Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Novodobá tvorba


Dle data - 2017/08 (celkem 6):
  • npyrin / 2. srpna 2017
    Toho rána bylo v Makotřasech pozdvižení. Aby ne, Ladík Rožků má před sebou svůj velký den! Dnes v poledne si bere za manželku Anežku, talentovanou budoucí doktorku, s níž se seznámil během studií v Praze.
    Pravda, rodičům snoubenky bylo podivno, že Ladíkovi nejde za svědka třeba někdo z jeho kamarádů z koleje, ale u jejich dcery, angažované suffragetky, už je překvapilo jen máloco. To Anežce zatrnulo, když v týdnu před obřadem Ladík svěřoval dědečkovi pečlivě vybrané snubní prsteny; snoubenec ji však uklidnil, že stařík je mu odmalička nejbližším přítelem, jenž se navíc zadušoval, že se o oba zlaté kroužky dobře postará. Váhu svým slovům Ladík nakonec dodal argumentem, jehož prý později použil také jeden slavný továrník, a sice že i ten největší hajzl v rodině krade méně než nejpoctivější cizí člověk.
    A už odbíjí poledne a nastávající manželé kráčejí k oltáři. Lásku, úctu i věrnost před Bohem si slíbili, slavnostní slib složili, pánubohu poděkovali. A když jim pan farář štolou ruce svázal, schází již jen poslední krůček...
    „Dědečku, prstýnky!“ sykl Ladík na svého svědka. Odpovědí mu však bylo jen pokrčení ramen.
    „Kam jste je zašantročil, propánaboha?“ vykřikl ženich prosebně.
    Nevěsta začala nabírat.
    „Ale Ladíku, kam bych je zašantročil,“ pronesl kmet do hrobového ticha. „Slíbil jsem ti přeci, že se o prsteny dobře postarám. A vskutku – oba jsem výhodně zpeněžil a utržených tři sta korun v buštěhradské kampeličce na dvanáctiprocentní úrok uložil,“ dodal staroch ublíženě a na důkaz vytáhl z náprsní kapsy zbrusu novou vkladní knížku, kterou pro vnuka za tím účelem založil.
    „Ach tak,“ hlesl Ladík a v duchu už přepočítával, za kolik let mu úroky vynesou na vystrojení nové veselky.
  • Pedro / 4. srpna 2017
    „Jiříku, víš-li pak, že starším lidem nemá se nikdy odporovat?“
    „Jsem přeci Ladík, dědečku...“, stačil ještě špitnout vnouček, nežli mu kmet zasadil první ránu bejkovcem.
  • Pedro / 4. srpna 2017
    „Dědečku, dědečku“, volal Ladík na celé kolo, „celou noc trpím strašnou bolestí zubů, oč horší, že stolička, která mne tak trýzní, není již zub mléčný.“
    „Nu jaká pomoc vnoučku, musíme zub vytrhnout,“ pravil vlídně dědeček. Dobrák dědeček zašel do kolny pro kleště – čelní štípačky – a již se má k dílu.
    „Pojď Ladíku ven před domek. Nejlépe taky nad žumpu.“
    „Ale dědečku nemůžeme zub trhati třebas tady na trávníku,“ odvětil Ladík.
    „Ale jistě, že můžeme, vnoučku. Nad žumpou to však bude lepší, neb zkažený zub padne přímo do opadu.“
    Ladík tedy poslechl a už morduje dědeček Ladíkovu pusu.
    „Tak a je venku potvora a šup s ním do septiku,“ směje se vítězoslavně dědeček.
    „Ale dědečku, co jste to udělal?! Vytrhl jste mi zdravý zub vedle,“ hořekuje Ladík polykaje krev z čerstvé rány.
    „Ale nač ten pláč vnoučku. Zub najdi a já ti ho zas nasadím na původní místo a uvidíš, že se uchytí. Škoda jen, že jej musíš lovit v tomto hnusném septiku. Měli jsme jej raději trhat na trávníku,“ povídá dědeček s úsměvem a věren svému heslu „carpe diem“, strojí se k odchodu, neb pan oficiál Tuček pozval jej okoštovat kapku gruziňáku, který dovezl ze svých vakací u Černého moře.
  • Gustav_Husak / 11. srpna 2017
    Seděl takto jednou dědoušek nad odkrytou žumpou a hleděl do ní.
    Hodinu, dvě, tři, až to dětem nedalo a Ladík, anžto byl nejstarší a proto jej mladší sourozenci vyslali, k dědouškovi přiběhl:
    „Dědoušku, dědoušku! Co jest to dnes s vámi? Hledíte jen do této díry s obsahem nevábným a žádné zábavy s vámi není... pojďte si s námi hráti, pěkně prosíme!“
    „Víš, chlapče,“ zachmuřil se děd, „do tohoto obsahu nevábného celá zlatka mi upadla. A já teď vzpomínám, jaké krásné časy to byly, když jsem té zlatky k dispozici měl...“
    Ladík chvíli na dědouška hleděl, poté se v kštici podrbal, k mladším sourozencům odběhl a po chvíli k dědouškovi se vrátil:
    „Dědoušku, dědoušku! S bratříčky a sestřičkami jsme z kapesného celé zlatky dohromady dali! Zde vám mince tyto dávám, půjdete si s námi hráti?“
    Dědoušek, sbíraje mince z Ladíkovy dlaně, pokýval hlavou: „Šel bych, chlapče, šel bych vskutku rád, ovšem vzpomínám, jak mi do díry této před lety dvaceti zlatka upadla. Míti jí, měl bych v tuto chvíli celých dvou zlatek...“
    A dědoušek se znovu do díry s obsahem nevábným přemýšlivě zahleděl, tedy nemůžeme si býti jisti, zda Ladíkovo „Ach tak“ zaslechl či ne.
  • danielsoft / 24. srpna 2017
    To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový mobil.

    „Až nebudeš mít kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš.“

    Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.

    „DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT.“

    „LADIKU, DEJ SI POZOR NA SLOVA: REKL JSEM TI PRECE, AT NAPISES, AZ NEBUDES MIT KREDIT – A JAK BYS MI MOHL COKOLIV NAPSAT, KDYBYS KREDITU TOHOTO OPRAVDU NEVLASTNIL? ZDA SE, ZE STALE NEJAKYMI BODY DISPONUJES.“

    „Ach tak,“ položil smutně Ladík mobil, chycený do Hlavy XXII.
  • Gustav_Husak / 31. srpna 2017
    To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový telefon mobilní.

    „Až bude ti docházeti kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš, rád tvůj telefon dobiji.“

    Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.

    „DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT, PROSIM DOBIJTE MUJ TELEFON.“

    Druhý den Ladík radostně vítal dědouška svého na návštěvě se zjevivšího. Ovšem zanedlouho se Ladík divil nemálo... dědoušek si Ladíkova telefonu mobilního vyžádal a vzápětí začal do něj kladivem bíti.
    „Ale dědoušku, čeho to činíte? Vždyť mi telefonu mého zničíte!“
    „Činím jen toho, čeho jsi ode mne žádal,“ napřímil se děd, „abych telefonu tvého dobil. A abych telefonu tvého dobil, musím do něho nejdříve řádně bíti, jinak prosby tvé vyplniti nemohu.“
    „Ach tak,“ shrábl Ladík do hrsti smutné trosky toho, co před dobou nedlouhou telefonem mobilním ještě bylo.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)