el / 19. března 2005„Ladíku,“ pravil znenadání dědeček, „že ti dnes vykrákám vlasy, neboť si to zasloužíš.“
„I toho ne, dědoušku,“ odpověděl hoch, cítě blízkost bolesti, „celý den jsem hodný, pomáhal jsem mamince, našemu Azorovi vyčistil pelech a sousedovic Aničce s převlékáním.“
„Věru, ale co není, může být. Inu, věz Ladíku, že tě vykrákám, pokud prohraješ následující sázku.“
„Sem s ní dědečku, poslední dobou mi to ve škole tuze jde, že i pan řídící si mne chválí.“
„Dobrá tedy — pokud řekneš méně nemravných slovíček než já, vykrákám tě. Já začnu — hovno.“
Ladík byl překvapen snadností úkolu a spustil: „Prdel, sračka, plantážník...“
Než stačil Ladík říci více hanebností, již jej krákal dědeček tak, až vlasy lítaly a krev stříkala.
„Proč to?“ křičel Ladík, řva jako prase zabíjené tupým nožem, „vždyť jsem vyhrál.“
„Copak toho se sluší, mluviti jako dlaždičovo sémě?“ pohrozil sivák hromovým hlasem.
„Ach tak,“ odtušil Ladík a snažil se utéci.
