Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2004/12 (celkem 46):
  • Wuxia / 1. prosince 2004
    „A dědečku, co to je vlastně ta práce?“ zeptal se jednoho dne Ladík. „Toho slova jsem nikdy neslyšel,“ odvětil udiveně stařec. „Ani já ne,“ přidal se k besedě Ladíkův otec. „Ach tak,“ odvětil chlapec a pohledem smutně přejel chýšku z roští a hlíny, v níž mu bylo již několik let přebývat.
  • Wuxia / 2. prosince 2004
    „Ladík je již v měšťanské škole, z náboženství má výbornou, pak bude jistě věděti...“ započal dědoušek jednoho dne rozpravu, ale ke konci věty se již nedostal. „Ale dědečku, já jsem letos z náboženství propadl,“ ozval se nesměle Ladík. „A to snad ne!“ ulekl se děd. „Toť hanba hanboucí, hochu, jak jsi toho mohl dopustit,“ plísnil kmet vnuka. Když tu náhle chlapci šelmovsky zasvítila očka a vykřil: „Apríl, dědečku! Vždyť dnes máme prvního dubna!!“ „Ach tak,“ zaskřípal zuby děd a již se těšil, jak chlapce při nejbližší příležitosti opět napálí.
  • eso / 2. prosince 2004
    „Ladíku!“ vykřikl dědeček. „Máš na zádech obrovského pavouka!“
    Ladík vyskočil, křičel a válel se po zemi, aby ho setřásl.
    „Apríl!“ zvolal sivý čtverák.
    „Ale vždyť je listopad,“ namítnul Pepíček.
    „Bať, ale kdyby bylo opravdu apríla, nebyl bych Ladíka tak snadno nachytal, ty nedovtipo!“ opáčil stařík.
    „Ach tak...“ povzdychly si děti, až na Ladíka, kterému jen mráz přecházel po zádech.
  • Wuxia / 2. prosince 2004
    „Víš-li pak Ladíku, jakého je rozdílu mezi nočníkem a talířem?“ otázal se jednoho večera dědeček, nacpávaje si přitom dýmku. „Nevím,“ odbyl jej chlapec mávnutím ruky, neboť právě psal domácí úkol z jazyka mateřského. „Tedy nevíš. Nu, od tebe bych řízky věru nejedl,“ pronesl děd šelmovsky.
  • snof / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „Dědečku, já bych chtěl indiána!“ prosil Láďa.
    „Vážně?“ pravil dědeček. „A nechtěl bys místo něj radši něco jiného?“
    „Nene,“ trval na svém chlapec. „Opravdu bych chtěl indiána.“
    „Tak dobře, když si to přeješ,“ odvětil děd.
    Na ta slova přiložil dlaň k ústům a začal jí pohybovat tam a zpět vydávaje přitom ústy vysoký tón. Skutečně byl od pravého Indiána k nerozeznání, leč Ladík už začal natahovat moldánky.
  • Mike_Wazowski / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „Dědečku, já bych chtěl větrník!“ prosil Láďa.
    „Vážně?“ pravil dědeček. „A nechtěl bys místo něj radši něco jiného?“
    „Nene,“ trval na svém chlapec. „Opravdu bych chtěl větrník.“
    „Tak dobře, když si to přeješ,“ odvětil děd.
    Zašel s Ladíkem do internetové kavárny, sedli k PC, najeli si na diskusní server Okoun a dědeček ukázal Ladíkovi Dadelovu ikonku.
    „Hle, Ladíku — větrník a točí se!!!“
    Ladík natahoval moldánky a v duchu si říkal: „Však ty, dědku, brzy skončíš ve starobinci.“
  • Trisolde / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „S indiánem jsi spokojen nebyl, s větrníkem též ne. Co potom rakvičku, Ladíku, rakvičku bys nechtěl?“ otázal se s potutelným úsměvem stařec.
    „Ne, rakvičku ne!“ zbledl Ladík a zasmušil se dříve, než dědoušek mohl své nové čtveráctví dokončiti.
  • Gimli / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „S indiánem jsi spokojen nebyl, s větrníkem též ne ba i rakvičku jsi odmítl. Nechtěl bys tedy zákusek, Ladíku?“ loudil děd z vnoučka odpovědi. Ladík dumal, až se mu kudrlinky rovnaly, však žádnou sivost za nabídkou neviděl.
    „Ano, dědečku, zákusek bych tuze rád!“ řekl radostně. V tu ránu měl stařec ústa dokořán a sivými špičáky se Ladíkovi zakousl do krkavice.
    „Tak jsem to nemyslil,“ pravil smutně vnouček ztráceje vědomí.
  • Yirkha / 4. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „S indiánem jsi spokojen nebyl, s větrníkem též ne. Rakvička se ti také nezdála, o zákusku ani nemluvě. Nechtěl bys tedy tamten dortík, Ladíku?“ loudil děd z vnoučka odpovědi.
    Ladík dumal, až se mu kudrlinky rovnaly, však žádnou sivost za nabídkou neviděl.
    „Ano, dědečku, ten dortík bych moc, moc rád!“ řekl nakonec radostně.
    „Já také, Ladíku, já také...“ pravil děd, žmoulaje v kapse poslední haléř na cestu domů.
  • Vaslaf / 6. prosince 2004
    Zjara sedmnáctého roku se u Rožků chystali k večeři. Dědeček povídal:
    „Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a naším kocourem?“
    „Nevíme,“ vzdávaly se děti.
    „Inu, chceš-li jísti brambory, potřebuješ potravinové lístky,“ odvětil dědeček, hledě zádumčivě na z kastrolu stoupající chuchvalce páry.
  • Přebral / 6. prosince 2004
    „Zdalipak víš, Ladíku, jaký zvuk vydává jedna dlaň tleskajících rukou?“ optal se onehdá dědeček svého vnoučka.
    „Nějak jako — plesk — ?“ pokusil se Ladík o odpověď.
    A tak ho sivý čtverák přetáhl holí.
  • Konrád / 6. prosince 2004
    Vracel se Ladík takhle jednoho slunečného odpoledne domů ze školy. Spatřiv dědečka, pokračoval v chůzi a beze slova prošel kolem něj. A dědeček rovněž ani slova nevyřkl.
  • S_M_Lomoz / 6. prosince 2004
    Vracel se Ladík takhle jednoho slunečného odpoledne domů ze školy. Vtom uviděl proti sobě jít známou mu sivou nahrbenou postavu, a tak radostně vykřikl: „Dědeček!“
    „Sám jsi dědeček,“ pomyslela si babička a přešla na druhý chodník.
  • Trisolde / 6. prosince 2004
    Vracel se Ladík takhle jednoho slunečného odpoledne domů ze školy. Vtom uviděl proti sobě jít známou mu sivou nahrbenou postavu a meditativně si pomyslel: „Klamná iluze vnějšího světa!“ „Sám jsi iluze,“ pomyslela si Ladíkova iluze a přešla na druhý chodník.
  • Skarouac / 6. prosince 2004
    „Byl jsem včera ve městě a dostal jsem tam ohromnou nakládačku,“ pravil takhle jednou děd, když odpoledne žertoval s dětmi.
    „Proboha, dědečku, toť hrozné, neslýchané, od koho jste ji dostal?“ ptal se vyděšeně Ladík a slzy měl na krajíčku.
    „Od zelináře, chytráci,“ smál se děd, „však ji mám stále ve spíži naloženou v láku.“
    „Ach tak, toť okurka,“ smál se Ladík, byť měl stále ještě husí kůži.
  • Aadwark / 6. prosince 2004
    „Byl jsem včera ve městě a dostal jsem tam ohromnou nakládačku,“ pravil takhle jednou děd, když odpoledne žertoval s dětmi.
    „Proboha, dědečku, toť hrozné, neslýchané, od koho jste ji dostal?“ ptal se vyděšeně Ladík a slzy měl na krajíčku.
    „Od zelináře, chytráci,“ smál se děd posledním zubem, „však mi vyhrožoval již drahnou dobu.“
    „Ach tak,“ řekl Ladík, byť měl stále ještě husí kůži.
  • Mike_Wazowski / 6. prosince 2004
    Sivý čtverák se dopotácel z posledních sil na dvorek, padl k zemi a rozbitými, bezzubými ústy ještě stačil zvolat: „Doftal fem pěknou nakládafku...“
    „Od zelináře z trhu?“ ptal se kolemjdoucí soused Brdička.
    „Ne, od velinave ne, od vnoufat Ladika, Jovifka, Anifky, Lidufky a Honvifka jfem doftal... do drfky...“
    „Ach tak,“ pravil soused.
  • Mike_Wazowski / 7. prosince 2004
    Ladík s dědečkem si během výletu do Prahy zálibně prohlíželi výlohu cukrárny.
    „Ladíku, zdalipak bys chtěl tiramisu?“ optal se děd vnoučka.
    „Tiramisu? Já ale nevím, co to je,“ odpověděl nejistě synek.
    „Já taky ne,“ zašklebil se ďábelsky dědek.
  • Yirkha / 7. prosince 2004
    Byl zimní večer a dědeček se přehraboval pohrabáčem v peci. Když ho vytáhl, byl ještě rozžhavený do ruda. I pravil: „Ladíku, v mládí jsem pěstoval tělesnou odolnost. Přiložím si tedy tento horký pohrabáč na chvíli na kůži a přesto ani nesyknu a budu úplně zdráv.“
    „Och, dědečku, určitě byste takovou hloupost dokázal vydržet, ale vaše kůže by byla na uhel seškvařená,“ oponoval vnuk.
    „I nebyla,“ pravil tajemně děd a vzal opět do ruky rozžhavený nástroj.
    Ladík i ostatní děti se začali bát, že se dědeček chce opravdu spálit a tak ani nedutaly.
    Starý čtverák však mlčky přistoupil ke své kožené brašně a přiloživ na ní rozpálený kov, začal se smát na celé kolo, jak děti opět doběhl.
    „Ach tak, na to jsem nepomyslel...“ mručel Ladík.
  • Wuxia / 8. prosince 2004
    Ležel takhle jednou při sobotě dědeček v sednici na kanapi a odpočíval. Děti něco robily u stolu a počínaly si tiše. Když tu děd šelmovsky zamhouřil oko a otázal se: „Zadlipak děti víte, co mám?“ Do vnoučat jako když střelí. Domnívaly se totiž, vědouce, že děd byl předešlého dne ve městě, že jim přinesl nějakého překvapení. „Já vím, dědečku, cukrkandl máte,“ volal Jarouš. „Dřevěného koníka,“ mínil Ladík. „Káču a svatojanský chléb,“ překřikovala všechny Lidka. „Chyba lávky,“ volal děd. „Kocovinu mám!“ „Ach tak,“ usedla vnoučata zklamaně opět ku stolu.
<<  <  1  2  3  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)