Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle autora - strejka (celkem 4):
  • strejka / 16. března 2005
    Jednoho dne po poledni dědeček, rozjímaje u denního tisku, povolal k sobě Ladíka. „Ladíku, buď tak laskav a dones mi dýmku. Chtěl bych si krapet zabafat.“ I doběhl Ladík do dědovi almárky pro malovaný čibuk a skotačivě s ním k dědovi přikvačil. „Ale já chtěl rum, Ladíku!“ zaburácel děd. „Ale dědečku...“ „Nebudeš mě snad chytat za slovíčko,“ rázně utnul děd jakékoli námitky a posunkem vyzval vnuka ke splnění úkolu. A Ladík ani netušil, zda si z něj zase jako už tolikráte dědeček vystřelil, či zda je již tolik věkem znavený.
  • strejka / 17. března 2005
    Tuhlekrát si vyšlapoval dědeček po cestě k rybníku, kde právě Ladík pod dohledem strýčka Suchého z Muchoprd dávivě přežvykoval Káju Maříka coby výsledek další z prohraných sázek. Dědeček k nim zvolna dokráčel a čtverácky zamrkal na strýčka Suchého. Ten mu zamžikal okamžitě nazpět, nikoli však proto, že by snad jen na vteřinku chápal, proč naň děd tak poznenáhlu šilhá, alébrž kvůlivá očnímu tiku. Ladík polkl poslední stránku a s pocitem vítěze se jal oslovit dědečka. Ledva se nadechl, dědeček jej předešel: „Copak’s to jedl, Ladíku?“ „Ále, Káju Maříka mi nechal strýček Suchý z prohrané sázky sníst,“ otřásl se Ladík. „Vsaďme se, Ladíku, žes Káju Maříka nejedl. Nejedl-lis, pojíš druhý díl Káji Maříka. Jedl-lis, pojím já tyto Psohlavce,“ nabídl dědeček již dopředu prohranou sázku a vytáhl zpod kabátu Jiráskův tlustospis. „To Vám přeji tedy dobrou chuť, dědečku,“ zaradoval se Ladík, že konečně a tak snadno zvítězil. Dědeček však jen mlčky otevřel Psohlavce, kde bylo na první stránce ornamentálním písmem napsáno: Školák Kája Mařík I. „Au!“ zavýskl Ladík a tázavě se podíval na strýčka Suchého. Ten však jen mlčky stál a divně se kýval. „Inu Ladíku, strýček Suchý vždy vyměňuje knihám desky, aby mu děti nesnědly jeho oblíbené tituly. Tady máš tedy Školáka Káju Maříka I, kterého ještě dluhuješ sníst pro strýčka Suchého a tu jako zákusek Školáka Káju Maříka II, kterého dluhuješ sníst pro mě,“ vyřkl dědeček nemilosrdný ortel podávaje vnukovi dvě tlusté knihy a bančičku pramenité vody, kterou má pro takovéto příležitosti vždy připravenou. „Ach tak,“ zesmutněl Ladík, zapil vodou Psohlavce a jal se žvýkat Káji Maříky.
  • strejka / 29. března 2005
    Druhdy přiskotačil Ladík k dědečkovi nezvykle s vlastní nabídkou na vypečenou sázku. „Dědečku, vsaďte se, že mě za celý příští týden ni jednou nevyvedete,“ šibalsky se usmívaje naběhl si jak již tolikráte tupoučký vnuk. „Jakpak bych tě nevyvedl, Ladíku. Vždyť ještě neuplynul ani den, abych si tě alespoň jednou nedobral a těch dní, kdy to bylo jen jednou, bych spočítal na prstech jedné ruky a to jsem na pravičce za toho velkého bombardýrování o dva prsty přišel,“ snažil se děd vnukovi rozmluvit pojídání dalšího dílu Káji Maříka, neb nikdy neuznával snadných vítězství. Ladík však trval na svém a děd, byť nikdy neuznával snadných vítězství, k smrti rád sledoval Ladíka dávícího se listy kvalitní literatury a tedy kývl. „Tentokrát jsem Vás zle doběhl, dědečku,“ jásal, výskal a poskakoval ve svém triumfu Ladík. „Nevíte totiž, že celý příští týden budu v muchoprdském špitále na operaci se žaludkem, jejž jsem si nepěkně pokazil tiskařskou černí,“ nadšeným rykotem zpravoval dědečka. Dědeček zbrunátněl, vztekle rozšlapal štokrle, ale to jen aby vnuka ponechal v blažené nevědomosti. Ladík totiž netušil, že v Muchoprdech zavedli tu rakouskou modernu — návštěvní dny. Ve středu bude mít Ladík čerstvě po operaci, tak proč milovaného vnoučka nenavštívit. A starci se zas v oku zlověstně zablýsklo...
  • strejka / 31. srpna 2005
    Prvního školního dne si dědeček ještě před odchodem Ladíka do školy povolal mileného vnoučka k sobě. „Ladíku, vsaďme se o Káju Maříka, že již dnes dostaneš ve škole svou první pětku,“ lákal přitroublé dítko mazaný stařec. „Ale jakpak bych mohl, dědečku, už dnes doplatiti na svou neznalost, když se ještě nebude vyučovat? To jste tedy tuze neopatrný sázkař, dědečku,“ opáčil při potřásání ruky Ladík v domnění, že dědeček coby starý negramota nemá poznatků o moderních vyučovacích metodách, a vydal se v ústrety novému školnímu roku. Ihned po vnukově návratu naň děd udeřil: „Inu co, Ladíku?“ „Inu nic, dnes jsme se ještě neučili, tudíž jsem ani žádných známek nedostal,“ opáčil Ladík, v oku se mu zablýsklo a pohlédl na svou knihovničku. „Ani od kamaráda Karlíka jsi dnes ničeho nedostal?“ „Ani od Karlíka, dědečku,“ pospíšil si s odpovědí nezvykle klidný chlapec. „Stejně nic jíst nebudu. Kdo to kdy viděl — jíst papíry,“ rozladěně zavrčel kmet, utnuv debatu, a s čibukem v koutku odcházel rozmýšleje, zda již Ladík náhodou nedorostl do věku, kdy mu vyhraná sázka bude stát za zákeřnou lež, či zda si jen ten nemravný ohava Karlík sprostě neponechal jeho desetikorunu i s dvoukorunovou odměnou, kterou si drze vymínil za splnění úkolu.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)