danielsoft / 28. srpna 2009Jednou se Ladík zahloubal do astronomických knížek. Studovat planety, hvězdy a mlhoviny, zářící v nekonečné prázdnotě nočního nebe, bylo pro jeho romantickou duši potěšením. Jak tak jednou listoval populárně naučnou literaturou, šel kolem dědeček.
„Zdalipak víš, Ladíku,“ prohodil, „že tuto noc bude na nebi vidět Mars ve stejné velikosti jako Měsíc?“
„Vskutku, dědečku?“ zajásal vnouček.
„Přece bych ti nelhal, chlapče,“ usmál se stařík, „zvláště ne v záležitostech hvězdného nebe nade mnou, či mravního zákona ve mně.“
Ladík, celý nadšený, svolal své kamarády na prohlídku noční oblohy. Byla klidná, tichá noc, jen občas někde hoaxla sova. Děti pozorovali koberec hvězd, ale pražádný velký Mars tam nenašly. Inu, vysmály se Ladíkovi a odešly domů.
„Dědečku,“ obrátil se na starce Ladík druhý den ráno, „co jste mi to včera, prosím vás, napovídal? Neviděli jsme ani Mars, ani Měsíc...“
„Inu neviděli,“ zakřenil se sivý čtverák, „v tuto roční dobu není totiž Mars pravůbec vidět – a Měsíc byl včera v novu. Musíš tedy uznat, že byly vidět ve stejné velikosti.“
„Ach tak,“ vzdychl napálený amatérský astronom.
