Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2009/04 (celkem 2):
  • sosan / 11. dubna 2009
    Ondyno dědouška schvátila choroba jakási. Starostlivá paní Rožková dala povolati felčara makotřaského a poté, co se choroba nelepšila, nakázala paní Rožková manželovi do koní chutě prásknouti a do samotné matičky stověžaté pro doktora lepšího se vydati. Mezitím ovšem dědoušek usýchal minutu po minutě a Rožkovi se obávali, že se příjezdu doktorova nedočká.
    A ačkoliv starostliví rodičové dělali vše možné, aby děti od dědouška dále drželi a smutného toho pohledu je ušetřili, čiperný Ladík přeci jen škvírku objevil a do dědouškova výminku nepozorovaně se vetřel.
    „Ach, to jsi ty, Ladíku?“ zasípal těžce děd, „dnes se ode mne bohužel žádné hádanky nedočkáš. Těžko je mi, přetěžko, cítím, že si mne zřejmě náš Pán již brzy povolá.“ „Ničehož se nebojte, dědoušku,“ odvětil Ladík, „tatínek již koně zapřáhl a do samotné Prahy pro doktora se vydal.“
    Děd se smutně usmál: „Doktor mi již nepomůže, zaběhni raději pro velebného pána, ať mi posledního pomazání udělí...“
    „Toho bych vám milerád splnil, dědoušku,“ zachmuřil se Ladík, „ale cožpak si již nevzpomínáte, že velebného pána četníci do Prahy po jedné vaší legrácce odvezli a již se nevrátil? Nu, přeci jak jste mi nakázal, abych se našeho obecního četníka optal, zda pan farář do kalhot mladých hochů sahati smí? Nu a od té doby žádný zástupce Boží do Makotřas poslán nebyl.“
    „Ach tak, tedy zemru bez pomazání, nu, snad mi Pán Bůh všechny legrácky odpustí...“ sepjal ruce děd. Ale Ladík se najednou usmál a odvětil: „I nezemřete, dědoušku, já vím, jak vám pomoci, abyste se chutě uzdravil.“ – „Skutečně toho víš? Jestli mi pomůžeš, slibuji, že celý měsíc nebudu tobě ani sourozencům tvým kudrlinek na rozoumku napalovati a tobě za odměnu celou zlatku za tvé umění doktorské dám,“ ožil mírně děd.
    „To je prosté, dědoušku. Poslechnete-li mne, uzdravíte se cobydup. Přesedněte si do zde stojící židle kolečkové a já vás před šenk vyvezu.“ – „Před šenk?“ skočil Ladíkovi do řeči děd, „myslíš snad, že by mne dobré pivo uzdraviti mohlo? Kluku pačesatá, to je dobrý nápad!“ a už se dědoušek do křesla kolečkového belhal. „Ó ne, dědoušku, nikoliv do šenku, ale před šenk,“ usmál se Ladík. „Postavím vás tam, vy budete v křesle seděti a každého kolemjdoucího uctivě zdraviti a zdraviti, až se uzdravíte.“ „Ach tak...“ sedl unaveně na židli děd.
  • sosan / 21. dubna 2009
    „Dědoušku, dědoušku, pojeďme na návštěvu k babičce!“ přiběhl ondyno Ladík do sivákova výminku.
    „Ale Ladíku, však jsme na hřbitově v neděli byli,“ zachmuřil se děd. Ladík však odvětil: „Ale ne, dědoušku, nikoliv za babičkou, která vaší ženou starostlivou třicet let byla, však vím, že si ji před drahnou dobou náš Pán k sobě povolal, já myslím babičku od maminky, nu, přeci středokluckou babičku Boženku!“
    „A to není špatný nápad,“ zamyslil se dědoušek, „dostaneme se na čerstvý vzduch a cestou bychom se mohli i v Muchoprdech za strýcem Matyášem zastaviti... a nebo ne, uvidíme, jak nám čas vyjde,“ dodal rychle dědoušek vida Ladíkovo rychle skryté zděšení. „Tedy pojedeme, ale prosím tě o jedno. Napiš pěkně perem a inkoustem na papír, čeho že sis teď ode mne přál, aby babička Boženka věděla, žes toho chtěl ty a nikoliv já, již deset let mne podezírá z nemravných spádů...“
    Ladík chutě odběhl pro násadku, pero a inkoust a hnedle jak dopsal, sedli na vůz, dědoušek do koní práskl a hyjé do Středokluk. A z toho drncání všelikého Ladík usnul spánkem spravedlivých. Ale co to?
    „Ladíku, vstávej, již jsme zde!“ Ladík rozlepil oči. Ano, dědoušek s ním třese, ale kde to jsou? Kolkolem všude pole a jen jeden jediný strom, u kterého dědoušek zastavil. „Dědoušku, kde to jsme? Toto přeci nejsou Středokluky? Zapomněl jste snad, kam namířeno máme?“
    „I nezapomněl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se děd, „tvé přání splnil jsem do posledního písmenka. Nu, jen mi přečti, cos na papír doma napsal.“ Ladík nechápavě vzal papír a pustil se do čtení. „DĚDOUŠKU, PROSÍM VÁS, POJEĎME NA NÁVŠTĚVU K BABYČCE“, přeslabikoval a nechápavě na dědouška hleděl. „Jak říkám,“ usmál se děd a Ladík si až teď všiml záblesku sivosti v jeho očích, „tvé přání jsem do posledního písmenka splnil. Chtěls jet k babyčce? Jsme zde, toto je nejbližší malý javor babyka v našem okolí.“ „Ach tak,“ hlesl Ladík a umínil si, že hnedlinko po příjezdu si slova vyňatá důkladně zopakuje. A vy toho, milé děti, učiňte chutě také!
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)