Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Well (celkem 2):
  • Well / 4. listopadu 2012
    Chlap, děd, vnuk a hrob
    Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.
    Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
    Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.
    Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
    Jde, až zří plot, a za ním dům.
    Jen se tam vkrad, už tam byl kmet. Chlap se ho lek a chtěl se rvát, když tu děd dí: „Jen klid. Jdeš krást? Nu, to snad ne! Pojď dál, vše dám ti sám. Co bys tu chtěl?“
    „Mám hlad a rád bych jed. Tak to bych chtěl. Též pil. To spíš…“ polk chlap.
    „Však je tu to i to,“ řek děd. „Na, dej si lok!“ a dal mu číš, snad džin. „Dík!“ řek chlap a mlask.
    „Teď pojď,“ řek děd. Šel přes dvůr, za ním chlap. Ved ho až tam, co z dřev je chýš, a v ní? Jen srp a cep… a též dvé pil. „Jsou tvé, jen ber!“
    „Co to má být?“ chtěl říct chlap, však zbled a pod strom sed jak žok.
    Z úst mu jde krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach. Jak ve zlém snu mu zní čís smích. To je ten kmet! Co mi to dal?
    Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
    …Ne, teď ne! Chce se mi spát, je noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ… živ líp…
    Na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: „Kdo je ten chlap, kde se tu vzal? A co mu je?“
    „Už nic,“ smál se děd, co byl tak siv.
    „Prý rád by jed. A též chtěl pil, jen čert ví proč. Vše jsem mu dal. Teď už ví svý. Vem rýč.“
    Vnuk zbled: „Ach tak…“

    Ko Nec
  • Well / 10. července 2014
    Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
    „Ladík půjde v čele, protože je z vás nejvíce při síle. Zastavíme až u zříceniny!“ zavelel kmet.
    Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
    Po pěti hodinách vysilujícího marše už byli všichni vyjma dědečka schváceni a unaveni, zastaviti však nebylo lze – cíl byl stále v nedohlednu.
    „Dědečku, na žádnou zříceninu jsme zatím nenarazili. Je to k ní ještě daleko?“ ozval se Ladík, který pod žhnoucím sluncem sotva pletl nohama.
    „Jakoupak zříceninu, Ladíku? Že ty jsi mě špatně poslouchal,“ přimhouřil oči kmet a přihnul si z placatky, aniž by zmírnil tempo.
    „Jdeme na výstavu poštovních cenin v Golčově Jeníkově. Obzvlášť pro tebe to bude velmi zajímavé a poučné! Jak jsem řekl, nezastavíme, dokud tyto ceniny neuzříš.“
    „Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
    Lidka omdlela.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)