Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - Wuxia (celkem 26):
  • Wuxia / 11. listopadu 2004
    „Zdalipak jste již někdy viděli malého kozla kvésti?“ otázal se jednoho dne dědeček dětí, šibalsky přitom pomrkávaje. „To nemožno, dědečku,“ volal ihned Ladík, dovolávaje se toho, čemu se již ve škole přiučil. „Kozel, ani jiné zvíře, přece kvésti nemůže,“ volaly i ostatní děti. „Však já vám to dokáži,“ pravil děd a vyvedl děti na zahradu. Před jedním záhonem se zastavil. „Tu vidíte kvésti kozlík lékařský,“ pronesl šibalsky, dívaje se na děti. „Och,“ vydechl Ladík všecek užaslý. „Vy jste dědečku ale čtverák!“ „Namnoze,“ odtušil děd, hladě si svou sivou bradku.
  • Wuxia / 12. listopadu 2004
    „Děti, poslouchejte,“ pravil jednoho dne dědeček, slézaje přitom z půdy. „Ukryl jsem na půdě pokladu, hledejte a naleznete,“ dodal.
    Rozeběhly se děti k žebříku a ve chvíli již prohledávaly každý zaprášený kout, pokladu překotně hledajíce. Když se po hodině vracely notně umazané, volaly na starce: „Dědečku, na půdě žádného pokladu není!!“
    „I je,“ odvětil rozhodně kmet, avšak ústa mu již smíchem poškubávala, když viděl děti od mouru a sazí zmazané.
    „Žádného jsme nenašli,“ vyřkl rozhodně Ladík.
    „Ani já ne!“ vykřikl stařík, už v mocném záchvatu smíchu se zmítaje.
  • Wuxia / 19. listopadu 2004
    „Děti, ukryl jsem na svém těle kuličku, hledejte, kdo první,“ volal dědeček, vraceje se z besedy se sousedy. „Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vám jistě nejde o to, abychom kuličku nalezli.“ „Ne,“ zavyl vilně stařec.
  • Wuxia / 24. listopadu 2004
    Pár dní před Štědrým dnem seděly děti v sednici kol stolu, rokujíce, kam by se kdo chtěl příští rok podívati na prázdniny. Od kamen poslouchal je dědeček a tu znenadání pravil: „A já pojedu na Kubu!“
    Dětem údivem spadly čelisti. „A jak to přijde, dědečku, že na Kubu?“ vypravil ze sebe Ladík, všecek užaslý.
    „Inu, takto,“ pravil děd, vytáhl z trouby kuthan s pokrmem z hub a krup, pojedl notnou porci a pak řekl: „Pojďte se mnou na dvůr, děti.“
    Před domem pak staroch, obkročiv bicykl, kroužil kolem domu, bujaře volaje: „Vizte, děti, takto jezdím na kubu.“
    „Ach tak,“ pravily děti.
  • Wuxia / 1. prosince 2004
    „A dědečku, co to je vlastně ta práce?“ zeptal se jednoho dne Ladík. „Toho slova jsem nikdy neslyšel,“ odvětil udiveně stařec. „Ani já ne,“ přidal se k besedě Ladíkův otec. „Ach tak,“ odvětil chlapec a pohledem smutně přejel chýšku z roští a hlíny, v níž mu bylo již několik let přebývat.
  • Wuxia / 2. prosince 2004
    „Ladík je již v měšťanské škole, z náboženství má výbornou, pak bude jistě věděti...“ započal dědoušek jednoho dne rozpravu, ale ke konci věty se již nedostal. „Ale dědečku, já jsem letos z náboženství propadl,“ ozval se nesměle Ladík. „A to snad ne!“ ulekl se děd. „Toť hanba hanboucí, hochu, jak jsi toho mohl dopustit,“ plísnil kmet vnuka. Když tu náhle chlapci šelmovsky zasvítila očka a vykřil: „Apríl, dědečku! Vždyť dnes máme prvního dubna!!“ „Ach tak,“ zaskřípal zuby děd a již se těšil, jak chlapce při nejbližší příležitosti opět napálí.
  • Wuxia / 2. prosince 2004
    „Víš-li pak Ladíku, jakého je rozdílu mezi nočníkem a talířem?“ otázal se jednoho večera dědeček, nacpávaje si přitom dýmku. „Nevím,“ odbyl jej chlapec mávnutím ruky, neboť právě psal domácí úkol z jazyka mateřského. „Tedy nevíš. Nu, od tebe bych řízky věru nejedl,“ pronesl děd šelmovsky.
  • Wuxia / 8. prosince 2004
    Ležel takhle jednou při sobotě dědeček v sednici na kanapi a odpočíval. Děti něco robily u stolu a počínaly si tiše. Když tu děd šelmovsky zamhouřil oko a otázal se: „Zadlipak děti víte, co mám?“ Do vnoučat jako když střelí. Domnívaly se totiž, vědouce, že děd byl předešlého dne ve městě, že jim přinesl nějakého překvapení. „Já vím, dědečku, cukrkandl máte,“ volal Jarouš. „Dřevěného koníka,“ mínil Ladík. „Káču a svatojanský chléb,“ překřikovala všechny Lidka. „Chyba lávky,“ volal děd. „Kocovinu mám!“ „Ach tak,“ usedla vnoučata zklamaně opět ku stolu.
  • Wuxia / 13. prosince 2004
    Přijela pouť!!! Děti byly zas jak utržené z řetězu a neměly stání. Už už se viděly na návsi v Makotřasích, kde na ně čekaly různé kratochvíle a lahůdky: kolotoče, močené okurky, papoušek s planetami... Konečně přišla neděle a celá rodina vydala se vstříc radovánkám. Dětem ze všeho toho rojení až zrak přecházel, však největší radost měl... dědeček. Spatřiv všecken ten rumrejch, už už se třásl na to, aby dětem nějakou tu kudrlinku napálil. Vzrušeně dýchal, srdce se mu rozbušilo a oči mu rejdily po všech komedijích. Děd se celý roztřásl touhou už už vzít děti na nějakou atrakci a pořádně si z nich vystřelit. Samotným přemýšlením kde začít se až celý zarosil, tep se mu zrychlil a pokožka zrudla... „Dědečku,“ ozval se Ladík, „vezmete nás tu tam na ten kolotoč?“ „A dědečku, koupíte nám potom biřtlí a tureckého medu?“ volala Lidka. „A taky cuc na kládě!!!“ těšil se Jarouš, poskakuje radostně na místě. „A také se půjdeme podívat na divou zvěř,“ otočil se ještě na dědečka Ladík, „že, dědečku?“ „Dědečku!!! Proboha, co je to s vámi... dědečku.....!!“
  • Wuxia / 20. prosince 2004
    „Dědečku,“ obrátil se jednoho večera Ladík na čtveráka, „od čeho máte vlastně tak červený nos?“ „Jak je ti, chlapče, jistě známo, v mládí jsem pracoval v loděnicích. Nu a tam to, jářku, nějak profukovalo. Čiže nos mám červený od silného východního větru, který mě v mládí tak často ovíval,“ zasnil se stařec. „Nu, konec debaty, hochu. Teď jdi a přines mi z komůrky láhev rumu,“ zavelel děd. „Neslyšel jsi, Ladíku? Máš dědečkovi přinést východní vítr,“ dodala chlapcova matinka, čtverákova snacha.
  • Wuxia / 28. prosince 2004
    „... ach tak!“ zvolal napálený Ladík a seknicí se rozlehl bujarý řehot dítek, která už už chtěla, aby jim dědeček opět něco vypravoval. Na zápraží poslouchali tomuto bujarému čtveračení manželé Rožkovi, matinka a tatíček Ladíkův a ostatní drobotiny. Takto pravil pan Rožek: „Nechtěl jsem toho nikdy říkati nahlas před dětmi, ale občas mám dojem, jako by to tvůj otec s těmi žerty poněkud přeháněl.“ „Můj otec říkáš?“ otočila se paní Rožková všecka udivena na svého muže. „Vždy měla jsem za to, že jde o tvého otce.“ „Čí je tedy dědeček?“ otázal se zmatený pan Rožek.
  • wuxia / 14. ledna 2005
    „Co bys řekl, tomu, Ladíku, kdybychom se zítra společně vypravili do biografu, dávají prý filmy pro chlapce tvého věku,“ začal ondyno v sobotu večer dědeček řeč. Ladislav celý se zatetelil, neb pojízdný biograf, nejnovější to kratochvíli, měl ve velké oblibě. Pravda, dědeček jej zatím brával jenom na přírodopisné snímky, kde mohl procvičiti svou znalost přírodozpytu, leč i to chlapci stačilo.
    „Ano, dědečku, děkuji vám,“ zajásal proto Ladík a na neděli se velmi těšil.
    Na druhý den po obědě (Ladík najedl se mladé kuřice tak, že se ani pohnouti nemohl) se chlapec s dědem vypravili. Svátečně oděni pomalu odměřovali kročeje, důstojnost vyzařovala z každého jejich pohybu. Hle, už jsem téměř jako dospělý, pochvaloval si Ladislav v duchu.
    Když vešli v kinematograf, dědeček vzal si stranou pokladníka a cosi mu šeptal, dívaje se kradmo na vnuka. Pokladník si jej rovněž změřil pátravým pohledem a zamyšleně přikývl. Ladík se nervózně ošil, nevěda, co zase dědeček strojí za čertovinu.
    „Pojď, hochu,“ pravil náhle děd a vedl vnuka na místo, jež měli zakoupené. Naposled čertovsky pohlédl dědeček na hocha a v sále se setmělo. Ladík upřel oči na plátno. Po chvíli se rozjasnilo a titulky hlásaly, že dnes se bude ku spokojenosti P.T. obecenstva dávati film Saló aneb 120 dnů Sodomy.
    „Toť opravdu promítání pro mladé hochy?“ zašeptal Ladík, nakloniv se ke starci.
    „Ne!“ zasmál se tento ďábelsky a pohodlně se rozvalil na židli a povolil si kalhoty, aby se mu lépe sedělo.
    „Ach tak,“ povzdechl si již asi potisící napálený Ladík.
  • wuxia / 15. ledna 2005
    Jednoho dne při sobotě seděla rodina Rožkova u oběda. Maminka chtěla se před bližnými svými pochlubiti a vytáhnouti a ukuchtila polévku ze sáčku. Ladík hleděl nedůvěřivě na tuto krmi a pravil: „Nechci jísti polévku z pytlíku!“ Dědeček na něj šelmovsky pohlédl a pověděl: „Ale hochu, vždyť jsi také z pytlíku.“ „A my také,“ odvětili všichni vespolek. „Ach tak,“ dovtípil se po chvíli napálený vnouček.
  • wuxia / 15. ledna 2005
    Prosluněná prázdninová neděle. Ladík seděl všecek zamyšlen u rybníka a listoval Kájou Maříkem. Tu mu na stránky padl stín. Chlapec překvapen vzhlédl od knihy a uzřel urostlého chasníka, který si hladil knír. „Vsaď se se mnou, oč chceš, hochu, že vskočím tu do té vody, vylezu a přec ostanu suchý.“ „Není možná, pane, to byste snad čaroděj musel býti.“ „Vsaďme se, uvidíš, že vyhraji,“ opakoval cizinec. „Nuže dobrá, ale dojdu pro dědečka, aby nás rozsoudil,“ souhlasil Ladík. Muž ničeho nenamítal. „Skoč pro něj. A tu je moje podmínka: vyhraji-li, sníš tuto knihu na posezení. Prohraji-li, sním ji já.“
    Ladík souhlasil a běžel pro dědečka. Poté se všichni sešli na hrázi. Cizinec v tu chvíli jak byl v šatech vskočil do vody, vyráchal se notně a vyhrabav se po chvíli ven, zatroubil na užaslého hocha: „A jsem suchý.“ „Ale pane, vidím přec, že jste mokrý jako náš Medorek, když jej při kratochvíli do vody vhodím.“
    „A přece má pravdu,“ vložil se do debaty dědeček. „Toť přece tvůj strýček Matyjáš Suchý z Muchoprd!“ zvolal vítězně. „Ach tak, z Muchoprd,“ pronesl rezignovaně Ladík, žvýkaje první kapitolu.
  • wuxia / 17. ledna 2005
    „Zdalipak, Ladíku, je slyšet zvuk stromu, který padne a nikdo u toho není?“ otázal se jednoho dne šelmovsky dědeček.
    „To věru nevím,“ pronesl zamyšleně Ladík.
    „Ani já ne,“ uzavřel nikoliv dlouhou debatu stařík.
  • wuxia / 26. ledna 2005
    „Dědečku, dědečku, vyprávějte nám opět něco veselého,“ volaly děti, skákajíce kol starce a tleskajíce malýma ručkama. „Koukejte mazat,“ zachrchlal stařík a dítka ovanul těžký pach rumu. „Budeme mazat, dědečku, jen nám ještě řekněte co a nač!“ vykřikla Lidka. Děd jen zavrtěl hlavou a odebral se v lože. „Vidíte, tatínku, s čím kdo zachází, s tím také schází,“ pronesla káravě sivákova snacha. Kmet se hlasitě odhlenil, výsledek svého konání vypustil do škopíčku na uhlí a pronesl polohlasem, aby snacha šla tam, kde ještě nikdá nikdo nebyl.
  • wuxia / 2. února 2005
    Jednoho sobotního rána vzala si paní Rožková stranou dědečka a polohlasem mu pravila: „Tatínku, potřebovali bychom, abyste vzal dnes děti na celý den na výlet. Víte, máme to výročí svatby a chtěli bychom to trošku oslavit,“ pýřila se jak novicka před zasvěcením. Děd se jen vědoucně zasnil: „Ano ano, také jsme s babičkou kdysi... No, to už je dávno, ale vám to přeji. Nuže dobrá, vezmu děti na výlet ke strýčkovi Suchému do Muchoprd,“ pravil rozhodně. „Jste hodný, tatínku,“ řekla snacha dojatě a spiklenecky mrkla směrem ku sednici, kde se holil pan Rožek.
    Dědeček nelenil a jako kvočna svá kuřátka svolal vnoučata.
    „Děti, mám pro vás velké překvapení. Pojedeme na výlet!!“
    „A kam, dědečku, kam, kam???“ volala dítka dychtivě.
    „Za strýčkem do Muchoprd, robátka,“ zvolal děd a významně se podíval na Ladíka. „Vezměte si s sebou knihy na čtení, ať nemáte po cestě dlouhou chvíli.“ Ladík jen zoufale polkl při vzpomínce na nedávné setkání se strýčkem Suchým, při němž vzal za své jeho oblíbený Kája Mařík.
    Krátce nato vydal se průvod dítek s dědečkem k nádraží. Stařík, zakoupiv lístků, uvedl drobotu do kupé. Posadil se pohodlně a přejížděl děti zálibně očima. Jistě vymýšlí nějakou čtveračinu, napadlo děti, když vtom do kupé přibyl rozšafný průvodčí.
    „Jízdenky prosím!“ zahlaholil bodře. Děd podal mu vítězoslavně kýžené. „Ale pane,“ poškrábal se rozpačitě konduktér po bradě, „vy máte lístky do Muchoprd.“ „Ano,“ přisvědčil děd, „toť naší cesty cíl.“ „Ale tento vlak jede ne k Muchoprdům, nýbrž do Bahnovrh.“
    „Bahnovrhy!“ zaúpěl stařec, „toť hrubý omyl.“ Děti se naň zahleděly vyčítavě. „Také byste mohl pro jednou dát s těmi žerty pokoj, dědečku,“ vyřkl vyčítavě Ladík. „Ale děti, já... to... já opravdu nechtěl...“ blekotal sivák polit studeným znojem, leč děti mu nevěřily, majíce starcův omyl za další vypečenou čtveračinu. „Až tohle povím strýčkovi Suchému. Ne Káju Maříka, ale celého Jiráska spocíváte k večeři,“ syčel si pro sebe rozkacený Ladík.
  • wuxia / 8. února 2005
    Dědeček vyrazil na nákup a Ladík šel s ním, neb zrovna neměl nic lepšího na práci. Poskakoval bujaře bosý kol dědečka a švitořil velmi. Děd nepostihl ani slova a společně vešli do obchodu. Nakoupili, čeho bylo třeba, a Ladík potajmu doufal, že mu stařík koupí nějakou dobrotu. A skutečně, kmet již s taškou plnou ještě očima přejížděl regál s cukrovinkami.
    „Můj nejmilejší vnouček má tuze rád větrové pokroutky,“ pronesl důležitě, dívaje se přitom upřeně na Ladíka. Ten se jen slastně zatetelil.
    „Ale ty nejsi můj nejmilejší vnouček,“ dokončil kmet rázně myšlénku.
    „Ach tak,“ pomyslil si chmurně napálený hoch.
  • Wuxia / 15. února 2005
    „Dědečku, dědečku, do Makotřas přijel divadelní spolek Kuplet, budou prý dávati nějakou pohádku, půjdete s námi?“ volaly děti jako o překot jednoho pátečního odpůldne. „Cha, divadlo. Také jsem svého času pokoušel múzy,“ odvětil děd. A pak, vyštrachav odněkud lidskou lebku, postavil se doprostřed seknice a uchopil ji do natažené pravice, hledě přitom do její tváře. „Být, či nebýt!“ zařval mocně, až se dítka roztřásla. „To je, oč tu běží!“ hřímal, leč dítka jej příliš neposlouchala a jen jako hypnotisována zírala na předmět ve starcově ruce. „Dědečku,“ ozval se Jarouš. „Odkud máte tu... tu l...“ — neodvážil se vysloviti. „Dobrý herec pro rekvizitu i přes hřbitovní zeď skočí, aby mohl potýrati své nitro,“ uzavřel děd a odebral se trpět do hostince.
  • wuxia / 9. března 2005
    „Dnes,“ počal dědeček jednoho nedělního rána řeč, „budu vrhati šavli.“ Ladík se na starce vyčítavě podíval: „Zase jste s rychtářem vzpomínali při kořalce, jak jste válčili na Piávě?“ „Nikolivěk,“ nadmul se děd. „Dnes, chlapče, uvidíš něco, co jsi ještě nikdy nespatřil.“ Nato děd vstal, šel do parádního pokoje a se slovy »nepřátel se nelekejme a na počet nehleďme« sňal ze stěny šavli a hnedka si ji vrazil mezi zuby. Otočil se na chlapce, napřáhl se notně a škubnuv hlavou, vrhl sečnou zbraň vpřed sebe. „Dědečku, jak mám dostati tu šavli z hlavy?“ naříkal Ladík, lomcuje ve své lebi zaseknutou zbraní. „Použij Sílu, Ladíku,“ odtušil děd a jal se sypati drůbeži.
<<  <  1  2  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)