Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2008/04 (celkem 5):
  • Vaslaf / 6. dubna 2008
    Po návratu z výletu na Slovácko chodil Ladík všecek zamyšlen a jednoho večera se dědovi svěřil:
    „Cítím v sobě touhu státi se jednou doktorem nebo aspoň magistrem. A chtěl bych se zase někdy podívat do Prahy. Rád bych prošel staroslavným Karolinem, kde mnoho velkých mužů zanechalo stopy!“
    „Inu, proč by ne. Tento pátek se chystám do Prahy a mohu tě těmi místy provést – kdysi jsem tam strávil pět let.“
    „Vskutku, dědečku?“ ožil Ladík. „To tedy musíte mít akademický titul, proč jste to doposud tajil?“
    Děd si s úsměvem položil prst na ústa. „Dočkej času – tento pátek se vše dovíš.“

    A jak řekl, tak se i stalo. Z nádraží popojeli několik zastávek elektrickou drahou. A pak dědeček zvědavému Ladíkovi poskytl vyčerpávající výklad. Po třech hodinách usedli, uchození a vyprahlí, v hostinci u mísy grundlí, džbánu popovického kozla a sklenice bublinkové limonády.
    Ladík otřel si mour z čela a pravil: „Hodně jsme již viděli: továrnu na vagony, nákladové nádraží, obchodní přístav a mnoho jiného – ale budeme mít pokdy na tu slíbenou universitu?“
    „Ale Ladíku, nic takového přece v plánu nebylo.“
    „Ale vždyť jste mi přece slíbil návštěvu Karolina.“
    „Inu, musíš mít se mnou trpělivost – jsem již starší člověk, hůře slyším a porozuměl jsem, že toužíš po prohlídce Karlína. Však jsem tu strávil několik let vykládáním uhlí, poté co Rakousko prodělalo státní bankrot. Dalo by se říci, taková universita života... Nu a teď již raději dopijme, vlak do Makotřas odjíždí za čtvrt hodiny,“ uzavřel děd.
  • Pan_Azathoth / 6. dubna 2008
    Ladík dostal jednoho roku k narozeninám od tatínka malé štěňátko a všecek rozradostněn běžel jej hned svému dědečku ukázati.
    „Inu, to je hezké štěňátko,“ pokyvoval hlavou dědoušek, „zdalipak ale, Ladíku, víš, co s takovým štěňátkem je zapotřebí udělati, aby vztekliny nedostalo?“
    „Ba že vím,“ děl Ladík. „Je třeba ho ku zvěrolékaři přivést, aby ten mu očkování provedl!“
    „I nemusíš,“ poučoval vnoučka dědoušek. „Očkování tvého štěňátka mohu provést sám, aby ses s ním až ku zvěrolékaři trmácet nemusil!“
    „To že byste svedl, dědečku?,“ žasl Ladík, ale dědeček jenom souhlasně přikyvoval.
    „Jen se podívej, Ladíku, jak očkování tvého pejska provedu,“ děl sivý čtverák, načež vytáhl ze zásuvky stolu pytlácké očko z pevného drátu, nasadil je psíku kolem krku a mocným trhnutím ho v mžiku zadusil. „Teď už dojista psík nikdy vzteklinou neonemocní!“ smál se hlasně děd, zatímco Ladík v pláči a mocně vzlykaje ze světnice pelášil.
  • danielsoft / 9. dubna 2008
    Bylo líné nedělní odpoledne. Dědeček podřimoval na houpacím křesle a děti si hrály po domě. Najednou někdo zabušil na domovní dveře.
    Dědeček se šel okamžitě podívat, koho to čerti nesou. Uviděl mladého muže v zeleném kabátě, který ihned začal mluvit:
    „Dobrý den, je mi to trapné... ale přejel jsem tady v okolí psa. Tak se ptám dům od domu, komu pes patří.“
    „Jak ten pes vypadá?“ otázal se stařík.
    Pán začal vysvětlovat, jak je pes velký, jakou má barvu a tak dále.
    „Hmmm...“ zavrtěl hlavou kmet, „takových psů nám tu běhá plno. Víte, my pejskaři jsme schopni, po létech soužití se svým nejlepším přítelem, rozeznat jeho obličej. Mohl byste nám tedy předvést, jak se pes tvářil?“
    Pán byl sice napřed překvapen, co se od něj žádá, ale pak se začal opravdu šklebit jako zdechlý pes.
    „Děti!“ zavolal sivý čtverák, „tento muž přejel psa: podívejte se, jak se pes tvářil, jestli jej náhodou nepoznáte!“
    Muž předvedl sadu šklebů ještě dětem.
    „Věru nemáme potuchy, příteli,“ zavrtěl poté hlavou dědeček, „zkuste se zeptat naproti.“

    „Dědo,“ otázal se po mužově odchodu Ladík, „opravdu lze podle šklebu psovu tvář rozeznati?“
    „Ale kdeže, vnoučku,“ mávl děd rukou, „jen jsem si řekl, proč by nás panáček toto líné nedělní odpoledne svými grimasami nepobavil... Nejlepší na tom bude, že si teď myslí, že tímto způsobem vskutku nejlépe psa popsati lze. Škoda, že nebudu u toho, jak tím vyleká tlustého pana Duřpekta odnaproti...“
  • Vaslaf / 17. dubna 2008
    Na návsi hlučně zaprotestovalo hejno husí a zvedl se oblak prachu. Děd, jenž poklimbával na lavičce u dřevníku, procitl a zdvihl hlavu. A to už na dvůr zatáčel v ostrém náklonu mladý cyklista.
    „Tak, Ladíku, jaká byla jízda?“ otázal se děd, hledě na vnukova opálená a svalnatá lýtka.
    „Mohlo by to být lepší. Všude se musím vyhýbat kalužím a koňským koblížkům, a po státní silnici na Slaný navíc jezdí automobilisté jako zběsilí! Kéž by se i u nás začaly budovat cesty, vyhrazené pouze velocipedistům, jako v moderních zemích.“
    „Ladíku, nepochybuji, že teď, za republiky, bude všechno jiné. Právě v Praze, na Národní třídě, jsem minulý týden spatřil, jak tam dělají cyklistům pruh. Bude-li zítra pěkně, proč si tam neuděláš výlet na celý den?“

    Nedělní ráno ohlašovalo krásný den. Ladík řádně naolejoval a vyleštil velocipéd a vydal se ku Praze. Cesta pěkně ubíhala a po poledni přejel most Legií.
    Po Národní třídě korzovali svátečně odění Pražané. Leč žádného cyklistu tu Ladík neviděl. Naštěstí po chvíli spatřil na křižovatce se Spálenou policejního strážníka a zdvořile, leč sebevědomě se ho optal: „Rád bych se zeptal, kde se tady nachází cyklistický pruh?“
    Strážník se mračil a rovnal si obušek u pasu: „Mladíku, kliďte se s tím kolem někam jinam, tady nemáte co pohledávat.“
    „Ale dědeček mi říkal...“ namítl Ladík, během chvilky však již odsud prchal, zkroucen bolestí.

    Navečer zašla Ladíkova maminka za kmetem.
    „Pantatínku, nevíte, co se stalo našemu Laďovi? Přišel z města, tlačil kolo, víc mrtvý než živý. Ani nepromluvil, stěží něco snědl, hned po večeři padl do postele. A když se umýval, bylo vidět, že má na zádech velikou podlitinu!“
    „Hm, to bude ten cyklistický pruh,“ odvětil znalecky děd, nacpávaje si faječku.
    „Já říkám, ten bicykl mi musí z domu, vždyť je to o zdraví a to dítě nemá rozum,“ vzkypěla paní Rožková a odešla zastrčit závory u vrat.
  • Radalf_Hyperborejec / 30. dubna 2008
    Jednoho prvního máje dědoušek znuděně postával s vnoučky na náměstí, kde probíhaly lidové taškařice. Mlaskal a přemítal, bafal do fajfčičky a nervózně koulel očima dumaje, jak nudu zkrátiti a nějakou tu kudrlinku všem zúčastněným napáliti. Když už to nemohl vydržet, tu se mu pod kloboučkem rozsvítila žárovička mezi sivými vlasy a zeptal se Ladíka:
    „Ladíku, chlapče dovtipný, oč se vsadíme, že se nahý na pódium provizorní nepostavím?“
    „Inu dědoušku, radši to nezkoušejte, bylo by to nechutné a potom, mohli by vás ukamenovat nebo něco podobného.“
    „I mlč, nezdobo! Takto starouška urážeti!“ Ze smíchu se však usouditi dalo, že zlobu ten jen předstírá.
    „No dobře, dědečku,“ pravil Ladík, aby udělal dědouškovi radost, „postavte se nahý před nás a já budu celý den hodný kluk a nebudu chtíti cuc na kládě!“
    I promnul si čtverák lišácky ruce pln radosti, že může opět kudrlinkovat. Vzal čtvrtku papíru a napsal na ni slabiku »hý«, na kterou se poté před celým shromážděním postavil.
    „Co se tam sere ten dědek? Bijte ho!“ volal předseda SSM při pohledu na dědouška. I začal se na stařečka snášet déšť kamení. Utíkaje, odnesl si ponaučení, že ne vždy se kudrlinkovati vyplácí a jednou ho blahosklonnost vnoučků dovede až do pekla.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)