„Už jsem vám, děti, vyprávěl, jak jsem onehdá šel pěšky z Bosny do Londýna?“ zeptal se jednoho odpoledne dědeček.
„Ne! Toho jsme o vás doposavad nevěděly! Vždyť to musí být ohromná dálka!“ divily se děti.
„Nu, a to jsem vám ještě neřekl, že jsem tu cestu vykonal během jednoho dne a ještě mi spousta času zbyla,“ usmíval se staroušek a v očích se mu čtverácky lesklo.
„To není možné, to byste, dědečku, musel aeroplánem letět,“ nedůvěřivě kroutil hlavou Ladík.
„I ty malý trumbero!“ rozesmál se dědeček a vjel Ladíkovi rukou do vlasů, by mu je uličnicky pocuchal, „Šel jsem sice z Bosny do Londýna, avšak byly to Bosna a Londýn u Františkova!“
Teprve, když jim ukázal
mapu, pochopili.
