Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Gotreg (celkem 8):
  • Gotreg / 28. října 2004
    Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy.
    Dědeček ptal se Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
    „Učili jsme se o mlynářích, dědečku,“ odvětil Ladík.
    „Však i já jsem mlynář,“ zableskly dědečkovi šibalsky oči.
    „I vy, dědečku?“ nedůvěřoval Ladík, „vždyť nemáte mlýna.“
    „Tak podívej, ty nedovtipo,“ zasmál se dědeček a udělal palci mlýnek, „podívej, jak melu!“
    A Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
  • Gotreg / 1. listopadu 2004
    Jednoho odpoledne Ladínek přiběhl ze školy a popatří dědečka, jak smutně sedí v sednici s hlavou v dlaních.
    „Co se vám stalo, dědečku,“ vece, „proč jste tak smutný?“
    „Přišel jsem o duši,“ zamumlal sivý kmet zdrceně.
    Ladík, který měl z katechismu vždy jedničku údivem a hrůzou zajektal: „Dědečku, snad ne...“
    „Neplač, hlupáku,“ uklidnil ho zlomený stařec, „hrobníkovi jsem velociped zapůjčil a on mi na rezavém hřebíku duši propíchl.“
    „Ach tak!“
  • Gotreg / 2. listopadu 2004
    Jednoho jarního dne, léta čtyřicátého, přišel Ladík domů ze školy řka: „Dědečku, dnes jsme se učili vědy zeměpisné.“
    „To je velmi chvályhodné,“ usmál se laskavý staroušek, „jestlipak tedy víš, kde leží Polsko?“
    „To tedy nevím, dědečku.“
    „Já také ne.“
  • Gotreg / 12. listopadu 2004
    Roku sedmnáctého přišel Ladík ze školy, nesa v ruce podivuhodný předmět.
    „Podívej, podívej, dědečku, co jsem našel,“ volal zvesela a mával nalezeným pokladem nad hlavou.
    „Á, už vím,“ uštířil se sivý kmet, „to je kouzelná hrající skříňka. Zavolej kamarády a povím ti, jak funguje.“
    Všechny děti se shromáždily do kruhu kolem Ladíka a napjatě poslouchaly rady starého dobráka.
    „Inu, děti, zavřete oči, počítejte v klidu do padesáti. Potom ať Ladík zatáhne za tento provázek a do chvíle hudbu andělskou uslyšíte.“
    Zatímco se zlomyslný kmet šoural za blízkou stodolu, děti učinily žádané.
    Sivý čtverák se tomu smál ještě před popravčí četou.
  • Gotreg / 15. prosince 2004
    Sobotního odpoledne krátce před klekáním se veškerá drobotina kolem milého dědouška shlukla.
    „Vyprávěj nám, dědečku, povídej o tom, co jsi zažil,“ ozývalo se z mnohých dětských hrdélek.
    Laskavý stařík dopil skleničku vody a čtverácky se zadíval na rozjívené ratolesti.
    „Ale, tak vzpomínám, jak jsem jednou přes Prahu letěl...“ započal rozšafně, ale děti mu okamžitě přerušily rozprávku.
    „V balónu jste letěl, děde?“ vykviknul překvapeně Ladík.
    „Nebo v montgolfiéře? V Zeppelinově vzducholodi?“ překřikovali se Jen s Lidunkou.
    „Kdepak,“ utnul kmet jejich štěbetání. „Přes Prahu jsem kvapným krokem letěl, abych stihl poštovní kočár do Makotřas!“
    To bylo smíchu a radosti, jak je bystrý staroušek opět napálil.
  • Gotreg / 2. února 2005
    Jedné zimní noci dostal náš staroušek velké chuti na mok plzeňský. I zavolal sobě oblíbeného vnoučka, řka:
    „Ladíku, skoč mi k Vávrovi pro džbánek piva, buď od té dobroty.“
    Smutně koukl Ladík z okna a pravil:
    „Děde, jest venku velká zima a mohutné závěje. Do hostince k Vávrovi jest to více než dvacet minut. Opravdu musím jít?“
    „Vnuku nezbedný!“ rozhorlil se děd, „takovou maličkost pro svého starého praotce udělat odmítneš. Neboť ale vím, jak jsi hamižný, dám ti stejnou diškreci, jakou starému Vávrovi za služby jeho poskytuji. A teď vari pro pivo plzeňské!“
    Ladík smutně se prodíral závějemi tam i zpět, přemýšleje, co všechno si koupí za peníz, který mu děd za tuto službu poskytne. Když se navrátil do sednice, více podoben rampouchu či sněhuláku, dědovi džbánek podával a dlaň nastavoval.
    „Čeho ještě chceš, Ladíku,“ udivoval se náš čtverák, „jdi se ohřát a hajdy na kutě.“
    „Ale děde, diškreci jsi mi slíbil,“ začal natahovat Ladík.
    „Ano, takovou, jakou dávám starému Vávrovi — a tomu nedávám nic. A ty také ničeho nedostaneš, alespoň si lépe zapamatuješ, že bez odmlouvání máš svého děda poslouchati.“
    „Počkej, děde,“ mumlal si potajmu napálený vnouček před usnutím, „příště do džbánku dostaneš rtuť či antabus.“
  • Gotreg / 24. února 2005
    Jednoho letního odpoledne vyrazil náš staroušek s Ladíkem na procházku po venkovských cestách. Den se chýlil ke konci, když spolu usedli do zájezdního hostince výčepního Breburdy na dohled od Makotřas.
    Děd sobě objednal mok plzeňský, Ladíkovi sklenici sody. Než se starý Breburda přibatolil, liškou podšitý děd mrkl na nedočkavého Ladíka:
    „Inu, Ladíku, oč se vsadíš, že vypiji tvou sodu?“
    „To by bylo jednoduché, děde,“ uštířil se vnouček, „leda byste ji vypil, aniž byste se sklenice rukou dotknul.“
    „Platí,“ zachechtal se staroušek protřele, „a když se mi to povede, ty stejným způsobem vypiješ můj džbánek piva.“
    Když před Ladíkem a starouškem stály vytoužené nápoje, vytáhl starý filuta z kapsy slámku a vysrkal obsah Ladíkovy sklenice.
    „Vidíš, Ladíku, svou část jsem splnil,“ pravil s úsměvem a ponořil slámku do džbánku piva, „teď splň ty, co jsi slíbil.“
    O hodinu později kvapil dědoušek k domovu, nechávaje daleko za sebou motajícího se a zblitého Ladíka...
  • Gotreg / 2. března 2005
    Po zdařilé návštěvě v Muchoprdech vraceli se ku Makotřasům náš sivý vtipálek a promočený, hladový Ladík.
    Čtverák nadšeně vypravoval o útulné sednici v Suchého statku a všech dobrotách a laskominách, které tam byly pro návštěvu připraveny. Ladík jen smutně capkal a hladově si představoval všechny koláče, buchty a zavařeninu...
    „Však mi pro tebe, Ladíku, strýc dal tvou oblíbenou pochoutku,“ podotkl mimochodem děd.
    „Ano?“ rozzářila se očička hladovému vnoučkovi, „dej mi ji, děde, prosím!“
    „Nevím, Ladíku,“ mručel naoko děd, „přece jen, Matyáš by se urazil, kdybys ji nesnědl celou...“
    „Slibuji že sním, však mám hladu za tři, slibuji...“ troštoval se Ladík.
    Děd lišák jen pokrčil rameny a vytáhl z mošny vázaný výtisk Káji Maříka.
    „Ach, takovou pochoutku strýc zamýšlel,“ povzdychl si teskně Ladík a pustil se hladově do předmluvy.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)