Vaslaf / 6. dubna 2008Po návratu z výletu na Slovácko chodil Ladík všecek zamyšlen a jednoho večera se dědovi svěřil:
„Cítím v sobě touhu státi se jednou doktorem nebo aspoň magistrem. A chtěl bych se zase někdy podívat do Prahy. Rád bych prošel staroslavným Karolinem, kde mnoho velkých mužů zanechalo stopy!“
„Inu, proč by ne. Tento pátek se chystám do Prahy a mohu tě těmi místy provést – kdysi jsem tam strávil pět let.“
„Vskutku, dědečku?“ ožil Ladík. „To tedy musíte mít akademický titul, proč jste to doposud tajil?“
Děd si s úsměvem položil prst na ústa. „Dočkej času – tento pátek se vše dovíš.“
A jak řekl, tak se i stalo. Z nádraží popojeli několik zastávek elektrickou drahou. A pak dědeček zvědavému Ladíkovi poskytl vyčerpávající výklad. Po třech hodinách usedli, uchození a vyprahlí, v hostinci u mísy grundlí, džbánu popovického kozla a sklenice bublinkové limonády.
Ladík otřel si mour z čela a pravil: „Hodně jsme již viděli: továrnu na vagony, nákladové nádraží, obchodní přístav a mnoho jiného – ale budeme mít pokdy na tu slíbenou universitu?“
„Ale Ladíku, nic takového přece v plánu nebylo.“
„Ale vždyť jste mi přece slíbil návštěvu Karolina.“
„Inu, musíš mít se mnou trpělivost – jsem již starší člověk, hůře slyším a porozuměl jsem, že toužíš po prohlídce Karlína. Však jsem tu strávil několik let vykládáním uhlí, poté co Rakousko prodělalo státní bankrot. Dalo by se říci, taková universita života... Nu a teď již raději dopijme, vlak do Makotřas odjíždí za čtvrt hodiny,“ uzavřel děd.
