Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Přebral (celkem 42):
  • Přebral / 26. října 2004
    „Jestlipak víš, Ladíku, co je ve studni?“ otázal se Ladíkův dědeček jednoho večera s rozvernou jiskrou v oku.
    „Voda! Voda!“ radoval se Ladík, že dokázal tomu známému šprýmaři odpovědět.
    „I kdepak,“ usmál se kmet a kýval se přitom ze strany na stranu jako čamrda.
    „Ach tak...“ pochopil Ladík nejnovější kmetův zlomyslný žertík.
  • Přebral / 27. října 2004
    „Ladíku, vymyslel jsem ti ku potěšení novou hádanku!“ oslovil jedné neděle sivý čtverák vnoučka.
    Jak to uslyšely ostatní děti, též se k nim seběhly, zvědavy, jakou rozmařilou duchaplností je děd zase počastuje.
    „Vsaď se, Ladíku, že když teď tady před vámi vypiji vodu s javorovým sirupem z tohoto hrnku, přeci nebude prázdný!“
    „To není možné! Vsadím pět korun, jichž pan otec zítra přinese ze šachty!“ rozdurdil se malý rozumbrada Ladík.
    Šedavý dědoušek v ten ráz do sebe obrátil celý hrnek a nepřestal píti, než dokud v něm již žádné vody nebylo.
    „Tak, ale teď je hrnek prázdný!“ zaradoval se Ladík, že děd svým fištrónem přechytračil sebe sama.
    „Kdepak, Ladíku,“ pokýval prstem dědeček, „hrnek není prázdný, neb jest v něm vzduch. Srovnej si to s tím, co vám již ve škamnách ve fysice říkali,“ usmívaje se, jak klučinu doběhl.
  • Přebral / 28. října 2004
    „Děti, pojďte ke mně...“ usmál se sivý čtverák na svá vnoučata a pravnoučata, leže na smrtelné posteli.
    I seběhla se kol něj všecka drobotina, zvědava, zda-li jim důvtipný kmet prozradí, kam ukryl své bohatství.
    „Vás jistě zajímá, kampak jsem ukryl své bohatství, že, vy hlavičky kudrnaté?“ optal je jich dědoušek.
    „Ano! Ano!“ zvolaly všechny děti.
    „Poklad jsem ukryl...“ začal stařík hovořit, leč v tu chvíli zemřel.
    „Ach tak,“ povzdychl si Ladík.
  • Přebral / 6. prosince 2004
    „Zdalipak víš, Ladíku, jaký zvuk vydává jedna dlaň tleskajících rukou?“ optal se onehdá dědeček svého vnoučka.
    „Nějak jako — plesk — ?“ pokusil se Ladík o odpověď.
    A tak ho sivý čtverák přetáhl holí.
  • Přebral / 17. prosince 2004
    „Už jsem vám, děti, vyprávěl, jak jsem onehdá šel pěšky z Bosny do Londýna?“ zeptal se jednoho odpoledne dědeček.
    „Ne! Toho jsme o vás doposavad nevěděly! Vždyť to musí být ohromná dálka!“ divily se děti.
    „Nu, a to jsem vám ještě neřekl, že jsem tu cestu vykonal během jednoho dne a ještě mi spousta času zbyla,“ usmíval se staroušek a v očích se mu čtverácky lesklo.
    „To není možné, to byste, dědečku, musel aeroplánem letět,“ nedůvěřivě kroutil hlavou Ladík.
    „I ty malý trumbero!“ rozesmál se dědeček a vjel Ladíkovi rukou do vlasů, by mu je uličnicky pocuchal, „Šel jsem sice z Bosny do Londýna, avšak byly to Bosna a Londýn u Františkova!“
    Teprve, když jim ukázal mapu, pochopili.
  • Přebral / 30. prosince 2004
    „Ladíku, zdali učili jste se ve škole již geometrii?“ otázal se jednoho dne dědeček vnoučka a v očích se mu čtverácky blýskalo.
    „Inu, učili, dědečku,“ děl Ladík trochu neochotně, věda, že bude mezi všemi dětmi opět cílem stařečkových šprýmů on.
    „Pak tedy mohu vyzkoušet tvůj rozoumek touto hádankou: představ si, že mám na poli příkop ve tvaru čtverce o straně bezmála 300 metrů. Co v sobě tento příkop uzavírá?“
    „Asi devět hektarů, dědoušku.“ odvětil Ladík po chvíli počítání.
    „I kdepak! Pohanské božiště v sobě uzavírá!“ rozesmál se dědeček.
    Teprve, když je vzal na procházku za makotřaská humna, pochopili.
  • Přebral / 18. ledna 2005
    Ladík a jeho dědeček jsou zavřeni v cele bez oken a dveří.
    „Ach, bojím se, že zde budeme až do skonání. Kdyby tu tak byla maminka...“
    „To se přeci dá snadno zaříditi,“ usměje se na něj laskavě dědeček.
    „Jakpak, dědečku?“ ptá se Ladík a rukou si otře slzičky.
    „Snadno, maminko!“ směje se sivý čtverák, odepínaje si šle.
  • Přebral / 6. února 2005
    „To byste netušily, děti, co se mi dnes stalo...“ řekl jednoho dne dědeček, když se právě vrátil k Rožkům ze své pravidelné procházky.
    „Copak se vám stalo, dědečku?“ otázal se Ladík, věda, že ho jistě kmet zase nějakým svým žertíkem potrápí.
    „Ech, to snad ani raději nechtěj vědět. Představ si, Ladíku, potkal jsem dnes obecního četníka Brůnu a ten mi sdělil, že to mně i strýci Suchému spočítá a že půjdeme sedět,“ odpověděl mu stařeček zarmouceně.
    „Proboha!“ nevěřil svým uším Ladík, „A kde vás chtějí uvězniti? V Kladně, v Praze, či třeba až na Špilberku, co seděl slavný Babinský?“
    „Neboj se, Ladíku,“ smál se dědeček až se za břicho popadal, „do hospody ve Středoklukách si půjdeme se strýčkem a četníkem sednout a Brůna nám bude při mariáši dělat bank! Dozajista tam opět nechám peněz, jichž jsem si šetřil na tabák...“
    „Jen aby...“ zamumlal si pro sebe Ladík, ale věděl, že ho dědeček zase jednou přečtveračil.
  • Přebral / 22. února 2005
    Jednoho rána se u Rožků jako vždy všichni sešli ke snídani. Děti si pochutnávaly na rohlících s marmeládou, babička jim krájela ovoce nad šálkem kakaa a dědeček popíjel dobrou brazilskou kávu a četl si přitom noviny.
    „Tahle důlní neštěstí, jak o tom píší, to je hrozná věc...“ svěřil se najednou ostatním a hned dodal:
    „Pamatuji onehdá, jak vypukl požár na dole Marie na Březových horách, také jsem toho 31. května roku 1892 málem přišel o život...“
    „Vy jste fáral, dědečku? Netušil jsem, že jste byl horníkem! Či jste patřil mezi statečné zachránce, kteří se do šachet pro kouřem omámené horníky spouštěli?“ divil se Ladík s očima navrch hlavy.
    „I kdepak, ty nedovtipo,“ smál se dědeček, „toho dne jsem u nás v Makotřasích na dvorku štípal dříví a zasekl si sekyru do břicha, když mi náš kocour znenadání proběhl pod nohama.“
    A na důkaz toho si vyhrnul košili a ukázal jim jizvu po tom zranění.
  • Přebral / 26. února 2005
    „Děti, jak víte, jsem už starý člověk a může se snadno stát, že vás brzy opustím...“ oslovil jednoho večera dědeček vnoučata.
    „Ale, dědečku, co bychom si bez vás počaly?!“ vylekaly se děti kmetovy nezvyklé vážnosti.
    „I nebojte se,“ uklidňoval je sivý čtverák a pohladil malou Lidku, která už-už se měla do pláče, po hlavičce:
    „Vězte, že i na vás jsem pomyslil a každému z vás přisoudil ve své poslední vůli do života nějaký ten obnos, se kterým můžete snáze vystudovati. Jednomu z vás, na kterého se nedostalo, jsem pak v případě mého úmrtí dohodl vyučení u mého přítele z dětství, pana Bartáka, jenž pracuje v Praze coby čistič kanalisačních stok.“
    „Ach dědečku, doufám, že tu s námi ještě dlouho pobudete!“ třásl se Ladík a svíral bezmocně pěstičky.
  • Přebral / 1. dubna 2005
    Jednoho odpoledne přiběhl Ladík ze školy všecek vyplašen a hned se hrnul za maminkou:
    „Mami, mami, je to pravda, že děti nenosí čáp? Rasův Lojzek mi vyprávěl, kterak spolu prý musí rodiče nějakým podivným způsobem obcovati, aby děťáko zplodili! Jsem z toho celý zmatený!“
    I povzdechla si Ladíkova maminka s vědomím, že její synáček pomalu činí další krok k dospělosti, a protože měla zrovna v kuchyni napilno, takže se jí příliš nechtělo současně Ladíkovi vysvětlovati záludnosti života pohlavního, řekla mu následující:
    „Inu, Lojzek měl možná v něčem pravdu a asi je načase, aby ses dozvěděl, jak to na světě doopravdy chodí. Nejlepší bude, optáš-li se dědečka, ten má dobrou vyřídilku a jistě ti snadno a mnohem lépe než Lojzek vysvětlí, jak je tomu doopravdy.“
    „Děkuji, maminko, optám se tedy dědečka,“ kýval hlavičkou Ladík.

    O mnoho let později jsou celé Makotřasy vzhůru nohama. A aby nebyly, vždyť je dnes slavný a šťastný den — švarný Ladík Rožek si bere Anežku, dceru samotného starosty, děvče krásné na těle i na duchu! Celá náves je ozdobena pentlemi, u stolků vytažených do stínu tamní lípy vesele klábosí svatebčané a často vzpomenou i dědečka, jehož srdce bohužel již před několika lety dotepalo. Jen Ladík s Anežkou tu chybí — slunce již zapadlo a oni se celí netrpělivi odebrali na lože manželské.
    Tu však — co se to děje? Nebohá Anežka vybíhá ze dveří Rožkovic domu, v očích hrůzu a rozum nadobro zakalený, bosa utíká do polí a štká, mumlajíc si pro sebe nesrozumitelná slova. V ten ráz zavládne na návsi panika, část hostů se vydává za Anežkou, jiní jen tak pobíhají kolem všeci zmateni a někteří se konečně nahrnou do Rožkovic chalupy, aby tam spatřili něco, na co v životě nezapomenou:
    Na bíle prostřeném novomanželském loži sedí zkroušený Ladík, v ruce drží mrtvého čápa a když uzří vyděšené svatební hosty, jen si tiše povzdychne:
    „Ach tak...“
  • Přebral / 4. února 2006
    Jaro 1942, protektorát Böhmen und Mähren, Bezirk Slaný, obec Makotřasy.
    Ladík s dědečkem posedávají na zahrádce a vesele si rozprávějí. Najednou dědeček zvážní, nakloní se ke svému vnoučkovi a zašeptá:
    „Zdalipak víš, Ladíku, že soused Pechman z Lidic má půdu plnou padáků?“
    „Že by snad ten dobrý muž ukrýval parašutisty či jejich vybavení?“ zajímalo malého vlastence.
    „I kdepak, vítr mu tam na podzim nafoukal semínka z pampelišek a ten starý nepořádník si ještě nezametl!“ smál se děd a s ním i celá rodina.

    Jediný, kdo se nesmál, byl kolemjdoucí konfident Ryšánek, kterému služební horlivost nedopřála vyslechnout čtverákův žertík až k pointě.
  • Přebral / 24. února 2006
    Jednoho dne přišla Ladíkova maminka za dědečkem:
    „Dědečku, máme s tatínkem Rožkem starost o Ladíka. Od té doby, co začal chodit do páté třídy, jeho mluva zhrubla, ohlíží se po děvčatech a klackuje se s chuligány po makotřaské návsi.“
    „Vida, tak už s ním puberta od zdi ku zdi tluče!“ usmál se dědeček, „ničeho se nebojte, vždyť to se stane každému. Co já se jen v mládí nadováděl! Vzpomínám si třeba, jak...“
    „Počkejte, dědečku,“ zarazila paní Rožková příval kmetových vzpomínek, „to je nám zřejmé. Ale přesto se bojíme, aby nám Ladík příliš nezvlčel a třeba, panenko Marie ochraňuj, nepřivedl nějaké děvče k outěžku. Potřebuje o svém volném čase důkladné výchovné vedení, avšak nám poslední dobou říká »fotře« a »matko« a tváří se, jako bychom byli vzduch!“
    „Dobrá, zamyslím se, co by s tím šlo udělat,“ zamyslel se dědeček a očka mu čtverácky zasvítila.

    „Co je vole?“ zašklebil se Ladík nehezky, když si ho dědeček dal k sobě zavolati.
    „Představ si, Ladíku, co se mi podařilo! Potkal jsem jednoho starého známého a zamluvil ti ozdravný pobyt na skautském táboře! Jsem na to věru pyšný, vždyť už se zařekli, že mají kapacity plně obsazené a jen na mé důkladné naléhání se mi podařilo zařídit, aby tě přijali!“
    „Cožééé?“ zkřivil Ladík svůj obličej, jako by kousal citron. „Co budu dělat na pitomym skautskym táboře?“
    „Je to tábor u Bobří řeky,“ usmál se staroušek a spiklenecky mrkl.
    „Ať si je třeba u Labutího jezera, nejedu nikam!“ odsekl Ladík.
    „A to já si myslel, že už jsi dospělý a rozumíš tomu, jak mezi sebou dospělí mluví,“ plácl se dědoušek do kolen, „chlapče, ne nadarmo jsem tě přihlásil na tábor u B-o-b-ř-í řeky!“
    „Jo ták!“ usmál se mladý chuligán při představě tábora moderního, koedukovaného a možná i kulturu volného těla, nazývanou též naturismem, vyznávajícího.
    „Tak to tedy rád pojedu, dědečku.“

    „Dobrý den, tohle je můj vnuk Ladík, přivedl jsem vám ho, jak jsme se před týdnem ve Slavii domluvili,“ pozdravil dědeček vedoucího, zatímco Ladík namáhavě oddychoval po půldenním pochodu pustými lesy až na místo tábořiště.
    „Hezký hoch,“ usmál se vedoucí a pohladil Ladíka po hlavičce, „a jaká má pevná lýtka!“
    „Dědečku...?“ podezřívavě se zamračil Ladík.
    Ale dědečka již v dohledu nebylo. Spěchal zpět temnými posázavskými hvozdy, aby stihl poslední večerní vlak.
  • Přebral / 19. března 2006
    Když už se dědečkovy dny nachýlily, dal sobě zavolati svého vnoučka Ladíka a řekl mu:
    „Ladíku, už jsem se rozmyslil, kde budu asi chtít být pohřben...“
    „Dědečku, nemluvte tak!“ natahoval moldánky Ladík.
    „I budu tak mluviti, Ladíku, jsem už stár jak ten kůň Modrák z poučného příběhu z Vilímkova Malého čtenáře, a brzy zemru, tak tomu na světě chodí. Tebe bych jen rád poprosil, zda bys mi každého roku na prvního máje nosil na můj skrovný rov na černovickém hřbitůvku, kde patrně nechám se pohřbít, kytici květů.“
    „Budu, budu. Slibuji ti to na svůj život, laskavý kmete!“ pravil Ladík a tisknul dědovi vrásčitou ruku.
    Když Ladík odešel, dal si sivý čtverák zavolati staršího Karlíka, jenž pomalu přebíral hospodářství, a dlouho si něco šuškali.

    Od toho roku dědeček spokojeně odpočívá na kostelním hřbitově ve Středoklukách, zatímco o májové noci, kdy je v kraji nejvíce veselo a chlapci a děvčata besedují kolem ohňů, bloudívá po černovickém hřbitůvku zhroucená postava s kyticí květů a nasupeně štká.
  • Přebral / 7. května 2006
    „Tak copak jste měli dnes ve škole?“ otázal se staroušek jednou Ladíka.
    „Dnes jsme měli katechismus, dědečku. Otec Piskáček nám vyprávěl, jak Pán Ježíš chodíval po vodě,“ vysvětloval mu vnouček.
    „Ach a co je na tom tak zvláštního?“ pokrčil sivý čtverák své bělavé obočí. „Toho svedu také.“
    „Není možná, dědečku!“ nesouhlasil chlapec.
    „Jen vyčkej zimy, kdy rybníček u mlýna zase zamrzne a já ti ukážu, jak umím po vodě choditi!“ smál se stařeček a Ladíkovi nezbylo, než se vesele rozesmát s ním.
  • Přebral / 30. října 2006
    „To je dobře, že tak hodně jíte, děti, alespoň vyrostete!“ zamyslel se jednou dědeček u společné večeře a hned dodal:
    „Zvlášť tady Ladík! Jak se na tebe tak dívám, hochu, ty budeš jistě jednou vyšší než ten slavný čahoun Bidlo z Buštěhradu!“
    „O tom jsem nikdy neslyšel, dědečku, kdo to byl?“ zajímal se hned Ladík.
    „Inu, není divu, je tomu už drahně let. Byl totiž mým spolužákem v jednotřídce. Ale postavy byl vpravdě bohatýrské – představ si, že když se natáhl, tak mohl i nebesa nésti!“
    „Dědečku, sotva se najde takový trumbera, aby vám to věřil!“ rozesmál se Ladík. „Možná tak za vašeho mládí, ale dnes už přeci víme, že nebesa nejsou nějaká báň, kterou by bylo možné nésti!“
    „I mlč, sám jsi trumbera! Vidím to jako dnes, jak jsme spolu ministrovali a v procesí nebesa panu faráři nosili!“ strouhal popletenému vnukovi mrkvičku děd.
  • Přebral / 9. ledna 2007
    „Zdalipak jsem se s tebou, Ladíku, už sázel, zda dovedu vyfouknouti kouř z dýmky uchem?“ otázal se jednoho večera sivý čtverák vnoučka.
    „Sázel, dědečku, mnohokráte. Vždy vyfouknete kouř uchem od hrnku či jinou podobnou pomůckou,“ obrátil otráveně oči v sloup Ladík.
    „I kdepak! I sám od sebe dokážu tímto vlastním uchem kouř z dýmky vydechnouti!“ chlubil se stařík a ukazoval si na ušní boltec.
    „Není možná.“
    „Věru, věř, že je, Ladíku. Nevěříš-li, předvedu ti to!“ smál se dědeček.
    Ladík se zamyslel!
    „Dobrá! Ale žertík tento musíme uspořádati v prázdné místnosti se dvěma svědky, které sám vyberu. A nebude tam zejména žádných hrnců, hrnků, babského ucha ani ucha Jidášova, mucholapek, z nichž bys konce odříznul, sádry ani vosku na odlévání umělých uší...“
    „Jistě, jistě, ten pokoj může být zcela prázdný, jak chceš,“ plácal se dědeček smíchy do kolen.
    „...a nesmí tam být ani zvláště ostrá břitva a zrcátko!“ dodal ještě Ladík zamyšleně a již brzy se vydali s dědečkem, Frantíkem a Lidkou do komory za tímto účelem dočasně vyklizené.
    „Teď se dívej, Ladíku!“ pravil sivý čtverák, řádně si nakouřil pěnovku jak v té Nerudově prostonárodní povídce, nadechl se a – vypustil kouř vlastním uchem!
    „Sivý ctvelát opjet vyhlál!!!“ zaradoval se pětiletý Frantík.
    „Jak je to možné, dědečku?“ nebyl Ladík takřka schopen slova.
    „Inu, kouř jsem vypustil trubicí, která je pojmenována po panu Eustachovi a spojuje vnitřní ucho s nosohltanem, chlapče.“
    „Jakživ jsem neslyšel, že by bylo v lidských možnostech touto cestou kouř vypouštěti!“
    „Budeš-li jako já, až budeš velký, šňupat brazilský tabák říznutý strouhaným mýdlem s jelenem a černým pepřem, také to jistě jednou dokážeš!“ smál se dědeček na celé kolo a v očních důlcích dělaly se mu rozverné bublinky.
  • Přebral / 11. května 2007
    „Ach, to je škoda, že u nás v Makotřasích není také ochotnické divadlo,“ povzdychl si jednoho večera Ladík, když se vracel s dědečkem z procházky podél humen, „vyprávěla mi teta Anežka z moravského Ořechova, že u nich hrají ochotníci samé veselé kousky. Prý se jí zvláště líbil Veselý nebožtík.“
    „I co to povídáš, kluku!“ zasmál se dědeček, „v Makotřasích, že by nebyl k vidění Veselý nebožtík? Zrovna dnes večer ho můžeš spatřiti v domku č.p. 30. Už se tam na něj sjela pestrá společnost!“
    „Opravdu, dědečku?“
    „Na mou duši, přeci bych ti nelhal!“

    Toho večera neměl pan Veselý z č.p. 30 dobrou náladu. Jeho starého otce před dvěma dny na poli přejel pluh tažený splašeným býkem a těžce ho znetvořil. Ubožák brzy dodýchal a celá rodina se teď sjela, aby se s ním u rakve rozloučila. Nikdo nezůstal nepohnut, už pro strašné znetvoření, které na jeho laskavém obličeji vykonala radlice.
    Tu si náhle povšiml malého hocha s kornoutem plným cukrlat, kterak se plete smutečním hostům pod nohama.
    „Copak tu děláš, chlapče, ke komupak ty patříš?“
    „Prosím, já jsem Rožek Ladislav, pantáto.“
    „A kde ses tu vzal,“ pousmál se hořce pan Veselý, „vždyť ty nepatříš k nám do rodiny...?“
    „Nikoli,“ oplatil mu úsměv Ladík, „přišel jsem se sem jen podívat na Nebožtíka. Prý je to velice šprýmovné.“
    Pan Veselý se chopil hole.
  • Přebral / 6. července 2007
    Toho posledního dubnového večera seděl dědeček ve světnici, pokuřoval dýmku, ujídal z misky na stole keksy a čekal, až se děti spolu s rodiči vrátí domů. Jen občas k němu přes humna dolehla slabá ozvěna bujarého výskotu, to mládež pálila ohně a chystala se stavět máje.
    Zvony na lidickém kostelíku odbily klekání, děd našťouchal do dýmky novou várku tabáku, opřel se do houpacího křesla, až hlasitě zasténalo a dumal nad budoucími čtveračinami.
    Najednou koutkem oka zahlédl ve dveřích povědomou siluetu:
    „Vida, ty už jsi tu? No, jen pojď dovnitř!“ usmál se dědeček.
    Chlapec váhavě překročil práh.
    „Poslyš, Ladíku, co myslíš, zdalipak je možné vyfouknout kouř z dýmky uchem?“ spustil hned dědeček.
    „Toho sotva někdo dokáže...“ řekl hoch.
    „I kdepak, podívej!“ zasmál se dědeček, vzal ze stolu hrnek a už už se hotovil vydechnout kouř z dýmky jeho uchem. Tu se ale náhle zakuckal, a jak se otřásl, upustil hrnek na podlahu a ten se rozlétl na tisíc střepů.
    „Nu, ne vždy se žertík vydaří,“ zahanbeně pokrčil rameny děd a pomyslel si, že by možná přeci jen neměl tolik kouřit, „ale podívej – přichystal jsem si ještě něco jiného!“
    Hrábl do misky s keksy – a hned držel v ruce seschlý oříšek.
    „Teď ti, Ladíku, ukážu něco, co ještě nikdo neviděl a nespatřil!“
    „Opravdu?“
    „Opravdu!“ triumfoval děd, rozlouskl oříšek hotov vytáhnout z něj jadérko – ale co to? Skořápka byla prázdná.
    „Ech, stane se,“ omluvně se usmál dědeček, „ale věřil bys mi, chlapče, že dovedu chodit po provaze?“
    „Nevěřil,“ odvětil klučina.
    „A přeci to dovedu, podívej!“ zasmál se dědeček, vstal z křesla a sáhl do truhly, aby z ní vyndal kus provazu a položil jej na podlahu. Jenomže ať hledal jak hledal, nemohl provaz najít.
    „To jsem blázen, sám jsem ho tam včera ukládal!“ mumlal si pod vousy. Jenže provaz nikde.
    „Čím to, že se mi dnes ty žertíky vůbec nedaří?!!“

    Hoch se zlehka usmál. Bylo něco křivého v tom úsměvu.
    „To bude asi tím, dědečku, že já nejsem Ladík, ale Neladík. Diskord. Pechfógl.“
    Děd mu pohlédl do tváře a teprve teď si všiml, že každé chlapcovo oko má jinou barvu.
    „Čí ty jsi? Ty nejsi náš!“
    Promnul si oči, aby lépe viděl, ale když je znovu otevřel, světnice byla prázdná. Vyběhl rychle na dvorek, ale ani tam už cizího chlapce nezahlédl.

    Rožkovi se vrátili domů až za hodinu. Když jim u večeře vyprávěl svou příhodu, nikdo mu ji neuvěřil.
  • Přebral / 7. července 2007
    „Když s vámi se těžko zápolí v hádankách, dědečku. Vy máte na všechno důvtipnou odpověď...“ povzdychl si jednoho dne Ladík.
    Dědeček se usmál a laskavým, blahosklonným hlasem pravil:
    „Inu, když to říkáš ty, Ladíku, asi na tom něco pravdy bude. Ale umět někoho vyvést důvtipnou odpovědí, to by svedl každý! Pravé šibalství, pravá čtveračina – to je teprve umět položit takovou otázku, aby ten, z koho si tropíš žerty, ani odpovědět nemohl!“
    „Myslíte nějakou nesmyslnou otázku, dědečku? Třeba kolik nohou má ryba?“
    „Ryba má, samozřejmě, nula nohou. Ne, nic takového, myslím třeba takovouhle otázku...“ sklonil se dědeček k Ladíkovi a něco mu pošeptal do ucha.
    „Tak! A teď se schválně běž zeptat pana Brůny, našeho obecního četníka!“

    Četník Brůna postával na návsi, přemýšlel o policejních záležitostech a chlapce si nevšímal. Ladík si dodal odvahy, přistoupil k němu a zeptal se:
    „Pane Brůna...?“
    „Ano, Ladíku?“
    „Mohu se vás na něco zeptat?“
    „Inu, když chceš...“
    „Je v pořádku, sahá-li pan farář mladým hochům do kalhot?“

    Když dědeček vyšel ze stavení, Ladík ještě zkoprněle pozoroval, jak tři policisté odvádějí rozčileného duchovního na vlak, aby jej odvezli do Prahy k výslechu.
    „Dědečku, z koho jsme si to vlastně dneska dělali legraci? Z pana četníka nebo z pana faráře?“ obrátil se na sivého čtveráka.
    „Z obou, Ladíku. Ale z pana faráře více.“
    „Takže jsem to nezkazil?“
    „Ne, Ladíku, vedl sis tuze dobře. Ještě pár podobných kousků a čestné členství ve zdejší Volné myšlence, kde jsem místopředsedou a pokladníkem, tě nemine!“ smál se děd a naposledy zamával černé postavě velebníčka, která již mizela za obzorem.
<<  <  1  2  3  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)