Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2012/11 (celkem 2):
  • Well / 4. listopadu 2012
    Chlap, děd, vnuk a hrob
    Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.
    Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
    Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.
    Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
    Jde, až zří plot, a za ním dům.
    Jen se tam vkrad, už tam byl kmet. Chlap se ho lek a chtěl se rvát, když tu děd dí: „Jen klid. Jdeš krást? Nu, to snad ne! Pojď dál, vše dám ti sám. Co bys tu chtěl?“
    „Mám hlad a rád bych jed. Tak to bych chtěl. Též pil. To spíš…“ polk chlap.
    „Však je tu to i to,“ řek děd. „Na, dej si lok!“ a dal mu číš, snad džin. „Dík!“ řek chlap a mlask.
    „Teď pojď,“ řek děd. Šel přes dvůr, za ním chlap. Ved ho až tam, co z dřev je chýš, a v ní? Jen srp a cep… a též dvé pil. „Jsou tvé, jen ber!“
    „Co to má být?“ chtěl říct chlap, však zbled a pod strom sed jak žok.
    Z úst mu jde krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach. Jak ve zlém snu mu zní čís smích. To je ten kmet! Co mi to dal?
    Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
    …Ne, teď ne! Chce se mi spát, je noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ… živ líp…
    Na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: „Kdo je ten chlap, kde se tu vzal? A co mu je?“
    „Už nic,“ smál se děd, co byl tak siv.
    „Prý rád by jed. A též chtěl pil, jen čert ví proč. Vše jsem mu dal. Teď už ví svý. Vem rýč.“
    Vnuk zbled: „Ach tak…“

    Ko Nec
  • danielsoft / 15. listopadu 2012
    Jako obvykle ve večerní hodinu bylo z dědova vejminku slyšet nějaké zvuky na způsob rajtování. Ladík obrátil oči v sloup: už zase. Zase se kvůli dědově vášni nevyspí. „A jak to jen dělá?“ prošlo vnoučkovi hlavou „dědek takový starý, nevzhledný...“

    Dívčina, ztepilá a nádherná, vyšla z dědovy světnice: „Lhal jsi mi! Lhal! Ani nedovedu uvěřit, že já šla s takovým starým...“

    „Inu ne, děvenko,“ usmál se sivý stařec, „nelhal. Projdi si ve své rozkošné hlavince všechny mé řeči, jednu po druhé.“

    Mladá žena se zamračila a chvíli přemýšlela. Inu... inu...

    „Vše, co jsem řekl, byla jistým způsobem pravda: sama to musíš uznat. Jenom sis prostě měla dávat větší pozor na slova,“ usmál se vilný sivec.

    Z dívčiných smyslných rtů vyklouzl pouze povzdech, pro lidi pohybující se v okolí sivého čtveráka typický: „Ach tak.“

    Co ovšem kmet mladé slečně napovídal, zůstane mezi nimi dvěma.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)