly vhod šťavnaté kožené desky přepychového Káji od J. Otta! Ale že by si nyní mohl dědeček takové posvícení dovolit, v to se ani neodvážil doufat.
Když k večeru došli do Makotřas, zamířil Ladík hned k pumpě, aby si v lavoru onuce opral. Když tu rána – a všude je tma, hoch se bezvládně ssouvá na zem.
Když přišel k sobě, uvědomil si, že je naložen do staré velké sedací vany. Velmi se podivil, proč musí nyní do koupele, neboť nebyla první neděle v měsíci. Po chvilce si všiml, že vana stojí na dvorku a vůkol je shromážděna celá rodina – maminka s tatínkem, Lidka, Mařenka a samozřejmě dědeček. Chyběl jen strýc Suchý z Muchoprd. Všichni se tvářili zasmušile, až na staříka, jemuž čacký úsměv nejspíše již dávno na tváři zamrzl.
Ladík se pokusil pohnout, leč zjistil, že má všecky údy silným provazem svázány. Tu si uvědomil, že ode dna vany line se podezřelé teplo. Teprve nyní byl plně při smyslech.
„Co se to děje,“ těkaly jeho hrůzou rozšířené zorničky po členech milované rodiny. „Dědeček mi přece slíbil, že se dočkám světlých zítřků! Dědečku, řekněte jim to,“ natahoval nebohý chlapec moldánky a jeho slzy kanuly do již vlažné vody.
„Hulá, uspožíme sůl,“ podotkla k tomu vždy důvtipná Liduška.
„Ale co to povídáš, ty můj blázínku,“ opáčil protřelý filuta a uculil se, až se mu v koutku slina zablýskla. „Řekl jsem, že z tebe bude dobrý a spořádaný mladík. Jak vidíš, spořádání jsem ti vskutku zařídil a o dobrotu se už postará tady maminka; však víš sám, jak znamenitě vařívala!“
„Tak jste to tedy, dědečku, myslel,“ zavzlykal tiše Ladík, když si uvědomil, že spořádat se dá i jiný školák než Kája Mařík.
- Přebral / 15. července 2010
Celé Makotřasy už spaly, jen u Rožků se ještě svítilo. V kuchyni se totiž toho večera u petrolejové lampy sešly všechny děti, aby si vyslechly dědečkovy napínavé a pozoruhodné povídky ze života. Činily tak tuze rády, neboť děd byl namnoze dobrým vypravěčem a ani příliš nedbal na pokročilost hodiny a nenaháněl je ku spánku, pokud se jim ještě spáti nechtělo. Rodiče byli navíc toho dne na návštěvě u tety Jarmily ve východních Čechách a ve škole již před dvěma týdny vyhlásili začátek prázdnin, takže i ranní vstávání se stalo nepovinným a bylo možno ponocovat a naslouchat příběhům ze starých časů.
Toho dne vzpomínal dědeček zejména na válku s Prajzem:
„Inu, byly to kruté časy, tam u Králového Hradce! Dělové koule hvízdaly nám nad hlavami, hlavy trhaly s krků, ba mnohý z mých přátel byl takovou koulí zcela proděravěn a střeva jeho na keřích namotána! Koně šíleli a vzpínali se, zcela pominutí z toho rachotu z pušek! Mrtvým bláto vstupovalo do ran a ty zahnívaly, avšak často, ještě než zemříti stihli, již byli chtivými Prajzy dokonce i o boty obráni. Byli jistě mezi nimi tací, kteří chovali se rytířsky, avšak většina vojska prajzského byla tuze nelítostná! Avšak my, Rakušané, jsme věděli, že se musíme bránit, že musíme bojovat za císaře a naši vlast, aby se Prajz znovu nedostal do Prahy jako sto let předtím! Ne, matička království českého padnouti nesměla! A tak jsme dále stříleli do Prajzů jak ten kanonýr Jabůrek z té písničky, až z nich kosti a cáry kůže lítaly! A byť třeba bitva nedopadla nejlépe, Prajz byl z ní tak znaven, že na Prahu již netáhl! Krvavé časy to byly, tuze krvavé! Avšak věru, kdyby Prajz znovu na Prahu se vydal, sám budu první, kdo si vezme pušku a půjde naši zemi bránit!“
Není divu, že děti později odcházely do svých světniček celé rozkurážené a ještě po půlnoci besedovaly spolu, jaká že je to ta válka věc ukrutná, ale jak dává též vyniknouti lidskému hrdinství a odvaze. I Ladík se dlouho na lůžku převaloval a představoval si, že je samotným generálem Benedekem, a dobývá si vzdor všem pomlouvačům věčné slávy na bitevním poli ve válce proti ukrutnému pruskému nepříteli.
Usnul až kolem jedné hodiny ranní a není tedy divu, že byl v půl čtvrté dosti překvapen, když se rozrazily dveře do jeho pokojíka a v nich stál děd, rozhodně rozkročený a rozčepýřený jako nějaký starozákonní prorok:
„Ladíku, vstávej a sbal si nejnutnější! Musíme rychle zapřáhnout, nabít pušky a vyrazit na cestu! Doslechl jsem se, že v Praze jsou Prajzové...!“
„Hned, dědoušku, hned!“ vypotácel se Ladík z lože a již se ještě v nočním úboru ometal u koní, aby vypravil vůz Praze ku pomoci. Kdo ví, třeba se bude s Prajzem na mostě Karlově bojovati, jako se dělo za války se Švejdou, nebo dokonce dojde na stavění barikád a pění národních písní jako v onom roce památném osmnáctistém čtyřicátém osmém!
Mnohý kaprál byl by jistě potěšen tím, jak svižně mu příprava vozu a vůbec vstávání šly od ruky. Do dvaceti minut byl vůz připraven, koně zapřaženi a byť Ladík stále ještě mžoural, již odhodlaně třímal pušku a byl připraven hájit svobodu lidu domu rakouského proti podlým útočníkům.
„Pospěš, Ladíku, naskoč na vůz, obzor už se rdí, Slunce zanedlouho vyjde! Abychom do Prahy pozdě nedojeli!“ křikl děd a prásknul do koní. A věru, hnali se ku Praze tak rychle, jako snad ještě nikdy jindy, za mnohého natřásání a otloukání – hoch měl co dělat, aby z vozu na prašnou silnici nevypadl.
Do města vjeli v místech bývalé strahovské brány, jež byla před dobou nedávnou neprozřetelně stržena, aby se město rozrůstati mohlo. Stála tu dnes kasárna, avšak ani v jediném okně se nesvítilo, snad už byli všichni vojáci v boji či – nedej Bože – pobiti! Neb nikdo se jim do cesty nepostavil, vyvodil z toho Ladík také bystře, že Prajz asi přitáhl od severovýchodu a bude opevněn na Vítkově či Vyšehradě, zatímco hrdinná vojska rakouská se svou artilérií dojista obsadí vrch Petřín.
A skutečně – právě na Petřín zamířili a hnali se velkým chvatem, ba dokonce prorazili si cestu úzkou pěšinou napříč sadem až k vyhlídkové věži, kde jej děd zastavil mezi kočáry patřícími Strahovskému klášteru:
„Pospěš, Ladíku, rychle seskoč z vozu, jdeme takřka pozdě! A vezmi pušky!“
Křepce pak rozběhli se s kopce, až dospěli na okraj jedné ze zahrad, odkud bylo možné pohlížeti na panoráma královského města Prahy, čerstvě teď zjasněné vycházejícím sluncem.
Všude však panoval až podezřelý klid:
„Zvláštní. Nevidím nikde ty Prajzy, dědečku!“ zarazil se Ladík.
„Jak, nevidíš?“ pozvedl obočí děd:
„Podívej, kolik jich tu je po střechách! A jaká to krásná scenerie, když se po nich takto ranní slunce rozlévá! Přijeli jsme právě včas, abychom spatřili tento div! Hleď, hochu, taková vzácnost!“
„Říkal jste, dědečku, že v Praze jsou Prajzové...“ počal Ladík a pozdvihl významně pušku.
„Ach tak! Ladíku, i ty malý hrdino! Prajzové střechy jsem chtěl říci,“ popadal se děd, „ale tys byl tak hrrr, žes mne ani dohovořiti nenechal!“
V chlapci pohnul se vzdor:
„Spisovně říká se prejzy, nikoli prajzy! A na co s sebou tedy ty pušky?!“
„Říká se, jak komu zobák narost,“ ušklíbl se děd, „nářečí jsou nakonec zdrojem bohatosti každého jazyka a národa! A pušky máme samozřejmě s sebou proto, že moji přátelé ze Sokola pořádají dnes dole na Střeleckém ostrově slavnost střelby ku ptáku. Každý rok na ni takto jezdím a dorazím-li včas, jdu přes Petřín a kochám se ještě tím, jak ranní úsvit ozdobí svými křehkými papršleky červené – prajzové – střechy staroslavné Malé Strany, jest na to ten nejhezčí pohled právě odtud z Petřína, a věru málokomu jsem tuto úchvatnou vyhlídku v tento vzácný ranní čas ukázal. Jen babičce před lety a nyní tobě, ty duše nešťastně nepoetická, nevděčná! Zři, už vidíš zlatou matičku Prahu?!“
- m4xp4yn3 / 22. srpna 2010
Byl pozdní podvečer, červánky již ustupovaly hvězdné obloze. Toho večera nebývale přenádherné. Děda, sivé to čtveračisko, seděl ve světnici, zatímco děti se omývaly, aby smyly co na nich letní den zanechal. Stařec byl zamračený, marně se snažil přijíti na nějakou sivost, kterou by děti před uložením ku spánku vypekl. O nemnoho chvil později, když děti přišly, dědoušek se již usmíval.
„Dítka, víte vy vůbec, že jsem již zemřel?“
Děti se polekaly.
„Ale dědečku, vždyť jste tu s námi a promlouváte k nám!“
„Chcete mi praviti že vás klamu? Opravdu jsem zemřel. Když jsem byl mladý, o nemnoho starší než vy, pomáhal jsem svému panu otci s kácením jednoho mocného modřínu, aby čím topiti v zimních měsících bylo. Dlouho jsme se stromem zápasili, až nám nakonec podlehl, ztratil stabilitu a počal padati. I počal jsem utíkat, nestarajíc se kam, běžel jsem hlouběji a hlouběji do lesa. A víte, děti, jak jsou některé modříny vysoké.“
Děti kývaly. Věděly, že modříny se často tyčí velmi vysoko, div ne do nebe.
„A jak jsem tak běžel lesem,“ pokračoval děd, „najdednou vidím, že přede mnou stojí samice od divokého kance s celým vrhem mladých. Věděl jsem, že je mi konec, že bude chránit svou rodinu, jak jí káže mateřský pud. I vrhla se na mě a já jen krátce odolával výpadům jejích hrozivých zubů. Po chvíli jsem se již viděl shora. Byl jsem mrtev.“
Dětem se ježily vlasy hrůzou. Je dědeček pouhým přeludem jejich bujné dětské fantasie?
„Ale dědečku,“ odhodlal se Ladík, „vždyť jste se mne včera při sběru jablíček dotkl, jasně jsem cítil, že jste skutečný! Nezemřel jste!“
Děd se usmál. Věděl, že dítka nepřevezl. „Ano jsem skutečný. Mě se ten příběh s modřínem a kancem jen zdál. Zemřel jsem jen ve snu. A jděte už spát, mládeži!“
- DJ Slamák / 1. listopadu 2010
Jednoho dne znenadání přepadl dědeček Ladíka v jeho světničce. Chlapec se pilně věnoval psaní domácích úkolů. Avšak děd ihned začal hartusit:
„Jářku, Ladíku, chlapče nešťastná, co to vidím? Vždyť ty se tady ukájíš! Takový velký chlapec... Že já to povím mamince!“
„Co prosím, dědečku,“ Ladík se zarděl a začal nad tou zjevnou nespravedlností natahovat moldánky, „proč mě tak zle pomlouváte, vždyť vidíte, že se neukájím!“
„Buď ticho, ty uličníku! Co já řeknu, to platí, a když řeknu, že se ukájíš, tak se ukájíš a basta!“
Na ta slova vytáhl dědeček odkudsi knihu, kterou nešťastný Ladík už příliš dobře znal. Vlasy se mu zcela instinktivně zježily a šok přešel v bezmocný vztek.
„Tak se pusť do bašty, zase jsem tě napálil,“ uzavřel dědeček a jeho hlas byl najednou pln dobrotivého pobavení. „A koukej už konečně nabrat trochu rozumu, jinak se vážně jednou k smrti ukájíš!“
- DadB / 24. prosince 2010
Milovaly děti ten vánoční čas, kdy celé stavení naplněno bylo vůněmi sladkého cukroví, smoly z větviček stromečku ozdobeného, purpury na plotně i řízků z ryby usmažených. A stejně jako zimy loňské a předloňské, i dnes se linula domem celým vůně ještě jedna, vůně tak sladká a lahodná, že žádné z dítek, ba ani dospělých, nebylo schopno jí odolati. Prodavač makotřaského koloniálu opět se vyznamenal, když podařilo se mu zajistiti zásilku ovoce tropického, aby každý mohl lahodných pomerančů, banánů, ananasu, ale i plodů ještě exotičtějších, okusiti. Nakupovati chodila celá ves, někteří dokonce tajně, aby se o plody, ne jistě z nejlevnějších, nemuseli s ostatními děliti. I dědeček patřil k těm, kdo tajně za nemalý peníz nakoupil a košík voňavý pod postelí svou, ještě pro jistotu novinami překrytý, uschoval.
Za okny do tmy sype se prosincový sníh, polévka lahodná i kapr sněden, dárky rozbaleny, ale ta vůně, ta vůně… Maminka obřadně pomeranč na dílky rozdělila, banán na kolečka pokrájela a každého spravedlivě tou božskou manou podělila. I snědl dědeček porci svou v polknutí jediném, věda, že již za chvíli krátkou, v pokojíku jeho, ještě mnoho lahodných soust jej očekává. „Půjdu už na kutě,“ pravil jen chvíli krátkou po té, co mamince poděkoval a talířek prázdný vrátil. A pomalým krokem začal se do světničky své ubírati. Nenápadně však ještě stačil okem na Ladíka mrknouti, který, dojídaje právě porci svou, neb velmi pomalu si ji vychutnával, stejně nenápadným mrknutím signál opětoval. Netušil nikdo z ostatních, že Ladík již předevčírem dědečkovu hamižnost prohlédl, slíbil však, že nic neřekne. Teď ale i několikrát denně chodil si ke starci sladký desátek, jako odměnu za své mlčení, vybírati. A mrknutí to značí, že odměna je nachystána.
Sotva párkrát zhouplo se kyvadlo hodin od okamžiku, kdy dědeček ze svého křesílka se zvedl a dobré noci popřál, když v tom ozval se stavením žalostný výkřik starcův, výkřik tak mocný a děsivý zároveň, že by snad i mrtvého probudil. Seběhla se ihned celá rodina k dědově světničce, kde starce nalezli o dveře opřeného, neschopného slova promluviti. Avšak pohled, který se jim naskytl na dědečkův stůl, vryl se jim do paměti až do konce jejich dní. Na stole tom ležela mladá dívka a krev ještě vlažná z ní odkapávala přímo do košíku s ovocem, nikoli již pod postelí ukrytého, ale rovnou vedle stolu postaveného. Dívka, jejíž pomalu tuhnoucí tělo bylo zcela z kůže svlečené.
„Co, co, co to má znamenati?“ vykoktal stařec po dlouhé chvíli hrobového ticha rušeného jen vzlykáním nejmladších.
„Ale dědečku,“ ozval se Ladík téměř vyčítavě, „sám jste mě přece před večeří žádal, řka, že již prsty nemáte tak šikovné, abych Vám mandarinku oloupal.“
- Přebral / 31. prosince 2010
Hora Rombon, 2208 metrů nad Adriatickým mořem, 31. prosince 1916.
Stísněnou kavernou, jež byla dílem vysekána v tvrdé vápencové skále, dílem v umrzlém sněhu, s nelítostným hvízdáním profukoval mrazivý vysokohorský vítr. Jediným místem, které bylo zde alespoň trochu skryto tyranii tohoto živlu, byla malá světnice vykládaná dřevěnými prkny, v níž se devět mužů hřálo u drobných, skomírajících plechových kamen. Nebylo věru snadné získat tady nahoře, na vzdálené strážní pozici na strmé horské výšině, alespoň trochu dřeva na zátop, ba ani petroleje či uhlí se nedostávalo. Nepřátelské pozice nacházely se totiž nedaleko a každý zásobovací oddíl, jenž by chtěl venkovní slotou až sem proniknouti, vystavoval se nejen nebezpečí lavin a zbloudění, ale též nemilosrdné střelbě italských bersaglierů. Je sice pravdou, že ve dny sváteční nepřátelství poněkud ustávalo, avšak čím trvala válka déle, tím menší bylo v tu věc spolehnutí, a nikdo netroufal si odhadnouti, zda nelítostný italský generál Cadorna nespustí třeba v tuto nečekanou dobu již dvanáctou svou ofensivu.
Oněch devět mužů, kteří hřáli se u kamen, bylo oděno v šedavé uniformy rakouského vojska, byť dlouhým frontovým strádáním již dosti opotřebované a místy doplněné rozličnými čapkami a houněmi, které zde ve velehorách bez nadsázky zachraňovaly životy. Byli to vesměs synové země slovinské, jen kučeravý horkokrevný Stojko pocházel až z Dalmácie a bledolící silák František řadil se mezi Čechy. Mužové v úkrytu mlčeli, strávili tu dlouhou dobu a řekli si už mnohé – a navíc každý z nich již si vypěstoval zvyk bedlivě naslouchat, neblíží-li se rachot dělostřelby, kruté dunění padající laviny či práskání pušek. Všechny tyto zvuky byly jim denním chlebem a nikdy nevěstily nic dobrého, až příliš často s sebou odnášely životy jejich kamarádů. Ach – co by to bylo za den na frontě strávený v klidu a míru! Jak by silná, leč přeci lidská vojácká duše pookřála!
Z tichého rozjímání probralo tyto statečné syny slavné habsburské monarchie až zaklepání na nahrubo stlučená dvířka uzavírající vstup do jejich komůrky.
„’bin ich!“ ozval se zpoza vrátek hlas mladého Vida Mežnara, jemuž připadlo držeti v ten večer hlídku.
„Víš, že se máš ohlásit heslem, Dummkopf, takhle bych si moh myslet, že jsi třeba sám il jenerálo Luigi a poslat ti naproti příslušné uvítání!“ zamračil se František. Neměl dnes dobrou náladu – přepadly ho těžké zimní chmury a přemítal o tom, že možná ani už svou ženu a děti, žijící v malé vísce kousek od Kladna, kde byl v civilním životě horníkem a kovotlačitelem, nikdá neuzří.
„Ah, neni cajt, František, ty Powidlköpp,“ zahalekal radostně Vido a rozrazil dvířka, až do komůrky trochu sněhu nafoukalo:
„Došel k nam host! A nese prezenti!“
„Grüss Gott!“ sundal čepici shrbený stařík s velkým pytlem, který se krčil za ním.
Srdce všech mužů pookřála – to byl přeci Hans Ötztaler, bývalý příslušník tyrolské domobrany, jenž kdysi byl jako první mobilizován bránit svou domovinu, když se Itálie, vedena svým svatým egoismem, obrátila proti dosavadnímu rakouskému spojenci. Kdyby byl chtěl, mohl statečný Hans již pro pokročilý věk z armády čestně odejíti, avšak s tím by se nikdy nebyl spokojil. Když byla jeho jednotka nahrazena řadovým vojskem, sám požádal o přeložení a stal se polním, či spíše vysokohorským kurýrem, jenž doručoval zprávy – a nejen zprávy – odlehlým posádkám, neboť telefonní spojení zde mezi skalami zhusta selhávalo. Práce to byla nebezpečná a postupem času ho změny v organisaci vojskové donesly až sem na jih, na úsek fronty vzdálenější trochu od jeho domoviny, avšak nestěžoval si a všechny útrapy bral s radostným stoicismem starého muže, který ví, že vše podstatné již za svůj život úspěšně vykonal.
„Willkommen, Hansi,“ rozzářil se Stojko a jal se drobného staříka objímati, až mu slzy do očí vskočily:
„Wie war tvoje putovanje?! Pošte hast du?!“
„Na ja,“ usmál se Hans:
„Hier!“
A vysypal před promrzlé vojáky ze svého pytle hromadu obálek a balíčků, mnohé z nich zavázané jemnou ženskou rukou kdesi v laskavějších krajinách daleko od fronty.
„Aber war’s schrecklich,“ odplivl si Hans a oním prazvláštním pomíchaným nářečím řečeným Armeeslawisch, jímž často se mezi sebou domlouvali vojáci z různých koutů Rakouska narychlo sebraní, dodal:
„Wissen Sie. Lawinen, Taliáner, es gab taky jedna klajne Nachtkanonáde o jedna Berg vedle.“
„Ja, ich verstehe, rozumím,“ odplivl si František:
„Není tu jediného klidného dne! Zrovna jsem o tom tady rozjímal, co chvíli nedají nám spáti střelba z pušek, dopady granátů dělových či ta prokletá sněhová řícení! Mnohdy z toho nevyspání a leknutí k takové zasmušilosti přijdu, že bych se skoro sám tam ven vypravil a propasti horské se vrhl či naopak jak běs kolem sebe počal stříleti nedbaje přítele či nepřítele. Avšak vzpomínka na mou rodinu drží mne dosud při životě i při smyslech!“
„Tak dann bude glücklich neska, Franzi,“ mrkl na něj Stojko:
„Oči moje vidi zde balitschek přžimo z Makotzasi!“
Nedočkav vrhl se František Rožek po balíčku – co po balíčku – po balíku, jenž mu zde byl určen a rukou roztřesenou počal jej vybalovati:
„Podívejte, je zde přiložen i dopis od mého synka! Jak krasopisně umí již ten hoch psáti! Musel pěkně mi vyrůst!“ zaradoval se muž onen hlasem nevojácky měkkým:
„Přečtu vám z něj, co mi píše!“
Nahrnuli se okolo něho.
„Milý pane otče, přeji Vám vše nejlepší k Vánocům, zastihne-li Vás tento dopis včas, rovněž pak i k Novému roku. Doufám, že mnoho nestrádáte a že vítězství udatných vojsk domu Habsburského je již na dosah a brzy se nám vrátíte domů. Maminka navrhla mi, abych Vám poslal v tomto balíku nějaké ty laskominy, tabák a domácí naši pálenku, avšak po dobré radě napadlo mne, zaslati Vám namísto toho něco, s čím byste mohl Nový rok s druhy svými vesele oslaviti! Ladislav, Váš syn.“
Pohled Františkův sklouzl od dopisu do krabice.
Byla plná rachejtlí, prskavek a dělobuchů.
A minul rok, a po něm další. Podzim v nově vznikající republice Československé přecházel zvolna v laskavou zimu, jež v sobě měla jen málo z ukrutnosti vysokohorských mrazů. Rodina Rožkova stála nastoupena před domem, v očích mnohé slzy z radosti, a vyhlížela, zda není již na obzoru viděti tu jednu postrádanou mužskou postavu, jejíž příchod telegramem byl z Prahy před pár hodinami ohlášen. Z domku voněla pečená husa a děti nemohly se dočkati, až otci svému „Kde domov můj“ na uvítanou zapějí. Jedna z malých postaviček byla zvláště netrpěliva:
„Nemohu se dočkati, dědečku,“ medil si Ladík, „až si s tatínkem pohovoříme. Pamatuješ jistě, jaks mi před dvěma roky poradil, jakým nápaditým dárkem mu Silvestr zpestřiti. Takový krásný dar nikdo jiný mu na frontu neposlal. Od té doby mnoho nám nepsal, nevím tedy, jak oslava dopadla a jak se s druhy poveselili, ale jistě si o tom krásně pohovoříme!“
„Baže, baže, dozajista, pohovoříte,“ pousmál se děd a rukou zaclonil si oči, neb na ohybu silnice právě zjevila se robustní mužská postava v rakouské uniformě. Přibližovala se kvapem a nad hlavou divoce mávala jakýmsi širokým opaskem zdobeným cvočky, v němž zcestovalý zrak dědův snadno rozpoznal kvalitní a trvanlivou práci kožedělců jihoslovanských.
- danielsoft / 1. ledna 2011
„Dědečku, my jdeme zítra na výlet s maminkou!“ chlubily se Rožkovic děti. Byl zimní čas, tak nějak začátek ledna, a dědeček odpočíval na svém křesle.
„Inu ano,“ usmál se – a děti dále pokračovaly: „Budeme si tedy moci alespoň den oddychnout od vašich vtipů a napalování kudrlinek...“
„A přece vás maminka ošálí,“ konstatoval kmet.
Děti potom byly celý den jako na trní: maminka? Vždyť prozatím svůj talent na vytváření sivých žertíků pranijak neprojevila... Že by tato schopnost ležela skryta, aby se záludně projevila v ten nejvíce citlivý moment?
Druhý den došlo k času onoho výletu. Ladík, Lidka i ostatní si navlékali kabáty a čepice, aby mohli v mrazu lednového počasí obstáti – když tu se objevila maminka, prohlédla si je bystrým zrakem a praví: „Děti, tady máte každý šálu: bez ní byste se v tomto mrazu nachladiti mohly – uvažte si ji kolem krku.“
„No neříkal jsem to?“ ozval se náhle ze seknice dědečkův hlas.
Děti byly chvíli zmatené – a potom se jim to začalo v hlavě propojovat – „Ach – takhle ošálit,“ vydechly do chladného lednového vzduchu.
- Pan_Azathoth / 11. ledna 2011
Čas plyne jako voda a věčnému koloběhu života a smrti nikdo se nevzepře, byť by to sebemazanější čtverák byl. A tak i starý dědeček Rožek odešel na věčnost, malý Ladík dospěl, oženil se, dítky zplodil, ba i vnoučka se dočkal. Jednoho rána si tak zrovninka starý sivý Ladík hověl v houpacím křesle a nacpával si dýmku přídělovým tabákem, když tu k němu do pokoje vběhnul vnouček, rozjařeně mávaje nad hlavou časopisem Mladý technik.
„Dědečku, dědečku! Jen se podívejte, v jaké úžasné době to žijeme! Zde v magazínu píšou o úžasných pokrocích raketové techniky, a také o tom, jak raketoví vědci v Sovětském svazu připravují kosmonautické lety do vesmíru a snad dokonce i k cizím planetám! Nebude to prý trvat dlouho a na oběžnou dráhu poletí první automatický přístroj a po něm snad i živý člověk! Ale to nic není, také tady píšou, že do roku 2000 budou lety na Měsíc i Mars běžnou věcí a každá rodina bude mít svou vlastní malou raketu! Jak já už se těším! Jenom abych se toho ještě dočkal!“
Starý Ladík poslouchal pozorně vnoučkův nadšený výklad, obrázky v časopise si prohlédl, a přikyvoval. Tu však se zaleskl v jeho oku svit šibalství, zrovínka takový, jaký sám býval zvyklý u svého dědečka vídat. Do křesla se pohodlně opřel, z dýmky zabafal a potom povídá:
„Inu, taková cesta na Měsíc, neb dokonce až na Mars, toť je věru ohromná věc. Ale víš ty co, chlapče? Já ti mohu zaříditi cestu až na Uran!“
„To že byste svedl, dědečku?“ žasnul vnouček.
„No ba,“ usmál se Ladík, ztěžka se zvednul z houpacího křesla a odešel do vnoučkova pokojíku. Za chvíli odtud přinesl jeho školní aktovku. „Ale teď už žádné otálení, je čas běžet do školy, Uran počká, ale soudruh učitel nikoliv,“ durdil se naoko.
„Ach dědečku, já už se tak těším na Uran!“ mával vnouček starému Ladíkovi, sledujícímu ho z okna, kterak peláší do školy, maje na zádech aktovku až po okraj napěchovanou protistátními letáky.
- Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
„Pojď ke mně, Ladíku,“ pokýval na vnoučka prstem sivý stařík ze své postele, kde zachumlán pod duchnou trávil už několikerý týden. „Vzpomínáš si ještě, Ladíčku, na ten časopis, ve kterém jsme si ondy četli o pozoruhodných kouscích proslulého amerického eskamotéra a ilusionisty, pana Houdiniho?“
„I jakpak by ne, dědečku!“ přisvědčoval Ladík. „Dodnes si pamatuji na ty neuvěřitelné kousky, které v časopise popisovali! Pan Houdini svede prý uniknouti ze všemožných pout a klecí, ba dokonce i ze svázaného pytle se jakoby zázrakem vyprostí, a to i když je i s pytlem vhozen do vody, ruce i nohy má provazy pevně svázané a těžký kámen ho i s pytlem ke dnu táhne! Lidé na celém světě se mu podivují a nikdo to po něm zopakovati nedokáže!“
„A vidíš, milý Ladíku,“ zarazil vnoučkovo nadšení kmet. „Říkáš, že nikdo takový kousek po panu Houdinim zopakovati nedokáže, ale já zrovna bych to svedl!“
„Vy, dědečku?“ Podivoval se Ladík. „Možná kdybyste byl mladší a v plné síle, pak bych vám možná uvěřil, že snad znáte nějaké eskamotérské tajemství, ale dnes? Vždyť poslední týdny ani z postele nevstáváte, jen zde bolestí hekáte a všecek zachmuřen v jednom kuse na svět se kaboníte.“
„Myslíš tedy, že bych to nesvedl?“ zdvihl obočí děd. „Nuže dobrá, rád se s tebou i s ostatními dětmi vsadím! Když se mi nepodaří věrně zopakovati nejproslulejší kousek pana Houdiniho, dám vám každému pět... nebo ne, ať jsem škodný, plných deset korun! Tak svolej Lidku a ostatní děti, čím více vás bude, tím lépe! A zajdi také do kolny pro pytel, řádný provaz a také pro trakař. Budete mne na něm muset k rybníku dopravit, sám jsem už tuze sláb, však víš, že ani k senkruvně na dvůr si nedojdu a potřebu musím vykonávat nedůstojným způsobem...“
A jak dědeček pravil, tak se také stalo. Hejno dětí s vypětím sil převalilo starce z postele na trakař a na něm odtáhly ho až na hráz místního rybníka. Tady nechal si děd od dětí poctivými uzly ruce i nohy svázat, sebe do pytle nasoukat a řádným balvanem ještě zatížit.
„Tak děti, vidíte, že jsem náležitě spoután. Nepodaří-li se mi zopakovati kousek pana Houdiniho a já se po vhození do vody zcela volný nevynořím dříve, než napočítáte do sta, vyhráli jste a já vám každému vyplatím po deseti korunách!“ pravil děd. Pak už dal pokyn Ladíkovi, aby smyčkou otvor pytle zavázal a pytel tento i s dědečkem děti svrhly do rybníka. Po mocném žbluňknutí začaly děti unisono napjatě počítat: Jedna, dvě, tři, čtyři... Když blížily se k devadesátce a hladina rybníka byla stále nehybná, bez jediné stopy starcovy přítomnosti, dalo by se napětí mezi dětmi krájet. Když došly pak ke stovce a po dědečkovi stále ani vidu ani slechu, propukly děti v radostný jásot, neboť se jim podařilo sázku nad dědečkem vyhráti. Skákaly do vzduchu a honem utíkaly k domovu, oznámit tu radostnou novinu, že sivý stařec byl konečně přechytračen, mamince a tatínkovi. Maminka Rožková zrovna oběd připravovala, když rozjařená horda dětí k ní do kuchyně vtrhla.
„Maminko, maminko, vyhráli jsme sázku nad dědečkem!“ volal radostně Ladík a i ostatní děti mu rozesmáté přitakávaly. Maminka se však zachmuřila:
„Nechte raději dědečka na pokoji a neobtěžujte ho svými nezdobami, nemá teď, chudák starý, zrovna dobré časy. Jako by nestačilo, že už se sotva hýbati může, nemocemi sklácený je a v jednom kuse si na kruté bolesti stěžuje. Teď navíc mi pan doktor oznámil, že dědeček dostal se opětně do melancholického období toho prokletého duševního neduhu. Zrovna včera mne, pánbu mne netrestej, před spaním úporně prosil, abych mu jeho trápení ukončila a ze světa sejít mu pomohla.“ Maminka Rožková, počínaje plakat, ještě se pokřižovala. „Naštěstí sám již dost síly nemá, aby si ublížil,“ dodala.
„Ach tak,“ sklopil zrak Ladík, a s ním i všechna dítka, z rázu ztichlá a posmutnělá, neboť si uvědomila, že sivý děd jim i svým posledním čtveráckým kouskem vypálil notně kudrlinek na rozoumky.
- Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
Zaslechl jednou Rožkovic dědeček, kterak jeho vnouček Ladík vypráví malé sestřičce Lidce o nebeských tělesech, o nichž učili se ve škole v planetozpytu. Zvláště pak o planetě, jež nazývá se Uranus se zanícením hovořil, neboť pan učitel o ní povídal, že jest nejvzdálenějším to tělesem naší soustavy, které možno za příznivých okolností prostým okem spatřit. Tu vmísil se dědeček do hovoru dětí otázkou:
„Zdalipak jsi, Ladíku, natolik pilným žákem, abys chtěl své obzory vědomostní ještě rozšířiti a Uranus zblízka na vlastní oči prozkoumati?“
„I to víte, že bych to chtěl, dědečku,“ přikyvoval Ladík, „ale dobře vím, že přístroje astronomické jsou velice drahé a jen těžko by si tatíček či matinka mohli dovoliti mi je opatřit.“
„Nu, pakliže opravdu chceš, zavři očka, Ladíku, a neotvírej je, než tobě řeknu!“
Ladík byl překvapen, leč starce přeci jen uposlechl.
„Třeba mne dědeček vskutku překvapí a až oči otevřu, bude tu přede mnou stát doopravdický hvězdářský dalekohled!,“ říkal si v duchu.
„Už!“ zvolal děd, a Ladík, pln očekávání, dychtivě oči otevřel. Ale co to? Místo na hvězdářský dalekohled hleděl z veliké blízkosti do dědečkova stařeckého, nepěkně zanedbaného otvoru řitního, který na něj sivý čtverák se staženými gaťmi hulvátsky vystrkoval.
„Jen dobře si ho prozkoumej,“ smál se dědeček. „Jsi-li opravdu tak pilný žák, jistě moc dobře víš, co präfix ur- i substantiv Anus v jazyku německém znamenají!“
- Pan_Azathoth / 5. února 2011
„Jak já bych si jenom přál viděti na vlastní oči zvířata africká,“ vzdychal zasněně Ladík, čta si, jednoho ospalého letního odpoledne, v cestopise slovutného českého dobrodruha dra Emila Holuba.
Dědeček, zaslechnuv Ladíkovo přání, šibalsky zasvítil očkama:
„Inu, to jest snadná pomoc, hochu, dokonce i přímo u nás v Makotřasech můžu ti toto tvoje přání snadno splniti.“
Ladík pojal k dědečkovu tvrzení nedůvěru, maje neblahé zkušenosti s jeho sivými žertíky:
„Opravdu, dědečku?“ otázal se. „Není to zase jen další z řady vašich hloupých šprýmů, kterými nám dětem kudrlinek na napalujete?“
„I kdepak,“ bránil se děd. „Stačí si zajíti k sousedu Nejezchlebovi a u něj na dvoře dojista uvidíš zvířata africká!“
„Inu, tak pojďme,“ souhlasil nakonec Ladík.
Když došli na Nejezchlebovic dvůr, očekával Ladík všelicos. Zakoupil snad soused Nejezchleba sobě pštrosa? Neb jiné zvířeny cizokrajné? Vždyť kolem ničeho zajímavého vidět není. V prachu na dvoře se popelí několikero slepic, v rožku u chlívka pase se koza přivázaná, a na zápraží posedává Ladíkův kamarád z Němec, který s rodiči o prázdninách k panu Nejezchlebovi na letní byt jezdívá.
„Ale dědečku, vždyť zde ničeho není!“
„Jakto, že ne?“ podivil se děd. „Splnil jsem tvé přání, můžeš tu na vlastní oči viděti rozličná zvířata, a Fritzka Paulusovic, tvého kamaráda, se kterým si tak rádi na vojáky hráváte, jistě též poznáváš!“
„Ach tak,“ hlesl Ladík, ale hned si postěžoval: „Však dědečku, sliboval jste mi, že tentokráte to žádný šprým ku napálení kudrlinek nebude!“
„Co jsem slíbil, to také splním,“ vypjal prsa děd. „Ta věc s Fritzkem byla vskutku jen žertíkem, ale slíbil jsem ti viděti tu na dvoře sousedově africká zvířata, tak je také uvidíš.“ A ukázal prstem pod krov stodoly, kde postavily sobě hnízdo vlaštovky. „Vlaštovičky sice u nás hnízdí, leč zimovati odlétají do krajin teplých, afrických; jsouť proto stejně tak zvířaty africkými, jako našimi, makotřaskými.“
- Přebral / 19. dubna 2011
Jednoho dne přistál v poštovní schránce na vratech domu rodiny Rožkovy bělostný dopis s velkou červenou pečetí a několika vzácně vyhlížejícími známkami. O tom, že je na dané adrese správně, svědčil nápis na něm pečlivě uměleckým kudrlinkatým písmem vedený:
K rukám
p.t. členů rodu Rožkova
Makotřasy
blíže Slaného
Země česká
To by nebylo, aby si ho ponejprv nevšiml dědeček! Starý čipera se hned nedočkavě chopil vzácného psaní, vzal jej do kuchyně na stůl a tam se do něj počal dobývati tupým nožem, ještě trochu zamazaným od sýra. Jeho vnuk ho přitom samozřejmě pozoroval, i když ponejprv jeho oči upoutaly především ty cenné známky, za které by ve škole mohl získat třeba i pět skleněných kuliček, a obsah tajemné zásilky nechával ho spíše chladným. Otec Rožek, jenž u kamen bedlivě studoval včerejsí výtisk Práva lidu, jen párkrát k nim zamířil pohledem.
„Nu to se podívejme!“ pronesl zastřeným hlasem děd, když se mu konečně podařilo list papíru uvnitř ukrytý vyjmouti.
„Co tam píšou dědečku?“ otázal se Ladík, kterému se mezitím již podařilo nenápadným dvojhmatem schvátiti ze stolu obálku se známkami a ukrýti ji do kapsy kabátu.
„Přečtu vám to,“ pousmál se dědeček, „je to veliká chvíle pro nás všechny!“
A pak už jen položil papír na stůl a slovo po slově, písmeno po písmeni, četl:
„Vážení členové rodu Rožkova,
dovolte, abych se ponejprve představil. Mé jméno jest Herschel Ostropoler a jsemť předsedou ctihodného Stavovského spolku žertéřů, vtipálků a enšpíglů, jenž má již stopadesátiletou tradici a sdružuje ve svých řadách příslušníky těch nejproslulejších šprýmařských rodin všech historických zemí Předlitavska.
Díky článkům ve Vilímkově Malém čtenáři se nedávno naše spolková rada dozvěděla o vašich úspěších na poli iokulátorském a rozhodla se nabídnouti vám účast na tradičním Rozverném zápolení žertéřův, jež se bude letos 14. května odehrávati ve ville Bettina ve Slezské Orlové, kterou Spolku laskavě poskytl pro toto čtverácké vyžití pan baron Rothschild, jenž je naším příznivcem. Hlavní disciplina celého zápolení spočívá ve vyvedení soupeře dobře promyšleným žertíkem, alébrž ve skoku na špek, což jest zajisté umění, které je vám blízké a na jehož finesy vámi předvedené se všickni napjatě těšíme.
Vítěz celého klání, jež jest organisováno ve sportovním duchu pomocí systemu vyřazovacích kol, obdrží coby odměnu dvacet tisíc korun, zlatou medaili pečlivě vyvedenou, doživotní čestné členství ve Spolku a jízdu zpět do svého bydliště slavnostně vyzdobeným císařským vagonem, za tím účelem od drah najatým.
Účast v zápolení je každý rok povolena jen jednomu mužskému členu osloveného žertéřského rodu, vyberte tedy mezi sebou, prosím, jednoho, který nejlépe oním uměním vládne.
za Stavovský spolek žertéřů, vtipálků a enšpíglů,
dr. Herschel Ostropoler, v.r.“
„To se máte, dědečku,“ povzdechl si Ladík, „každý ví, že tady jste nejlepším žertéřem vy. Doufám, že nám alespoň po svém návratu o celém tom dobrodružství povyprávíte...“
„To se ještě neví, budu-li co vyprávět,“ ušklíbl se stařík zpupně, „dopis tento je adresovaný rodu Rožkovu, což znamená, že musíme se celá rodina poraditi, koho vyšleme, aby z toho nebyla zase zlá krev, jako nedávno, když strýc Matyáš vyhrál u hasičů v tombole lístky na Prodanou nevěstu a namísto své milky vzal do divadla přítele hrobníka. Nuže, i když se mi ani jeden z vás v žertéřství nerovná, a ani nikdy vyrovnati nemůže, alespoň formálně vám účast nabídnouti musím. Takže, myslí si někdo tady z vás, že by mne v žertéřství překonati mohl a do Slezské Orlové na hry pořádané tím spolkem pak místo mne jel?“
„Já nemám s žádnými spolky nic společného, a zvláště ne s těmi socialistickými!“ pronesl jen na půl ucha poslouchající otec Rožek, stále nad novinami skloněný, léty již samovolně nacvičenou odpověď.
„Dobrá, tebe si škrtám,“ kývl dědeček hlavou, „a co ty, Ladíku, ty nedovtipo s kapsami plnými známek?“
Ladík už už chtěl skloniti hlavu, zamumlat, že nepojede a přenechat slávu dědovi, ale pichlavé poznámky staříkovy jako by právě překročily přijatelnou míru, a v chlapci se cosi vzbouřilo:
„Já pojedu!“ pronesl hrdě.
„Ty?“ podivil se dědeček, „tebe převezu, kdykoli se mi zamane. Nebudeš pro ty vzácné žertéře žádným soupeřem. Ale dobrá – abys věděl, že věřím, že z tebe třeba jednou něco bude, rozhodneme o tom, kdo na ono zápolení pojede, v poctivém boji. Dám ti týden na přípravu a pak se utkáme ve třech kolech žertování. Kdo zvítězí, jede representovati náš rod do Slezské Orlové, kdo prohraje, zůstává doma!“
„Platí!“ vyhrkl Ladík nedočklivě.
Pohlédl-li by někdo v následujícím týdnu ptačím okem do hospodářství rodu Rožkova, spatřil by mnohé nezvyklé scény, jež by si svou dramatičností nezadaly s přípravou těch nejslavnějších sportsmanů. Tu mohl by viděti, jak Ladík pečlivě studuje každou stránku Vilímkových Humoristických listů, aby načerpal povědomí o nejnovějším dění ve světovém humoru, zatímco děd sedí v rohu a pokuřuje dýmčičku. Jak Ladík se vší vervou nacvičuje ponejprv jednoduché triky s kartami a později i složitá kouzla s provázky a vodou, zatímco dědeček líně se sebejistým úsměvem mžourá do sluníčka a popíjí pivo. Jak si hoch zkouší svůj ostrovtip na starších chlapcích a často je málem bit, avšak nevzdává se, zatímco dědeček jen pyšně korzuje po návsi a okukuje mladé dívky. Nějaká moderní, svižná hudba, například Dvořákovy Slovanské tance, mohla by k této montage hráti.
A konečně nastává onen radostný zúčtování den. Oba žertéři stojí proti sobě v pravé poledne na dvorku, sebejisté stáří proti hrdému mládí:
„Začni,“ ušklíbne se dědeček s vědomím přirozené převahy.
„Zde mám list papíru,“ říká Ladík, „dokážeš-li jej tak přehnouti, aby měl pouze jeden okraj, v tomto kole jsi zvítězil!“
„To je mi snadné, i když si myslíš, že mi to snadné není,“ ušklíbl se děd, „sázku přijímám, neb princip pásky Moebiovy je mi dobře znám!“
A hned se papíru chápe. Jenže – co to!? V rohu listu jest vystřihnuta malá nenápadná dírka, která pro staříka jednoznačně v tomto kole znamená ztrátu!
„Doběhls mne,“ zamračí se dědeček, „dobrá, nyní je řada na mně. Poslouchej bedlivě. Na poušti syrské žili kdysi v době Alibabově dva loupeživí Arabové, kteří se chtěli rozděliti o pytel s lupem. Dohodli se, že každý dostane tolik předmětů, aby měli oba stejně, a že nic nebudou půliti a nic nepřijde nazmar. A jako náhodou jim zbyl jeden laciný náramek. Přesto se ale oba podělili spravedlivě a každý dostal přesně tolik věcí, kolik si na začátku dohodli. Jak je to možné?“
Ladík dumá a přemýšlí, až se mu čelo krabatí a kudrlinky na rozoumku naskakují. Teď jde o hodně! Až po pěti minutách pokusí se o odpověď:
„Že by třeba svému Bohu ten náramek obětovali, aby nazmar nepřišel?“
„Hloupost!“ zachechtal se děd, „nemůžeš si vymýšleti pro vyřešení hádanky věcí a osob, které nejsou! Řešení je prosté! Jeden si vzal náramek – a ten druhý, inu, ten si odnesl samotný pytel!“
Nyní přichází opět řada na Ladíka, a protože je zápas zatím vyrovnaný, jde vpravdě o hodně. Nyní se rozhodne, kdo pojede do Slezské Orlové a kdo bude ve čtveračení smutně pokořen!
„Dědečku, proboha, ohlédněte se, co je to za vámi!?“ vykřikne zděšeně Ladík.
„Až takový primitivní žert, že bys zkoušel?“ vypoulí oči děd:
„Nu dobrá, občas to zabrati může, šrapnel se tomu mezi námi zkušenými čtveráky říká. Ale dnes ne. Neohlédnu se, prohráls.“
A tu Ladík pronese s ledovou tváří:
„Dobrá. Zapřisáhl jste se, že se neohlédnete. Tím pádem mi ovšem nemůžete zodpovědět mou hádanku, a totiž, co je za vámi. Vězte, že tam stojí malá Lidka s dřevěným koníkem. Kdybyste se byl ohlédl, mohl jste odpověděti a jel byste na to slavné zápolení. Avšak v tomto případě tam pojedu já!“
Zkroušeně dosedl děd na slepičinci pokrytou zem.
(Dokončení v příštím čísle.)
- Přebral / 19. dubna 2011
(Dokončení z minulého čísla.)
A už je tu slavný onen den, kdy víc jak polovina občanů makotřaských vyprovází Ladíka až do Kladna na nádraží:
„Nedělej nám tam ostudu, hochu!“
„Ať ti daj tu medajli!“
„Nemůžeme se dočkati, až přijedeš stejným vozem, jako jezdí císařpán!“
A Ladík vyklání se z okna zrychleného vlaku linky Kladno Vejhybka – Praha – Třebová – Olomouc – Ostrava – Slezská Orlová a mává. Jen dědečka mezi všemi nevidět, nechal se slyšeti, že nepotřebuje toho tajtrlíka vyprovázet, a že stejně Ladík v soutěži neuspěje a domů se horko-těžko vrátí, a děd mu pak strouhati mrkvičku bude, a vůbec, a tak a podobně, a aby mu pokoj dali.
Vlak si to uhání malebnou zemí českou i úrodnou zemí moravskou. Ladík nechce nechávati nic náhodě a proto bedlivě studuje životopisy slavných žertéřů a humoristů, aby byl na vše, čím jej organisátoři soutěže překvapí, dobře připraven. Jen občas ukousne si trochu koláčů draze koupených, neboť v nich je cukr, a ten prý myšlení prospívá.
A již vlak projíždí dalekou zemí slezskou, jen s několika přestupy dostává se Ladík šťastně až do Orlové.
Na nádraží vyskočí z vozu a zabouchne dvířka.
Lokomotiva zahouká a šine se dál.
Na kraji celém leží mour a obloha jako by byla z jednolité olověné šedi slita. Po obzoře, kam dohlédneš, tyčí se komíny a těžní věže, z dáli plane rudá zář oceláren. Nádraží zalidněno jest pouze dělníky tváří propadlých a očí vyhaslých, kteří ztěžka nabírají na rezavé lopaty celé hory uhlí, jež nikdy nebude hřáti zrovna jejich nuzné domky. Z krčmy nedaleké ozývá se dětský pláč, mužské hromování a křik padlých ženštin. Několik umouněných výrostků u nákladové rampy postávajících měří si hocha v bělostném nedělním obleku a s taškou s kapesným a koláči křivými dosti pohledy. Zde žádný uvítací výbor nečeká. Až když výrostci zvolna dají se do pohybu směrem k němu, osmělí se Ladík a zeptá se nejbližšího z dělníků:
„Dobrý den, pane, prosím vás, nevíte, kde je tu villa Bettina?“
„Jaka vila, cype pazgřiveny?“ zamračí se dělník a ukáže na nedalekou těžní věž:
„Tu žadna vila neni, jen zde tato šachta Bettina, však vidiš! Patři tomu křivemu židaku baronu Rothschildu!“
„Baronu Rothschildu?“ otře si opocené čelo Ladík:
„Tak přeci jsem tu možná správně! Baron Rothschild vychází dobře se Stavovským spolkem žertéřů vtipálků a enšpíglů, na jeho majetku koná se veselý turnaj ve čtveračinkách, jehož se účastním!“
„Z nas si prdel dělat nebudeš, ty vymydleny podělany maly astrachane! Tady nemaš co dělat, vypadni ocud, sic tě vemu lopatou!“ osopí se dělník na Ladíka.
S brekem klopýtá hoch přes koleje, když tu si všimne, že výrostci už jsou skoro u něj. Zašátrá v kapse, zdali by nenašel alespoň prak, kterým by se brániti mohl, ale nahmatá jenom obálku se známkami. Rozrušeně ji vytáhne na světlo Boží, nebude-li na ní alespoň třeba adresa odesilatele. Ale nic tam není. Zrak jeho stočí se na poštovní razítka...
Doma v Makotřasech sedí děd v houpacím křesle, pokuřuje, na klíně leží mu otevřený Vilímkův Jízdní řád, ve kterém si prstem ukazuje. V druhé ruce drží starožitné cibule na řetízku. Pološeptem pro sebe si odpočítává:
„10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Ach tak!“
A zhoupne se v tu chvíli zlehka dozadu a spokojeně vyfoukne směrem ku stropu kroužek dýmu.
- Přebral / 22. května 2011
Dědeček, hrobník, pan učitel a pan pojišťovací aktuár Vimr, v tuto chvíli tvořící obvyklou páteční stolní karbanickou společnost, seděli u svého navyklého stolu v rohu sálu restaurace u Kalendů a mastili lízaný mariáš.
„Hej hola, sousedé rozmilí! Smím si k vám přisednouti?“ zaznělo náhle za páně učitelovými zády a před zraky starousedlíků se z tabákového dýmu onu místnost zahalujícího vynořila postava páně Michálka, obchodníka rybami, do obce nedávno přibyvšího.
„Nu, tady, jaksi... není místo. Rezervováno tu máme, rezervováno,“ otřásl se po zásahu tímto přívalem bodrosti pan Vimr, jenž byl povahy neurotické.
„Ale nepovídejte, sousede, já si tady přistavím židličku, žádného místa vám nezaberu!“ poplácal ho majitel rybárny po rameni a už byl mezi nimi:
„Poslyšte,“ započal hned další nit hovoru, „vy jste ten slavný děd Rožek, co si tak často tropí šprýmy z toho vnuka Ladíka? Mnoho jsem o vás slyšel! Člověk nemůže ani projít po návsi, aby o vás něco nezaslechl!“
„To jsem já,“ přikývl děd, „a vy budete jistě ten proslulý člověk přes ty ryby, že? Člověk se nemůže projít za slunného dne po návsi, aby si nevšiml, že jste k nám přibyl.“
„No vidíte! Takže se vlastně už známe!“ zaradoval se obchodník:
„Víte, sousede, ale jednu výhradu, takovou malinkou, bych k vám přeci jenom měl. Co jsem slyšel, tak si děláte legraci hlavně ze svých vnoučat. A já si říkám, máte-li to zapotřebí, takový šprýmař, vždyť dítě vyvede z míry snadno téměř každý. Jestli vy tak trochu, sousede, nevyužíváte toho, že ta malá hovádka jsou ještě ducha nezralého, a všechno vám takříkajíc zbaští! A jestli to není vůči těm dětem trochu nevýchovné, stále srážet jejich nevelké sebevědomí takovými žerty!“
Dědeček si pána pečlivě změřil očima:
„To si nemyslím. Pečlivě vymýšlím jen žertíky, které jsou přiměřené jejich věku.“
„Pfpfpfff!“ udělal rybárník na prstech mlýnek a ušklíbl se:
„Jen jestli to není tím, že pořádný žertík pro dospělého zkrátka vymyslet nedovedete!“
Celý sál restaurační, do té doby žijící halasným ruchem, jako by náhle ztichl, že i párátko slyšel bys na zem dopadnouti.
„Myslím, že bude lepší, když odejdete,“ zasyčel hrobník.
„Ano, hned teď!“ složil karty pan učitel.
„Prosím,“ dodal pan aktuár Vimr.
Pan Michálek vracel se domů mírně rozladěn. I přes jeho povznesenou náladu proniklo několik šípů pochybností, zdali se tentokráte dobře uvedl a zda někoho neurazil. Bylo by špatné, kdyby s místními nevyšel a musel se opět odstěhovati, i když byl na život kočovný vcelku navyklý. Z nějakého důvodu se mu ani v jeho předchozích působištích příliš nedařilo, ale byl příliš optimistickým, než aby si, řečeno s národním feuilletonistou Nerudou, nakouřil pěnovku. Nakonec, snad nebude tak zle.
Rád by s někým ještě prohodil pár slov na uklidněnou, ale ulice byly jako vymetené, dokonce ani jeden pes nezaštěkal.
Ba dokonce všechny domy po cestě měly zabouchnuté okenice, takže ani ždibek světla nepronikl na ulici. Proto si až u vrat svého krámu všiml, že v přístěnku postává povědomá shrbená postava. Její řídké vlasy se ve slabém měsíčním světle stříbrně leskly:
„Dobrý večer, sousede, arci, nedal mi náš rozhovor spáti, měl byste tedy zájem o žertík pro dospělé?“
„Nu, tak se předveďte,“ zasmál se obchodník od srdce.
Ráno přišli pan učitel a pan aktuár Vimr k rybárně. Hrobník už tam byl.
„To bude asi úhoř, že?“ nervosně se podrbal pan aktuár na bradě.
„Úhoř. Ano, úhoř,“ odvětil učitel.
„Jeden by, jaksi, neřekl, že se ta ryba vyznačuje takovou pevností,“ zavrtěl hlavou pan Vimr.
„Myslíte, že toho proutěného muže sestavil v noci, nebo ho měl někde přichystaného?“ otázal se pan učitel.
„Nevím,“ pozdvihl smutně obočí pan aktuár, „ale čeká mne spousta práce, z našeho ústavu asi pošlou inspekci.“
„A co jim řeknete?“
„No, no... vysvětlení z roku 1866 asi již nemohu použíti, neb zde není Prusů... nejspíše šlo o vznícení plynu z nedalekých kladenských slojí... Je to možné?“
Pan učitel přikývl:
„Samozřejmě. Samozřejmě. Ve zdejších geologických podmínkách je to vysoce pravděpodobné.“
A dál už mlčeli.
Byla to škoda, protože letošní žertík pro dospělé se opravdu povedl, ale jsou věci, o kterých se v Makotřasech zkrátka nemluví.
- Ajman_Zavahri / 27. května 2012
Ondyno se v Makotřasích tak vydařilo posvícení, že se dědoušek ocitl před samotným panem soudcem až v Kladně.
A pan soudce hnedle spustil bandurskou: „Pane Rožku, zde přítomný pan Nejezchleba pod přísahou vypověděl, že jste jej na posvícení několikrát kopl do zadní části těla, poté jste mu několikráte na nohu šlápl a nakonec jste jej dokonce nakopal do orgánu nutného pro šťastný život manželský! A stejně tak jste poté napadl i četníka snažícího se pokračování rvačky zameziti! Čeho můžete říci na svou obhajobu?“
„Slavný soude,“ povstal dědoušek, „říci mohu jedině toho, že všechno toto učinila má noha. A nebylo by přeci dle práva trestati mne za věci nohou učiněné.“
„Máte pravdu,“ významně se usmál pan soudce, „toto by vskutku nebylo spravedlivé. Proto odsuzuji vaši nohu na jeden měsíc do arestu. Můžete tam jíti spolu s ní. Nebo nemusíte, jak si zvolíte.“
Pan soudce chtěl následně v mravokárné řeči pokračovati, ale pohled na dědouška odepínajícího si protézu a následně usedajícího do křesla kolečkového, se kterým se tam Ladík zčistajasna jako na zavolání ocitl, vzal panu soudci slova z úst a tak si může laskavý čtenář „ach tak...“ říci namísto pana soudce.
- Ilmarinen / 22. června 2012
Byl konec roku, venku to mrzlo až praštělo. Co oko dohlédlo, bylo všude bílo. Starý žertéř seděl spokojeně v houpací sesli a pokuřoval.
„A víš ty, Ladíku,“ pravil pojednou děd, „že jsem včera ležel na travičce a náramně si to užíval?“
„Ale jděte, dědečku!“ rozesmál se Ladík, „vždyť je všude sníh, co oko dohlédne!“
„Obleč si tedy kabát a půjdeme se na ni podívat. A s sebou si raději vezmi i nového Káju Maříka, kterého jsi dostal k vánocům,“ usmíval se čtverák.
Když se děd s Ladíkem blížili k Vávrovic chalupě na konci vsi, vnouček již začínal tušit, co si bude přát k březnovým narozeninám...
