Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Halub (celkem 6):
  • Halub / 16. listopadu 2004
    „Ladíku,“ pravil jednoho večera dedeček s šelmovským úsměvem, „zdali věříš, že pustím kouř tvým ramínkem.“ „Ale dědečku, něco takového je přeci zhola nemožné!“ odporoval Ladík a ostatní děti mu přizvukovaly. „Leda, že bych měl ramínko proděravěné,“ pravil a s obavami se zadíval na své rameno. „Nic se neboj, neublížím ti, a přece tvým ramínkem kouř pustím!“ ujistil Ladíka děd. „I toho bychom rády viděly,“ volaly děti jednohlasně. Dědoušek tedy vstal, otevřel šatník, vzal z něj Ladíkův kabát, sundal jej z ramínka na židli, potáhl z fajfky a jak pravil, pustil ramínkem kouř.
    „Ach tak!“ smály se děti a Ladík měl opět o kudrlinku víc.
  • Halub / 27. listopadu 2004
    Jednoho dne jako obyčejně kudlal dědeček děti v sednici, když tu náhle zvážněl a posmutněle malým rozjívencům oznámil: „Musím vám říct něco strašného. Jak víte, jsem již starý a co nevidět zaklepu bačkorami.“
    „Ale to je hrozné!“ vyděsil se Ladík, „Vy přeci nemůžete umřít!“ Nejmladší Adélka už zatím začínala natahovat moldánky.
    „Ale kdepak, neumřu,“ rozesmál se starý lišák „a přece bačkorami zaklepu!“ Nato si vyzul papuče, vzal je do rukou a zaklepal jimi o sebe.
    „Tak takhle to dědeček myslil!“ smály se děti, až jim běhal mráz po zádech.
  • Halub / 13. prosince 2004
    „Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
    Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen. Dědeček kámen s námahou zdvihl a hodil jej do okna. Střepy z rozbité tabule se s řinčením rozlétly do všech stran a několik přihlížejících dětí zle pořezaly.
    „Ale dědečku,“ pravil nesměle Ladík, „vy jste to okno kamenem přece rozbil.“
    „Přirozeně!“ smál se děd na celé kolo.
    „Ach tak,“ děl smutně Ladík otíraje si kapesníkem krev s obličeje.
  • Halub / 7. července 2007
    Ondyno odjela paní Rožková na trh a děti zůstaly s dědečkem samy. Děd jim uchystal kaši, jakou mu dělávala jeho maminka, když byl malý.
    „A dědečku, proč ta slíbená kaše chutná jako klíh?“ dotázal se staříka Ladík i za ostatní děti, jimž se v očích zračila tatáž otázka, zatímco nabíral další sousto kaše nevábného vzhledu a zápachu.
    „Inu, milé děti, když jsem já byl malý, byla válka. Těžké časy byly.“
    „Mmmm hmm!“ zamumlal náhle pochopiv Ladík, jemuž však mezitím kaše zalepila ústa.
  • Halub / 14. ledna 2008
    Jednoho dne přišel již dospělý Ladík na vejminek za dědečkem. Seděli u stolu, pili meltu a vzpomínali na staré časy v Makotřasech a na kousky, které dědeček Ladíkovi prováděl.
    Děd si zrovinka začal stěžovati, že je již starý a oči, uši ani nohy už mu příliš neslouží a že dokonce ani jeho rozum už není tak ostrý, jako když byl jeho vnuk dítětem.

    „Dědečku,“ povídá najednou s šibalským úsměvem Ladík, „vsadím se, že se vám i dnes podaří mě obelhat.“
    „Jakže? Ty jedna drzá žouželi!“ zakřičel děd vysokým stařeckým hlasem, vymrštil ze své židle a uchopil do ruky berlu. „Co si to dovoluješ?“ „Pamatuj si: ať jsem dělal sebevypečenější kousky, ani jednou jsem přitom nezalhal!“ Při těchto slovech se jal nasupeně obcházet po obvodu místnosti a doprovázel svá slova rytmickým ťukáním berly.

    „Vidíte, dědečku,“ děl se smíchem Ladík, když stařec po několika minutách opět znaveně usedl. „a přece jste dnes hned několikrát obelhal mě i celou světničku.“
    „Ach tak,“ zaúpěl děd, zkroucený bolestí, již v jeho stářím zchatrnělých údech vyvolal onen příliš rázný a nenadálý pohyb.
  • Halub / 27. března 2008
    „Děti, pojďte z chalupy. Uděláme si zajímavý obřad,“ zahlaholil jednoho nedělního odpoledne oknem do světnice děd na vnoučata, jež ihned dychtivě vyběhla ven v očekávání, jakou kratochvíli jim dědoušek uchystal. Ten ale dal každému z dětí do ruky pytlík s osivem a vykázal je na své malé políčko za humny, kde si pro sebe pěstoval zeleninu. Tam pak děti dobře přes hodinu v potu tváře osévaly jednu brázdu po druhé podle instrukcí, které na ně vykřikoval děd, bafající ze své dýmky, pohodlně usazen na lavičce ve stínu chalupy. Když se pak po této lopotě děti také znaveně svalily do stínu, zeptal se Ladík stařečka, který se s trhnutím probral z počínající dřímoty, zda-li už přijde ten slíbený obřad.
    „Ale chlapče drahý! Ten obřad je přeci již hotov. Vždyť jste právě teď na políčku vždy do jedné brázdy cibuli a do druhé mrkev ob řad oseli! Podle tohoto věstníku ministerstva zemědělství,“ ukázal významně na umaštěnou brožurku, již vytáhl z kapsy svrchníku, „právě takto plodiny nejlépe vzejdou a budou navíc ochráněny před škůdci.“
    „Ach tak,“ pravil zklamaně Ladík a otřel si rukávem zpocené čelo.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)