Vaslaf / 19. ledna 2005Dědeček vyprávěl: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a ten zdědil veliký zájezdní hostinec. To stavení bylo tak rozlehlé, že za každým hostinským pokojem následoval další, a za ním ještě další, a tak stále bez konce.“
„To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
„I ty jeden,“ rozohnil se staroušek na Ladíka, „chceš snad říci, že jsem lhář?“
„Nezlobte se, dědečku, a vyprávějte dále,“ omlouval se Ladík.
„Jednoho letního dne se schylovalo k bouřce. A v tom přikvačí do hostince dobře oblečený pán a důrazně žádá ubytování. Leč hostinec byl zrovna do posledního pokoje obsazen. Onen pán na to: »Víte, kdo jsem já? Já jsem baron Ringhoffer! Chci ihned pokoj!« Zdalipak víš, co můj přítel udělal? Na odpověď ti dávám celý den,“ skončil dědeček.
Druhého dne si přisedl Ladík k dědečkovi. Byl bledý a měl kruhy pod očima. „Celý den jsem myslel na vaši otázku, ani jsem ven nešel, skoro jsem nejedl a špatně spal, ale myslím, že jsem ji rozřešil.“
„Nuže, povídej,“ pravil vlídně dědeček.
„Inu, myslím, že to hostinský provedl takto: nechal přestěhovat hosta, jenž byl ubytován v prvním pokoji, do druhého. Hosta, jenž byl ubytován v druhém pokoji, přestěhoval do třetího. Hosta, jenž byl ubytován ve třetím pokoji, přestěhoval do čtvrtého, a tak dále bez konce. Jakmile se první pokoj uprázdnil, mohl zde barona ubytovat.“
„I kdepak, ty trulante,“ zasmál se dědeček. „Můj přítel řekl panu baronu: »Možná máte miliony, ale proti majiteli takového zájezdního hostince jste hovno!« A nechal milého barona na dešti.“
