Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2010/02 (celkem 1):
  • DJ Slamák / 1. února 2010
    Časy se mění, některé jsou dobré a jiné zlé. Tak jednou přišla zlá doba na celý svět: v Americe přicházely miliony lidí o práci; v Němcích stál chleba večer desetkrát tolik co ráno; na Kladensku se baníci bouřili a chlopy ukrajinské sužoval hladomor. Zlá doba se nevyhnula ani Rožkovic statku.

    Jednou ve čtvrtek ráno nemohl Ladík do školy. Musel se vypravit s dědečkem do Prahy, aby se tam pokusili podloudně prodat trochu té zeleniny, co se na statku ještě dala vypěstovat. Ten den konala se ve stověžatém městě velká demonstrace komunistů a tržby tedy mohly být slušné.

    Na náměstí byl takový lomoz a mumraj, že Ladík začasto neslyšel vlastního slova. Obchod šel výtečně. Ladíkovi tedy ne; počínal si naivně a ušlápnutě a snadno si nechal usmlouvat cenu na směšný pakatel. Za to dědečkova vyřídilka pracovala jako parní lokomotiva. Obratně obměkčoval dělníky, rolníky a havíře, takže kupovali, ač měli sami do kapes hluboko. Počínal si přitom se svou obvyklou poctivostí: například tvrdil, že přišel s vnoučkem prodávat až z Husince. Když se ho ve volné chvilce Ladík zeptal, proč říká takové nepravdy, zatvářil se čtverák tázavě a ukázal mu svou zaneřáděnou podrážku.

    Na náměstí se také hodně řečnilo. Zvláště komunistický předseda hovořil velmi plamenně, o vrazích z Wall Streetu, kteří uvrhli svět do úpadku svou chamtivostí; o tom, jak v Americe trpí prostí lidé hladem, zatímco velkostatkáři nechávají polévat pomeranče petrolejem; a hlavně o tom, jakých úspěchů v budování světlých zítřků dosahují komunisté v Sovětském svazu a že novinové články o hladomoru jsou jen vymyšlené. Ladík ničemu z toho příliš nerozuměl, ale viděl, že shromáždění dělníci mu všichni očima na rtech viseli.

    Když dědečkův hbitý jazyk prodal všechno zboží, odebrali se Ladík s dědečkem zpět k domovu. Ladíkovi stále ležela v hlavě ta slova: Krise. Hladomor. Nezaměstnanost. Světlé zítřky.

    „Dědečku,“ otázal se nesměle, „myslíte, že to byla pravda? Že nás komunisté dovedou k světlým zítřkům?“
    „I kdepak komunisté,“ zasmál se od plic kmet, „jaképak světlé zítřky s komunisty! Poslouchej mě dobře, Ladíku, rodina je základ státu! To říká i pan president Masaryk, který, jak víš, je také sivý čtverák jako já! A já ti říkám, že Rožkové vždycky drželi při sobě, takže se nemáš čeho bát. Jsi a budeš dobrý chlapec a vyroste z tebe spořádaný mladý muž. O to se postarám, jako že se Rožek jmenuju!“
    A pak dodal: „A teď si pospěš, ať jsme brzo doma; mám pro tebe překvapení.“

    Ladíka ta dědečkova řeč až zarazila, ale poslední věta ho nadchla. Překvapení! Co to asi může být? Snad dědeček během plamenných řečí dělnických politiků potají do knihkupectví zaskočil a Káju Maříka tam za utržený peníz zakoupil. Ladík zavřel oči. Školák Kája Mařík... jednu dobu mu býval téměř denním chlebem. Tenkrát ho bral za potupnou krmi; nenáviděl tu chuť papíru a tiskařské černě. Když si na to nyní vzpomněl, řádně si nadal slovy nehledanými a vzorného jinocha nedůstojnými. A přitom – jak mohl tehdá vědět, že přijdou tak těžké časy, že v celém statku zůstane jen stařičký a umaštěný Nový Zákon? Ach, jak by mu teď přišly vhod šťavnaté kožené desky přepychového Káji od J. Otta! Ale že by si nyní mohl dědeček takové posvícení dovolit, v to se ani neodvážil doufat.

    Když k večeru došli do Makotřas, zamířil Ladík hned k pumpě, aby si v lavoru onuce opral. Když tu rána – a všude je tma, hoch se bezvládně ssouvá na zem.

    Když přišel k sobě, uvědomil si, že je naložen do staré velké sedací vany. Velmi se podivil, proč musí nyní do koupele, neboť nebyla první neděle v měsíci. Po chvilce si všiml, že vana stojí na dvorku a vůkol je shromážděna celá rodina – maminka s tatínkem, Lidka, Mařenka a samozřejmě dědeček. Chyběl jen strýc Suchý z Muchoprd. Všichni se tvářili zasmušile, až na staříka, jemuž čacký úsměv nejspíše již dávno na tváři zamrzl.

    Ladík se pokusil pohnout, leč zjistil, že má všecky údy silným provazem svázány. Tu si uvědomil, že ode dna vany line se podezřelé teplo. Teprve nyní byl plně při smyslech.

    „Co se to děje,“ těkaly jeho hrůzou rozšířené zorničky po členech milované rodiny. „Dědeček mi přece slíbil, že se dočkám světlých zítřků! Dědečku, řekněte jim to,“ natahoval nebohý chlapec moldánky a jeho slzy kanuly do již vlažné vody.
    „Hulá, uspožíme sůl,“ podotkla k tomu vždy důvtipná Liduška.
    „Ale co to povídáš, ty můj blázínku,“ opáčil protřelý filuta a uculil se, až se mu v koutku slina zablýskla. „Řekl jsem, že z tebe bude dobrý a spořádaný mladík. Jak vidíš, spořádání jsem ti vskutku zařídil a o dobrotu se už postará tady maminka; však víš sám, jak znamenitě vařívala!“
    „Tak jste to tedy, dědečku, myslel,“ zavzlykal tiše Ladík, když si uvědomil, že spořádat se dá i jiný školák než Kája Mařík.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)