Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Všechny anekdoty (celkem 413):
  • Pedro / 19. července 2017
    Bylo parné srpnové odpoledne a děd i vnuk nevěděli, kterak čas zabíti. Již několik hodin pozorovali mouchy na stropě, když tu pronesl kmet: „Zdalipak vnoučku víš, že se jako jeden z mála lidí na světě dokážu zcela vylíti?“ Ladík se na dědouška ani nepodíval, jeho rozoumek zmořený vedrem byl značně zpomalen, leč tušil co má starý rarach za lubem a tak jen pronesl apaticky: „Dědečku, toť zhola nemožno.“ „Dobrá, nesvedu-li to, pojíš svých oblíbených knih.“ Ladík přikývl na souhlas a pozoroval, kterak se kmet strojí k odchodu do hostince. Ladík si v duchu pochvaloval, kterak siváka doběhl, neb dobře věděl, že hostinský Osolsobě má od nepaměti v úterý zavírací den. Až později se upamatoval, kterak přesně znělo ujednání jejich sázky.
  • Pedro / 19. července 2017
    Kam nechodí slunce, tam chodí lékař, a tak i do Rožkovic stavení našel cestu místní pan doktor Oujezdský. Dlouze vysedával u dědečkovy postele a na odchodu pohovořil i s maminkou Rožkovou.
    K večeru zavolal si dědeček všechnu drobotinu ku svému loži. „Milá vnoučátka, pan doktor mě upozornil, že trpím zlou chorobou, jež zove se cirhosa. Je nutné, aby se takto stižený pacient zřekl konzumace alkoholických nápojů a proto Vám musím přísně nařídit, abyste mě, až vás příště požádám o donesení nějaké lihoviny z kvelbu, či z hostince pana Osolsobě, odmítly posloužit i kdybych prosil, či vyhrožoval... a teď mi, Ladíku, dones ze stáje flašku slivovice, kterou jsem si před matinkou schoval do gumáku.“ „Dědečku to nemohu, vždyť jste nám právě nakázal takové služby Vám odříci ve jménu Vašeho zdraví, které je nám nade vše drahé,“ odtušil zmatený Ladík. „Jakže, ty odmítáš posloužit svému nemocnému dědu?!“ osopil se na Ladíka zle šedivec a jal se řádně valchovat Ladíkova zádíčka svou starou sukovicí.
  • Pedro / 19. července 2017
    I v době světové války věděli sobě v Makotřasech dobrého užíti. Ladík právě dovršil plnoletosti a ve vlahém letním podvečeru svlažil hrdlo nejedním kalíškem slivovice se svým mileným dědem. „Ach, vzpomenete ještě, dědečku, kterak jste mi v dětství svými žertíky nejednu kudrlinku vypálil?“, tázal se Ladík. „I to víš, vnoučku, že vzpomenu, ale i dnes mohu tě takovým šprýmem převésti a kudrlinku ti vypálit! Poslyš dobře: Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá. Kdo je to?“ „Ale dědoušku, jakpak bych si z dětství nepamatoval, že to je přeci vítr,“ rozesmál se dobře naladěný Ladík. „Nu uvidíme do roka a do dne, drahý vnoučku...“ usmál se tajuplně šedivec žmoulaje pod stolem Ladíkův povolávací rozkaz na ruskou frontu.
  • npyrin / 26. července 2017
    Od chvíle, kdy Ladík odešel na studia do Prahy, nebylo dědečkovi právě volno. Ani ne tak ze samoty, jako spíše z nutkavého dojmu, že Ladík školu zanedbává.
    Inu, nejoblíbenějšího vnuka měl děd vskutku přečteného ještě lépe než tento svého Káju Maříka: Ladík užíval si dosyta všech slastí studentského života i lákadel matky měst. Jedinou premiéru Kříženeckého snímků nevynechal, u pana Ponrepa v biografu vysedával téměř denně.
    A tak, když Ladík v půli léta do rodných Makotřas na vakace přijel, již na zápraží jej vítala šibalská staříkova očka.
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ ušklíbl se starý šprýmař namísto pozdravu, „že na žně k nám z Prahy zavítal celý filmový štáb, aby zde natočil zbrusu nový krátký snímek?“
    „Co říkáte, dědečku?“ vyhrkl Ladík. „Že i náš bohem zapomenutý kraj bude thematem nového biografu?“
    „A nejen to, můj milý vnuku. Dokonce jsem ti po dobu natáčení práci v koprodukci domluvil,“ pousmál se dědeček.
    „Ach, to že jste pro mě udělal, dědoušku?“ roztřásl se mladý študák a vrnuv se sivému kmetu k bačkorám, začal mu líbat vrásčité ruce. Veškeré taškařice, jimiž děd svého milého vnuka tak často škádlil, byly rázem zapomenuty.
    Vyšli brzy ráno; Ladík beztak celou noc samou nedočkavostí nespal. Když se blížili ke statku sedláka Kaliny, kde filmoví mistři svůj opus tvořili, srdce mu skákalo až v krku. A když zdálky kinematografické zařízení zahlédl, zachvěl se stejně, jako když se minulý měsíc vedle něj v biografu usadila ona drobná studentka medicíny, po níž celý semestr pokukoval.
    „Vítejte nám, pane Rožku!“ kynul již zdálky statkář Kalina, rozverný jako vždy. „Tak kdepak máte toho pracanta?"
    „Tu ho máme,“ poplácal kmet svého vnuka po zádech. „Na studiích nám trochu pohubnul, ale s lopatou a kropáčem stále se ohánět dovede,“ naparoval se kmet a rošťácky bafal ze své lulky.
    „Jaký kropáč, dědečku? A jaká lopata?“ cukl sebou Ladík, ale to už v každé ruce třímal jeden z nástrojů.
    „Jen pojď, hochu! Takových jinochů, kteří se špinavé práce se šoufkem nebojí a s vybíráním senkruvny pomohou, není nikdy dost!“ bodře se rozesmál statkář a uštědřil Ladíkovi herdu do zad tak přátelskou, až se pražskému študákovi kolena podlomila. „Ale vestičku si svlékni, zbytečně by ses zpotil! A ten kapesník si uvaž raději přes nos, již drahně let jsme ji neotevřeli,“ dodal pan Kalina starostlivě.
    „Dědečku, jaká senkruvna? Jaké šoufky?“ pojal vyděšený vnuk strach o své nové proužkové kalhoty z pravé anglické vlny, jež si speciálně pro tuto příležitost oblékl.
    „Že ty jsi, Ladíku, místo studií klasických jazyků po večerech v biografu vysedával,“ uchechtl se dědeček a v očích se mu sivě zablesklo. „Kdyby tak nebylo, jistě bys věděl, že výraz koprodukce z řeckého koprós a latinského dúcere skládá se,“ rozchechtal se stařík, až Ladíkovi zbrusu nové kosticové brýle poprskal.
    „Ach tak,“ suše polkl napálený vnuk, než jeho povzdechy přehlušilo čvachtání lakýrek v kaluži splašků.
  • npyrin / 27. července 2017
    „Zdalipak tušíš, Ladíku,“ rozvyprávěl se jednoho zimního večera dědeček, „jaký dárek jsem ti ze svých dávných cest po daleké Svériji přivezl?“
    „Snad ne kapesní nožík z proslulé švédské oceli?“ vyhrkl dychtivě vnouček.
    „I kdepak, ty malý hamoune. Jedná se o záležitost rázu čistě duchovního,“ odvětil děd naoko podrážděně.
    „Tedy nějakou hru či román od Strindberga nebo jiného slavného autora?“ dohadoval se mladý intelektuál tiše doufaje, že knížka bude alespoň v německém překladu.
    „Samá voda, chlapče,“ nedal na sobě starý kujón znáti pobavení. „Dokonce již jsem ti tento svůj dar předal. Dávno jej máš u sebe, aniž by sis toho byl všiml,“ mrkl na Ladíka významně.
    Ladík nejprve podezíravě obrátil všechny kapsy, a když v nich neobjevil než tři hliněné kuličky a kousek provázku, usoudil, že se nechá poddat.
    „Beztak bys na to sám nepřišel, hochu,“ pousmál se děd a Ladík z jeho úst ucítil důvěrně známý závan kontušovky. „Jedná se o prazvláštní povahovou vlastnost, jíž syndrom štokholmský přezdívá se!“ dodal stařec a ledabyle vyfoukl tabákový kouř do chlapcova obličeje..
    „Ach tak,“ špitl Ladík a láskyplně na dědouška pohlédl.
  • npyrin / 2. srpna 2017
    Toho rána bylo v Makotřasech pozdvižení. Aby ne, Ladík Rožků má před sebou svůj velký den! Dnes v poledne si bere za manželku Anežku, talentovanou budoucí doktorku, s níž se seznámil během studií v Praze.
    Pravda, rodičům snoubenky bylo podivno, že Ladíkovi nejde za svědka třeba někdo z jeho kamarádů z koleje, ale u jejich dcery, angažované suffragetky, už je překvapilo jen máloco. To Anežce zatrnulo, když v týdnu před obřadem Ladík svěřoval dědečkovi pečlivě vybrané snubní prsteny; snoubenec ji však uklidnil, že stařík je mu odmalička nejbližším přítelem, jenž se navíc zadušoval, že se o oba zlaté kroužky dobře postará. Váhu svým slovům Ladík nakonec dodal argumentem, jehož prý později použil také jeden slavný továrník, a sice že i ten největší hajzl v rodině krade méně než nejpoctivější cizí člověk.
    A už odbíjí poledne a nastávající manželé kráčejí k oltáři. Lásku, úctu i věrnost před Bohem si slíbili, slavnostní slib složili, pánubohu poděkovali. A když jim pan farář štolou ruce svázal, schází již jen poslední krůček...
    „Dědečku, prstýnky!“ sykl Ladík na svého svědka. Odpovědí mu však bylo jen pokrčení ramen.
    „Kam jste je zašantročil, propánaboha?“ vykřikl ženich prosebně.
    Nevěsta začala nabírat.
    „Ale Ladíku, kam bych je zašantročil,“ pronesl kmet do hrobového ticha. „Slíbil jsem ti přeci, že se o prsteny dobře postarám. A vskutku – oba jsem výhodně zpeněžil a utržených tři sta korun v buštěhradské kampeličce na dvanáctiprocentní úrok uložil,“ dodal staroch ublíženě a na důkaz vytáhl z náprsní kapsy zbrusu novou vkladní knížku, kterou pro vnuka za tím účelem založil.
    „Ach tak,“ hlesl Ladík a v duchu už přepočítával, za kolik let mu úroky vynesou na vystrojení nové veselky.
  • Pedro / 4. srpna 2017
    „Jiříku, víš-li pak, že starším lidem nemá se nikdy odporovat?“
    „Jsem přeci Ladík, dědečku...“, stačil ještě špitnout vnouček, nežli mu kmet zasadil první ránu bejkovcem.
  • Pedro / 4. srpna 2017
    „Dědečku, dědečku“, volal Ladík na celé kolo, „celou noc trpím strašnou bolestí zubů, oč horší, že stolička, která mne tak trýzní, není již zub mléčný.“
    „Nu jaká pomoc vnoučku, musíme zub vytrhnout,“ pravil vlídně dědeček. Dobrák dědeček zašel do kolny pro kleště – čelní štípačky – a již se má k dílu.
    „Pojď Ladíku ven před domek. Nejlépe taky nad žumpu.“
    „Ale dědečku nemůžeme zub trhati třebas tady na trávníku,“ odvětil Ladík.
    „Ale jistě, že můžeme, vnoučku. Nad žumpou to však bude lepší, neb zkažený zub padne přímo do opadu.“
    Ladík tedy poslechl a už morduje dědeček Ladíkovu pusu.
    „Tak a je venku potvora a šup s ním do septiku,“ směje se vítězoslavně dědeček.
    „Ale dědečku, co jste to udělal?! Vytrhl jste mi zdravý zub vedle,“ hořekuje Ladík polykaje krev z čerstvé rány.
    „Ale nač ten pláč vnoučku. Zub najdi a já ti ho zas nasadím na původní místo a uvidíš, že se uchytí. Škoda jen, že jej musíš lovit v tomto hnusném septiku. Měli jsme jej raději trhat na trávníku,“ povídá dědeček s úsměvem a věren svému heslu „carpe diem“, strojí se k odchodu, neb pan oficiál Tuček pozval jej okoštovat kapku gruziňáku, který dovezl ze svých vakací u Černého moře.
  • Gustav_Husak / 11. srpna 2017
    Seděl takto jednou dědoušek nad odkrytou žumpou a hleděl do ní.
    Hodinu, dvě, tři, až to dětem nedalo a Ladík, anžto byl nejstarší a proto jej mladší sourozenci vyslali, k dědouškovi přiběhl:
    „Dědoušku, dědoušku! Co jest to dnes s vámi? Hledíte jen do této díry s obsahem nevábným a žádné zábavy s vámi není... pojďte si s námi hráti, pěkně prosíme!“
    „Víš, chlapče,“ zachmuřil se děd, „do tohoto obsahu nevábného celá zlatka mi upadla. A já teď vzpomínám, jaké krásné časy to byly, když jsem té zlatky k dispozici měl...“
    Ladík chvíli na dědouška hleděl, poté se v kštici podrbal, k mladším sourozencům odběhl a po chvíli k dědouškovi se vrátil:
    „Dědoušku, dědoušku! S bratříčky a sestřičkami jsme z kapesného celé zlatky dohromady dali! Zde vám mince tyto dávám, půjdete si s námi hráti?“
    Dědoušek, sbíraje mince z Ladíkovy dlaně, pokýval hlavou: „Šel bych, chlapče, šel bych vskutku rád, ovšem vzpomínám, jak mi do díry této před lety dvaceti zlatka upadla. Míti jí, měl bych v tuto chvíli celých dvou zlatek...“
    A dědoušek se znovu do díry s obsahem nevábným přemýšlivě zahleděl, tedy nemůžeme si býti jisti, zda Ladíkovo „Ach tak“ zaslechl či ne.
  • danielsoft / 24. srpna 2017
    To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový mobil.

    „Až nebudeš mít kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš.“

    Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.

    „DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT.“

    „LADIKU, DEJ SI POZOR NA SLOVA: REKL JSEM TI PRECE, AT NAPISES, AZ NEBUDES MIT KREDIT – A JAK BYS MI MOHL COKOLIV NAPSAT, KDYBYS KREDITU TOHOTO OPRAVDU NEVLASTNIL? ZDA SE, ZE STALE NEJAKYMI BODY DISPONUJES.“

    „Ach tak,“ položil smutně Ladík mobil, chycený do Hlavy XXII.
  • Gustav_Husak / 31. srpna 2017
    To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový telefon mobilní.

    „Až bude ti docházeti kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš, rád tvůj telefon dobiji.“

    Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.

    „DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT, PROSIM DOBIJTE MUJ TELEFON.“

    Druhý den Ladík radostně vítal dědouška svého na návštěvě se zjevivšího. Ovšem zanedlouho se Ladík divil nemálo... dědoušek si Ladíkova telefonu mobilního vyžádal a vzápětí začal do něj kladivem bíti.
    „Ale dědoušku, čeho to činíte? Vždyť mi telefonu mého zničíte!“
    „Činím jen toho, čeho jsi ode mne žádal,“ napřímil se děd, „abych telefonu tvého dobil. A abych telefonu tvého dobil, musím do něho nejdříve řádně bíti, jinak prosby tvé vyplniti nemohu.“
    „Ach tak,“ shrábl Ladík do hrsti smutné trosky toho, co před dobou nedlouhou telefonem mobilním ještě bylo.
  • Gustav_Husak / 7. října 2017
    Ondyno se dědoušek rozhodl udělat Ladíkovi radost a vzal jej na výlet do matičky stověžaté. A i na rozhlednu petřínskou a do bludiště zrcadlového dědoušek s Ladíkem zašel.
    A jak jistě, milé děti, víte, vprostřed bludiště zrcadlového dioráma Švédů matičku Prahu za vojny třicetileté dobývajících jest. Ladík na to s očima navrch hlavy hleděl a nakonec jej i mince před obrazem poházené zaujaly.
    „Dědoušku, takových peněz tady a nikdo je nezametá, nasbíráme si!“
    „Ani se neopovaž, to by tě Pán ztrestal! To sem házejí návštěvníci, neboť kdo sem minci hodí, kouzlo obrazu mu zaručí, že se sem dozajista vrátí.“
    „Opravdu, dědoušku?“
    „Pravda pravdoucí to je, Ladíku, myslíš snad, že by sem lidé házeli peníze jen proto, že jich příliš mnoho mají? A i kdyby to tak bylo, že by personál mající zde poklízení na starost peníze nezametl a nevzal si je? Právě kvůli kouzlu tam peníze poklízeč nechává, jinak by jej, jak jsem ti řekl, Pán potrestal.“
    „A dědoušku, mohu si také hoditi?“
    „Jistě že můžeš, máš-li nějakých penízků u sebe. Já ti penízek dáti nemohu, to musí být penízek, který ty sám máš, jinak by kouzlo nefungovalo.“
    Ladík honem prohledal kapsy a když už si zoufat začínal, přeci jen pětník našel. I hodil jej co nejdále a hned se ptal dědouška: „A dědoušku, kdy se sem vrátím? Bylo to tu velmi zábavné a rád bych si ještě mnohokrát pobloudil...“
    „Toho já bohužel nevím, toho zajišťuje kouzlo. Možná se vrátíš za týden, možná za rok, možná za let deset či padesát se svými vnoučátky. Tak nad tím nemudruj a pojď, ještě další zábava tě čeká, zrcadla pokřivená všelijak, notně se nasměješ.“
    A poté, co se Ladík u zrcadel křivých skutečně nasmál, až jej bříško bolelo, řekl mu dědoušek: „Tak, už budeme muset jíti, nestihneme-li dráhu do Makotřas, budeš museti jít celou, celičkou cestu pěšky, já tě nésti nemohu, již jsi příliš těžký a já příliš starý.“
    Ladík přisvědčil, a ač se mu z bludiště nechtělo, vydal se poslušně za dědouškem, který na něho odkudsi zpoza rohu volal, aby si pospíšil. Ale co to?
    „Dědoušku, vždyť jsme znovu u obrazu?“
    „Inu, Ladíku, hodil sis penízek, aby ses sem vrátil? Nu, přání se ti vskutku rychle splnilo.“
    „Ach tak...“

    „A teď již pojď. Mohl by sis sice ještě chvíli poblouditi, ale jak jistě víš, do Makotřas je to dlouhá míle a chceš přeci dráhu stihnouti, či snad ne?“
    Ladík opět přisvědčil a chtě nechtě vydal se s dědouškem od rozhledny petřínské.
    Ale co to?
    „Dědoušku, kampak to jdeme? Tudy se přeci nejde na dráhu?“
    „Jistě, že se tudy na dráhu nejde. Proč bychom také na dráhu jíti měli? Což jsi zapomněl, že do našich milých Makotřas dráha nevede a ráno jsme do matičky stověžaté z Kladna jeli? A protože jsi sám odsouhlasil, že nestihneme-li dráhu do Makotřas, půjdeš celou cestu pěšky a nebudeš o nesení škemrati, pamatuj na slova svá. Nemožno přeci stihnouti něčeho, co neexistuje. Já si mezitím spočtu, kolik piva dobrého si za peníze za dráhu do Kladna ušetřené v šenku koupím.“
    „Ach tak...“, zakulhal mírně Ladík, neboť se mu právě puchýř na noze vytvořil. Nebo to jen představa Ladíkovi se do hlavičky při dlouhé cesty představě vkradnuvší byla? Ať již byla nebo nebyla, jistě byste, milé děti, nechtěly Ladíkovy nohy po příchodu domů míti...
  • Gustav_Husak / 31. října 2017
    Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící.
    A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval.
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ zabafal dědoušek, „že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?“
    „Není možná!“ vykulil očka Ladík. „Po dvanácté?“
    „Jako že zde sedím a děd tvůj jsem,“ nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. „Nevěříš mi snad? Žení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Nežení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám.“
    Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... „Bim bam! Bim bam!“
    „Ach tak...“ olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...

<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  15  16  17  18  19  20  21  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)