Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Dadel (celkem 5):
  • Dadel / 30. listopadu 2004
    Jednoho dne děti přišedše ze školy domů spatřily, že maminky v jizbě není. Tyto byly velice překvapeny, anžto maminka každičké poledne jíšku u plotny připravovala.
    Nejstarší Ladík neztratil duchapřítomnosti a jal se dědečka zavolati:
    „Dědečku, nevíte, kam maminka se poděla? Plotna je studená a ani na zahradě jsme jí nespatřili.“
    „To máte tak,“ odvětil sivý kmet, „vaše matička a moje drahá snacha počala dnes ráno chrliti krev a byla odvezena do hospice svaté Anežky České v Červeném Kostelci.“
    Děti se v tu ránu tou nešťastnou zprávou rozklepaly a začaly jim z očí téci proudem slzičky.
    „Moje milovaná maminka! Uzdraví se, viďte? Řekněte dědečku, že se maminka vrátí!“ plakala Lidka.
    „Ale co vás nemá, děti, samozřejmě že se vrátí!“ konejšil děd děti a hladil je po hlavičkách. Děti počaly se zvolna uklidňovati.
    „Vrátí se coby pokojná, spasená duše a bude žít navždy v našich vzpomínkách,“ dodal poté stařec se šelmovským úsměvem.
  • Dadel / 14. ledna 2007
    Bylo nedělní poledne, a u Rožků právě dojídali slavnostního oběda. Dědeček si právě párátkem vyškraboval zbytky telecího z umělého chrupu, když tu ho napadl žertík. Nalil si sklenici piva až po okraj, vhodil dovnitř párátko a zvolal: „Děti, pojďte ku mě! Věříte-li, že tuto sklenici piva vypiji, a přec to pivo v ní zůstane?“
    Vnoučata se váhavě trousila ku stolu, a Ladík nedůvěřivě pronesl: „Na nás si nepřijdete, vy vypijete tu sklenici pouze do půlky, dědečku, viďte?“
    „Ach nikoli,“ opáčil děd, „vypiji sklenici až do dna, a to pivo v ní přec zůstane.“
    „Vždycky zůstane pár kapek na dně a na stěnách sklenice. Na tohle vám neskočíme, dříve jste míval chytřejší žertíky,“ prohlásil otráveně Ladík a chystal se k odchodu.
    „Ale kdeže, vůbec ho neubyde. Vypiji až do dna sklenici piva, a to pivo v ní zůstane, a bude ho tam stejné množství jako na začátku!“
    „Opravdu, dědečku?“ podivil se Ladík.
    „Je to tak, dívejte se,“ prohlásil kmet a zdvihl sklenici.
    Všechna vnoučata se srotila okolo stolu dychtiva tento zázrak spatřiti. Samou zvědavostí svítila jim očka.
    Děd pomalu vypil celou sklenici, poté sáhl dovniř, a vytáhl párátko. „Vidíte, pivo jsem vypil, a přec tam topivo zůstalo. U nás topíme v kamnech dřevem, a toto párátko je ze dřeva, jest tedy topivem,“ šibalsky se usmíval děd pod vousy, ze kterých mu odkapávaly zbytky pěny.
    „Ach takhle!“ smál se Ladík a ostatní vnoučata s ním.
  • Dadel / 25. června 2008
    Jednoho odpoledne přišla maminka Rožková z jarmarku a přinesla dětem velké překvapení. Velký kulaťoučký zelený meloun! To se ví, že vnoučata zavýskla radostí. Melouny jsou ovoce vzácné a drahé, a žádné z dětí jej dosud nikdy neochutnalo.
    „Tatínku, nakrájejte prosím dětem melounu,“ poprosila maminka dědečka, který pokuřoval v koutě světnice a četl noviny, „jsem po cestě unavená, a musím si jíti odpočinout,“ načež zamířila do ložnice.
    Dědeček ochotně souhlasil, a každému z dětí ukrojil krásný šťavnatý červený půlměsíc, až z melounu nic nezbylo. Poté se vrátil k novinám, a po očku sledoval, jak vnoučata nadšeně hltají svůj díl, a jak šťavnatá dužnina včetně desítek černých pecek mizí v jejich šťastných a ulepených pusinkách. Poprvé v životě mohly děti melounu ochutnati!
    Jakmile i nejmenší Lidka dojedla svůj díl, otočil se kmet zpět k dětem a s hranou starostlivostí se jich dotázal: „Doufám, děti, že jste meloun nejedly i s peckami, to je totiž velmi nebezpečné!“
    „Pročpak to, dědečku?“ zarazil se Ladík, a ustrašeným hláskem dodal: „Jsou snad pecky jedovaté?“
    „I kdepak,“ odvětil děd. „Jedovaté nejsou. Ale každá taková pecka je vlastně semínko, a pokud jej, děti, spolknete, vyroste vám v břiše meloun. To se stalo kupříkladu hokynáři Šlajsovi odnaproti. To vás nikdy nenapadlo, od čeho má tak kulatý břich? Inu, kdysi omylem spolkl melounovou pecku.“
    Hrozivé poznání plynoucí z dědečkových slov zasáhlo děti jako úder bleskem. Vystrašený Ladík vyrazil ze světnice na dvůr drže se za břicho, a již za běhu si vrazil ukazováček druhé ruky hluboko do krku. Ostatní děcka na nic nečekala a se slzami v očích jej následovala.
    Dědeček se pohodlně uvelebil v křesle, vrátil se k rozečtenému Gellnerovu fejetonu, a s pobaveným úsměvem naslouchal čvachtavým zvukům ze dvorka.
  • Dadel / 19. července 2008
    „Ladíku, chceš si vydělat nějaký peníz?“ přišel jednoho zimního dne děd za Ladíkem. „Je nutné uklidit cestu od závějí, abychom mohli vyjet s povozem.“
    „Ne, děkuji, dědečku,“ odvětil Ladík. „To je moc práce. To byste mi musel dáti více než jen obvyklý desetihaléř.“
    „Však také dostaneš víc,“ odpověděl mu děd s jiskrou v očích. „Dostaneš celých pět set milionů dolarů.“
    „Nevymýšlejte si, dědečku,“ řekl popuzeně Ladík, pro něhož to bylo tak vysoké číslo, že si jej nedovedl ani představit. Počítat s takovými vysokými čísly se ve škole ještě neučili. „Vy nemáte pět set milionů dolarů.“
    „Opravdu je mám, podívej!“ řekl děd, vytáhl z náprsní kapsy načervenalou bankovku a ukázal ji vnukovi. Na bankovce Ladík uviděl pětku a tolik nul, kolik za celý svůj život pohromadě neviděl, a pak řádku cizích slov, kterým nerozuměl. Všiml si ale slůvka »dollars«. Že by si dědeček přeci jen nevymýšlel?
    „Není falešná?“ zeptal se opatrně Ladík se špatně skrývaným vzrušením.
    „Přísahám na hrob nebožky tvé babičky, že je pravá. Dostal jsem ji darem od svého dlouholetého přítele Emila Holuba. A ty ji dostaneš, pokud ještě dnes odklidíš sníh na celém dvorku a na cestě až k hlavní silnici na Buštěhrad.“
    Ladík na nic nečekal, teple se oblékl a vyrazil ven. Když se o šest hodin později vrátil, byl tak unavený, že sotva pletl nohama, pokašlával a pot se z něj jen lil.
    „Tady máš bankovku, zasloužil sis ji. Až nekdy zase pojede pan Mašek do Prahy, můžeš jet s ním, a v Živnostenské bance si ji vyměnit za české koruny.“
    Když Ladík bankovku přebíral, třásly se mu ruce, ale očka mu zářila štěstím. Uctivě schoval bankovku do kapsy jako ten nejcennější poklad, a už přemýšlel, co všechno si za svoje nově nabyté bohatství koupí.

    Když se za vnoučkem zavřely dveře, dědeček přiložil do kamen několik balíčků zimbabwských dolarů, které cestovatel Emil Holub prodával po kraji jako velmi levné palivo, spokojeně se uvelebil v křesle a dobrou náladu mu trochu kazilo jen pomyšlení, že nebude u toho, až bankovní úředník Ladíkovi řekne, že mu za bankovku může dát nejvýše 0,001 haléře.
  • Dadel / 1. června 2009
    „Dnes nám pan učitel říkal, že v jazyce anglickém se každé slovo jinak píše a jinak čte,“ povídal jednoho večera Ladík dědečkovi. „To musí být velice složité takovému jazyku se učiti.“
    „Inu, učení se cizím jazykům je vždy složité,“ odvětil děd. „A víš, že i v jazyce českém máme jedno slovo, které se píše jinak a čte jinak? Přijdeš na to, které to je?“
    Ladík darmo přemýšlel. „Prozraďte mi to, dědečku!“ žádal dychtivě.
    „Je to slovo JINAK. Píše se jinak a čte se taky jinak,“ zasmál se dědeček a pohladil zmateného vnoučka po hlavičce.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)