Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2006/02 (celkem 6):
  • Přebral / 4. února 2006
    Jaro 1942, protektorát Böhmen und Mähren, Bezirk Slaný, obec Makotřasy.
    Ladík s dědečkem posedávají na zahrádce a vesele si rozprávějí. Najednou dědeček zvážní, nakloní se ke svému vnoučkovi a zašeptá:
    „Zdalipak víš, Ladíku, že soused Pechman z Lidic má půdu plnou padáků?“
    „Že by snad ten dobrý muž ukrýval parašutisty či jejich vybavení?“ zajímalo malého vlastence.
    „I kdepak, vítr mu tam na podzim nafoukal semínka z pampelišek a ten starý nepořádník si ještě nezametl!“ smál se děd a s ním i celá rodina.

    Jediný, kdo se nesmál, byl kolemjdoucí konfident Ryšánek, kterému služební horlivost nedopřála vyslechnout čtverákův žertík až k pointě.
  • danielsoft / 9. února 2006
    „Dám ti úkol hodný tvého jména,“ řekl ondyno dědeček svému vnukovi. Ladík se nadmul pýchou a následoval starého pána do obývacího pokoje.
    „Hodný mého jména...“ šeptal si v očekávání.
    „Tak, Ladíku, teď naladíš otcův lesní roh!“ usmál se sivý děd.
  • el / 10. února 2006
    „Ladíku, zdalipak víš, že tvoje maminka je popleta?“ tázal se dědeček vnoučka.
    „I tomu tak není,“ oponoval Ladík, „moje matička je velmi bystrá!“
    „Koukám, že tě budu muset opět vykrákat za tvé rozčepýřené pačesy!“ zvolal děd a otočil se do kuchyně na svou snachu: „Eulálie, copak jsi před chvílí dělala?“
    „Pletla jsem vám kulicha, dědečku, abyste zakryl své siviny,“ odvětila ta.
    „Vidíš Ladíku, tvoje maminka je po pletení a tudíž je popleta,“ smál se děd krákaje Ladíka až vlasy padaly.
    Ladík tiše sténal a přemítal, do kterého starobince dědečka umístí...
  • pieta / 10. února 2006
    „Dědečku, co myslíte, vydá-li strom zvuku, padne-li v lese, aniž by tam byl, kdo by ho slyšel?“ ptal se Ladík, zatímco jeho sekyrka hbitě pracovala na kmeni statného dubiska, tyčícího se nad bezmocně svázaným staříkem.
  • Vaslaf / 17. února 2006
    Počátkem adventu přišel dědoušek z kostela a pohladil Ladíka po hlavičce. „Nu, Ladíku, promluvil jsem s panem katechetou. Dlouho mi bylo ho přemlouvati – po té patálii loni s pojídáním hořících svíčiček. Ale nakonec svolil přiděliti ti tento rok roli ve vánočním divadelním představení.“
    Ladík nemohl několik vteřin promluviti, jak byl šťasten; objal zlatého dědečka a zlíbal jej.
    „A jakou roli pro mne pan katecheta vybral? Hned se ji začnu nazpaměť učit!“
    „Na moji přímluvu připsal do hry roli, pro kterou máš zvlášť dobré nadání,“ prokmitla dědečkovi jiskra v oku. „Nu, začněme tedy. Vezmi mou kraličku a přečti mi desátou kapitolu Zjevení Janova.“
    Ladík vzal s velikou úctou do rukou starodávnou dědečkovu bibli a počal nahlas čísti. Leč když dospěl k desátému verši, začal se mu obličejík protahovati.
    „I vzal jsem tu knížku z ruky anděla, a požřel jsem ji. I byla v ústech mých sladká jako med, ale když jsem ji požřel, hořko mi bylo v břiše mém...“
    „Rodilý herec jsi, Ladíku!“ smál se děd, až mu slzy tekly.
  • Přebral / 24. února 2006
    Jednoho dne přišla Ladíkova maminka za dědečkem:
    „Dědečku, máme s tatínkem Rožkem starost o Ladíka. Od té doby, co začal chodit do páté třídy, jeho mluva zhrubla, ohlíží se po děvčatech a klackuje se s chuligány po makotřaské návsi.“
    „Vida, tak už s ním puberta od zdi ku zdi tluče!“ usmál se dědeček, „ničeho se nebojte, vždyť to se stane každému. Co já se jen v mládí nadováděl! Vzpomínám si třeba, jak...“
    „Počkejte, dědečku,“ zarazila paní Rožková příval kmetových vzpomínek, „to je nám zřejmé. Ale přesto se bojíme, aby nám Ladík příliš nezvlčel a třeba, panenko Marie ochraňuj, nepřivedl nějaké děvče k outěžku. Potřebuje o svém volném čase důkladné výchovné vedení, avšak nám poslední dobou říká »fotře« a »matko« a tváří se, jako bychom byli vzduch!“
    „Dobrá, zamyslím se, co by s tím šlo udělat,“ zamyslel se dědeček a očka mu čtverácky zasvítila.

    „Co je vole?“ zašklebil se Ladík nehezky, když si ho dědeček dal k sobě zavolati.
    „Představ si, Ladíku, co se mi podařilo! Potkal jsem jednoho starého známého a zamluvil ti ozdravný pobyt na skautském táboře! Jsem na to věru pyšný, vždyť už se zařekli, že mají kapacity plně obsazené a jen na mé důkladné naléhání se mi podařilo zařídit, aby tě přijali!“
    „Cožééé?“ zkřivil Ladík svůj obličej, jako by kousal citron. „Co budu dělat na pitomym skautskym táboře?“
    „Je to tábor u Bobří řeky,“ usmál se staroušek a spiklenecky mrkl.
    „Ať si je třeba u Labutího jezera, nejedu nikam!“ odsekl Ladík.
    „A to já si myslel, že už jsi dospělý a rozumíš tomu, jak mezi sebou dospělí mluví,“ plácl se dědoušek do kolen, „chlapče, ne nadarmo jsem tě přihlásil na tábor u B-o-b-ř-í řeky!“
    „Jo ták!“ usmál se mladý chuligán při představě tábora moderního, koedukovaného a možná i kulturu volného těla, nazývanou též naturismem, vyznávajícího.
    „Tak to tedy rád pojedu, dědečku.“

    „Dobrý den, tohle je můj vnuk Ladík, přivedl jsem vám ho, jak jsme se před týdnem ve Slavii domluvili,“ pozdravil dědeček vedoucího, zatímco Ladík namáhavě oddychoval po půldenním pochodu pustými lesy až na místo tábořiště.
    „Hezký hoch,“ usmál se vedoucí a pohladil Ladíka po hlavičce, „a jaká má pevná lýtka!“
    „Dědečku...?“ podezřívavě se zamračil Ladík.
    Ale dědečka již v dohledu nebylo. Spěchal zpět temnými posázavskými hvozdy, aby stihl poslední večerní vlak.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)