Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2007/12 (celkem 10):
  • danielsoft / 5. prosince 2007
    Nastal vlahý letní podvečer. Dědeček seděl v houpacím křesle před domem a vnímal krásu okamžiku. Vedle něj seděl Ladík, který zrovna odpočíval po perném dni.
    Po cestě prošel ostrou chůzí mladý muž.
    „Mladý Vomáčka spěchá na tancovačku,“ prohlásil Ladík, „posledních pár let ani jednou nevynechal příležitost jít k muzice.“
    „Ale já ti povím,“ usmál se sivý děd, „že mnohokrát, když muzikanti začali hrát, ležel doma a spal – i v poslední době.“
    „Není možná, dědečku! Vždyť jej každý pátek vídám, jak spěchá touto cestou se pobaviti...“
    „Víš ty, Ladíku, kolik je na celém světě muzikantů? A každou chvíli někteří z nich právě začínají hráti. A Vomáčka, i když je to hoch čiperný, občas spáti, jako každý člověk, věru musí!“
    „Ach tak,“ vzdychl Ladík, když si uvědomil rozlohu celého širého světa.
  • Hetero / 7. prosince 2007
    „Poslyš, Ladíku,“ oslovil dědeček vnoučka jednoho zimního večera, „což takhle pobaviti děti trikem kouzelnickým, který spolu secvičíme?“ „Ano, ano, dědečku!“ jásal chlapec, předpokládaje, že se konečně dostal blíže dědečkovu srdci a preference děda mezi vnuky konečně pro Ladíka zaslouženě rostou. Toho večera dědeček v sednici nadzvedl k úžasu dětí starý cylindr, a pod kloboukem se objevil králíček, o kterém dědoušek prohlásil, že je to začarovaný Ladík. Lidunka tiše zavzlykala a přitiskla králíčka v náruči. V té době již Ladík, shrbený v maličké králíkárně, dávno vzdal lomcování řetězem i odstraňování rozmáčklých bobků z dlaní, a zapřísáhl se, že nikam nepoleze a žádného králíčka na si za krk dávat nebude, byť mu dědeček tisíckrát tvrdil, že tím k zázračné výměně chlapce za zviřátko dojde.
  • Torama / 11. prosince 2007
    „Dědečku, a co vy vlastně umíte, čímpak jste vyučen?“ otázal se jednoho dne zvědavě Ladík.
    „Inu, to víš,“ usmál se děd, „dlouho jsem v Uhrách žil, i kolem Košic a Šariše na zkušené byl. Nu a vyučil jsem se tam, vyučil. Drotaříkem jsem se vyučil.“
    „Ale dědoušku,“ nedalo cosi Ladíkovi spát, „jakpak jest možné, že vy jste drotaříkem, když jsem nikdy ani já ani mamička s tatíčkem vás drátovati neviděli?“
    „Ladíku, to jest přeci zcela jasné. Pokroku nezastavíš. Já jsem se vyučil moderním drotaříkem. Drotaříkem bezdrátovým.“
  • Torama / 13. prosince 2007
    Onu neděli byly celé Makotřasy na nohou. Dědoušek řídil velkou loterii, hlavní cenou byloť celé prase a krom toho na šťastné výherce mnoho dalších cen čekalo. I to víte, že si nikdo nenechal příležitosti ujíti a každý si losu koupil, někteří i povícero. I Ladík posbíral své pracně uspořené krejcárky a jeden los sobě zakoupil.
    A již došlo na návsi k losování, hlava na hlavě tam byla. Dědoušek s velkou pompou každou cenu hlásil, výherci se radovali a nevyhrávající sousedé jim tiše či méně tiše záviděli. A když už se losování ke konci nachýlilo, i Ladík na svůj los cuc na kládě vyhrál. A hned se také nadšeně běžel dědouška otázati, kdy a kde si své výhry vyzvednouti může.
    Náves v mžiku ztichla, neboť toto zajímalo i všechny ostatní výherce. Dědoušek se s úsměvem na Ladíka podíval a řekl: „I to víš, Ladíku, že své výhry dostaneš. Však přečti mi nejdříve, co na druhé straně losu napsáno jest.“ A Ladík poctivě četl: „Výhry budou se oproti losu vydávati v místní hasičské zbrojnici organizátorem dědem Rožkem“ a více toho na losu napsáno nebylo. I zeptal se Ladík nedočkavě: „Ale dědoušku, tam není napsánoť, kdy se výhry vydávati budou.“ „Ano, Ladíku, umíš čísti vskutku dobře. Výher budu vydávati v hasičské zbrojnici. Neřeklť jsem ovšem, kdy toto nastane,“ šalamounsky se usmál děd. Ladíkovo „Ach tak“ ovšem již jen velmi slabě slyšel, utíkal totiž, ač již na zádech bezmála osm křížků měl, před rozčertěnými sousedy koňské koblížky a kravské koláče po něm metajícími.
  • Přebral / 13. prosince 2007
    Jednou přišel za starcem z hory jeho vnuk z jedné paštunské vesnice a řekl mu:
    „Ó, moudrý děde, již mne nebaví sklízet do nekonečna mák v mé rodné vsi, ba dokonce někdy pomýšlím na to, jaké by to asi bylo, kdyby ondyno Alláh – on jest veliký – nezjevil Korán Mohamedovi – nechť je mír při něm – ale mně. Pověz, je možné stát se i v našich časech prorokem?“
    I zamyslil se stařec z hory a pravil:
    „Snad ano, ale je k tomu prý třeba vyšplhati na nejvyšší vrchol Pamíru a tam stráviti celý rok, jako to mudrcové indičtí zhusta činívají. Při tom dostane se prý člověku osvícení.“
    „Děkuji, ó moudrý děde, hned vydám se na cestu!“ zaradoval se vnuk a odešel.

    Uplynul víc jak rok a tu se na cestě k utajenému sídlu starce z hory objevila otrhaná postava, sám starý muž by býval svého vnuka na první pohled nepoznal, kdyby jej nepozdravil, tak strašlivě vypadal:
    „Ó, moudrý děde, strávil jsem rok na nejvyšší hoře Pamíru, zimou i hladem strádal, k Bohu – on je veliký – se modlil, ale zjevení se mi nedostalo!“
    „Vidíš, a zatímco ty jsi tak činil, já tu celý rok seděl, s dívkami laškoval, s hochy šachy hrál, jedl ovoce a med, a právě dnes ke mně jedno zjevení přišlo samo.“
    „Ale jak je to možné, ó moudrý děde?“
    „To je snadná věc. Od našeho posledního setkání uplynul rok, který jsi promrhal, namísto prorokem jsi tedy pouhým porokem a tudíž jsi zaslouženě namísto Koránu obdržel jen koán.“
    „Alláh jest veliký!“
    „Věru, to je.“
  • Torama / 14. prosince 2007
    „Zdalipak víš, Ladíku,“ otázal se děd svého nejmilejšího vnoučka, „jak se dá též nazvati ta část těla, na kterou si sedáš?“
    „I vím, dědoušku,“ odvětil Ladík, „rasův Francek mne pár jmen pro tělní část tuto naučil, ale jsou to slova tuze hanebná, proto jich nemohu říkati.“
    „Správně činíš. Pokud bys jich pronesl, potěh by měl posvícení,“ usmál se tvrdě děd. „Ale zajisté ani Francek nezná toho výrazu, kterého ti teď chci sděliti. A to jest slovo polopit.“
    „Polopit, dědoušku? A co toto slovo znamená? Nikdy jsem je ještě neslyšel...“ otázal se nechápavě na dědouška hledící Ladík.
    „Toho se brzy dozvíš, chlapče,“ ušklíbl se děd, zatímco jednou rukou hladil Ladíka po hlavě a druhou si spouštěl kalhoty, „zajisté jsi už slyšel rčení »jez do polosyta, pyj do polopita«, ne?“
    „Ach tak.“
  • captainn / 17. prosince 2007
    „Zdalipak, Ladíku, dovedeš dobu předběhnouti?“ tázal se jednou k večeru děd a oči mu plály jasněji než odraz slunečního kotouče v hasičské nádrži ve Hřebči.
    „To věru nedokáži, dědečku,“ přiznával hned chlapec a doufal, že takto zkoušku upřímnosti u kmeta složil.
    Teprve sukovice, která se jej jala pronásledovat až do Buštěhradu před dům válečného veterána Karla Doby, mu dala seznati, že nejen ve skoku na špek stále není starci vyrovnaným soupeřem.
  • Vaslaf / 25. prosince 2007
    Na Štědrý večer dědeček naděloval. Sezval všechna vnoučata do své komůrky pod rozžatý vánoční strom. Leželo tam mnoho věcí zabalených v hnědém šustivém papíře.
    „Tak, moje drobotino, pojďte pod strom! Protože vím, že všichni již dovedete čísti, každý si nyní může najít dárek, na němž je jeho jméno.“
    To bylo radosti! Oldra dostal mičudu z pravé kůže, Lidku potěšily tři tabulky čokolády z Vídně, jiné dítko našlo brusle či poutavý cestopis od Julesa Verna.
    Hromádka dárků se valem zmenšila a Ladík tu stále stál s rukama prázdnýma. Nakonec zbyl pod stromkem jen velký ohmataný hoblík, s nímž byl dědeček předtím stromek upravoval, aby se do stojanu vešel.
    „Dědečku, vy jste na mne asi zapomněl,“ ozval se nesměle Ladík.
    „I nezapomněl,“ opáčil děd. „Kdybys byl ve škole, v dílnách, dával pozor, věděl bys, že tomuto nástroji se říká hladík. Žádný truhlář se bez něj neobejde, a i ty jej nepochybně doceníš, až na jaře nastoupíš do učení u mého známého Vondry.“
    „No, ne...,“ špitl Ladík.
    „No, ano!“ rozesmál se děd, plácaje vnuka po zádech, „ne nadarmo říká kladenský předák Zápotocký, že řemeslo má zlaté dno!“
  • running / 28. prosince 2007
    I jednoho večera neměl Ladík co dělat, a tak přihnal se k dědovi: „Dědečku, pojďte si něco zahrát!“ Děd tedy šel – a po chvíli vyhrabal čtyři různě velké knoflíky, na papír nakreslil podle největšího z nich tři kružnice a všechny čtyři knoflíky položil na sebe do jedné z kružnic tak, že vespod byl největší, na něm menší a tak dále.
    „Ladíku, tohle je hra až z Indočíny,“ poučil děd Ladíka, matně vzpomínaje na hodiny zeměpisu. „Po jednom musíš všechny knoflíky z jedné kružnice do druhé přesunout, aniž by ale ležel menší knoflík na větším. Pakliže tohoto svedeš – ale ano, i pětikorunu ti dám.“
    Ladík chvíli přehazoval knoflíky podle nálady, ale nakonec všechny správně přesunul.
    „A víte co, dědo,“ napadlo Ladíka, „když to samé svedete s osmi knoflíky, pětikorunu vám vrátím!“
    Děd chtěl nejprve Ladíka odmítnout, ale v oku se mu zaleskla jiskřička a něco ho napadlo. „Počkej chvíli, Ladíku,“ řekl a počal na papír divné věci psáti. Po chvíli vytáhnul z kouta skříně další čtyři knoflíky, přidal je k původním čtyřem a po nejméně dvou stech padesáti přesunutích všechny knoflíky přesunul.
    „A víš co, Ladíku,“ řekl děd se špatně skrývanou radostí, „dokážeš si představit dvě stě korun?“ – a nechal otázku chvíli doznít. „Dvě stě korun ti dám, Ladíku. Dvě-stě!“ a začal rejdit po pokoji.
    „A, tady jsou,“ vykřikl a otevřel krabici s knoflíky, za republiky ještě neotevřenou. „Copak, copak,“ křičel Ladík s vidinou snadného obrání děda. Děd vložil mezi osm knoflíků dalších třicet dva, tak, že byly stále postaveny podle pravidel. „Pakliže to i s touto hromadou svedeš, odměna tě nemine. A teď mě omluv, musím si odskočit,“ chechtavě dořekl.
    A Ladík si opět neuvědomil, jakou kudrlinku mu to zase dědoušek napálil, když dveře zvenku potichoučku zamkl – ale, dlouho, dlouho poté ho u hromádky knoflíků proklínal.
  • Trisolde / 30. prosince 2007
    „Přijel k nám bílý kůň, zaleh’ nám celý dvůr. Co je to?“
    „Sníh.“
    „Ale jděte, zabitý bělouš je to.“
    „Ten také.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)