S_M_Lomoz / 25. února 2005Jednoho odpoledne pravil děd s šibalským úsměvem:
„Ladíku, vsadím se s tebou o pět krejcarů, že obsah této sklenice nevypiješ v jeden ráz,“ a ukázal na sklenici vody plnou po okraj, stojící na stole.
„I to je toho, to dokáži,“ holedbal se Ladík a chopil se sklenice. Vypial všechny své síly, ale vodu v jeden ráz nakonec vypil.
„Tak vidíte, že jsem dokázal vypíti obsah té sklenice,“ z posledních sil vydechl šťastný Ladík.
„Dokázals, inu dokázals, tady máš svých pět krejcarů,“ pravil rozšafně dědouš a podal Ladíkovi minci. Ten odběhl koupit radostně do koloniálu cukrlata.
Za chvilku byl však Ladík zpět a natahoval moldánky:
„Co jste mi to, dědečku, dal za peníz! V koloniále mi za něj nechtějí ničeho dát!“
„Že máme rok tisící devítistý — a platí už jenom koruny a haléře, o tom řeč nebyla. Vsadil jsem se s tebou o pět krejcarů. A ty jsi dostal,“ pravil duse se smíchy dědeček.
„Ach tak...“
