Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - captainn (celkem 3):
  • captainn / 26. února 2005
    Jednou za brzkého jarního jitra počal děd burcovat drobotinu spící na peci.
    „Alou, čeládko, na návsi se chystá náramné divadlo.“
    I počla se vnoučata radovat a mezi obouváním se dohadovala, jaké představení loutkářovo je asi čeká.
    „Kaspálek!“ vřískala samým nadšením Lidka.
    Děd, zapaluje si fafjku, usedl na lavici a šibalským očkem pozoroval, kterak děti vybíhají ze dveří a ženou se na náves.
    Za malou chvilku však byly všechny v sednici zpátky, obličejíky jeden kyselejší než druhý.
    „Copak? Copak?“ vyptával se rozšafně děd. „To už je po všem?“
    Ladík vztekle proháněl botou po podlaze misku s mlékem pro kočky: „Neřekl jste nám, děde, že to zase paní Procházková častuje pana Procházku po hlavě válečkem.“
  • captainn / 17. prosince 2007
    „Zdalipak, Ladíku, dovedeš dobu předběhnouti?“ tázal se jednou k večeru děd a oči mu plály jasněji než odraz slunečního kotouče v hasičské nádrži ve Hřebči.
    „To věru nedokáži, dědečku,“ přiznával hned chlapec a doufal, že takto zkoušku upřímnosti u kmeta složil.
    Teprve sukovice, která se jej jala pronásledovat až do Buštěhradu před dům válečného veterána Karla Doby, mu dala seznati, že nejen ve skoku na špek stále není starci vyrovnaným soupeřem.
  • captainn / 26. prosince 2008
    „Víte dědečku,“ zapředla hovor paní Rožková, zatímco poklízela kuchyň po vánočním hodování. „Už jsem si říkala, že to s Ladíkem přeháníte a budu vám musit vyhubovat, ale s tím dárkem jste mu udělal náramnou radost.“
    „Však já vím,“ usmál se děd, „jak Ladík vše o indiánech hltá. Nu a tak jsem se vypravil za svým dávným přítelem Fričem, zda by pro mého vnoučka milovaného vhodného dárku neměl. Myslil jsem na jednu z jeho knížek, které je takřka nemožné sehnati. Vojtěch však přibyl na onačí myšlénku a na cestu zpět vybavil mě kopií rukopisu své nové knihy.“
    „A dobře jste udělal,“ pochválila ho panímáma v domnění, že vyprávění dědečkovo jest již u konce. Dolila mu korbel zbytkem piva ze džbánu, ten hned opláchla a na polici postavila. „V klidu si to dopijte, dědoušku, já už se půjdu natáhnout. Jen tu nelomozte, ať zase neprobudíte celý dům, jako onehdá.“

    Čtverákova mysl však byla stále napřena k onomu předvánočnímu setkání: „Rožku, ty starý filuto! Ale jistěže pro tvého vnuka něco mám. Podívej, chystám novou knihu o obyčejích indiánských, ale než ji odešlu svému nakladateli, potřeboval bych vyzkoušet, zda je pro naši mládež vhodná.“
    Plynulý proud myšlének dědovi náhle zatrhlo nepohodlí v ústech. „Zpropadené jídlo,“ láteřil děd, zatímco si nehtem zatoulané sousto z chatrného chrupu odstraňoval.

    A opět se zamyslil, tentokrát však vzpomínal ještě čerstvé události dnešního dne: Chladné štěpánské odpoledne seděl doma sám a popíjel čaje z bukvic, matka Rožková vyrazila hned po obědě navštívit churavou příbuznou do Kněževsi, pantáta pomáhal sousedovi Tintěrovi – namol opitý podruh z Buštěhradu mu navečír převrátil vůz plný dřeva do vrat statku a nadělil tuze moc škody. Nu a vnoučata někde tropila neplechu a radovala se z koledy. Posrkávajícího a podřimujícího starce probraly k bdělosti dětské štěbetavé hlásky. „Copak dělají doma tak brzo, vždyť je ještě venku vidět,“ pomyslel si děd. Ale to už byla místnost plná vnoučat a Ladík postavil na stůl před dědouška dřevěnou misku s lahodně vypadající zapečenou krmí. „To vám posílá kmotra Klabouchová na přilepšenou zbytek štědrovečerního kuby, že prý ho máte tuze rád,“ drmolil vnouček s přivřenýma očima naučený vzkaz. „A to já věru rád,“ zahlaholil děd a chutě se do kuby zakousl.
    Labužnický výraz v jeho tváři vystřídalo překvapení: „Od kdy se ale kuba dělá s masem?“ „Víte dědoušku,“ ujala se vysvětlování Lidka, „za to může to neštěstí u Tintěrů. I zvířectvo jim ten podruh pošramotil, nejen vrata. A co s chromou zvířenou, všechno to skončilo na pekáči. Nu a kmotra Klabouchová jim pomáhala, stejně jako náš taťka,“ hrdě se prsila děvenka. „Horší kousky a odkrojky přihodila k už hotovému kubovi, beztak byl prý nějaký suchý, jak neměla sádla zdostatek.“
    „Inu já se kvůli masu nehněvám,“ spěchal děd utěšit děvče v prvním stádiu smrtelného uražení. „Jen budu mít celý večer co dělat, až jej budu lovit ze zubních pahýlů.“ A to už se dětičky vesele smály chatrnému stavu dědova chrupu.

    A podruhé toho večera byl děd vytržen z přemýšlení, příčinou však tentokrát bylo zoufalé bušení na vrata. I brblaje přehodil přes sebe děd plesnivý kožich a vydal se na dvůr, kde už krutou rukou panoval holomráz. Naproti tomu dědova paže byla toliko artritická a nesnadno se jí otevírala přimrzlá špehýrka. V slabém světle lucerny popatřil přede dveřmi stát na smrt bledou sousedku Lebedovou. „Ale sousedko Lebedová, copak se děje?“ staral se hned děd, vida hrůzu v jejích očích. „To náš Kuba, nepřišel domů a nikde ho nemůžeme najít. Po obědě si šel hrát s vašimi vnoučaty a to bylo naposled, co jsem ho viděla!“
    V okamžení počala děda masitá sousta v útrobách nepěkně pálit.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)