wuxia / 14. ledna 2005„Co bys řekl, tomu, Ladíku, kdybychom se zítra společně vypravili do biografu, dávají prý filmy pro chlapce tvého věku,“ začal ondyno v sobotu večer dědeček řeč. Ladislav celý se zatetelil, neb pojízdný biograf, nejnovější to kratochvíli, měl ve velké oblibě. Pravda, dědeček jej zatím brával jenom na přírodopisné snímky, kde mohl procvičiti svou znalost přírodozpytu, leč i to chlapci stačilo.
„Ano, dědečku, děkuji vám,“ zajásal proto Ladík a na neděli se velmi těšil.
Na druhý den po obědě (Ladík najedl se mladé kuřice tak, že se ani pohnouti nemohl) se chlapec s dědem vypravili. Svátečně oděni pomalu odměřovali kročeje, důstojnost vyzařovala z každého jejich pohybu. Hle, už jsem téměř jako dospělý, pochvaloval si Ladislav v duchu.
Když vešli v kinematograf, dědeček vzal si stranou pokladníka a cosi mu šeptal, dívaje se kradmo na vnuka. Pokladník si jej rovněž změřil pátravým pohledem a zamyšleně přikývl. Ladík se nervózně ošil, nevěda, co zase dědeček strojí za čertovinu.
„Pojď, hochu,“ pravil náhle děd a vedl vnuka na místo, jež měli zakoupené. Naposled čertovsky pohlédl dědeček na hocha a v sále se setmělo. Ladík upřel oči na plátno. Po chvíli se rozjasnilo a titulky hlásaly, že dnes se bude ku spokojenosti P.T. obecenstva dávati film Saló aneb 120 dnů Sodomy.
„Toť opravdu promítání pro mladé hochy?“ zašeptal Ladík, nakloniv se ke starci.
„Ne!“ zasmál se tento ďábelsky a pohodlně se rozvalil na židli a povolil si kalhoty, aby se mu lépe sedělo.
„Ach tak,“ povzdechl si již asi potisící napálený Ladík.
