Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Hercoš (celkem 7):
  • Hercoš / 28. října 2004
    Jednoho krásného letního dne dědeček a děti opět vyšli si do přírody. Děti, seběhnuvše se kolem dědečka, čekaly, zda bude s nimi jako obvykle žertovati. „Vím o tobě, Ladínku,“ nezklamal je děd, „že přírodozpyt ve škole již máte a leccos o přírodě jakož i o lidském těle znáš.“ „To se ví,“ holedbal se Ladínek. „Tak nám tedy pověz, cože to máš mezi nohama?“ optal se dědeček a děti náhle všechny zaraženě zmlkly. Ladínek, až po kořínky vlasů zrudlý, tiše odpověděl: „To já dobře vím, ale vysloviti to, je tuze hanebné.“ „Jakpak hanebné?“ smál se dědeček, „což nepoznáš pampelišku?“ a ukazoval na květinu mezi Ladínkovými nohami rostoucí. Všichni pochopili a smáli se, jen Ladínek byl ještě celý zrudlý, jak ho dědeček zase napálil.
  • Hercoš / 8. listopadu 2004
    Ladínek s dědečkem prohlíželi si jednoho zimního večera časopis o cestování. „Podívejte dědečku, jak strašní jsou ti černoši,“ ukazoval Ladínek na obrázek afrických domorodců, „jak mají tváře i jazyky propíchány všelijakými ozdobami.“ „Inu, to nic není, to já si mohu také jazyk jehlicí na pletení propíchnouti a ani při tom nemrknu,“ zasmál se děd. „Tomu nevěřím!“ zvolal Ladínek a hned šibalsky dodal: „Vsadím celý pětihaléř, který mám od otce zítra dostati, že to nedokážete.“ Děd se jen usmál, vstal a z předsíně donesl jehlici na pletení a své staré boty. Jediným pohybem propíchl jazyk u jedné z nich a dal se do smíchu: „Vidíš, Ladínku, přeci jen jsem jazyk propíchl a nic mě to nebolelo!“ Ladínek se dal také do smíchu, ačkoli ho mrzel ten pětihaléř, který bude muset zítra dědečkovi dáti.
  • Hercoš / 8. listopadu 2004
    Toho dne Ladík vrátil se ze školy celý rozjařený. „Čemupak jste se dnes učili, žes takový veselý?“ ptal se zvědavě dědeček. „Dnes jsme probírali všelijaká zvířata a to mě tuze bavilo,“ usmíval se Ladík a usedl dědouškovi na klín. „A jestlipak jste se i učili o tom zvláštním ssavci, co žádné zuby nemá?“ obrátil se naň děd s otázkou. Ladík se dlouze zamyslil: „Takový ssavec jistě není, to by nám pan učitel řekl.“ „Málo ještě znáš, Ladínku,“ zvolal děd a vyndav svůj umělý chrup, smál se bezzubými dásněmi na celé kolo: „Já jšem to!“ Ladínek díval se naň chvíli nechápavě, ale pak se hlasitě rozesmál s ním, ač mu mráz počal po zádech běhati...
  • Hercoš / 9. listopadu 2004
    Přijel do města cirkus a děti byly se podívat. Přiběhly pak domů celé rozjařené a hned počaly dědouškovi vyprávět, co všechno bylo tam k vidění. „A toho podivného tvora, co na hlavě má zuby, jste viděly?“ optal se jich děd, když se na chvíli utišily. „Takový tvor není, dědečku. Zuby na hlavě, není možná. Nás nenachytáš,“ smály se děti a tušily už čertovinu. „Jen neříkejte. Pohleďte na Ladínka, on je to! Což nevidíte ty hrozné zuby, co mu ve vlasech opilý holič Neumann udělal?“ nezklamal je děd. Jen Ladínek se zastyděl a umínil si, že Neumannovi již ani haléře vydělat nenechá.
  • Hercoš / 24. ledna 2005
    „Ladíku, zdalipak víš, kam dnes spolu půjdeme?“ přivítal dědoušek vnoučka, kterýžto se právě vrátil ze školy.
    „Nevím, dědečku; zdalipak nechystáte zase nějakou čertovinu?“
    „Kdepak. Půjdeme dnes navštívit onu novinku, která k nám dorazila až ze vzdálených skandinávských ostrovů a jež se zove sauna.“
    Ladík jen ručkama radostně zatleskal a než bys do sta napočítal, seděli již se stařečkem v přetopené místnosti.
    „Jestlipak víš, Ladíku, co se s touto vodou stane, když jsou zde již sto tři stupně stupnice Celsiovy?“ ptal se dědeček s šibalským úsměvem a ukazoval na nádobu s vodou, která stála na lavici.
    „Ach, to já ze škamen dobře vím. Voda vře při sto stupních, ohřeje se tedy zde a vypaří se...“ radoval se chlapec, že ho děd nedoběhl.
    „I ba ne, málo toho ještě znáš. Což nevíš, co se s vodou stane? Vypiji ji! Což bych nebyl blázen, kdybych ji nechal v takovém vedru vypařit?“ zasmál se děd a vrbovým proutím po zádech se švihaje, hltavě pil.
    „Ach tak. Na to jsem nepomyslil,“ zasmušil se Ladík a odlepuje jazyk od vyprahlého patra, naprázdno polkl alespoň své slzy.
  • Hercoš / 23. února 2005
    Jednoho večera seděli dědoušek s vnoučátky opět kolem stolu a na zachmuřeném dědově čele mohly děti poznati, že jistojistě vymýšlí nějakou čertovinu, by je před večeří pobavil. „Ladíku,“ nezklamal je děd, „nechtěl by sis tuhle s Lidkou zasoutěžit?“ „I baže, já bych jistě vyhrál,“ usmál se vnuk a již se začal pod stolem nenápadně rozcvičovati. „Inu, soutěž bude taková,“ pravil děd, zatímco paní Rožková na stůl talíře s kaší nosila, „že tobě a Lidce já zavážu oči a kdo takto oslepený první sní svou večeři, vyhrál.“ A již dědeček křepce vyskočil, téměř jako kouzelník dva šátky z kapsy vytáhl a přistoupil k Ladíkovi. Pečlivě mu oči zavázal a ujistil se, že ničeho nevidí. Pak přistoupil k Lidce a s ukazováčkem významně na rty položeným schoval druhý šátek opět do kapsy. „Až řeknu teď, můžete začít jísti,“ pronesl děd, škodolibě se usmívaje. „Nuže, teď.“ A už se jen děti se smíchem dívaly, jak se Ladík sám jediný u stolu kaší cpe, div se nezadáví, rozmazávaje si ji pro svou slepotu po celém obličeji.
  • Hercoš / 23. února 2005
    Vyrazili jednou zase dědeček s vnoučkem Ladíkem do Prahy. Asi v polovině cesty zastavili u zájezdního hostince a Ladík vesele seskočil s vozu, těše se na vychlazenou limonádu. Když pak seděli u stolu, děd se náhle na Ladíka dlouze zahleděl a v očích mu šibalsky blýsklo. „Jestlipak bys na hřbetě ruky sklenici dokázal udržet?“ zeptal se a předvedl ten jednoduchý úkon. Obrátil ruku dlaní dolů ke stolu a na její hřbet položil si sklenici plnou limonády. „I to je jednoduché, dedečku, to by každý dovedl, nejenom já,“ smál se Ladík a již se chápal sklenice, by předvedl svou šikovnost. „Inu, máš pravdu, nic na tom není. Ale jestlipak bys téhož dokázal na obou rukou zároveň?“ „Pročpak ne?“ nastavil Ladík obě ruce dědečkovi. Ten mu na ně opatrně postavil dvě sklenice s limonádou. Ladík je obě držel, hrdě se při tom usmívaje. „Teď by mě jen zajímalo, jak je bez cizí pomoci sundáš...“ zasmál se děd a již jen ve dveřích zoufalému Ladíkovi pokynul a vyrazil ku Praze, vesele si pohvizduje.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)