Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2004/11 (celkem 57):
  • Mike_Wazowski / 1. listopadu 2004
    „Ladíku, čemupak jste se učili dnes v škole?“ táže se sivý čtverák vnuka.
    „Dnešního dne nám pan učitel vysvětloval, kterak vážiti na váze — decimálce,“ pravil Ladík.
    „Nuž tedy dobrá,“ vece děd a dal váhy decimálky do sednice přinésti.
    „Ukaž, jak to zvládáš.“
    Ladík postaví na váhu Lidku, zváží ji a zahlásí: „42 kilo — netto.“
    Pak stejně odváží Aničku a hlásí: „38 kilo — netto.“
    „Nu, Ladíku, a nyní odvaž mne,“ přeje si děd.
    Ladík odváží i sivého kmeta a praví: „95 kilo — brutto.“
    Děd se podiví: „Jak to, že děvčata když’s vážil, tak hmotnost jejich je netto, a hmotnost má jest brutto?“
    A Ladík na to opáčí: „Nám pan učitel vysvětlil, že pokud vážíme s pytlem, tak vždy brutto!“
    Sivý čtverák se však tomuto žertíku nesmál, ba ani za břicho se nepopadal.
  • Vaslaf / 1. listopadu 2004
    Dědeček s Ladíkem cestovali vlakem.
    Čtverák dědeček ukázal na vzdálenou stráň a s vážnou tváří se otázal Ladíka: „Na tamté stráni je třída ovcí a máš-li dobrý zrak, jistě mi dokážeš přesně říci, kolik ovcí v té třídě je.“
    Ladík napínal zrak seč mohl, ale nezbylo mu než ohlásit dědečkovi, že na protější stráni vůbec žádných ovcí nespatřil.
    „Však je to, Ladíku, prázdná třída, a je v ní nulový počet ovcí,“ chlámal se děd, který si pravidelně dopisoval s německými matematiky.
  • Gotreg / 1. listopadu 2004
    Jednoho odpoledne Ladínek přiběhl ze školy a popatří dědečka, jak smutně sedí v sednici s hlavou v dlaních.
    „Co se vám stalo, dědečku,“ vece, „proč jste tak smutný?“
    „Přišel jsem o duši,“ zamumlal sivý kmet zdrceně.
    Ladík, který měl z katechismu vždy jedničku údivem a hrůzou zajektal: „Dědečku, snad ne...“
    „Neplač, hlupáku,“ uklidnil ho zlomený stařec, „hrobníkovi jsem velociped zapůjčil a on mi na rezavém hřebíku duši propíchl.“
    „Ach tak!“
  • TomAtom / 1. listopadu 2004
    Jednoho dne shlukly se děti kolem děda a Ladík povídá: „Dědečku, arci že nechytíte kuličku, která na vás ode mne poletí?“ „Arci že ano,“ pravil dědeček a smál se malému filutovi. „Tak chytej, ty šmejde!“ děl Ladík a vystřelil na kmeta z browningu, jejž skrýval za zády. Děd padl k zemi s dírou uprostřed čela. Děti se smály, až se za břicha popadaly.
  • Mike_Wazowski / 2. listopadu 2004
    „Dědečku, zdalipak jest na Měsíci život?“ ptá se sivého čtveráka Ladík.
    „Zajisté, o tom nemůže býti pochyb,“ odpoví dědeček.
    „A dle čeho tak usuzuješ?“
    „Přec se tam svítí po celé noci,“ trumfuje svou odpovědí sivý kmet.
  • Gotreg / 2. listopadu 2004
    Jednoho jarního dne, léta čtyřicátého, přišel Ladík domů ze školy řka: „Dědečku, dnes jsme se učili vědy zeměpisné.“
    „To je velmi chvályhodné,“ usmál se laskavý staroušek, „jestlipak tedy víš, kde leží Polsko?“
    „To tedy nevím, dědečku.“
    „Já také ne.“
  • Mike_Wazowski / 4. listopadu 2004
    Ladík přišel ze školy a pochlubil se dědečkovi: „Dnes jsme v počtech probírali logaritmické pravítko a pan učitel nám ukazoval, kterak jej k násobení a dělení cifer užívati.“
    „To nic není, chlapče, to já dovedu na logaritmickém pravítku i sčítati a odečítati,“ trumfoval děd.
    „Toť přec nemožné!“ zvolal Ladík.
    Sivý taškář vzal lístek papíru, položil jej na logaritmické pravítko a jal se psát: 2+2=4, 4–2=2. „Vidíš, hochu, co jsem povídal, i sčítati a odečítati na logaritmickém pravítku lze,“ smál se lišácky, kroutě si kníry.
    Ladík jen nevěřícně zíral, nevěda, co si v tu chvíli mysliti.
  • Trisolde / 5. listopadu 2004
    „Děti, již jste mne viděly vypouštěti dým okem, uchem, nosem a pochopitelně i ústy. Věřily byste však, že toho dokáži i kolenem?“ obrátil se jednoho večera dědeček ke svým vnoučatům, pukaje z dýmky.
    „Není možná, dědoušku, viděly jsme od vás již všelijaké kousky, ale toho jistě nesvedete,“ kroutily děti nechápavě hlavinkami.
    „I svedu a třeba hned!“ zasmál se staroch, křepce vyběhl na dvůr a vyfoukl kouř kolenem kanalizační roury, kterou tam kopáči zanechali.
    „Na naši novou žumpu jsme nepomyslily,“ povzdechly děti.
  • snof / 7. listopadu 2004
    „Že neuhodnete, děti, jakou pohádku vám dnes budu vyprávět před spaním,“ pravil dědeček jednoho večera vnoučatům.
    „Toho jistě neuhodneme,“ ujišťovaly ho děti a Ladík se zeptal: „Jakou?“
    „Inu, žádnou!“ odvětil děd, zhasil v pokoji světlo a odešel. Ještě dlouho se nesl chodbou čtverákův smích.
  • Mike_Wazowski / 7. listopadu 2004
    Jednoho odpoledne, když všichni seděli v sednici u stolu, pravil sivý kmet dětem: „Vězte, milá dítka, že již brzy vypustím duši.“
    „Tak brzy, dědečku? Vždyť ještě stále se plné tělesné i duševní svěžesti těšíte,“ pravil Ladík se slzami v očích.
    Děd se však tvářil tajemně, poté vstal, vyšel před dům na dvorek, kde stál jeho velocipéd a otočil ventilkem u kola.
    Pššššššššššššššššš.
    „Vidíte, dítka, vypustil jsem duši, neb budu plášť měniti!“ zažertoval sivý čtverák.
    „Ach tak...“ vzdychla dítka, leč mnohým ještě stále mráz po zádech běhal.
  • Hercoš / 8. listopadu 2004
    Ladínek s dědečkem prohlíželi si jednoho zimního večera časopis o cestování. „Podívejte dědečku, jak strašní jsou ti černoši,“ ukazoval Ladínek na obrázek afrických domorodců, „jak mají tváře i jazyky propíchány všelijakými ozdobami.“ „Inu, to nic není, to já si mohu také jazyk jehlicí na pletení propíchnouti a ani při tom nemrknu,“ zasmál se děd. „Tomu nevěřím!“ zvolal Ladínek a hned šibalsky dodal: „Vsadím celý pětihaléř, který mám od otce zítra dostati, že to nedokážete.“ Děd se jen usmál, vstal a z předsíně donesl jehlici na pletení a své staré boty. Jediným pohybem propíchl jazyk u jedné z nich a dal se do smíchu: „Vidíš, Ladínku, přeci jen jsem jazyk propíchl a nic mě to nebolelo!“ Ladínek se dal také do smíchu, ačkoli ho mrzel ten pětihaléř, který bude muset zítra dědečkovi dáti.
  • Hercoš / 8. listopadu 2004
    Toho dne Ladík vrátil se ze školy celý rozjařený. „Čemupak jste se dnes učili, žes takový veselý?“ ptal se zvědavě dědeček. „Dnes jsme probírali všelijaká zvířata a to mě tuze bavilo,“ usmíval se Ladík a usedl dědouškovi na klín. „A jestlipak jste se i učili o tom zvláštním ssavci, co žádné zuby nemá?“ obrátil se naň děd s otázkou. Ladík se dlouze zamyslil: „Takový ssavec jistě není, to by nám pan učitel řekl.“ „Málo ještě znáš, Ladínku,“ zvolal děd a vyndav svůj umělý chrup, smál se bezzubými dásněmi na celé kolo: „Já jšem to!“ Ladínek díval se naň chvíli nechápavě, ale pak se hlasitě rozesmál s ním, ač mu mráz počal po zádech běhati...
  • Vaslaf / 8. listopadu 2004
    V létě za pěkného dne na výletě ptal se dědeček: „Děti, může sama od sebe voda téci do vrchu?“
    „To je nemožné,“ odvětil hbitě školák Ladík, „zemská přitažlivost toho nedovolí.“
    „Oč se vsadíš, Ladíku?“ tázal se děd.
    Brzy poté sestupovali s kopce dosti příkrou cestou podle potoka. Po chvíli došli k místu, kde se potok tratil v zemi.
    „Inu Ladíku, sám zde vidíš, že voda teče do vrchu,“ děl s úsměvem děd.
    Nyní se daly dítky do smíchu, jedině Ladík se nesmál. „Tak jsem to nemyslil,“ pravil smutně. Ovšemže prohrál jako vždy.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
    „Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?“
    „Nevíme,“ vzdávaly se děti.
    „Brambor si nedokážu dáti do úst najednou...“
    „A kocoura ano,“ smály se děti.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    „Copak jste se dnes učili v katechismu nového, Ladíku?“ otázal se jednou dědeček svého trpělivého vnoučka.
    „O tom, jak Ježíš měnil vodu ve víno,“ odpovídal rychle Ladík.
    „Vodu ve víno? Však toho já umím také,“ usmál se dědeček.
    „Opravdu?“ divily se děti.
    „Nu arciť, ale vodu ve víno líti. Však jsem s tím hostinskému Sušilovi často pomáhal.“
    „Ach tak,“ zasmušil se Ladík.
  • Vaslaf / 8. listopadu 2004
    Dědeček se toho dne tvářil vážně.
    „Zdalipak, děti, víte, že se v našem kraji asi rozšířila podivná nemoc?“
    Děti se vylekaly.
    „Předevčírem, když k nám panský kočí Šťáva přicházel, byl zcela zdráv. Když pak domů odcházel, neměl dvě, leč čtyři uši!“
    „Není možná!“
    „Inu, dvě byly jeho vlastní a dvě, jež nám zbyly po oné zabijačce, jsem mu dal pro jeho psíka — má ušní chrupavky tuze rád,“ zamlaskl si dědeček.
    „No, takhle!“
  • eso / 8. listopadu 2004
    „Víš Ladíku, jak chléb ve zlato proměniti?“ zeptal se dědeček.
    „Nevím,“ řekl Ladík, „řekni jak, dědečku! Krajíc zlata by se nám všem tuze hodil!“
    „Vezmi si tento krajíc, vlez si s ním do sklepa a zůstaň tam po celou noc,“ poradil mu děd.
    A Ladík tak učinil, zůstal ve studeném sklepě po celou noc, ale ráno byl chléb stále jenom chlebem. Roztřesený vystoupil ze sklepa do kuchyně, kde dědeček právě dojedl snídani.
    „Tak co,“ optal se Ladíka, „už víš, jak chléb ve zlato proměniti?“
    „Ne-nevím,“ vykoktal třesoucí se Ladík a mráz z horečky mu běhal po zádech.
    „Já také ne!“ odtušil sivý čtverák.
  • Mike_Wazowski / 8. listopadu 2004
    Dědeček seděl v sednici a bafal ze své lulky. „Zdalipak víte, dítka, kterak nyní dým vypustím?“ otázal se přítomných vnoučat.
    „Nosem,“ vykřikla Lidka.
    „Uchem,“ přidal se Ladík.
    „Okem,“ trumfoval Slávek.
    „Kolenem,“ přemýšlela Anička.
    „Chyba lávky, děti,“ zvolal sivý čtverák, zabafal mocně a poté jal se dým jen tak, obyčejně, ústy vypouštěti.
    Zkoprnělá dítka jen v úžase hleděla na další z povedených žertíků dědečka.
  • Trisolde / 8. listopadu 2004
    „Chtěly byste, děti, viděti, jak budu dým vypouštěti břichem?“ otázal se zase jednou dědoušek drobotiny, která se v čmoudu jeho lulky udila.
    „Ale dědečku, toho už jistě nikdo nedovede. Ani vy ne,“ durdily se děti.
    „Inu, jak jste řekly,“ přitakal děd, „nedovedu toho.“ A vypustil dým ústy, nosem, okem, uchem a kolenem jako obvykle.
  • Mike_Wazowski / 8. listopadu 2004
    V den, kdy probíhaly volby do zemského sněmu, se tázala vnoučata dědečka: „Zdalipak jste, dědečku, dnes také volil?“
    „Volil, milá dítka, a to několikráte za odpoledne,“ opáčil se šibalským úsměvem děd.
    „Několikráte? Do zemského sněmu? Cožpak to jest možné, vždyť do sněmu se může toliko jedenkráte voliti,“ odvětil nejistě Ladík.
    „Ba ne, trumfy v mariáši jsem volil. Karty jsme s přáteli celé odpoledne v hostinci U Doušů hráli,“ smál se dědeček, za břicho se popadaje.
    „Ach tak...“ odvětil Ladík, jsa čím dál více zmaten z humoru sivého čtveráka.
<<  <  1  2  3  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)