Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Vaslaf (celkem 25):
  • Vaslaf / 29. října 2004
    Dědeček zašel za Ladíkem, v očích mu šelmovsky blýskalo: „Ladíku, že nedokážeš stát na jednom uchu tak jako já?“
    „Ale dědečku, copak jste již zapomněl, že podobný žertík jste na mne líčil již mnohokrát? Tuším, že se postavíte na ouško od nádoby,“ opáčil Ladík.
    „Tentokráte se ouška u nádoby ani nedotknu,“ jistil děd.
    „Pak tedy nevím, jak toho chcete provésti,“ přiznával Ladík.
    Dědeček vzal polénko a udeřil jím do staré sklenice, jež byla nastrčena na plaňce plotu ku plašení ptactva. Odlomené ouško pak vzal a postavil se naň.
    „Ouška u sklenice jsem se nedotkl, leč ouška odlomeného od sklenice,“ doložil děd.
  • Vaslaf / 29. října 2004
    Ferina dědeček opět zašel za Ladíkem: „Ladíku, že nedokážeš sníst ouško, tak jako já?“
    „Nevěřím. Přece není možno trávit porcelán,“ divil se Ladík.
    Dědeček to Ladíkovi předvedl.
    „Ach tak, nyní již rozumím, proč jste předevčírem slézal do onoho čerstvě vykopaného hrobu,“ smál se Ladík.
  • Vaslaf / 1. listopadu 2004
    Dědeček s Ladíkem cestovali vlakem.
    Čtverák dědeček ukázal na vzdálenou stráň a s vážnou tváří se otázal Ladíka: „Na tamté stráni je třída ovcí a máš-li dobrý zrak, jistě mi dokážeš přesně říci, kolik ovcí v té třídě je.“
    Ladík napínal zrak seč mohl, ale nezbylo mu než ohlásit dědečkovi, že na protější stráni vůbec žádných ovcí nespatřil.
    „Však je to, Ladíku, prázdná třída, a je v ní nulový počet ovcí,“ chlámal se děd, který si pravidelně dopisoval s německými matematiky.
  • Vaslaf / 8. listopadu 2004
    V létě za pěkného dne na výletě ptal se dědeček: „Děti, může sama od sebe voda téci do vrchu?“
    „To je nemožné,“ odvětil hbitě školák Ladík, „zemská přitažlivost toho nedovolí.“
    „Oč se vsadíš, Ladíku?“ tázal se děd.
    Brzy poté sestupovali s kopce dosti příkrou cestou podle potoka. Po chvíli došli k místu, kde se potok tratil v zemi.
    „Inu Ladíku, sám zde vidíš, že voda teče do vrchu,“ děl s úsměvem děd.
    Nyní se daly dítky do smíchu, jedině Ladík se nesmál. „Tak jsem to nemyslil,“ pravil smutně. Ovšemže prohrál jako vždy.
  • Vaslaf / 8. listopadu 2004
    Dědeček se toho dne tvářil vážně.
    „Zdalipak, děti, víte, že se v našem kraji asi rozšířila podivná nemoc?“
    Děti se vylekaly.
    „Předevčírem, když k nám panský kočí Šťáva přicházel, byl zcela zdráv. Když pak domů odcházel, neměl dvě, leč čtyři uši!“
    „Není možná!“
    „Inu, dvě byly jeho vlastní a dvě, jež nám zbyly po oné zabijačce, jsem mu dal pro jeho psíka — má ušní chrupavky tuze rád,“ zamlaskl si dědeček.
    „No, takhle!“
  • Vaslaf / 10. listopadu 2004
    Dědeček pravil: „Mám pro vás zcela lehkou hádanku. Jistě budete věděti, kdo se nenarodil a umřel?“
    Dlouhé mlčení bylo mu odpovědí.
    „Vidím, že nic neznáte. Jest to děcko podruhyně Škvárové, které jí mladý mlynář udělal. Škvárová poté vypila odvar z vraního oka, blínu a čemeřice, aby děcko potratila, což se jí také brzy podařilo!“
    Děti byly z dědova žertíku celé zaražené.
  • Vaslaf / 11. listopadu 2004
    „Dovedeš dobře počítati, Ladíku?“ otázal se děd.
    Ladík hrdě přisvědčil.
    „Mysli si tedy číslo,“ poroučel dědeček, „násob je šesti, součin děl dvěma, násob znovu šesti a vyděl součin číslem, které sis zprvu myslil. Když jsi již vypočítal, násob sedmatřiceti, a vyslov číslo, které ti vyšlo.“
    „Šest set šedesát šest!“ vyrazil Ladík.
    Ale dědeček se jen smál: „Počítat umíš, Ladíku, ale víš-li pak, že číslem tím se volá ďábel, a kdo je nahlas vysloví, ten přijde do pekla?“
    „Ale, dědečku...“ počal Ladík natahovat moldánky.
    Dobrý staroušek viděl, že Ladíka příliš vylekal.
    „Nic se neboj, Ladíku, však žádného ďábla není,“ pohladil jej po hlavičce.
    „A Boha také ne,“ dodal po chvíli se šibalským úsměvem.
  • Vaslaf / 29. listopadu 2004
    „Kde jsou ty časy, kdy jsem napínával plachty,“ vzdychl dědeček.
    „Vy jste byl námořníkem, dědečku? Proč pak jste nám o tom dosud nevypravoval?“ ihned se na něj sesypaly děti.
    „Kdepak námořníkem! Pomáhal jsem napínat plachtu co dobrovolný hasič při onom velkém požáru u pekaře Vodičky. Tovaryš Lacina tenkráte musel z podkroví do plachty skočit, aby se před ohněm zachránil.“
    „A od té doby je Lacina mrzákem?“ vyzvídaly děti.
    „Ba, ba — neměl mi tehdy chodit za vaší babičkou,“ vysvětlil dědeček a tuze se smál.
  • Vaslaf / 6. prosince 2004
    Zjara sedmnáctého roku se u Rožků chystali k večeři. Dědeček povídal:
    „Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a naším kocourem?“
    „Nevíme,“ vzdávaly se děti.
    „Inu, chceš-li jísti brambory, potřebuješ potravinové lístky,“ odvětil dědeček, hledě zádumčivě na z kastrolu stoupající chuchvalce páry.
  • Vaslaf / 19. ledna 2005
    Dědeček vyprávěl: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a ten zdědil veliký zájezdní hostinec. To stavení bylo tak rozlehlé, že za každým hostinským pokojem následoval další, a za ním ještě další, a tak stále bez konce.“
    „To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
    „I ty jeden,“ rozohnil se staroušek na Ladíka, „chceš snad říci, že jsem lhář?“
    „Nezlobte se, dědečku, a vyprávějte dále,“ omlouval se Ladík.
    „Jednoho letního dne se schylovalo k bouřce. A v tom přikvačí do hostince dobře oblečený pán a důrazně žádá ubytování. Leč hostinec byl zrovna do posledního pokoje obsazen. Onen pán na to: »Víte, kdo jsem já? Já jsem baron Ringhoffer! Chci ihned pokoj!« Zdalipak víš, co můj přítel udělal? Na odpověď ti dávám celý den,“ skončil dědeček.
    Druhého dne si přisedl Ladík k dědečkovi. Byl bledý a měl kruhy pod očima. „Celý den jsem myslel na vaši otázku, ani jsem ven nešel, skoro jsem nejedl a špatně spal, ale myslím, že jsem ji rozřešil.“
    „Nuže, povídej,“ pravil vlídně dědeček.
    „Inu, myslím, že to hostinský provedl takto: nechal přestěhovat hosta, jenž byl ubytován v prvním pokoji, do druhého. Hosta, jenž byl ubytován v druhém pokoji, přestěhoval do třetího. Hosta, jenž byl ubytován ve třetím pokoji, přestěhoval do čtvrtého, a tak dále bez konce. Jakmile se první pokoj uprázdnil, mohl zde barona ubytovat.“
    „I kdepak, ty trulante,“ zasmál se dědeček. „Můj přítel řekl panu baronu: »Možná máte miliony, ale proti majiteli takového zájezdního hostince jste hovno!« A nechal milého barona na dešti.“
  • Vaslaf / 25. února 2005
    Toho dne smál se sivý čtverák pod vousy: „Děti, mám pro vás hádanku.“ Nakreslil čtverec s dvěma úhlopříčkami a nad něj ještě narýsoval dvěma čarami střechu. „Kdo z vás nakreslí tento domek jediným tahem?“
    Dlouho se děti snažily, leč jejich mozečky na tuto úlohu nestačily. „Však je to jednoduché,“ napověděl dědoušek, „pamatujte, že musíte začít od základů.“ Nyní to již děti dovedly.
    „A nyní něco snazšího,“ zašklebil se děd. „Nakreslete jediným tahem stejný domek, a to s klikou.“ Děti zvesela se do této úlohy pustily, leč brzy zklamaně odkládaly olůvko. „Nesvedeme toho,“ přiznávaly.
    Dědeček tedy sedl a nakreslil domek. „Ale ten domek je úplně stejný jako ten předtím — a žádné kliky tam není,“ namítal Oldřich. „Máš asi slabý zrak, Oldro; já na tomto obrázku vidím ne jednu, ale dokonce dvě kliky!“ šibalsky usmíval se staroušek.
    Teprve když jim dědeček přečtl příslušnou kapitolu ze skript, pochopili.
  • Vaslaf / 26. března 2005
    Jarní slunečko marnotratně zalévá makotřaskou náves, ostře pableskujíc v naleštěném výkladci krámu holičského. Uvnitř v oficíně beze spěchu přechází mladý holič, rovnaje zásoby čistých utěráků. Ale vždyť to není nikdo jiný než náš známý Ladík Rožků (ač trvá na tom, by jej už oslovovali pouze Ladislave), který se vyučil a převzal živnost po tom věčně opilém odřivousu Neumannovi (dej mu pánbůh klidné odpočinutí).
    Pevným krokem, jejž by mu mohl leckterý čtyřicátník závidět, vchází do oficíny Ladíkův dědeček. Je již očekáván, usazuje se do křesla a nechává se od Ladíka namydlit. S uspokojením kvituje, že jeho vnuk je již v řemesle zkušený a má ruku jistou.
    „Ladíku, jsi teď v Makotřasích holičem. Řekni mi: je pravdou, že holíš všechny muže v naší obci, pakliže se neholí sami?“ „Mhm...“ mručivě přitakal Ladík, marně se dohaduje, kam dědeček míří. „A patrně zas neholíš ty muže, kteří se holí sami, je to tak?“ usmál se dědeček. „Ovšem, dědečku, to dá rozum,“ odvětil Ladík, pomysliv si, že stařeček už dětinští.
    Nato dědkovi vítězoslavně zajiskřilo v očích. „A teď mi, Ladíku, pověz, zda sám sebe holíš. Jestliže se totiž holíš, pak podle druhé věty, proti které jsi nic nenamítal, sám sebe holit nemůžeš.“ „Inu, dědečku, nechám se tedy zarůst jako Ezau, budete-li si to přát,“ unaveně odvětil Ladík. „I nech mne domluvit. Pokud se nebudeš holit, pak se podle první věty zase holit musíš. Jsi tedy, Ladíku, tak či onak v pěkné bryndě, jen co je pravda!“ A děd se počal hromově chechtati, až mu hladce oholený ohryzek poskakoval jako parní buchar.
    Smích však náhle ustal, jako by jej uťal, když děd ucítil na krční tepně ostří břitvy...
  • Vaslaf / 22. dubna 2005
    Byl pěkný dubnový večer, leč Ladík byl celý nesvůj. „Povídá se, že oučinkem té tuhé zimy mnoho včel zahynulo — a bojím se, že moji třešinku, o kterou se již čtvrtým rokem starám, žádná neopylí,“ svěřil se dědovi.
    „I nestrachuj se, Ladíku — však jsem dlouhá léta zahradničil a dokáži květy uměle opylovati,“ potěšil Ladíka dědeček. „Budeš-li si to přát, i o tvůj stromek se postarám.“
    „Sláva, sláva,“ výskal Ladík. „Budeš štětečkem pyl z květů smetati?“ „I nech se překvapiti — ráno vše uvidíš,“ se šibalským úsměvem opáčil dědeček.
    Ladík zrána nemohl dospati. Sotva očí promnul, spěchal na zápraží a do zahrádky, aby si prohlédl »svůj« stromek. Leč zůstal stát jako přimrazený a slzy vhrkly mu do očí.
    „Dědečku, co jste to udělal s mou třešinkou — všechny kvítky najednou opadaly, tak to přece nemělo býti!“ vtrhl do sednice.
    „I ty nevděčníku — již od časného rána jsem skoro hodinu v ranním mrazíku u stromku pracoval, abych květy opiloval!“ vysvětlil děd.
    Ladík se zmohl jen na tichý vzdech: „Ach tak...“
    „Inu, vždy pozor na jazyk! A nezapomeň tento pilník vyčistit a naolejovat!“ pochechtával se stařík, podávaje Ladíkovi orezlý nástroj.
  • Vaslaf / 17. února 2006
    Počátkem adventu přišel dědoušek z kostela a pohladil Ladíka po hlavičce. „Nu, Ladíku, promluvil jsem s panem katechetou. Dlouho mi bylo ho přemlouvati – po té patálii loni s pojídáním hořících svíčiček. Ale nakonec svolil přiděliti ti tento rok roli ve vánočním divadelním představení.“
    Ladík nemohl několik vteřin promluviti, jak byl šťasten; objal zlatého dědečka a zlíbal jej.
    „A jakou roli pro mne pan katecheta vybral? Hned se ji začnu nazpaměť učit!“
    „Na moji přímluvu připsal do hry roli, pro kterou máš zvlášť dobré nadání,“ prokmitla dědečkovi jiskra v oku. „Nu, začněme tedy. Vezmi mou kraličku a přečti mi desátou kapitolu Zjevení Janova.“
    Ladík vzal s velikou úctou do rukou starodávnou dědečkovu bibli a počal nahlas čísti. Leč když dospěl k desátému verši, začal se mu obličejík protahovati.
    „I vzal jsem tu knížku z ruky anděla, a požřel jsem ji. I byla v ústech mých sladká jako med, ale když jsem ji požřel, hořko mi bylo v břiše mém...“
    „Rodilý herec jsi, Ladíku!“ smál se děd, až mu slzy tekly.
  • Vaslaf / 25. prosince 2007
    Na Štědrý večer dědeček naděloval. Sezval všechna vnoučata do své komůrky pod rozžatý vánoční strom. Leželo tam mnoho věcí zabalených v hnědém šustivém papíře.
    „Tak, moje drobotino, pojďte pod strom! Protože vím, že všichni již dovedete čísti, každý si nyní může najít dárek, na němž je jeho jméno.“
    To bylo radosti! Oldra dostal mičudu z pravé kůže, Lidku potěšily tři tabulky čokolády z Vídně, jiné dítko našlo brusle či poutavý cestopis od Julesa Verna.
    Hromádka dárků se valem zmenšila a Ladík tu stále stál s rukama prázdnýma. Nakonec zbyl pod stromkem jen velký ohmataný hoblík, s nímž byl dědeček předtím stromek upravoval, aby se do stojanu vešel.
    „Dědečku, vy jste na mne asi zapomněl,“ ozval se nesměle Ladík.
    „I nezapomněl,“ opáčil děd. „Kdybys byl ve škole, v dílnách, dával pozor, věděl bys, že tomuto nástroji se říká hladík. Žádný truhlář se bez něj neobejde, a i ty jej nepochybně doceníš, až na jaře nastoupíš do učení u mého známého Vondry.“
    „No, ne...,“ špitl Ladík.
    „No, ano!“ rozesmál se děd, plácaje vnuka po zádech, „ne nadarmo říká kladenský předák Zápotocký, že řemeslo má zlaté dno!“
  • Vaslaf / 4. února 2008
    „Kdysi lidé vydrželi více než dnes,“ rozhovořil se dědeček. „Pamatuji se na svého známého, řezníka Ibla. Jedné zimní noci šel z hospody, uklouzl na lávce přes Zákolanský potok a až do rána pod ní ležel. Přesto nedostal zápal plic, ba co dím, ani rýmu!“
    „To není možné!“
    „I je. On si totiž o kámen rozrazil hlavu.“
    „Vida.“
  • Vaslaf / 27. února 2008
    Otec Rožek se mračil a huboval. Aby taky ne! Dnes měla přijet do Makotřas kontrola z finančního úřadu – ne jen tak někdo, ten pan rada píše i návrhy zákonů a vyhlášek o daních. A vždy poctivý povozník Rožek nemůže najít krabici s účty. Jaká pohroma a jaká ostuda! Již uhodil na všechny děti a rákoskou pohrozil. Nic platno.

    A tu již v síni vrzly dveře a vstoupil městsky oblečený pán s knírkem.
    „Velice se omlouvám,“ vykoktal otec Rožek, „musím teprve donést spisy, zatím si u nás vypijte zrnkovou kávu.“
    Tu se přišoural do světnice dědeček.
    „Vy snad víte, kde jsou moje účty, tatínku?“ optal se již bez naděje v hlase otec Rožek.
    „Ovšem, jsou ve stodole, pod nápravou žebřiňáku,“ opáčil stařec, poťouchle se usmívaje.
    „Jak to?“
    „Inu sám jste mne předevčírem žádal, abych dal ony spisy na své místo, a viděl jsem na krabici nápis »Podvojné účetnictví« – a tak jsem je dal pod voj.“
    „Dědečku, ale to je nespisovně – neříkáme přece »pod voj«, ale »pod oj«,“ namítl Ladík.
    Otec Rožek chtěl něco říci, ale místo toho jen zprudka usedl na židli.
    „Hahahaha-haha-hehe-he!“ ozvalo se od stolu, „nechte gramatiku gramatikou, již dlouho jsem se tak nezasmál!“
    Ukázalo se, že pan rada je milovník žertu a humoru. Poté, co si vypil kávu, provedl kontrolu, ale jen tak zběžně, aby se neřeklo, výhodně zaokrouhlil základ daně a slíbil, že příští rok přijde zas a přinese vnoučatům nějaká vyřazená razítka na hraní.
  • Vaslaf / 6. dubna 2008
    Po návratu z výletu na Slovácko chodil Ladík všecek zamyšlen a jednoho večera se dědovi svěřil:
    „Cítím v sobě touhu státi se jednou doktorem nebo aspoň magistrem. A chtěl bych se zase někdy podívat do Prahy. Rád bych prošel staroslavným Karolinem, kde mnoho velkých mužů zanechalo stopy!“
    „Inu, proč by ne. Tento pátek se chystám do Prahy a mohu tě těmi místy provést – kdysi jsem tam strávil pět let.“
    „Vskutku, dědečku?“ ožil Ladík. „To tedy musíte mít akademický titul, proč jste to doposud tajil?“
    Děd si s úsměvem položil prst na ústa. „Dočkej času – tento pátek se vše dovíš.“

    A jak řekl, tak se i stalo. Z nádraží popojeli několik zastávek elektrickou drahou. A pak dědeček zvědavému Ladíkovi poskytl vyčerpávající výklad. Po třech hodinách usedli, uchození a vyprahlí, v hostinci u mísy grundlí, džbánu popovického kozla a sklenice bublinkové limonády.
    Ladík otřel si mour z čela a pravil: „Hodně jsme již viděli: továrnu na vagony, nákladové nádraží, obchodní přístav a mnoho jiného – ale budeme mít pokdy na tu slíbenou universitu?“
    „Ale Ladíku, nic takového přece v plánu nebylo.“
    „Ale vždyť jste mi přece slíbil návštěvu Karolina.“
    „Inu, musíš mít se mnou trpělivost – jsem již starší člověk, hůře slyším a porozuměl jsem, že toužíš po prohlídce Karlína. Však jsem tu strávil několik let vykládáním uhlí, poté co Rakousko prodělalo státní bankrot. Dalo by se říci, taková universita života... Nu a teď již raději dopijme, vlak do Makotřas odjíždí za čtvrt hodiny,“ uzavřel děd.
  • Vaslaf / 17. dubna 2008
    Na návsi hlučně zaprotestovalo hejno husí a zvedl se oblak prachu. Děd, jenž poklimbával na lavičce u dřevníku, procitl a zdvihl hlavu. A to už na dvůr zatáčel v ostrém náklonu mladý cyklista.
    „Tak, Ladíku, jaká byla jízda?“ otázal se děd, hledě na vnukova opálená a svalnatá lýtka.
    „Mohlo by to být lepší. Všude se musím vyhýbat kalužím a koňským koblížkům, a po státní silnici na Slaný navíc jezdí automobilisté jako zběsilí! Kéž by se i u nás začaly budovat cesty, vyhrazené pouze velocipedistům, jako v moderních zemích.“
    „Ladíku, nepochybuji, že teď, za republiky, bude všechno jiné. Právě v Praze, na Národní třídě, jsem minulý týden spatřil, jak tam dělají cyklistům pruh. Bude-li zítra pěkně, proč si tam neuděláš výlet na celý den?“

    Nedělní ráno ohlašovalo krásný den. Ladík řádně naolejoval a vyleštil velocipéd a vydal se ku Praze. Cesta pěkně ubíhala a po poledni přejel most Legií.
    Po Národní třídě korzovali svátečně odění Pražané. Leč žádného cyklistu tu Ladík neviděl. Naštěstí po chvíli spatřil na křižovatce se Spálenou policejního strážníka a zdvořile, leč sebevědomě se ho optal: „Rád bych se zeptal, kde se tady nachází cyklistický pruh?“
    Strážník se mračil a rovnal si obušek u pasu: „Mladíku, kliďte se s tím kolem někam jinam, tady nemáte co pohledávat.“
    „Ale dědeček mi říkal...“ namítl Ladík, během chvilky však již odsud prchal, zkroucen bolestí.

    Navečer zašla Ladíkova maminka za kmetem.
    „Pantatínku, nevíte, co se stalo našemu Laďovi? Přišel z města, tlačil kolo, víc mrtvý než živý. Ani nepromluvil, stěží něco snědl, hned po večeři padl do postele. A když se umýval, bylo vidět, že má na zádech velikou podlitinu!“
    „Hm, to bude ten cyklistický pruh,“ odvětil znalecky děd, nacpávaje si faječku.
    „Já říkám, ten bicykl mi musí z domu, vždyť je to o zdraví a to dítě nemá rozum,“ vzkypěla paní Rožková a odešla zastrčit závory u vrat.
  • Vaslaf / 17. června 2008
    „Dědečku, vyprávějte, jak jste za císaře pána vojákoval v Bosně a Srbsku.“
    „Ale děti, nevzpomínám na tu dobu rád, ty příběhy jsou často smutné.“
    „Ale my máme o tom napsati do školy slohové cvičení...“
    „No, když jinak nedáte... Byli jsme v hintrlandu u zásobovací kolony. Měl jsem tam dva dobré kamarády. Šmída sice velmi koktal, ale uměl vyluzovat různé zvuky na ústa, nosem, dlaněmi či dokonce řití. Pípal zas vynikal v mariáši, naučil mě, jak vyhrávati, a také mnoho kouzelnických triků.
    Bylo to krátce před tím, než jsme měli odjet na dovolenou... a protože Rakousko se rychle rozpadalo, už jsme se potom z té dovolené na frontu nevraceli. Šmída i Pípal byli vášniví rybáři a jednoho dne našli na břehu řeky převrácenou pramici. A nedali jinak, než že hned vyjedou na ryby. Když byli uprostřed, prolomilo se prohnilé dno a v mžiku se lodička potopila.
    Několik hodin jsme je hledali, nakonec jsme je oba zdrávy vytáhli...“ Dědeček se odmlčel.
    „Takže vše dobře dopadlo? To jsem rád. Nepozvali bychom někdy pana Šmídu, ať nám předvede své umění?“
    „Hochu, kamarád Šmída už nikomu své umění nepředvede. Utopil se stejně jako Pípal. Dráva v těch místech má velmi silný proud. – A už vám nic povídat nebudu, vidím, že si ze mě chcete jen tropit žerty.“ Na to se dědeček uraženě zvedl, popadl hůl a klobouk a odkráčel k hospodě u Kalendů.
    „Ach tak,“ umínil si Ladík, že zeměpisný atlas opět důkladně pročte.
<<  <  1  2  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)