Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - npyrin (celkem 7):
  • npyrin / 8. září 2014
    „Zdalipak byste mi, dědečku, poraditi mohl, jak na první schůzce dívku okouzliti?“ vyzvídal již plnoletý Ladík, doufaje, že dny staříkových taškařic dávno pominuly.
    „Ovšemže, Ladíku,“ odvětil děd, lišácky na vnuka pomrkávaje. „Přijď dnes večer do mé komůrky a já tě do tajů čači zasvětím.“
    „Tak již prozraďte, dědečku, kdy s prvními tanečními kroky začneme?“ otázal se nesměle Ladík poté, co v kmetově pokojíku dobré dvě hodiny strávil. „Kolena se mi již podlamují a úzkost v hrdle pociťuji.“
    „Říkal jsem ti, Ladíku, že tě s čačou seznámím. Neměl jsem však na mysli tanec latinskoamerický, nýbrž kořalku z kraje gruzínského,“ rozřehnil se sivý čtverák, za břich se popadaje.
    „Ach tak,“ škytl Ladík a přilnul opět hlavou k záchodové míse.
  • npyrin / 20. března 2017
    Jednoho nedělního odpoledne hledal drahně času Ladík svého králíčka.
    „Kde může být?“ zeptal se nakonec dědečka.
    „Zkus hledat někde, kde by mohla být mrkev,“ navrhl moudrý děd.
    „To je dobrý nápad!“ rozzářil se Ladíkův obličej úsměvem.
    „A hrášek, a cibulka, a omáčka,“ dodal sivý čtverák, vytahuje večeři z trouby.
  • npyrin / 28. června 2017
    Přiblížily se dědečkovy osmdesátiny a vnoučata věděla, že nesmějí nic ponechat náhodě, chtějí-li starcovy oslavy přežít bez obvyklého výprasku sukovicí. Všichni proto již půl roku předem šetřili každý krejcar z mrzkého kapesného, aby mohli dědečkovi koupit vysněnou ozdobu na zahrádku, kterou každý den opečovával s láskou až nevídanou.
    Když konečně nastal onen slavný den, Ladík vítězoslavně vystoupil z vlaku od Prahy a nakráčel do stavení s balíkem převázaným velkou mašlí. Jen co však stařík dar vybalil, jeho lesknoucí se očička se změnila ve vražedně zírající bulvy...
    „Ale dě... dědečku,“ rozkoktal se Ladík. Doposud nikdy neviděl svého prarodiče tak brunátného, až jej pojala starost o jubilantovo zdraví. „Přeci jste si sám přál k narozeninám na zahrádku trpaslíka?“
    Prošedivělý kmet zatím vykřikoval ty nejstrašnější kletby, jichž se přiučil u kamarádů z prusko-rakouské vojny.
    Jen drobný mužík zkroucený v úhledné klícce neříkal nic a smutně hleděl kamsi za humna.
  • npyrin / 18. července 2017
    „Ladíku, Ladíku!“ rozezněl se stavením dědečkův hlas. „Všeho zanech a pojď na dvůr, přibyl k nám na návštěvu tvůj strýc Matyáš Suchý!“
    Ladík jen nerad zavřel svou knihu příběhů Káji Maříka a ještě ji očima smutně pohladil, jako by ani tentokrát nemělo mu býti dopřáno dočísti ji do konce.
    „Tys nám ale vyrostl, hochu!“ podivil se věčně bodrý Matyáš, když svého oblíbeného synovce po delší době uzřel. „Nic se neboj, sázeti se dnes nebudeme a o svého Káju Maříka nepřijdeš. Ba naopak: přinesl jsem ti zde v košíku nejen znamenité hříbky, ale také pozoruhodné zvířátko, na něž jsem cestou z Muchoprd v lese natrefil,“ dodal strýc tajuplně.
    Veškerá Ladíkova ostražitost náhle byla ta tam. „Že uhodnu, strýče? Že je to nový králíček?“ vyhrkl chlapec, ruče přiskočil k proutěnému košíku a dychtivě nadzvedl strýčkův klobouk ukrývající jeho obsah.
    Vtom však z koše něco zlověstně zasyčelo – a náhle Ladík jen vyděšeně zíral na dvě krvavé dírky na hřbetě ruky, zatímco se jejich původce hbitě odvlnil zahrádkou kamsi za plot.
    „Tohle mi nedělejte, Matyáši!“ rozchechtal se dědeček, až mu zubní náhrada v ústech drkotala. „Víte přeci, že mám už slabé srdce!“ pleskal se kmet do kolen a přes proud slz pozoroval Ladíka, kterak se zmítá po zápraží, zoufale ze sebe rve košilku a snaží se podvázati ránu směrem k srdci.
  • npyrin / 26. července 2017
    Od chvíle, kdy Ladík odešel na studia do Prahy, nebylo dědečkovi právě volno. Ani ne tak ze samoty, jako spíše z nutkavého dojmu, že Ladík školu zanedbává.
    Inu, nejoblíbenějšího vnuka měl děd vskutku přečteného ještě lépe než tento svého Káju Maříka: Ladík užíval si dosyta všech slastí studentského života i lákadel matky měst. Jedinou premiéru Kříženeckého snímků nevynechal, u pana Ponrepa v biografu vysedával téměř denně.
    A tak, když Ladík v půli léta do rodných Makotřas na vakace přijel, již na zápraží jej vítala šibalská staříkova očka.
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ ušklíbl se starý šprýmař namísto pozdravu, „že na žně k nám z Prahy zavítal celý filmový štáb, aby zde natočil zbrusu nový krátký snímek?“
    „Co říkáte, dědečku?“ vyhrkl Ladík. „Že i náš bohem zapomenutý kraj bude thematem nového biografu?“
    „A nejen to, můj milý vnuku. Dokonce jsem ti po dobu natáčení práci v koprodukci domluvil,“ pousmál se dědeček.
    „Ach, to že jste pro mě udělal, dědoušku?“ roztřásl se mladý študák a vrnuv se sivému kmetu k bačkorám, začal mu líbat vrásčité ruce. Veškeré taškařice, jimiž děd svého milého vnuka tak často škádlil, byly rázem zapomenuty.
    Vyšli brzy ráno; Ladík beztak celou noc samou nedočkavostí nespal. Když se blížili ke statku sedláka Kaliny, kde filmoví mistři svůj opus tvořili, srdce mu skákalo až v krku. A když zdálky kinematografické zařízení zahlédl, zachvěl se stejně, jako když se minulý měsíc vedle něj v biografu usadila ona drobná studentka medicíny, po níž celý semestr pokukoval.
    „Vítejte nám, pane Rožku!“ kynul již zdálky statkář Kalina, rozverný jako vždy. „Tak kdepak máte toho pracanta?"
    „Tu ho máme,“ poplácal kmet svého vnuka po zádech. „Na studiích nám trochu pohubnul, ale s lopatou a kropáčem stále se ohánět dovede,“ naparoval se kmet a rošťácky bafal ze své lulky.
    „Jaký kropáč, dědečku? A jaká lopata?“ cukl sebou Ladík, ale to už v každé ruce třímal jeden z nástrojů.
    „Jen pojď, hochu! Takových jinochů, kteří se špinavé práce se šoufkem nebojí a s vybíráním senkruvny pomohou, není nikdy dost!“ bodře se rozesmál statkář a uštědřil Ladíkovi herdu do zad tak přátelskou, až se pražskému študákovi kolena podlomila. „Ale vestičku si svlékni, zbytečně by ses zpotil! A ten kapesník si uvaž raději přes nos, již drahně let jsme ji neotevřeli,“ dodal pan Kalina starostlivě.
    „Dědečku, jaká senkruvna? Jaké šoufky?“ pojal vyděšený vnuk strach o své nové proužkové kalhoty z pravé anglické vlny, jež si speciálně pro tuto příležitost oblékl.
    „Že ty jsi, Ladíku, místo studií klasických jazyků po večerech v biografu vysedával,“ uchechtl se dědeček a v očích se mu sivě zablesklo. „Kdyby tak nebylo, jistě bys věděl, že výraz koprodukce z řeckého koprós a latinského dúcere skládá se,“ rozchechtal se stařík, až Ladíkovi zbrusu nové kosticové brýle poprskal.
    „Ach tak,“ suše polkl napálený vnuk, než jeho povzdechy přehlušilo čvachtání lakýrek v kaluži splašků.
  • npyrin / 27. července 2017
    „Zdalipak tušíš, Ladíku,“ rozvyprávěl se jednoho zimního večera dědeček, „jaký dárek jsem ti ze svých dávných cest po daleké Svériji přivezl?“
    „Snad ne kapesní nožík z proslulé švédské oceli?“ vyhrkl dychtivě vnouček.
    „I kdepak, ty malý hamoune. Jedná se o záležitost rázu čistě duchovního,“ odvětil děd naoko podrážděně.
    „Tedy nějakou hru či román od Strindberga nebo jiného slavného autora?“ dohadoval se mladý intelektuál tiše doufaje, že knížka bude alespoň v německém překladu.
    „Samá voda, chlapče,“ nedal na sobě starý kujón znáti pobavení. „Dokonce již jsem ti tento svůj dar předal. Dávno jej máš u sebe, aniž by sis toho byl všiml,“ mrkl na Ladíka významně.
    Ladík nejprve podezíravě obrátil všechny kapsy, a když v nich neobjevil než tři hliněné kuličky a kousek provázku, usoudil, že se nechá poddat.
    „Beztak bys na to sám nepřišel, hochu,“ pousmál se děd a Ladík z jeho úst ucítil důvěrně známý závan kontušovky. „Jedná se o prazvláštní povahovou vlastnost, jíž syndrom štokholmský přezdívá se!“ dodal stařec a ledabyle vyfoukl tabákový kouř do chlapcova obličeje..
    „Ach tak,“ špitl Ladík a láskyplně na dědouška pohlédl.
  • npyrin / 2. srpna 2017
    Toho rána bylo v Makotřasech pozdvižení. Aby ne, Ladík Rožků má před sebou svůj velký den! Dnes v poledne si bere za manželku Anežku, talentovanou budoucí doktorku, s níž se seznámil během studií v Praze.
    Pravda, rodičům snoubenky bylo podivno, že Ladíkovi nejde za svědka třeba někdo z jeho kamarádů z koleje, ale u jejich dcery, angažované suffragetky, už je překvapilo jen máloco. To Anežce zatrnulo, když v týdnu před obřadem Ladík svěřoval dědečkovi pečlivě vybrané snubní prsteny; snoubenec ji však uklidnil, že stařík je mu odmalička nejbližším přítelem, jenž se navíc zadušoval, že se o oba zlaté kroužky dobře postará. Váhu svým slovům Ladík nakonec dodal argumentem, jehož prý později použil také jeden slavný továrník, a sice že i ten největší hajzl v rodině krade méně než nejpoctivější cizí člověk.
    A už odbíjí poledne a nastávající manželé kráčejí k oltáři. Lásku, úctu i věrnost před Bohem si slíbili, slavnostní slib složili, pánubohu poděkovali. A když jim pan farář štolou ruce svázal, schází již jen poslední krůček...
    „Dědečku, prstýnky!“ sykl Ladík na svého svědka. Odpovědí mu však bylo jen pokrčení ramen.
    „Kam jste je zašantročil, propánaboha?“ vykřikl ženich prosebně.
    Nevěsta začala nabírat.
    „Ale Ladíku, kam bych je zašantročil,“ pronesl kmet do hrobového ticha. „Slíbil jsem ti přeci, že se o prsteny dobře postarám. A vskutku – oba jsem výhodně zpeněžil a utržených tři sta korun v buštěhradské kampeličce na dvanáctiprocentní úrok uložil,“ dodal staroch ublíženě a na důkaz vytáhl z náprsní kapsy zbrusu novou vkladní knížku, kterou pro vnuka za tím účelem založil.
    „Ach tak,“ hlesl Ladík a v duchu už přepočítával, za kolik let mu úroky vynesou na vystrojení nové veselky.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)