m4xp4yn3 / 22. srpna 2010Byl pozdní podvečer, červánky již ustupovaly hvězdné obloze. Toho večera nebývale přenádherné. Děda, sivé to čtveračisko, seděl ve světnici, zatímco děti se omývaly, aby smyly co na nich letní den zanechal. Stařec byl zamračený, marně se snažil přijíti na nějakou sivost, kterou by děti před uložením ku spánku vypekl. O nemnoho chvil později, když děti přišly, dědoušek se již usmíval.
„Dítka, víte vy vůbec, že jsem již zemřel?“
Děti se polekaly.
„Ale dědečku, vždyť jste tu s námi a promlouváte k nám!“
„Chcete mi praviti že vás klamu? Opravdu jsem zemřel. Když jsem byl mladý, o nemnoho starší než vy, pomáhal jsem svému panu otci s kácením jednoho mocného modřínu, aby čím topiti v zimních měsících bylo. Dlouho jsme se stromem zápasili, až nám nakonec podlehl, ztratil stabilitu a počal padati. I počal jsem utíkat, nestarajíc se kam, běžel jsem hlouběji a hlouběji do lesa. A víte, děti, jak jsou některé modříny vysoké.“
Děti kývaly. Věděly, že modříny se často tyčí velmi vysoko, div ne do nebe.
„A jak jsem tak běžel lesem,“ pokračoval děd, „najdednou vidím, že přede mnou stojí samice od divokého kance s celým vrhem mladých. Věděl jsem, že je mi konec, že bude chránit svou rodinu, jak jí káže mateřský pud. I vrhla se na mě a já jen krátce odolával výpadům jejích hrozivých zubů. Po chvíli jsem se již viděl shora. Byl jsem mrtev.“
Dětem se ježily vlasy hrůzou. Je dědeček pouhým přeludem jejich bujné dětské fantasie?
„Ale dědečku,“ odhodlal se Ladík, „vždyť jste se mne včera při sběru jablíček dotkl, jasně jsem cítil, že jste skutečný! Nezemřel jste!“
Děd se usmál. Věděl, že dítka nepřevezl. „Ano jsem skutečný. Mě se ten příběh s modřínem a kancem jen zdál. Zemřel jsem jen ve snu. A jděte už spát, mládeži!“
