Novodobá tvorba


  • danielsoft / 22. října 2007
    „Víš, Lidko, nulou nelze dělit,“ uslyšel děd Ladíkův hlas ze světnice. Přispěchal tam a uzřel děti, kterak se učí matematiku. Přišel k nim blíže a usmál se.
    „Dělit nulou? Víš-li pak, Ladíku, že i toho lze docíliti?“
    „A jakpak, dědečku?“ otázal se vnouček.
    „Počkej chvíli“ – stařík na chvíli vyšel z pokoje a vrátil se s malým klacíkem. „Lidko, vezmi tento klacík, každý konec do jedné ruky.“
    Vnučka poslechla svého dědečka.
    „Nyní mi, Ladíku, půjč svoji ruku,“ pobídl kmet hocha.
    Ladík ruku natáhl, děd-čtverák ji vzal do své a klacík s ní přesekl: „Vidíš, Ladíku, že dělit lze.“
    „Dělit... ano,“ nechápal Ladík, „ale co byla ta nula?“
    Kdo, chlapče, kdo?“ usmál se kmet vida, jak Ladík v obličeji rudne.
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)