el / 24. března 2005„Ladíku,“ zasivil jednoho dne děd na vnoučka, „když sním knihu, tak i ty pojíš svého oblíbeného Káju Maříka.“
„Dědečku, pokud vás uvidím pojídati knihu, rád sním dalšího Maříka,“ odpověděl Ladík, věda, že sníst knihu není jen tak.
I přistoupil kmet k plotně a nalil si polévku a počal jíst, až vyjedl celou misku. I pravil: „Ladíku, já jsem svou část úkolu splnil, nyní je řada na tobě.“
„Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vždyť vy jste žádné knihy nepojedl!“
„Ale jakpakto, Ladíku, vždyť toto byla dršťková, kde byla i kniha naší mrtvé krávy Lízy.“
„Ach tak,“ odtušil Ladík ujídaje první odstavce Maříkových peripetií.
V tom se ozvalo klepání ode dveří, kde stál listonoš s objemným balíkem, který předával Ladíkově mamince se slovy:
„Tyto výtisky Káji Maříka vám zdarma zasílá z Brna nakladatelství Občanská tiskárna, neboť jste jejich nejvěrnějšími odběrateli.“
„Ach ne,“ odtušil Ladík dávě se papírem.
