Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Gurzigost (celkem 5):
  • Gurzigost / 9. listopadu 2004
    „A dědečku, čímpak ještě umíte kouř vyfouknouti?“ otázal se zvědavě Ladík.
    „Tvým uchem, Ladíku,“ odvětil dědeček.
    „Není možná, dědečku!“ divil se Ladík. „Jakpak byste to mohl dokázati?“
    „I snadno,“ zasmál se sivý čtverák, vzal nůžky a ustřihl Ladíkovi pravé ucho. Pak potáhl z lulky, přiložil si Ladíkovo ucho k ústům a vyfoukl dým skrze jeho dírku.
    „Ach tak,“ smál se Ladík, třebaže mu ustřižené ucho silně krvácelo.
  • Gurzigost / 13. listopadu 2004
    Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
    „Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
    „Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
    „Jaké? Co?“
    „Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
    „Jejej, dědečku, opravdu?“
    „Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
    „A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
    „I kdepak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
    „A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
    „A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
    „Copak pláčete?“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
    „Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
    „Stalo se jim něco?“
    „Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
    „Já? Kdepak! To byly přec kozy naší služebné Mařky, pro které se minulou sobotu poprali mládenci při muzice. Mařka stála pod zdí a ta zřítila se přímo na ni. Teď leží na zemi zkrvavená a úpí, a kozy má celé rozbité, ani nejlepší lékař už je nespraví.“
    Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
  • Gurzigost / 19. listopadu 2004
    „Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Uviděli jsme to na dubě a přec toho na něm neroste; co je to?“
    „Roháč,“ vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
    „Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval,“ odpíral Láďa.
    „Tak nevím,“ prohlásil Oldřich.
    „Nevím, nevím!“ připojili se Láďa i Milča.
    „No přece naše babička, která se na dubě včera oběsila, chytráci,“ rozřešil sivý čtverák.
  • Gurzigost / 24. listopadu 2004
    Dědeček dal Ladíkovi další hádanku: „Ladíku, dnes jsem viděl u zmrzlináře Horáčka dvě ženy, kterak si koupily nanuk na špejli. Jedna si ho zasunovala do úst a druhá jej lízala. Která z nich byla vdaná?“
    Ladík zčervenal a řekl: „Zřejmě ta, která si ho vkládala do úst, ale dědečku, ve vašem věku, takové hanebnosti...“
    „Jaké hanebnosti?“ rozesmál se děd. „Jediný, kdo má na mysli hanebnosti, jsi ty, Ladíku! Vdaná byla přec ta, které se na ruce skvěl snubní prsten!“
  • Gurzigost / 16. prosince 2004
    „To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
    „Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
    „A plakal, dědečku, hodně?“ tázal se ještě na odchodu.
    „Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
    „Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
    „Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)