Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - DJ Slamák (celkem 7):
  • DJ Slamák / 27. října 2004
    Ladík a Oldřich hráli kuličky. To vida, ptá se jich dědeček: „Jestlipak víte, chlapci, proč celý život sbírám kuličky?“
    „Nevíme, dědečku,“ odpověděli klučinové svorně.
    „Inu, protože… protože...“ A v tu chvíli umřel.
  • DJ Slamák / 29. listopadu 2004
    „Oč se vsadíš, Ladíku, že ti i dnes vypálím další kudrlinku na tvém rozoumku?“ laškoval jednoho dne opět sivý čtverák. „I kdepak, dědečku, dnes vás určitě prokouknu!“ věřil si Ladík. „Nuže, sleduj,“ odtušil děd, napsal do textového souboru »Nová kudrlinka na Ladíkově rozoumku« a vypálil jej na CD-R. „Tak jste mě zase převezl, dědečku,“ smál se Ladík a v kapse se mu otevírala kudla.
  • DJ Slamák / 20. března 2005
    Jednoho dne zablesklo se opět sivému čtverákovi v oku, i zavolal si svého nejmilejšího vnuka.
    „Oč se vsadíš, Ladíku, že dokáži polykati meče?“
    „Jakže, dědečku? To jistě nesvedete. Vsadím se s vámi o desetihaléř,“ věřil si Ladík, netuše, že se děd chystá znovu ho napálit (idiot jeden).
    „Sleduj tedy,“ pravil protřelý stařec, bera si jablko, z něhož ukousl a polkl, načež zamečel jako starý kozel.
    „Dlužíš mi desetihaléř,“ vece vítězně děd.
    „Ach tak,“ posmutněl Ladík a již sahal do kapsy, aby dědečkovi splatil dlužnou částku, když tu se zarazil.
    „Počkejte, dědečku: Říkal jste, že dokážete polykati meče, avšak zamečel jste až po polknutí!“
    „To je pravda,“ uvědomil si čtverák a zesinal. „Já kretén,“ vypravil ze sebe a skácel se skolen srdečním záchvatem.
    A Ladík se smál a smál od ucha k uchu, jak na dědečka pěkně vyzrál.
    Záhy si však uvědomil, že mu dědeček již nesplatí dlužný desetník, a odvětiv „zase mě napálil!“, počal škaredě klít.
  • DJ Slamák / 6. února 2008
    Jednoho dne děl sivý čtverák: „Ladíku, dnes vyučím tě tak, jak učíval své žáky učitel národů, Jan Ámos. Pojď se mnou na dvorek.“
    Ladíkovi zazářila očka nadšením, jako vždy, když mu dědeček projevil svou přízeň a podělil se s ním o pracně vydobytá moudra životní. Než bys řekl švec, vyřítil se před dům jako horská bystřina.
    „Vem si ho,“ pravil rázným hlasem stařec a otevřel branku. Než se Ladík nadál, ucítil prudkou bolest ve stehně. Jakési zvíře ho se vzteklým vrčením povalilo na zem a útočilo na již krční tepnu.
    „Co to má znamenati, dědečku? Sliboval jste přece, že mi dnes jako Jan Ámos Komenský rozoumek vytříbíte,“ namítal zoufalý Ladík.
    „Však také ano, ty malý nedovtipo! Psal přece Komenský – schola lupus. A jelikož vlků v Makotřasích nemáme, musel jsem si se sousedovic Azorem vystačiti,“ vysvětloval rozšafně děd, zatímco vlčák vnoučkem lítě lomcoval.
    „Ach tak,“ pomyslel si již reflexivně Ladík.
    „Tak, tak,“ pomyslel si již reflexivně sivý čtverák.
    Toho dne byl v Praze nalezen oběšený Květoslav Gróf, sazeč a typograf.
  • DJ Slamák / 3. října 2008
    Jedné červencové neděle jel dědeček navštívit svého kamaráda ze študií, posledního, který mu na světě zbyl, do jedné malebné vísky na okraji Prahy. Jak to známý zvědavec a všudybyl Ladík zvěděl, toužil ten kout země poznati a celý týden nedal dědečkovi pokoje, až onen svolil, že ho s sebou vezme.
    Cesta vlakem ubíhala příjemně; dědeček dokonce nezakoupil Ladíkovi lístek do čtvrté třídy, jak původně zamýšlel, a nechal ho jet s sebou. Po čase však byli děd a vnuk vyrušeni nepříjemným lomozem: jistý nevrlý stařec, který s nimi cestu sdílel, neustále poklepával holí o podlahu vagonu.
    Zvláště dědečka ten zvuk velmi obtěžoval, pročež se otázal toho muže: „Velebný kmete, vidím, že kráčíte již dlouho po tomto světě; váš vlas jest i mého stříbřitější a roky vás zajisté nešetřily. Mohl byste však ustati v tomto obtížném rámusení?“
    „Toho nemohu učiniti!“ odsekl stařec. „Jsem již stár, paměť mi již neslouží a bubnováním hole o tato prkna si připomínám, že mám vystoupiti v Bubenči!“
    Škodolibý stařec doufal, že touto odpovědí svým spolucestujícím nemalé příkoří způsobí, leč tvář starého Rožka se na ta slova rozjasnila. „Ale to je znamenitý nápad, pomáhat si na cestách takovouto názornou pomůckou,“ zahlaholil svým léty zjemnělým, leč stále zvučným kontrabarytonem. „Síť železniční jest spletitá a příležitostný cestovatel, najmě sužovaný slabostí paměti, by snadno mohl zablouditi. Koneckonců i já již mám svá léta a ta šedivá hlava již dávno není, co bývala. Co kdybys mi, Ladíku, připomněl, kam máme dnes namířeno?“
    Ladík již tušil, která uhodila, a nadechl se, aby svému dědovi odporoval. Vzápětí však již ucítil, jak se do něj zavrtává kmetův neúprosný pohled a svými tupými drápy se zarývá do jeho samého srdce.

    Probral se až v jakémsi chladném sklepení. Rozhlížel se na všechny strany a nepoznával ničeho, vyjma svého děda, jenž mu i zde byl nablízku.
    „Dědečku, kde to jsme? To přece není sklep našeho makotřaského statku!“
    „Jsme v pankráckém vězení, Ladíku. Jednou jsem zde také bručel... před káznicí na dláždění jsem podrážku pokazil a celý den jsem pod licousy tiše nadával,“ vysvětloval starý pán a zrak se mu zamlžil vzpomínkami.
    „To je přece hrozné! Co tu děláme, dědečku? Jak jsme se tu octli?“ naléhal Ladík.
    Děd se k němu obrátil s udiveným výrazem: „Jakže, vnuku, ty si ničeho nepamatuješ z našeho výletu do Hrdlořez? Vždyť ses na něj celý týden tak těšil! Je sice možné, že stejně jako já máš Alzheimera, avšak toto onemocnění by se nemělo projevovati v tak útlém věku! Chlapče nešťastná...“
    „Dědečku, co to povídáte? Jakýpak výlet do Hrdlořez? A co že mám? Tak dědečku odpovězte!“ Ladík počal natahovat moldánky.
    Sivý čtverák se potutelně usmíval. Zase jednou Ladíka převezl... a s ním i strážného, jenž za dveřmi dění v Ladíkově cele naslouchal a nemohl se za žádnou cenu dovtípiti, s kým to tam ten nevyzpytatelný a nebezpečný chlapec rozpráví.
  • DJ Slamák / 1. února 2010
    Časy se mění, některé jsou dobré a jiné zlé. Tak jednou přišla zlá doba na celý svět: v Americe přicházely miliony lidí o práci; v Němcích stál chleba večer desetkrát tolik co ráno; na Kladensku se baníci bouřili a chlopy ukrajinské sužoval hladomor. Zlá doba se nevyhnula ani Rožkovic statku.

    Jednou ve čtvrtek ráno nemohl Ladík do školy. Musel se vypravit s dědečkem do Prahy, aby se tam pokusili podloudně prodat trochu té zeleniny, co se na statku ještě dala vypěstovat. Ten den konala se ve stověžatém městě velká demonstrace komunistů a tržby tedy mohly být slušné.

    Na náměstí byl takový lomoz a mumraj, že Ladík začasto neslyšel vlastního slova. Obchod šel výtečně. Ladíkovi tedy ne; počínal si naivně a ušlápnutě a snadno si nechal usmlouvat cenu na směšný pakatel. Za to dědečkova vyřídilka pracovala jako parní lokomotiva. Obratně obměkčoval dělníky, rolníky a havíře, takže kupovali, ač měli sami do kapes hluboko. Počínal si přitom se svou obvyklou poctivostí: například tvrdil, že přišel s vnoučkem prodávat až z Husince. Když se ho ve volné chvilce Ladík zeptal, proč říká takové nepravdy, zatvářil se čtverák tázavě a ukázal mu svou zaneřáděnou podrážku.

    Na náměstí se také hodně řečnilo. Zvláště komunistický předseda hovořil velmi plamenně, o vrazích z Wall Streetu, kteří uvrhli svět do úpadku svou chamtivostí; o tom, jak v Americe trpí prostí lidé hladem, zatímco velkostatkáři nechávají polévat pomeranče petrolejem; a hlavně o tom, jakých úspěchů v budování světlých zítřků dosahují komunisté v Sovětském svazu a že novinové články o hladomoru jsou jen vymyšlené. Ladík ničemu z toho příliš nerozuměl, ale viděl, že shromáždění dělníci mu všichni očima na rtech viseli.

    Když dědečkův hbitý jazyk prodal všechno zboží, odebrali se Ladík s dědečkem zpět k domovu. Ladíkovi stále ležela v hlavě ta slova: Krise. Hladomor. Nezaměstnanost. Světlé zítřky.

    „Dědečku,“ otázal se nesměle, „myslíte, že to byla pravda? Že nás komunisté dovedou k světlým zítřkům?“
    „I kdepak komunisté,“ zasmál se od plic kmet, „jaképak světlé zítřky s komunisty! Poslouchej mě dobře, Ladíku, rodina je základ státu! To říká i pan president Masaryk, který, jak víš, je také sivý čtverák jako já! A já ti říkám, že Rožkové vždycky drželi při sobě, takže se nemáš čeho bát. Jsi a budeš dobrý chlapec a vyroste z tebe spořádaný mladý muž. O to se postarám, jako že se Rožek jmenuju!“
    A pak dodal: „A teď si pospěš, ať jsme brzo doma; mám pro tebe překvapení.“

    Ladíka ta dědečkova řeč až zarazila, ale poslední věta ho nadchla. Překvapení! Co to asi může být? Snad dědeček během plamenných řečí dělnických politiků potají do knihkupectví zaskočil a Káju Maříka tam za utržený peníz zakoupil. Ladík zavřel oči. Školák Kája Mařík... jednu dobu mu býval téměř denním chlebem. Tenkrát ho bral za potupnou krmi; nenáviděl tu chuť papíru a tiskařské černě. Když si na to nyní vzpomněl, řádně si nadal slovy nehledanými a vzorného jinocha nedůstojnými. A přitom – jak mohl tehdá vědět, že přijdou tak těžké časy, že v celém statku zůstane jen stařičký a umaštěný Nový Zákon? Ach, jak by mu teď přišly vhod šťavnaté kožené desky přepychového Káji od J. Otta! Ale že by si nyní mohl dědeček takové posvícení dovolit, v to se ani neodvážil doufat.

    Když k večeru došli do Makotřas, zamířil Ladík hned k pumpě, aby si v lavoru onuce opral. Když tu rána – a všude je tma, hoch se bezvládně ssouvá na zem.

    Když přišel k sobě, uvědomil si, že je naložen do staré velké sedací vany. Velmi se podivil, proč musí nyní do koupele, neboť nebyla první neděle v měsíci. Po chvilce si všiml, že vana stojí na dvorku a vůkol je shromážděna celá rodina – maminka s tatínkem, Lidka, Mařenka a samozřejmě dědeček. Chyběl jen strýc Suchý z Muchoprd. Všichni se tvářili zasmušile, až na staříka, jemuž čacký úsměv nejspíše již dávno na tváři zamrzl.

    Ladík se pokusil pohnout, leč zjistil, že má všecky údy silným provazem svázány. Tu si uvědomil, že ode dna vany line se podezřelé teplo. Teprve nyní byl plně při smyslech.

    „Co se to děje,“ těkaly jeho hrůzou rozšířené zorničky po členech milované rodiny. „Dědeček mi přece slíbil, že se dočkám světlých zítřků! Dědečku, řekněte jim to,“ natahoval nebohý chlapec moldánky a jeho slzy kanuly do již vlažné vody.
    „Hulá, uspožíme sůl,“ podotkla k tomu vždy důvtipná Liduška.
    „Ale co to povídáš, ty můj blázínku,“ opáčil protřelý filuta a uculil se, až se mu v koutku slina zablýskla. „Řekl jsem, že z tebe bude dobrý a spořádaný mladík. Jak vidíš, spořádání jsem ti vskutku zařídil a o dobrotu se už postará tady maminka; však víš sám, jak znamenitě vařívala!“
    „Tak jste to tedy, dědečku, myslel,“ zavzlykal tiše Ladík, když si uvědomil, že spořádat se dá i jiný školák než Kája Mařík.
  • DJ Slamák / 1. listopadu 2010
    Jednoho dne znenadání přepadl dědeček Ladíka v jeho světničce. Chlapec se pilně věnoval psaní domácích úkolů. Avšak děd ihned začal hartusit:
    „Jářku, Ladíku, chlapče nešťastná, co to vidím? Vždyť ty se tady ukájíš! Takový velký chlapec... Že já to povím mamince!“
    „Co prosím, dědečku,“ Ladík se zarděl a začal nad tou zjevnou nespravedlností natahovat moldánky, „proč mě tak zle pomlouváte, vždyť vidíte, že se neukájím!“
    „Buď ticho, ty uličníku! Co já řeknu, to platí, a když řeknu, že se ukájíš, tak se ukájíš a basta!“
    Na ta slova vytáhl dědeček odkudsi knihu, kterou nešťastný Ladík už příliš dobře znal. Vlasy se mu zcela instinktivně zježily a šok přešel v bezmocný vztek.
    „Tak se pusť do bašty, zase jsem tě napálil,“ uzavřel dědeček a jeho hlas byl najednou pln dobrotivého pobavení. „A koukej už konečně nabrat trochu rozumu, jinak se vážně jednou k smrti ukájíš!“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)