Novodobá tvorba


  • DJ Slamák / 1. listopadu 2010
    Jednoho dne znenadání přepadl dědeček Ladíka v jeho světničce. Chlapec se pilně věnoval psaní domácích úkolů. Avšak děd ihned začal hartusit:
    „Jářku, Ladíku, chlapče nešťastná, co to vidím? Vždyť ty se tady ukájíš! Takový velký chlapec... Že já to povím mamince!“
    „Co prosím, dědečku,“ Ladík se zarděl a začal nad tou zjevnou nespravedlností natahovat moldánky, „proč mě tak zle pomlouváte, vždyť vidíte, že se neukájím!“
    „Buď ticho, ty uličníku! Co já řeknu, to platí, a když řeknu, že se ukájíš, tak se ukájíš a basta!“
    Na ta slova vytáhl dědeček odkudsi knihu, kterou nešťastný Ladík už příliš dobře znal. Vlasy se mu zcela instinktivně zježily a šok přešel v bezmocný vztek.
    „Tak se pusť do bašty, zase jsem tě napálil,“ uzavřel dědeček a jeho hlas byl najednou pln dobrotivého pobavení. „A koukej už konečně nabrat trochu rozumu, jinak se vážně jednou k smrti ukájíš!“
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)