Novodobá tvorba


Dle data - 2008/12 (celkem 6):
  • Nagara / 3. prosince 2008
    Jednoho večera vybral se staříček na procházku. Starostlivý Ladík hned přiběhl, že bude dědečkovi dělat oporu a na cestu ho doprovodí.
    Tak šli, šli, ale chůze byla čím dál pomalejší a zastávky na nadechnutí stále častější.
    „Dědečku, nechcete si tady na balvánku zasednout, na chvíli sobě uleviti?“
    „Ale ne, chlapče. Jen jdi domů, vrať se a vyřiď, že ještě dnes velikou vzdálenost urazím.“

    O čtrnáct dní později si Rožkovi rozpačitě předávali pohlednici z vídeňského policejního komisařství, na které roztřeseným písmem stálo:
    „Vy zasraný, zkurvený kilometry! Vy mi taky můžete políbit prdel!“

  • Přebral / 22. prosince 2008
    Bylo už pozdě večer, když Ladík vešel do sednice. Dědeček seděl u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého peněžního majetku makotřaského mariášnického spolku mu dala spoustu práce. Usrkával přitom třešňovku vlastni výroby a těšil se na to, jak si za půl hodiny půjde lehnout. Nebylo divu, že si vnuka nevšiml.
    „Dědečku, pan učitel říkal, že si ze mne zase žerty tropíte! Jako onehdá s tím obřím krtkem!“ vyhrkl Ladík křivdou zalknutým hlasem.
    „Copak, copak?“
    „Není prý tak velkých brouků na světě, aby dosahovali rozměrů vzrostlého člověka! Jejich soustava vzdušnicová spolu s vnější kostrou tělesnou toho nedovolí!“ hovořil dál hoch.
    „Nikdy jsem ti nelhal a nelhu ti ani teď, vskutku znám velmi divného brouka, který je velký jako urostlý muž! A ten brouk žije hned vedle nás v domě!“
    Teď už byl mladík zlostí bez sebe: „Snad u Harrasů?“
    „Jistě, že u Harrasů. Viděls-li toho jejich nového nájemníka na letní byt? Úředník jakýsi, starší mládenec, avšak až příliš zádumčivý a stran té hlubokomyslnosti i poněkud nečistotný. Věru, divný brouk!“
    „Ach tak! Tak toho jsem, dědečku, ještě neviděl,“ řekl Ladík s bolným úsměvem.
    „Inu, můžeš se podívat hned teď, setkali jsme se odpoledne venku a slíbil jsem, že mu zašlu tento list, pojednání jakési z obecní knihovny o tom, co to znamená býti spravedliv. Tumáš, chceš-li si pár korun vysloužit, zaběhni s tím sousedství! A nepolekej se ho, je divným broukem, ale myslím, že by ani mouše neublížil.“
    „Děkuji dědečku,“ kývl hlavou hoch, chopil se balíčku a vyběhl ze dveří.
    Děd vyhlédl z okna. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Středoklucké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký Harrasovic statek.
    „Snad bude Řehoř doma,“ pomyslil si dědeček. A tu ho hlasitý jekot vnukův přesvědčil o správnosti této domněnky.
  • Přebral / 25. prosince 2008
    Onoho odpoledne vběhl Ladík na dvorek mezi ostatní děti všecek rozjíven:
    „Že neuhodnete, Evi a Karlíku, co se mi právě stalo?“
    „Copak se ti přihodilo, Ladíku?“ otázala se malá Evička, vždy zvědavá a neposedná všudybylka.
    „Byl už jsem uznán dospělým hochem! Nevím, budu-li si s vámi moci dál hráti, zda se to vůbec dospělých hochů sluší, avšak třeba to půjde zaonačit. Věc je to však zcela jistá!“
    Karlík, nedůvěřivý mladý pedant, si jen opovážlivě odfrkl:
    „A cože to? Zas ti starý něco nakukal?“
    „Máš pravdu,“ zvážněl Ladík, „alespoň trochu. Ale teď nejde o žádný žertík, nýbrž o vážnou věc. Dědoušek totiž hned vedle sedí se svými přáteli z baráčnického spolku, a když si všimli, že se dívám, jak se vesele baví, u kamen sedí, karty hrají a Kozla popovického popíjejí, optal se mne, zdali chci také píti to pivo. Z toho plyne, že už mne za dospělého hocha uznávají!“
    „Jen si z tebe šprýmy tropí...“ mávl rukou Karlík.
    Když tu ze dveří se vyklonila růžolící tvář dědečkova:
    „Ladíku, sokolíku, mám ti tedy nalít plnou sklenici?“
    „Jistě, dědečku!“ zajásal Ladík mužně.
    „Dobrá, ale nerad bych jím plýtval, slibuješ, že ho vypiješ?“
    „Slibuji, vypiju to pivo, to se ví!“ usmál se Ladík a vběhl zpět do sednice.
    Baráčníci, totiž dědeček, pan starosta, pan šikovatel a pan hrobník, zvědavě naň hleděli přes sklenici jedinou plnou na stole stojící.
    „Nebude tomu chlapci zle?“ pravil pan starosta zamyšleně.
    „Však to nevypije, nebude mu chutnat,“ mávl rukou pan šikovatel.
    Ale Ladík věděl, že se na něj mohou coby na hocha dospělého spolehnouti a obrátil do sebe celou třetinku jedním vrzem jak zkušený hospodský štamgast!
    „Za tohle půjdete sedět, Rožku...“ zakroutil hlavou pan šikovatel.
    „Co by šel, nepůjde, za jiné taky nešel, a vůbec, rozdávej, Františku...“ ušklíbl se cynicky pan starosta a odvrátil se od chlapce, který na podlaze kokrhavě zvracel – inu, jak Alík, jak se říkává.
    „S dovolením, napřed přiložím...“ odvětil pan šikovatel, zvedl se, překročil Ladíka a otevřel nálevku naftových kamen.
  • captainn / 26. prosince 2008
    „Víte dědečku,“ zapředla hovor paní Rožková, zatímco poklízela kuchyň po vánočním hodování. „Už jsem si říkala, že to s Ladíkem přeháníte a budu vám musit vyhubovat, ale s tím dárkem jste mu udělal náramnou radost.“
    „Však já vím,“ usmál se děd, „jak Ladík vše o indiánech hltá. Nu a tak jsem se vypravil za svým dávným přítelem Fričem, zda by pro mého vnoučka milovaného vhodného dárku neměl. Myslil jsem na jednu z jeho knížek, které je takřka nemožné sehnati. Vojtěch však přibyl na onačí myšlénku a na cestu zpět vybavil mě kopií rukopisu své nové knihy.“
    „A dobře jste udělal,“ pochválila ho panímáma v domnění, že vyprávění dědečkovo jest již u konce. Dolila mu korbel zbytkem piva ze džbánu, ten hned opláchla a na polici postavila. „V klidu si to dopijte, dědoušku, já už se půjdu natáhnout. Jen tu nelomozte, ať zase neprobudíte celý dům, jako onehdá.“

    Čtverákova mysl však byla stále napřena k onomu předvánočnímu setkání: „Rožku, ty starý filuto! Ale jistěže pro tvého vnuka něco mám. Podívej, chystám novou knihu o obyčejích indiánských, ale než ji odešlu svému nakladateli, potřeboval bych vyzkoušet, zda je pro naši mládež vhodná.“
    Plynulý proud myšlének dědovi náhle zatrhlo nepohodlí v ústech. „Zpropadené jídlo,“ láteřil děd, zatímco si nehtem zatoulané sousto z chatrného chrupu odstraňoval.

    A opět se zamyslil, tentokrát však vzpomínal ještě čerstvé události dnešního dne: Chladné štěpánské odpoledne seděl doma sám a popíjel čaje z bukvic, matka Rožková vyrazila hned po obědě navštívit churavou příbuznou do Kněževsi, pantáta pomáhal sousedovi Tintěrovi – namol opitý podruh z Buštěhradu mu navečír převrátil vůz plný dřeva do vrat statku a nadělil tuze moc škody. Nu a vnoučata někde tropila neplechu a radovala se z koledy. Posrkávajícího a podřimujícího starce probraly k bdělosti dětské štěbetavé hlásky. „Copak dělají doma tak brzo, vždyť je ještě venku vidět,“ pomyslel si děd. Ale to už byla místnost plná vnoučat a Ladík postavil na stůl před dědouška dřevěnou misku s lahodně vypadající zapečenou krmí. „To vám posílá kmotra Klabouchová na přilepšenou zbytek štědrovečerního kuby, že prý ho máte tuze rád,“ drmolil vnouček s přivřenýma očima naučený vzkaz. „A to já věru rád,“ zahlaholil děd a chutě se do kuby zakousl.
    Labužnický výraz v jeho tváři vystřídalo překvapení: „Od kdy se ale kuba dělá s masem?“ „Víte dědoušku,“ ujala se vysvětlování Lidka, „za to může to neštěstí u Tintěrů. I zvířectvo jim ten podruh pošramotil, nejen vrata. A co s chromou zvířenou, všechno to skončilo na pekáči. Nu a kmotra Klabouchová jim pomáhala, stejně jako náš taťka,“ hrdě se prsila děvenka. „Horší kousky a odkrojky přihodila k už hotovému kubovi, beztak byl prý nějaký suchý, jak neměla sádla zdostatek.“
    „Inu já se kvůli masu nehněvám,“ spěchal děd utěšit děvče v prvním stádiu smrtelného uražení. „Jen budu mít celý večer co dělat, až jej budu lovit ze zubních pahýlů.“ A to už se dětičky vesele smály chatrnému stavu dědova chrupu.

    A podruhé toho večera byl děd vytržen z přemýšlení, příčinou však tentokrát bylo zoufalé bušení na vrata. I brblaje přehodil přes sebe děd plesnivý kožich a vydal se na dvůr, kde už krutou rukou panoval holomráz. Naproti tomu dědova paže byla toliko artritická a nesnadno se jí otevírala přimrzlá špehýrka. V slabém světle lucerny popatřil přede dveřmi stát na smrt bledou sousedku Lebedovou. „Ale sousedko Lebedová, copak se děje?“ staral se hned děd, vida hrůzu v jejích očích. „To náš Kuba, nepřišel domů a nikde ho nemůžeme najít. Po obědě si šel hrát s vašimi vnoučaty a to bylo naposled, co jsem ho viděla!“
    V okamžení počala děda masitá sousta v útrobách nepěkně pálit.
  • Torama / 26. prosince 2008
    Ondyno se na Nový rok ve tři hodiny odpoledne vypotácel dědoušek ze svého výminku, zamířil do spíže pro kyselou okurku, venku se ošplíchl v sudu s dešťovou vodou a ačkoliv ještě stále vyhlížel jako čerstvě vyoraná myš, my, kdož dědouška známe, zahlédli bychom v jeho očích záblesk nám dobře známé sivosti.

    A již odkudsi přibíhá Ladík, jako vždy akorát vhod pro dědouškovo toho roku první napalování kudrlinek na rozoumku. Ovšem bude míti dědoušek na kudrlinky pomyšlení? I to by přeci nebyl on, kdyby ne!

    „Ladíku, tak jaký byl letos Silvestr?“ otázal se kolem běžícího vnuka stařec. „Dědoušku, já...já nevím, zdalipak vám toho smím říci...“, zajíkl se Ladík. „I proč bys nesměl, vnoučku můj milený, cožpak jsi něčeho vyvedl? Že tys byl mezi těmi nezvedenci, kteří halekali sousedu Fajstovi pod okny nemravné odrhovačky?“ zamračil se děd. „Ale neboj se, chlapče,“ dodal rychle poté, co Ladík ztuhl, „i kdybys mezi nimi skutečně byl, dnes tě opaskem nevytrestám. Jak víš, ani já souseda Fajsta zrovna rád nemám a krom toho nebyl jsem za mladosti své lepším, ba dokonce ještě větších lumpačin jsem se navyváděl,“ mrkl děd na vnuka spiklenecky. „A právě teď ti zde slibuji, že pokud mi dopodrobna sdělíš, čeho všeho jste o letošním Silvestru vyváděli a ani trošku nezalžeš, nejen, že tě opaskem nevytrestám, ale dokonce tě na vycházku do Středokluk vezmu a i půl litru piva tobě v hostinci koupím jako odměny za pravdomluvnost. Zalžeš-li však, bude míti potěh posvícení, souhlasíš?“ podíval se děd vnukovi svému zpříma do očí. „I to víte, dědoušku, že souhlasím,“ vyhrkl Ladík maje půl litru jistě lahodného piva ve sklenici před očima, „však nemám před vámi čeho tajit, když jste slíbil, že mne dnes za pravdomluvnost potěhem nepotrestáte.“

    „Nu, tedy povídej,“ usmál se stařec. „Dědoušku, já vím, že na to, jak jste prý slavil vy, to nemá,“ usmál se Ladík a po dědově tázavém pohledu dodal spiklenecky „paní Pechmanová říkala ráno na návsi naší matince, že prý jste ve Středoklukách v hostinci se sousedem pěkně vyváděli...“ „Dosti toho,“ uťal Ladíka děd v duchu sesílající na všechny vesnické drbny světa muka pekelná, „ptal jsem se tě na tvůj letošní Silvestr. Či snad nechceš ničeho říci?“ – „I to víte, dědoušku, že vám vše povím,“ zadrmolil Ladík, „o odrhovačkách námi panu Fajstovi zpívaných již víte. Pak jsme také křídou, kterou rasův Francek nedávno ve škole od tabule odcizil, nakreslili panu Fajstovi na vrata takový kosočtverečný obrázek... nu, však víte...“ zakoktal se Ladík, zatímco se děd usmál, že jako ví a ať Ladík pokračuje. „Nu a poté jsme spolu s řídícího Dorotkou šli na náves pod lípu a tam...“ zadrhl se Ladík. „A tam? Povídej, chlapče, nezapomeň, musíš říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu,“ pobídl Ladíka děd. „A tam... tam mi dovolila sáhnouti jí pod halenu... a to je vše, skutečně, ničehož jsem vám nezatajil!“ vyhrkl Ladík, vida děda odepínajícího pásek z kalhot. „Dědoušku, ale já vám skutečně nelhal, řekl jsem vám všeho, o tom nápisu na našich vratech nevím ničehož, to musela udělat parta ze Středokluk, starostův Lojza mne od té doby, kdy jsem mu na pouti natloukl, nemá rád!“ drmolil Ladík. Děd ovšem konečně vytáhl z poutek všech pásek, zamával jím nad hlavou a zahřměl: „Kluku prolhaná, cožpak letos byl Silvestr? Na to, co jste vyváděli loni, jsem se tě neptal!“ a pustil se mávaje páskem za prchajícím Ladíkem, který jistě neměl pomyšlení na „Ach tak...,“ ačkoliv by se to, jak víme, velmi hodilo.
  • Torama / 29. prosince 2008
    Zastavil takto dědoušek Ladíka odkudsi kamsi běžícího: „Ladíku, zaběhni k panu pekaři pro chléb, matince je dnes nevolno, tak ať nemusí péci. A kup rovnou celý pecen, ať nemusí matinka tvá péci ani zítra, ano?“
    „Ano, dědoušku, ale co když pan pekař nebude již chléb míti?“ – „I bude, chlapče nedůvěřivý, při své předobědové procházce jsem pana pekaře potkal, poseděli jsme spolu před pekárnou a pobafali dobrého tabáku. Nu a i na chléb jsem se pana pekaře zeptal a pan pekař mi odvětil, že má chleba tři prdele. Tedy se neboj a šupajdi pro pecen. A panu pekaři řekni, že mu to zaplatím večer v šenku.“ – „Ano, dědoušku, hnedlinko jsem zpátky,“ zadrmolil Ladík a odběhl.
    Neuplynulo času ani co by dědoušek fajfku tabáku vykouřil a Ladík byl zpět. Ale co to? Kde má chléb? Že on ho ten nezbeda někde upustil?
    „Dědoušku, pan pekař chléb neměl! A přitom jste říkal, že pan pekař má chleba tři... nu, však víte... zmýlil jste se vy či pan pekař? A čeho teď budeme jísti?“
    „Chlapče nedůvěřivý, za tím, co jsem řekl, si stojím a za slovo pana pekaře se zaručím též. Skutečně jsem viděl, že má v pekárně chleba tři prdele. To jest totiž šest půlek. Nu a to se hnedlinko prodá, vesnice je takových hladovců, jaký tu stojí přede mnou, plná...“
    „Ach tak...“ podrbal se v kštici Ladík a zapřemýšlel, čím by utišil svůj malý žaloudek nepříjemně se hlásící o svá práva. Inu, milé děti, po běhu vždy vytráví.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)