- danielsoft / 24. listopadu 2008
Seděl takhle jednou Rožkovic dědeček na verandě a užíval si odpoledního slunce. Tu k němu přistoupil – no, spíše přiběhnul – jeho vnouček Ladík, nyní již ve věku, kdy se mladým hochům zapalují lýtka.
„Dědečku!“ vyhrkl ihned, „já... já jsem se asi zamiloval...“
„Zamiloval, Ladíku?“ opakoval kmet. Vytáhl z úst dýmku a trochu si poposedl. „A kdo je ta šťastná?“
„Mařenka... Mařenka Nováčkovic, z horního konce vesnice...“
„Mařenka, povídáš?“ usmál se stařík, „ta je zadaná...“
„Zadaná?“ Ladík nevěřil svým uším, „no tak... no tak já se poohlédnu... asi jinde...“
Za čtrnáct dní bylo naopak pošmourno a lezavo. Rožkovi seděli v obývacím pokoji, starý čtverák si vykládal pasiáns a děti si hrály Člověče nezlob se. Ladík naznal, že nastala další etapa svěřování se svému dědovi:
„To jsem nemyslel, že to bude zrovna Franta Přibylů, kdo s Mařenkou chodí... dlouho nic a nyní jsem je viděl na tancovačce. Že byla zadaná, to prosím... ale že mi ji vyfouknul zrovna on...“
„Ano, Ladíku,“ navázal kmet, „František začal s Mařenkou koketovati na té včerejší tancovačce a nyní se mají šťastně a spokojeně rádi.“
„Na... na včerejší tancovačce?“ vykoktal Ladík, „vždyť jste mi ondyno, již před čtrnácti dny, říkal, že jest zadaná... to s někým jiným tedy? No toto...“
„Ale nikoliv,“ mávl rukou sivý čtverák, „tys byl tak horké krve, žes mě tehdy ani domluviti nenechal: začal jsem tehdy o tom, že jest Mařenka zadaná v místní evidenci děvčat na vdávání... ovšem tys ihned pelášil pryč... Inu, sám jsem musel tento zápis včera škrtnouti...“
„Ach tak...“ hlesl Ladík, jehož iluze byly opět rozbity.
- danielsoft / 28. ledna 2009
Přijuchal takhle ondyno Ladík ze školy a volá:
„Dědečku, dědečku! Dnes jsme v přírodopise brali astronomii! Pan učitel mluvil o planetách naší sluneční soustavy, i dalších hvězdách, kolem kterých další planety se otáčejí...“
„A víš-li pak, Ladíku,“ usmál se děd v dobrém rozmaru, „zda je ve vesmíru život?“
„Hmmm... No to, dědečku,“ pokrčil rameny Ladík, „ani ti největší astronomové prozatím nevědí.“
„I vědí, vnoučku, pokud si dávají pozor na slova,“ odvětil kmet, „naše planeta Země je přece také součástí vesmíru... a na ní ten život klokotá a kypí, no jéje!“
„Ach tak...“ vzdechl Ladík a raději odběhl někam dále, aby nebyl ještě více staříkem zahanben.
- danielsoft / 1. června 2009
„Už je září v kalendáři,“ zpívala malá Lidka. Ano, bylo prvního září a děti spěchaly po prázdninách do školy, napjaté, co je nový školní rok čeká. Ladík byl trochu nesvůj: věděl totiž, že jeho třída dostane tento rok nového třídního učitele. Svěřil se s tímto poznatkem mamince a ta zase dědečkovi.
„Ladíku,“ poznamenal kmet, když vyprovázel děti na cestu za vzděláním, „vy budete mít nového pana učitele, že? Pokud to bude pan Skočdopole, tak ho ode mne pozdravuj. Znám ho předobře: velmi sivý pán, věru.“
Ladík byl nyní ještě více nervózní než předtím. Novému učiteli – byl to skutečně pan Skočdopole – vyřídil dědečkovo pozdravení a byl celý napjatý, jakýmže šprýmem sivý vychovatel své svěřence (a zvláště Ladíka, který byl přirozeným terčem podobných žertíků) vyvede.
Po čtrnácti dnech byl již milý Ladík skoro na srdeční mrtvici. Očekával stále nějaký úskok či sivou fintu a následkem toho se mu horšil prospěch: inu, neustále být ve střehu velmi vyčerpává mladou hlavinku... Toho dne se připotácel k dědečkovi, aby jej konečně nenapínal:
„Dědečku... ať se snažím jak chci, stále pražádné sivosti v projevu páně učitele Skočdopole neshledávám. Již jsem z toho velmi utrápen a učení mi nejde. Prozraďte mi, prosím, co jsem opět přehlédl.“
„Inu vnoučku, vnoučku,“ usmál se starý čtverák, „copak sis nevšiml barvy plnovousu, oděvu i klobouku vašeho nového učitele? Je přec nabíledni, že se vyznačují obzvláště barvou sivou: o žertících tu nebyla věru žádná řeč, pan Skočdopole je spíše nudnější nátury, pokud vím.“
„Ach tak... v původním významu...“ vydechl Ladík. Nedošlo mu, že něco může být sivé, aniž by to přitom bylo sivé.
- danielsoft / 28. srpna 2009
Jednou se Ladík zahloubal do astronomických knížek. Studovat planety, hvězdy a mlhoviny, zářící v nekonečné prázdnotě nočního nebe, bylo pro jeho romantickou duši potěšením. Jak tak jednou listoval populárně naučnou literaturou, šel kolem dědeček.
„Zdalipak víš, Ladíku,“ prohodil, „že tuto noc bude na nebi vidět Mars ve stejné velikosti jako Měsíc?“
„Vskutku, dědečku?“ zajásal vnouček.
„Přece bych ti nelhal, chlapče,“ usmál se stařík, „zvláště ne v záležitostech hvězdného nebe nade mnou, či mravního zákona ve mně.“
Ladík, celý nadšený, svolal své kamarády na prohlídku noční oblohy. Byla klidná, tichá noc, jen občas někde hoaxla sova. Děti pozorovali koberec hvězd, ale pražádný velký Mars tam nenašly. Inu, vysmály se Ladíkovi a odešly domů.
„Dědečku,“ obrátil se na starce Ladík druhý den ráno, „co jste mi to včera, prosím vás, napovídal? Neviděli jsme ani Mars, ani Měsíc...“
„Inu neviděli,“ zakřenil se sivý čtverák, „v tuto roční dobu není totiž Mars pravůbec vidět – a Měsíc byl včera v novu. Musíš tedy uznat, že byly vidět ve stejné velikosti.“
„Ach tak,“ vzdychl napálený amatérský astronom.
- danielsoft / 9. října 2009
I nastal zase podzim a dědeček s Ladíkem se vypravili na houby. Dědeček si s sebou vzal i rybářské náčiní, protože hodlali poté, co s naplněným košíkem usednou k odpočinku u rybníka, nachytat nějaké ty ryby.
Při sbírání hub dědeček utrousil pár klasických žertíků o liškách, pravých hřibech vlevo a podobně, na což byl Ladík již zvyklý, tak jen stiskl rty a šlapal dál.
Když si sedli u rybníka, dostal dědeček hlad:
„Ladíku, že já hlava dubová zapomněl s sebou vzít proviant od tvojí matinky. No nic – posvačím tedy něco hub. Tyto houbičky s lysou hlavou se dají jísti syrové. Ovšem vedou někdy mysl prapodivnými zákrutami, proto je tobě, neboť jsi ještě ve vývinu, dávati nebudu...“
„Ták, svačinku bychom měli – a nyní si zarybařím,“ usmál se stařík. Nasadil návnadu a dal udici do vody. Po nějaké chvíli čekání, během nichž houbičky již trochu začaly svůj interní koncert provozovati, se na udici chytla menší ryba.
„Okoun,“ usmál se kmet, „víš-li pak, Ladíku, že ač je tato ryba takhle malá, přece jsme jistým způsobem v ní my oba, celý tento les i rybník, beze zbytku obsaženi?“
„Obsaženi, dědečku? V okounovi? Kterak je to možné?“ divil se vnuk.
„Inu, zřejmě ještě, Ladíku, nemáš dostatek vědomostí o metaúrovních reality,“ pronesl stařík další poznámku, po níž Ladík jen kroutil hlavou.
Protože si děd krátce po tomto extempore zdřímnul, jak to odpoledne staří lidé dělají, a po probuzení si svoji poznámku již pravůbec nepamatoval, netušil Ladík – a nikdy se také nedozvěděl – co měl tento podivný rybí žertík vlastně znamenat.
- danielsoft / 20. prosince 2009
Rožkovic rodina je velmi početná. Proto vždy, když přijde vánoční čas, setkají se Rožkové z Makotřas s nějakou jinou částí svojí přízně. O nynějších vánocích se domluvili, že přijedou příbuzní z jedné poněkud vzdálenější větve a o svátcích přespí v Makotřasích.
Jaké bylo překvapení dětí, když se poprvé setkali se svými vzdálenými bratranci a sestřenicemi. Ladík si všiml, že jeden z nich má hodně podobné jméno, jako to jeho: Vladík. Tento o něco starší chlapec se velmi skamarádil s Ladíkovým dědečkem.
Když se děti rozdělovaly na nocleh, měl dědeček jasno: „Vladíku, ty budeš spát u Ladíka v pokoji. A nechť dostojíš svému jménu!“
Ladík nechápal: dostojí svému jménu? Jak je toto možno? Zkoušel se zeptat dědečka, ale ten se jen potutelně usmíval.
A hned první noc poznal ubolený Ladík na vlastní kůži (či jinou část těla), co má „v“ v bratrancově jméně vlastně znamenat.
- danielsoft / 5. ledna 2010
Ladík byl toho sychravého podzimního dne zasmušilý, až melancholický.
„Copak se ti stalo, kloučku?“ zeptal se jej dědeček.
„Dědečku, že vy se ptáte... vždyť vy mě vždycky těmi svými slovutnými žertíky tak dokonale doběhnete, že pak i samu chuť do života ztratím...“
„Vnoučku,“ zasmál se kmet, „snad není tomu tak, že bych já samojediný na světě měl monopol k tomu hříčky a žertíky vymýšlet a vy ostatní je pouze poslouchati museli: pročpak nezkusíš ty sám nějaký vtípek vymysleti a mě tím napáliti?“
Do Ladíka jako by se v tu ránu vlil nový život: v očích se mu objevila světýlka a začal usilovně přemýšlet, mudrovat a hloubat. Konečně se usmál a vítězoslavně pravil:
„Víte-li pak, dědečku, kterak může na hrací kostce sedmička padnouti?“
„Vím, vnoučku,“ odvětil starý pán s jistotou v hlase.
Ladík zakolísal: „No – zřejmě byla hádanka příliš jednoduchá, že vás ihned napadlo, že šlo o kostku desetistěnnou, kterou hráči Doupěte dračího používají, když živůtky sobě a nestvůrám ukracují... zkusím něco jiného.“
Ladík nějakou dobu opět usilovně dumal.
„Víte-li pak, dědečku, za jakých okolností smí velebný pan farář zhřešiti?“
„Vím, vnoučku,“ usmál se stařík, jako by pro něj tato nová hádanka starou, prošlapanou botou byla.
„No...“ začal opatrně Ladík, „...bylo zde možné opravdu tak lehce vyvoditi, že těmi »jakými« okolnostmi myslím okolnosti »žádné«? Bylo – nebo je tomu snad jinak? Leží snad jádro problému...“
„Jádro problému,“ podotknul stařík, „leží v tom, že se ptáš, aniž bys dal pozor na slova. Zeptal ses »víte-li PAK, dědečku« – a to dá rozum, že PAK, tedy poté, co mi je poenta hádanky vysvětlena – PAK tedy odpověď věru věděti musím, pročež mi nezbývá než kladně na otázku onu odpověděti.“
„Ach tak...“ hlesl vnouček. Vymýšlení svých žertíků raději odloží na dobu, až si bude více jistý sebou samým.
- danielsoft / 1. ledna 2011
„Dědečku, my jdeme zítra na výlet s maminkou!“ chlubily se Rožkovic děti. Byl zimní čas, tak nějak začátek ledna, a dědeček odpočíval na svém křesle.
„Inu ano,“ usmál se – a děti dále pokračovaly: „Budeme si tedy moci alespoň den oddychnout od vašich vtipů a napalování kudrlinek...“
„A přece vás maminka ošálí,“ konstatoval kmet.
Děti potom byly celý den jako na trní: maminka? Vždyť prozatím svůj talent na vytváření sivých žertíků pranijak neprojevila... Že by tato schopnost ležela skryta, aby se záludně projevila v ten nejvíce citlivý moment?
Druhý den došlo k času onoho výletu. Ladík, Lidka i ostatní si navlékali kabáty a čepice, aby mohli v mrazu lednového počasí obstáti – když tu se objevila maminka, prohlédla si je bystrým zrakem a praví: „Děti, tady máte každý šálu: bez ní byste se v tomto mrazu nachladiti mohly – uvažte si ji kolem krku.“
„No neříkal jsem to?“ ozval se náhle ze seknice dědečkův hlas.
Děti byly chvíli zmatené – a potom se jim to začalo v hlavě propojovat – „Ach – takhle ošálit,“ vydechly do chladného lednového vzduchu.
- danielsoft / 15. listopadu 2012
Jako obvykle ve večerní hodinu bylo z dědova vejminku slyšet nějaké zvuky na způsob rajtování. Ladík obrátil oči v sloup: už zase. Zase se kvůli dědově vášni nevyspí. „A jak to jen dělá?“ prošlo vnoučkovi hlavou „dědek takový starý, nevzhledný...“
Dívčina, ztepilá a nádherná, vyšla z dědovy světnice: „Lhal jsi mi! Lhal! Ani nedovedu uvěřit, že já šla s takovým starým...“
„Inu ne, děvenko,“ usmál se sivý stařec, „nelhal. Projdi si ve své rozkošné hlavince všechny mé řeči, jednu po druhé.“
Mladá žena se zamračila a chvíli přemýšlela. Inu... inu...
„Vše, co jsem řekl, byla jistým způsobem pravda: sama to musíš uznat. Jenom sis prostě měla dávat větší pozor na slova,“ usmál se vilný sivec.
Z dívčiných smyslných rtů vyklouzl pouze povzdech, pro lidi pohybující se v okolí sivého čtveráka typický: „Ach tak.“
Co ovšem kmet mladé slečně napovídal, zůstane mezi nimi dvěma.
- danielsoft / 9. července 2014
Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
„Na konci cesty,“ prohlásil kmet, „bude zámek.“
Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
Jakmile došli všichni do stanoveného cílového bodu, schváceni a unaveni, ozval se Ladík.
„Ale já tu, dědečku, pražádný zámek nevidím.“
„Inu, Ladíku,“ odvětil kmet, „ty ho spíše uslyšíš.“
„Méééééé,“ zamečel děd.
„Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
- danielsoft / 24. srpna 2017
To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový mobil.
„Až nebudeš mít kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš.“
Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.
„DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT.“
„LADIKU, DEJ SI POZOR NA SLOVA: REKL JSEM TI PRECE, AT NAPISES, AZ NEBUDES MIT KREDIT – A JAK BYS MI MOHL COKOLIV NAPSAT, KDYBYS KREDITU TOHOTO OPRAVDU NEVLASTNIL? ZDA SE, ZE STALE NEJAKYMI BODY DISPONUJES.“
„Ach tak,“ položil smutně Ladík mobil, chycený do Hlavy XXII.
