Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Svezi_vitr (celkem 4):
  • Svezi_vitr / 7. srpna 2005
    „Dnes večer bude na večeři čočka,“ hlásil s úsměvem dědeček. „Víš-li pak, Ladíku, na co se ale těším poté? Až před spaním natáhnu...“
    „Hodiny?“ vyzvídal Ladík. „Ale kdeže!“ zasmál se čtverák. „Bačkory!“
    „Už také bylo na čase.“
  • Svezi_vitr / 17. května 2008
    Dědeček na své procházce procházel okolí Makotřas. Kázal sám sobě nejen načerpati do plic čerstvého vzduchu, ale také najíti nové inspirace pro další žert. A nakonec se mu povedlo! Těše se s povedeného šprýmu, chystal se volati Ladíka hned jakmile domů přišel. Zavolal: „La...“ – ale nedořekl, protože ho napadlo vhodně šprým ještě více vyšperkovati. Aby nepůsobil podezření, dokončil zvolání – „Lalala, lalala, kočička se vdávala.“
    Lidka, jež byla zrovna jediná ve světničce, se na staříka podívala s úkosem. Nicméně byla již na podobné výlevy zvyklá, když se děd vrátil z místního hostince.
    Děd neváhal a chopil se telefonu. A netrvalo dlouho a s Langhansovým fotografickým ateliérem se spojil.
    Nazítří děd uchopil Ladíka za rameno: „Ladíku, chceš uzřít něco ohromujícího?“
    „Ano... ale dědečku, jak to vypadáte? Takových kruhů pod očima a jak jste bledý – není vám špatně?“
    „Ne,“ odsekl děd. Nechtělo se mu vysvětlovat, že se toliko nemohl dočkat dnešního dne, že mu nebylo dopřáno usnouti. „Ladíku, představ si, včera jsem mluvil s Kuchařovic Taťánou.“ „Ach, dědečku,“ obdivně si zakryl Ladík ústa.
    „Jelikož jsi již poměrně velký chlapec, rozhodl jsem se, že by ti mohla ukázat, jak vypadá nahoře bez,“ šibalsky zamrkal děd. Ladíkovi údivem poklesla brada až na zem.
    „Ovšem pokud tě to nezajímá... můžu říci Lidce, Jaroušovi... nebo sousedovic Toníkovi...“ dědeček říkal prohlížeje si nehty.
    „Ach ne, dědečku, chci to vidět! To mně budou všichni kluci z vesnice závidět! Dokonce i Frantík Kubištů, jenž nám tuhle ve škole říkal, že viděl na jarmarku opravdového kouzelníka,“ vykřikoval Ladík a tleskal u toho rukama.
    „Nu dobrá. Tak se dobře nachystej, můžeme vyrazit,“ usmál se děd a v duchu se radoval, že opět veselou kulišárnu svému vnukovi přichystá.
    „Jen počkej, dědečku, musím se nachystat!“ rozčileně povykoval Ladík a zmizel ze světničky.
    Za patnáct minut ale již oba vyrazili. Ladík se při každém kroku rozhlížel po okolí. Bylo mu divné, že se vypravují kamsi do polí a po chvíli dokonce počali stoupati do strmého kopce za statkem u Ratajů.
    „Dědečku, kam to jdeme?“ divil se Ladík. Již měl pořádně na krajíčku, protože mu docházelo, že ho zajisté děd podvedl. „Ničeho se neboj, jen vylezeme nahoru a Kuchařovic Taťána tam bude a ukáže, jak vypadá nahoře bez,“ usmál se děd a čtverácky zamáchal holí v jakémsi těžko pochopitelném gestu.
    Když však stanuli nahoře, Ladíkovi se rozzářily oči. Skutečně tam byla Taťána Kuchařová, jen v lehkém jarním kabátci. Povzbudivě se na Ladíka usmála a pak se obrátila na děda. „To je on?“
    „Zajisté, drahá slečno,“ smekl děd klobouk.
    „Nu tak to rychle vyřídíme, nemám dnes jen vás,“ pravila a rozhalila kabátec.
    „Och...“ vykřikl Ladík a pusa se mu roztáhla ve spokojeném úsměvu.
    Zato děd, ten začal zuřit. „Co se to opovažujete?!“ zrudnul. „Je to ještě dítě!“
    Taťána se nesměle usmála. „Promiňte, ale asi jsem špatně pochopila ten váš žert...“
    Děd jen bezděky sedl na zem a složil hlavu do dlaní. Okolo tváře mu proletěl malý motýlek, který vzápětí obrátil cestu směrem k prvním kvítkům keře černého bezu, jež se odhodlaly probudit a nadýchat svěžího jarního vzduchu.
  • Svezi_vitr / 3. února 2009
    Bylo pěkného, květy provoněného a ptáčky zpěváčky protrylkovaného jarního dne, kdy Ladík, celý vesel ze školy přišed, zvučnou melodii pískaje, našel svého laskavého dědečka, jak si na zápraží ve sváteční košili čistí svoji oblíbenou fajfku.
    „Ach, dědečku, cože jste dneska tak pěkně ustrojen?“ optal se Ladík a užuž se těšil na nějakou veselou kulišárnu.
    „Nic, Ladíku, jen čekám návštěvu,“ zahlaholil sivý čtverák v odpověď.
    „Ale jděte...“
    „Nejdu! Jeden můj dobrý přítel až z Rakous rozhodl se poctít mě návštěvou toto odpoledne.“
    „Ale dědečku,“ stáhla se Ladíkova tvář ve výraze zklamání, „přece jste mně slíbil, že dnes společně půjdeme do města a navštívíme ty tajemné podzemní katakomby, jak si o nich všichni vypráví!“
    Sivý čtverák si vzpomněl, že toto skutečně svému milovanému vnoučku přislíbil a na okamžik se zarděl hanbou. Ale pak se již jeho tvář rozzářila v úsměvu a pravil: „Ale no tak, Ladíku, jsem si jistý, že si můj dobrý přítel z Rakous jistě nechá říci a můžeme spolu něco zajímavého podniknout. Jistě se ti bude líbit. A vůbec, ku tvému potěšení mohu ti říci hádanku. Je možno býti někomu zároveň družkou a zároveň dcerou? A pak také, je možno býti někomu zároveň dcerou a zároveň vnučkou?“
    Ladík hluboce pohroužil v zamyšlení. „To se mně těžko představuje, dědečku – něco takového dozajista možné není.“
    Dědeček otevřel ústa v odpověď, ale místo něj ozval se hlas jiný.
    „Ovšemže to možné je, Ladíku. Přesně tak to máme příkladně u nás doma, v Rakousích,“ zvedl klobouk v pozdrav neznámý starý pán, kde se vzav tu se vzav před naší dvojicí stojící.
    Dědeček se začal vesel smát. „Vidíš, Ladíku, tak tomu skutečně je! To je můj dobrý přítel, pan Fritzl. Sám jsem překvapen, jak brzy jsi dorazil, Josefe!“
    „Ale, nevěřil bys, jak železniční doprava pokročila,“ smál se rovněž pan Fritzl. „Už vás tady nějakou chvíli poslouchám. Mému bystrému sluchu rovněž neunikla poznámka, jak rád by se tady Ladík podíval do podzemí. Ačkoliv jsem doposud katakomby zdejší neviděl, mohu vás ujistit, že tam, odkud pocházím, z Rakous, máme rovněž velmi zajímavé podzemní prostory a byl bych věru poctěn, kdyby se na ně Ladík mohl podívat.“
    „Mohu, dědečku, mohu?!“ počal radostí Ladík skákati a rukama tleskati.
    „Ale to víš, že ano,“ usmál se hodný kmet, který by nikdy nedokázal upříti svému vnoučkovi radost z nového dobrodružství.
  • Svezi_vitr / 10. února 2009
    Ondyno přišel dědeček k Ladíkovi třímaje v ruce červený míč. „Zde viz, Ladíku, jaký pěkný míč jsem zakoupil na jarmarku v Prskopsích,“ usmívala se jeho bezzubá dáseň. „Ach, dědečku, je nádherný! A to mi jej dáte?“ ptal se Ladík celý vzrušen. „Inu, dám nedám. Nejdřív bych se tě ovšem optal, zdali myslíš, je-li možné, abych míč tento odhodil na vzdálenost nejméně dvou metrů a on se mi vrátil!“ „To je možné, pokud jej hodíte proti zdi,“ podepřel si bradu v zamyšlení klouček. „Nikoli! O žádnou zeď sebou neudeří a vůbec, o žádnou překážku. Jen jej hodím a on se vrátí, jako poslušný pejsek k páníčkovi,“ říkal dědeček a panenky v jeho očích se potměšile leskly jako metály na kabátci císaře pána. „Nedokážu-li to, je míč tvůj. Podaří-li se mi to však, budeš nucen sobě posvačit dvacet listů z knihy o Kájovi Maříkovi.“ „Platí!“ založil ruce bojovně Ladík, těše se z toho, že tentokrát drží triumphy v rukou on. Avšak kampak na dědečka! Oděl si kabát a vyšel ven – Ladík s ním. Venku zaujal postavení jako sám Janda Suk při svých pověstných hodech. Ale co to? Namísto toho, aby míč hodil před sebe, hodil jej do vzduchu! Tento pak po několika sázích se ve vzduchu zastavil a skutečně poslušně vrátil zpět do dědečkových dlaní. „Na pomoc gravitační síly jsem nepomyslil,“ přiznal Ladík.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)