Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Trisolde (celkem 26):
  • Trisolde / 27. října 2004
    „Ladíku, víš-li pak, jak se zachrániti, potkáš-li v poušti lva?“ otázal se jednoho večera neumdlévající dědoušek.
    „Toho vskutku nevím,“ odvětil smutně hoch.
    „Obrátíš oči v sloup a vyšplháš se na něj!“ opáčil s úsměvem staroch.
    „Ach tak,“ zklamaně podotkl Ladík.
  • Trisolde / 28. října 2004
    „Ladíku, myslíš, že i ty budeš mít jednou potomků?“ otázal se jedné neděle dědeček.
    „Bezpochyby ano,“ odvětil bezelstně Ladík.
    „A čím jich zplodíš? Tou pampeliškou, co máš mezi nohama?“ rozesmál se sivý čtverák.
  • Trisolde / 31. října 2004
    Neúnavný poštívač se jednoho večera začal potutelně usmívat a bůhvípokolikáté už se zeptal Ladíka:
    „Dovedeš-li už správně zodpověděti onu jednoduchou otázku kde leží Lípa?“
    „Na dvoře a na Ploučnici!“ vyhrkl Ladík, spokojen, jak dědečka doběhl.
    „Ale kdež, Ladíku; v tabatěrce leží, hned vedle partyzánek!“ zvítězil opět sivý čtverák.
  • Trisolde / 5. listopadu 2004
    „Děti, již jste mne viděly vypouštěti dým okem, uchem, nosem a pochopitelně i ústy. Věřily byste však, že toho dokáži i kolenem?“ obrátil se jednoho večera dědeček ke svým vnoučatům, pukaje z dýmky.
    „Není možná, dědoušku, viděly jsme od vás již všelijaké kousky, ale toho jistě nesvedete,“ kroutily děti nechápavě hlavinkami.
    „I svedu a třeba hned!“ zasmál se staroch, křepce vyběhl na dvůr a vyfoukl kouř kolenem kanalizační roury, kterou tam kopáči zanechali.
    „Na naši novou žumpu jsme nepomyslily,“ povzdechly děti.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
    „Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?“
    „Nevíme,“ vzdávaly se děti.
    „Brambor si nedokážu dáti do úst najednou...“
    „A kocoura ano,“ smály se děti.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    „Copak jste se dnes učili v katechismu nového, Ladíku?“ otázal se jednou dědeček svého trpělivého vnoučka.
    „O tom, jak Ježíš měnil vodu ve víno,“ odpovídal rychle Ladík.
    „Vodu ve víno? Však toho já umím také,“ usmál se dědeček.
    „Opravdu?“ divily se děti.
    „Nu arciť, ale vodu ve víno líti. Však jsem s tím hostinskému Sušilovi často pomáhal.“
    „Ach tak,“ zasmušil se Ladík.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    „Chtěly byste, děti, viděti, jak budu dým vypouštěti břichem?“ otázal se zase jednou dědoušek drobotiny, která se v čmoudu jeho lulky udila.
    „Ale dědečku, toho už jistě nikdo nedovede. Ani vy ne,“ durdily se děti.
    „Inu, jak jste řekly,“ přitakal děd, „nedovedu toho.“ A vypustil dým ústy, nosem, okem, uchem a kolenem jako obvykle.
  • Trisolde / 21. listopadu 2004
    Jednoho večera Ladík ne a nemohl usnouti.
    „Jakpak, že nespíš, Ladíku?“ tázal se dědeček, „přihodilo se ti něco?“
    „Nepřihodilo se mi nic, ale celý den jsme si s dětmi nehráli, venku jsme nebyli, pranic nedělali, nejsem tedy vůbec unavený,“ stěžoval si Ladík.
    „Snadná pomoc, potřebuješ jen trochu utahati!“ začal dědoušek a vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na nožičku Ladíkovu, rozběhl se po světnici a tahaje ho po zemi, smál se.
    „Již dosti, dědečku nebo usnu tak, že už se nikdy neprobudím!“ prosil Ladík a smál se křečovitě, až mu slzičky kanuly.
  • Trisolde / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „S indiánem jsi spokojen nebyl, s větrníkem též ne. Co potom rakvičku, Ladíku, rakvičku bys nechtěl?“ otázal se s potutelným úsměvem stařec.
    „Ne, rakvičku ne!“ zbledl Ladík a zasmušil se dříve, než dědoušek mohl své nové čtveráctví dokončiti.
  • Trisolde / 6. prosince 2004
    Vracel se Ladík takhle jednoho slunečného odpoledne domů ze školy. Vtom uviděl proti sobě jít známou mu sivou nahrbenou postavu a meditativně si pomyslel: „Klamná iluze vnějšího světa!“ „Sám jsi iluze,“ pomyslela si Ladíkova iluze a přešla na druhý chodník.
  • Trisolde / 12. prosince 2004
    „Copak jste měli dnes ve škole, Ladíku?“ tázal se dědoušek nejstaršího vnoučka, zrovna přišedšího domů.
    „Přírodozpyt, dědečku, pan učitel vysvětloval nám bludnou teorii Darwinovu, před níž nás pan katecheta často varoval,“ odpovídal Ladík, celý rozradostněný, že ho dědeček zase bude zkoušeti, neb uměl vždy na výbornou.
    „Tedy jistě víš, Ladíku, co následuje po opici,“ opáčil děd.
    „Člověk!“ vyhrkl Ladík bez váhání, jsa si jist správnou odpovědí.
    „Tak vidíš, Ladíku, že má pan katecheta pravdu — po opici přec následuje okno!“ rozesmál se stařec a odzátkoval druhou láhev slivovice.
    „Na vaše opice jsem nepomyslel,“ zasmušil se Ladík.
  • Trisolde / 25. února 2005
    „Dědečku, dědečku!“ přiběhl jednou ze školy Ladík, všecek udýchán, „dnes nastoupil k nám do školy nový pan řídící.“
    „Já vím, Ladíku, já vím. Včera navečer jsem se s ním setkal a radím ti, bys s ním hleděl být zadobře. Jen mě uviděl, hned mi dal pětku!“ varoval stařec.
    „Ale dědečku, vy už přece nechodíte do školy, jak vás mohl známkovati?“ kroutil Ladík hlavičkou, div si ji neukroutil.
    „Vždyť neznámkoval, ale vida mě, an se plazím z hostince všecek uválen a zblit, dal mi deset korun.“
    „Tak to ano,“ přikyvoval Ladík.
  • Trisolde / 25. března 2005
    „A dědečku, vy se dnes spokojíte k obědu s polévkou?“ ptal se Ladík mezi sousty Káji Maříka stařečka dojídajícího dršťkovou.
    „I co tě nemá, Ladíku, to bys mě hezky odbyl,“ pohrozil mu dědoušek žertem, „vždyť v kastrolku na plotně se mi hřeje pěkná klobáska. Uhodneš-li však, co je v ní z mých žertů obsaženo, nemusíš dojídati Káji Maříka, jehož si už skorem polovic spocíval.“
    „Chrobák, žaludy,“ přemítal tiše Ladík, až se potil, ale nakonec začal smutně žvýkat další stránku knihy. „Nechám se poddati, dědoušku, povězte mi, co z vašich žertíků může býti obsaženo v klobásce?“
    „Zabitý kůň!“ rozřešil sivý děd.
    „Hm,“ zadumal se Ladík.
  • Trisolde / 4. dubna 2005
    „Copak jste dnes měli ve škole?“ otázal se jednoho odpoledne dědoušek zamyšleného Ladíka.
    „Dnes jsme celý den namísto všech předmětů hovořili s panem katechetou o nedávno v Pánu zesnulém papeži a jeho svatém životě naplněném neustálým bojem za všeobecné rozšíření katolických ctností,“ odpovídal vážně Ladík.
    „Papež,“ povzdechl si děd, „býval mým nejmilejším druhem v mládí. Po stromech jsme spolu lézávali, vepře pásali, jeden bez druhého neudělali jsme krok.“
    „Vážně dědečku?“ Ladíkovi div nevylezly oči z důlků. „Vy jste pásal vepře se Svatým Otcem?“
    „I kdeže by se u nás vzal Svatý Otec,“ usmál se dědoušek. „Se synkem čeledína Papeže z Hovadné Lhoty jsme je pásli.“
    „Ach tak,“ pochopil Ladík další starouškovo čtveráctví.
  • Trisolde / 6. dubna 2005
    „Copak že jsi tak smuten, Ladíku?“ otázal se jednoho večera dědeček svého kučeravého vnoučka.
    „Chtěl jsem s naším panem katechetou jeti do Říma, abych se mohl rozloučiti se Svatým Otcem, ale maminka řekla, že na takové hlouposti nemáme peněz, když vy tolik sníte a vypijete,“ odvětil po pravdě Ladík.
    „Tak abys věděl, Ladíku, že jsi z vnoučat můj nejmilejší, běž za maminkou a slib jí, že měsíc jísti ani píti nebudu, ať tě do Říma pustí,“ slitoval se dědoušek nad truchlícím chlapcem.
    „Ale dědečku, jak to chcete vydržeti?“ podivil se Ladík.
    „Stejně jako jsem to vydržel dosud,“ rozesmál se děd, „copak jsi už někoho viděl měsíc na nebi jísti nebo píti? Kaviár a chřest si přirozeně neodpustím,“ dodal sivý čtverák.
  • Trisolde / 7. srpna 2005
    „Dědečku,“ otočil se Ladík jednou po obědě k již již dřímajícímu kmetovi, „pročpak se na lavici stále tak neklidně vrtíte?“
    „Inu, dočkej času, chlapče, sám toho brzy poznáš,“ zamumlal staroch zpod šedivé brady.
    „A dědečku,“ nedal si Ladík po chvíli pokoj, „proč jste teď tak zprudka na lavici nadkočil?“
    „Inu, toho poznáš co nevidět,“ odvětil potutelně děd.
    „Dědečku,“ zacpal si najednou vyděšený Ladík nos, „co to tady teď zavanulo?“
    „Inu, svěží vítr to nebyl,“ zašklebil se sivý čtverák a významně pohlédl na nedojezený talíř hrachu.
    „Ach tak,“ zasípal Ladík, všecek se duse.
  • Trisolde / 14. srpna 2005
    „Dědečku,“ oslovil jednou večer Ladík sivého kmeta obklopeného i ostatními vnoučaty a přemýšlejícího nad nějakým obzvlášť vydařeným čtveráctvím, „slíbil jste mi již v červnu, že máte pro mne schystáno překvapení, na jaké nezapomenu, co živ budu — jen budou-li na mém vysvědčení samé biče. Jedničky mám od shora až dolů, již máme srpen a stále jsem ničeho od vás nedostal.“
    „Inu, Ladíku,“ usmál se staroch pod vousy, „musíš se ozbrojiti ještě špetkou trpělivosti. Neslyšel jsi snad o tom, že voda v naší studni byla shledána cholerových bakterií ne zcela prostou a tudíž k pití zcela nevhodnou?“
    „O tom jsem, dědečku, slyšel, ale nechápu...“
    „A o inkubační době jsi též slyšel?“ skočil stařík vnoučkovi do řeči a zachechtal se potměšile.
    „Ne,“ zamyslel se Ladík.
    A my všichni také.
  • Trisolde / 31. srpna 2005
    „Dědoušku,“ počal se večer Ladík lísati k pokuřujícímu starci, „víte, že zítra opět začíná škola?“
    „I jakpak bych toho nevěděl,“ odvětil vážně děd, „vždyť jsem v časech svého dětství býval z každého začátku školního roku tak vystrašen, že jsem vždy posledního srpna při poobědním spánku nadělal do peřin. Ještě dnes mne, starého kmeta, tato můra neblaze navštěvuje.“
    „A já myslel, že vyváželi po obědě žumpu,“ zamyslel se Ladík.
    „I kdepak žumpu,“ zachechtal se staroch. „A možná bys měl ještě, Ladíku, věděti, že jsem si dnes pro svůj odpočinek zvolil tvoji postýlku.“
    „Ach tak,“ zasmušil se Ladík.
  • Trisolde / 2. března 2006
    Truchlivě sbírala se rodina Rožkova ku pohrobení jim tolik drahého dědouška. Ladík už nebyl mocen ani slzí, an celou noc bděl nad umrlčím ložem stařečka, jenž byl dočtveračil navždy. K ránu začaly se mu však oči přece únavou klížiti a tu, jakoby v polosnu a z velké dálky, zaševelil mu v uších známý hlas, který se tázal: „Co nikdy do truhly nepřijde?“
    Ladík byl rázem opět vzhůru, studený pot se mu lil po zádech a zuby hrůzou drkotaly, přesto však domnělému hostu ze záhrobí odpověděl: „Nevím, dědoušku, snad naše koza?“
    „Já přeci, Ladíku, přál jsem si být po smrti spálen!“ zahlaholil sivý čtverák. „A příště, až znenadání usnu, nerozžínej mi u postele svíček, již dávno se po tmě nebojím,“ dodal ještě.
  • Trisolde / 22. října 2007
    „Běž se za tím nesrstou podívat,“ pobídl dědoušek Lidku, „vždyť on už ani nerozumí žertu.“
    Lidka ale za chvíli přiběhla zpět, očka plná hrůzy.
    „Dědečku, dědečku, Ladík visí na hambalkách, švihadlo má kolem krku, už ani nožičkami netřepe!“
    „Ale jdi ty jedna,“ zachmuřil se děd, „kdo by mu takovou věc mohl způsobit?“
    „Sám si to udělal, sám!“ nedala se Lidka utišit.
    „Potom je vše, jak má být,“ odtušil dědeček, „copak jsi neslyšela, že nula od nuly pojde?“
    A v očích už mu zase čtverácky blýskalo veselím.
<<  <  1  2  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)