Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2007/01 (celkem 2):
  • Přebral / 9. ledna 2007
    „Zdalipak jsem se s tebou, Ladíku, už sázel, zda dovedu vyfouknouti kouř z dýmky uchem?“ otázal se jednoho večera sivý čtverák vnoučka.
    „Sázel, dědečku, mnohokráte. Vždy vyfouknete kouř uchem od hrnku či jinou podobnou pomůckou,“ obrátil otráveně oči v sloup Ladík.
    „I kdepak! I sám od sebe dokážu tímto vlastním uchem kouř z dýmky vydechnouti!“ chlubil se stařík a ukazoval si na ušní boltec.
    „Není možná.“
    „Věru, věř, že je, Ladíku. Nevěříš-li, předvedu ti to!“ smál se dědeček.
    Ladík se zamyslel!
    „Dobrá! Ale žertík tento musíme uspořádati v prázdné místnosti se dvěma svědky, které sám vyberu. A nebude tam zejména žádných hrnců, hrnků, babského ucha ani ucha Jidášova, mucholapek, z nichž bys konce odříznul, sádry ani vosku na odlévání umělých uší...“
    „Jistě, jistě, ten pokoj může být zcela prázdný, jak chceš,“ plácal se dědeček smíchy do kolen.
    „...a nesmí tam být ani zvláště ostrá břitva a zrcátko!“ dodal ještě Ladík zamyšleně a již brzy se vydali s dědečkem, Frantíkem a Lidkou do komory za tímto účelem dočasně vyklizené.
    „Teď se dívej, Ladíku!“ pravil sivý čtverák, řádně si nakouřil pěnovku jak v té Nerudově prostonárodní povídce, nadechl se a – vypustil kouř vlastním uchem!
    „Sivý ctvelát opjet vyhlál!!!“ zaradoval se pětiletý Frantík.
    „Jak je to možné, dědečku?“ nebyl Ladík takřka schopen slova.
    „Inu, kouř jsem vypustil trubicí, která je pojmenována po panu Eustachovi a spojuje vnitřní ucho s nosohltanem, chlapče.“
    „Jakživ jsem neslyšel, že by bylo v lidských možnostech touto cestou kouř vypouštěti!“
    „Budeš-li jako já, až budeš velký, šňupat brazilský tabák říznutý strouhaným mýdlem s jelenem a černým pepřem, také to jistě jednou dokážeš!“ smál se dědeček na celé kolo a v očních důlcích dělaly se mu rozverné bublinky.
  • Dadel / 14. ledna 2007
    Bylo nedělní poledne, a u Rožků právě dojídali slavnostního oběda. Dědeček si právě párátkem vyškraboval zbytky telecího z umělého chrupu, když tu ho napadl žertík. Nalil si sklenici piva až po okraj, vhodil dovnitř párátko a zvolal: „Děti, pojďte ku mě! Věříte-li, že tuto sklenici piva vypiji, a přec to pivo v ní zůstane?“
    Vnoučata se váhavě trousila ku stolu, a Ladík nedůvěřivě pronesl: „Na nás si nepřijdete, vy vypijete tu sklenici pouze do půlky, dědečku, viďte?“
    „Ach nikoli,“ opáčil děd, „vypiji sklenici až do dna, a to pivo v ní přec zůstane.“
    „Vždycky zůstane pár kapek na dně a na stěnách sklenice. Na tohle vám neskočíme, dříve jste míval chytřejší žertíky,“ prohlásil otráveně Ladík a chystal se k odchodu.
    „Ale kdeže, vůbec ho neubyde. Vypiji až do dna sklenici piva, a to pivo v ní zůstane, a bude ho tam stejné množství jako na začátku!“
    „Opravdu, dědečku?“ podivil se Ladík.
    „Je to tak, dívejte se,“ prohlásil kmet a zdvihl sklenici.
    Všechna vnoučata se srotila okolo stolu dychtiva tento zázrak spatřiti. Samou zvědavostí svítila jim očka.
    Děd pomalu vypil celou sklenici, poté sáhl dovniř, a vytáhl párátko. „Vidíte, pivo jsem vypil, a přec tam topivo zůstalo. U nás topíme v kamnech dřevem, a toto párátko je ze dřeva, jest tedy topivem,“ šibalsky se usmíval děd pod vousy, ze kterých mu odkapávaly zbytky pěny.
    „Ach takhle!“ smál se Ladík a ostatní vnoučata s ním.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)