Dadel / 25. června 2008Jednoho odpoledne přišla maminka Rožková z jarmarku a přinesla dětem velké překvapení. Velký kulaťoučký zelený meloun! To se ví, že vnoučata zavýskla radostí. Melouny jsou ovoce vzácné a drahé, a žádné z dětí jej dosud nikdy neochutnalo.
„Tatínku, nakrájejte prosím dětem melounu,“ poprosila maminka dědečka, který pokuřoval v koutě světnice a četl noviny, „jsem po cestě unavená, a musím si jíti odpočinout,“ načež zamířila do ložnice.
Dědeček ochotně souhlasil, a každému z dětí ukrojil krásný šťavnatý červený půlměsíc, až z melounu nic nezbylo. Poté se vrátil k novinám, a po očku sledoval, jak vnoučata nadšeně hltají svůj díl, a jak šťavnatá dužnina včetně desítek černých pecek mizí v jejich šťastných a ulepených pusinkách. Poprvé v životě mohly děti melounu ochutnati!
Jakmile i nejmenší Lidka dojedla svůj díl, otočil se kmet zpět k dětem a s hranou starostlivostí se jich dotázal: „Doufám, děti, že jste meloun nejedly i s peckami, to je totiž velmi nebezpečné!“
„Pročpak to, dědečku?“ zarazil se Ladík, a ustrašeným hláskem dodal: „Jsou snad pecky jedovaté?“
„I kdepak,“ odvětil děd. „Jedovaté nejsou. Ale každá taková pecka je vlastně semínko, a pokud jej, děti, spolknete, vyroste vám v břiše meloun. To se stalo kupříkladu hokynáři Šlajsovi odnaproti. To vás nikdy nenapadlo, od čeho má tak kulatý břich? Inu, kdysi omylem spolkl melounovou pecku.“
Hrozivé poznání plynoucí z dědečkových slov zasáhlo děti jako úder bleskem. Vystrašený Ladík vyrazil ze světnice na dvůr drže se za břicho, a již za běhu si vrazil ukazováček druhé ruky hluboko do krku. Ostatní děcka na nic nečekala a se slzami v očích jej následovala.
Dědeček se pohodlně uvelebil v křesle, vrátil se k rozečtenému Gellnerovu fejetonu, a s pobaveným úsměvem naslouchal čvachtavým zvukům ze dvorka.
