danielsoft / 14. října 2008Šel takhle jednou Ladík s Lidkou ze školy zadumán:
„Franta Přibylů,“ prohlásil, „má prý velmi zajímavou knihu jménem »Dětské hry«, ovšem nechce mi ji půjčit, že ji sám čte... velmi mě to hlodá, víš?“
„Dětské hry...“ zauvažovala Lidka, „no vida: náš dědeček tuto knihu vlastní, viděla jsem ji v jeho knihovničce... mohl bys jej tedy poprosit, aby ti ji zapůjčil on.“
Ten večer se Ladík nemohl dočkat setkání se staříkem. Ihned jak jej spatřil, zvolal: „Dědečku, dědečku: mohl byste mi půjčit knihu jménem »Dětské hry«? Velmi ji prožívá Franta Přibylů od nás ze školy, ovšem půjčit mi ji věru nechce...“
Dědeček zavrtěl hlavou: „Nemohl, vnoučku. Ta kniha jest zvrhlá.“
Ladík se zarděl až do krve. No tedy... takže Franta Přibylů čte věci, které se ještě k nevinnému dětskému věku nehodí! A to se řekne panu učiteli!
Inu, druhý den šel Ladík ze školy celý smuten. Přičinlivě šel za panem řídícím, ovšem ukázalo se, že kniha ona opravdu popisuje pouze nevinné, čisté hry dětí: Ladík dostal špatnou známku z mravů za to, že svého spolužáka křivě očernil.
„Dědečku, řekl jste mi, že ta kniha jest zvrhlá, a že mi ji proto půjčit nemůžete...“ vyhrkl okamžitě na stařešinu, který seděl na lavičce a užíval si odpoledního slunce.
„Kdybys býval dával trochu pozor, co se kolem tebe děje, neměl bys tohoto mrzení,“ usmál se potutelně kmet, „tu knihu jsem ti nemohl půjčit, protože se mi zvrhla z police a spadla do pomyjí, nyní jest zničena tím, že jest zvrhlá...“
„Ach tak,“ usmál se hořce Ladík.
